manga_preview
Tlumočení B. 28

Návrat bílého lva 16

První den naší cesty proběhl bez větších problémů. Trasa, kterou nám Kagami-sensei určil na mapě, nás vedla mimo vyznačené cesty, většinu času jsme šli lesními pěšinami, nebo dokonce místy, kde jsme kvůli neprůchodnosti terénu museli skákat po větvích stromů. Jediným zádrhelem se ukázala řeka, která v místě, kde jsme ji měli přejít, byla příliš divoká.
Dohodli jsme se proto, že natáhneme přes řeku lano a přivážeme ho na obou březích ke stromům, aby byla cesta bezpečnější. Danzou si i přes varování nedal říct, a trval na tom, že právě on bude ten, kdo ho přenese na protější břeh. V prostředku ale ztratil rovnováhu, spadl do vody a strhl ho proud. Sice měl kolem pasu uvázané lano, díky kterému jsme ho vytáhli, ale voda mu odnesla část vybavení, a hlavně všechny jeho zásoby jídla.
Abychom neriskovali další ztráty, tak Klose lano poslal uvázat svůj vodní klon, kterému řeka nemohla nijak ublížit.
Podle předpokladů jsme po prvním dni dorazili asi tak do dvou pětin cesty. Ještě než se setmělo, měli jsme rozdělaný oheň a seděli u neslavné večeře.

Ten idi*t Danzou! Zase mi hnul žlučí. Vůbec mě nerespektuje jako kapitána týmu. I přesto že jsem mu jasně řekla, že přes řeku pošleme klon, tak ignoroval můj příkaz a pokusil se ji přeběhnout sám. Kvůli tomu, že si potřeboval něco dokázat, jsme přišli o čtvrtinu zásob. Kdyby byla mise plánovaná na delší dobu než jenom pár dní, nevím, co bychom dělali. Takhle jsme večer dali na hromadu všechno zbylé nafasované jídlo a znovu ho rozdělili na rovné díly. Naštěstí, lidé co měli proviant na starosti, nejspíš počítali s tím, že by se mohlo něco takového stát, a dali nám každému o jeden denní příděl navíc.
Rýžové suchary, které jsme na misi dostali, rozhodně nebylo možné označit za dobré, popravdě ani nevím, jestli je vůbec možné označit je za jídlo, jelikož vlastně neměly žádnou chuť. Najednou jsem se přistihla, že si vyčítám, že jsem si nevzala z domova víc, než jenom jednu krabici rýže s vepřovým masem. Tu jsme snědli už k obědu. Máma totiž jako obvykle navařila pro celý tým. Jediný Klose si nedal a radši snědl pár potravinových kuliček, co měl z domova.
Když jsme tam tak seděli v kruhu u plápolajícího ohně a chroupali chlebíčky bez chuti. Začal nám z ničeho nic Hiruzen vyprávět o svých zážitcích z čundrů, na které ho jeho táta občas brával. Jak ho na nich učil lovit, chytat ryby za pomoci vlasce, rozeznávat jedlé a léčivé rostliny od jedovatých nebo rozdělat oheň bez použití ninjutsu. Bylo to příjemné zpestření, protože po svém otci zdědil dar vyprávět své zážitky zajímavě, v živých obrysech a vždy dokázal své posluchače úplně pohltit.
„Tahle mise mi ty zážitky připomíná,“ zakončil své vyprávění. „Vlastně je to taky takový čundr. Jsem v lese a sedím se svými přáteli u ohně, dokonce i koupačka byla,“ usmál se lišácky na Danzoua, který si jenom uraženě odfrkl. „Už jenom chybí, aby se na ohni opékalo nějaké to maso, protože tohle je hnus,“ podíval se znechuceně na suchar, který během vyprávění přikusoval.
„A co ty tvoje kuličky, Klose?“ obrátil se nakonec na bělovlasého ninju.
„Co je s nimi?“ odpověděl dotazovaný.
„Taky nevypadají nijak zvlášť chutně.“
„No alespoň nějakou mají,“ pronesl škodolibě. „Zkus to sám,“ hodil po Hiruzenovi pytlík, ze kterého až doteď jedl on. Ten ho rozbalil a jednu z nich vytáhl, chvíli ji nedůvěřivě zkoumal a očichával.
„Neboj, nejsou otrávené,“ popostrčil ho Klose. Potom si konečně kousl.
„Nejsou špatné,“ řekl překvapeně. A začal polykat jednu za druhou. „Tvoje teta by mohla dát recept mojí mámě. Už několikrát se pokoušela mi na trénink připravit něco podobného, ale vždycky to skončilo katastrofou,“ dodal a vyplázl jazyk společně s výrazem zhnusení.
Na dobu kdy Sarutobiho máma experimentovala s bylinkami si pamatuji. Hiruzen si na tréninky neustále nosil nějaké nové pokrmy tvořené čistě z rostlin, které ona sama natrhala v lese. Nikdy jsem si nemyslela, že je možné vytvořit něco tak nechutného. Celé to vyvrcholilo, když ho jednou omylem otrávila nějakou prudce jedovatou rostlinou, kterou si spletla s puškvorcem. V půlce tréninku jsme ho tehdy museli odnést do nemocnice, kde mu doktoři vypumpovali žaludek. Tím tahle její bylinkářská etapa naštěstí skončila.
„Jo, táta se strejdou někdy i několik týdnů nejedli nic jiného, takže to nemůže být úplný blaf,“ pokrčil rameny mladý Senju. Potom vytáhl z kapsy své brašny další pytlík a nechal ho kolovat. Opravdu to nebylo špatné. S Hiruzenem jsme se potom snažili podle chuti uhádnout, jaké ingredience je tvoří, ale jestli jsme se trefili, jsme se nedozvěděli, jelikož ani jejich majitel nevěděl, co v nich je. I přesto ale na naší „degustaci“ padly dva pytlíky.
Danzoua naše hra nudila, tak se sebral a šel obhlédnout okolí, jestli něco není v nepořádku. To mi sice přišlo zbytečné, jelikož jsme to s Klosem už udělali, než jsme zasedli k ohni, ale nechala jsem ho, ať si dělá, co chce. Od té doby co jsme tady, se choval divně, a to i na jeho poměry.
„No, tak jsme se spolu najedli a napili, teď je na čase, abys nám o sobě také něco řekl,“ pronesl po nějakém čase Hiruzen. To bělovlasého ninju evidentně zarazilo, ale na slova přátelského Sarutobiho nijak nereagoval. „Ty jsi měl přístup do našich složek, takže o nás pravděpodobně víš mnohem víc, než jsi nám přiznal. Sám tedy musíš uznat, že není fér, že my o tobě nevíme nic,“ apeloval na něj. To ale s naším společníkem v modrém kimonu ani nehnulo.
„Tvůj strýc nám vždycky říkal, že tým je jako rodina. A ty do ní teď máš patřit, ale jak tě do ní můžeme přijmout, když o tobě nic nevíme,“ tlačila jsem na něj. Naše oči se střetly. Z jeho pohledu bylo vidět, že se v něm odehrává konflikt.
„Tak dobře, co chcete vědět, kapitáne?“ povolil nakonec. Věděla jsem naprosto přesně, co chci vědět. Co jsi sakra zač, Senju Klose? Vybavila se mi hned otázka, ale bylo mi jasné, že by mi na ni buďto neodpověděl, nebo by lhal. Navíc by mě po návratu z mise, nejspíš čekal velmi nepříjemný rozhovor s Kagamim-sama, kvůli tomu, že jsem z Kloseho tahala tajné informace, čemuž bych se raději vyhnula. Musela jsem na něj proto jinak.
„Když jsme se poprvé sešli jako tým, museli jsme každý říct, co nenávidíme, co máme rádi, a co je naším snem. Tak co kdybys začal s tímhle?“ zeptala jsem se nakonec.
„Hmm…“ vydal zamyšlený zvuk, přičemž se opřený o svou katanu díval do ohně, jako kdyby právě v něm hledal odpovědi. „Je hodně věcí, co mám rád: dobré jídlo, ten pocit když zvládnete novou techniku, východ slunce, květy sakury, a další.“ Při posledních dvou příkladech se podíval přímo na mě, ale hned potom zase rychle otočil svůj pohled k plápolajícím plamenům. Trochu se začervenal a nebyl jediný i já jsem cítila, jak se mi do tváří žene krev, když jsem si vybavila událost z dnešního rána. Potom ale jeho výraz ochladl a ztvrdl. „Kromě jiného nesnáším přetvářku a falešný úsměv, lidi, kteří si myslí, že pravdu má vždycky ten, kdo nejvíc křičí, a ty, kteří kolem sebe šíří strach, aby zakryli svůj vlastní. Sny jsem už dávno vyměnil za realitu a cíle, které hodlám naplnit. Osud rozhodl, že tady na zemi mám jistý úkol, a já se nezastavím, dokud ho nesplním,“ konečně zvedl hlavu od ohně. „Jo a taky bych rád jednou procestoval svět,“ dodal, když viděl napůl nechápavé, a napůl vyděšené výrazy, které jsme si vyměnili s Hiruzenem.
Přemýšlela jsem, jestli se ho mám zeptat, o jaký úkol jde, ale nedostala jsem šanci.
„Máme problém,“ křičel zadýchaně Danzou, který z ničeho nic vyběhl z lesa. „Někdo nás sleduje.“
„Co?... Jak?... Jsi si tím jistý?“ vypadlo ze mě ulekaně. S Hiruzenem jsme se jako jeden muž zvedli a šli směrem k našemu zadýchanému kamarádovi.
„Tři po sobě jdoucí pečetě se aktivovali,“ řekl s jistotou, A ukázal mi svou pravou ruku, na které byla rozlezlá pečeť ve tvaru cesty a na ní zářili tři puntíky.
Tak je to tady, nejhorší scénář se stal skutečností. Co mám dělat? Polil mě studený pot. Co mám sakra dělat!? „Jenom klid vždyť ani nevíš, jestli je to pro nás opravdu nějaké ohrožení. Zeptej se, jak daleko se aktivovali,“ uklidňoval mě můj vnitřní hlas.
„Jak jsou daleko?“ předběhl mě s otázkou Klose. Který se jako jediný ani nehnul ze svého místa u ohně.
„Nejbližší pečeť se aktivovala asi v půlce cesty mezi námi a Konohou. Nejspíš dva ninjové. Můžeme si na ně počkat, a napadnout ho ze zálohy,“ odpověděl Danzou s pohledem na mě, jako kdybych otázku vyslovila já.
„Střet nemůžeme riskovat, navíc i podle rozkazů se máme boji vyhnout, pokud nebude nutný,“ zarazil ho hned bělovlasý ninja.
„Potom bychom měli okamžitě vyrazit. Momentálně, máme asi šest hodin náskok,“ navrhl černovlasý ninja s pichlavým pohledem.
„Teď ve tmě? To je blbost neznáme to tady. Můžeme se ztratit, a co potom?“ odporovala jsem mu.
„Jiné možnosti už nejsou, Sien,“ odporoval mi. Měl pravdu, víc možností nebylo. Útěk do tmy nebo boj. Bylo na mně to rozhodnout. V tu chvíli jsem proklínala Kloseho, že mě navrhl na kapitána.
„Jenom klid,“ vstoupil mezi nás proklínaný. „Pokud dobře počítám, máme času dostatek,“ uklidňoval nás.
„Šest hodin je podle tebe hodně?“ podíval se na něj nenávistně Danzou.
„Šest přes den a za jasného počasí. Teď je večer, a navíc se zatáhlo a vypadá to, že možná bude i pršet. I zkušenému stopařovi by pronásledování v takových podmínkách, trvalo minimálně dvojnásobek času. Navíc oni vědí, že je na konci čeká boj a na získání zprávy mají jenom jeden pokus, takže si nemůžou dovolit nic podcenit. Nebudou plýtvat energii na to, aby stáhli dvanáctihodinové manko, když vědí, že ráno z něj bude zase šestihodinové a oni budou vyspalí, najedení a plní síly,“ začal nám vysvětlovat.
„Ale pokud vím tak ve stopování je nejdůležitější nenechat vychladnout stopy, a pokud má v noci pršet, riskují, že všechny stopy déšť smyje,“ argumentoval Hiruzen.
„Neriskují nic,“ došlo mi „Pokud našli Danzouovi značky, stačí jim je sledovat,“ vysvětlila jsem ostatním. „Vlastně jsme jim my samy vytvořili turistickou stezku, které se jim stačí držet,“ doplnila jsem sama sebe.
„To je sice hezká teorie, ale trochu ti nevychází,“ zasmál se Danzou vítězoslavně směrem Klosemu a ukázal na čtvrtou rozsvícenou značku. „Pořád se přibližují. Navíc moje pečetě nejsou pouhým okem viditelné,“ dodal pro změnu pro mě.
„Jasně, protože nás chtějí dostat pod tlak,“ nenechal se rozhodit mladý Senju. „Vědí, že víme, že nás sledují, a snaží se nás donutit, abychom udělali nějakou chybu, jako například, abychom se jim snažili utéct v noci a v dešti. Co se týče neviditelnosti značek. Většina stopařů jsou buďto přímo senzibilové, nebo ovládají techniky, které odhalují stopy po čakře.“
„Nebo taky nic z toho co nám tu tvrdíš, nemusí být pravda a za pár hodin tu máme ninji s úkolem nás všechny zabít, to si nemůžeme dovolit riskovat. Musíme se alespoň pokusit jim zmizet. Pokud opravdu zastaví, tím lépe pro nás alespoň se náš náskok do rána navýší."
„Ano, ale po celonočním pochodu budeme jednou tak utahaní, jako po denním a nezapomeň, že máme už dvanáctihodinovou cestu v nohách. Čím déle budeme bez odpočinku, tím více ztratíme na rychlosti. Pokud nás chytnou, budeme na pokraji sil,“ snažil se mu vysvětlit hokageho syn.
„Pak budeme bojovat, od toho jsme ninjové.“
„To bude rychlý boj a nedopadne pro nás dobře.“
„Pak zprávu zničíme a zemřeme se ctí, jako praví shinobi,“ řekl odhodlaně můj černovlasý kamarád.
„Víš, Danzou, tomu bych se raději vyhnul,“ už zase měl ten svůj arogantní výraz, čímž Danzoua jenom ještě více zatvrdil.
„Bojíš se smrti? Potom jsi zbabělec.“
„Ze smrti nemají strach jenom idioti, a ti kdo se s ní ještě pořádně neseznámily. Uvidíme, jaký budeš ty hrdina, až se jí podíváš do tváře. Krom toho není to můj život, o který se bojím,“ podíval se na mě. „Sien! Ty jsi kapitán, rozhodni.“
Pohledy všech tří se obrátili na mě.
„Jaký je vlastně tvůj plán, Klose?“ zeptala jsem se bělovlasého ninji.
„Půjdeme co nejdříve spát, s tím, že na noc postavíme hlídku, kdyby se něco podělalo. Hodinu před svítáním vstaneme, sbalíme se, najíme, a jakmile bude dostatečná viditelnost, vyrazíme co nejrychleji směrem k pevnosti. Musíme se tam dostat ještě ten den před setměním. Potom nás nemá šanci dohonit.“
„Za den se dostat odsud do pevnosti? Jsi blázen! To nejde stihnout, Možná jsi si toho nevšiml, ale mezi námi a pevností jsou hory, které musíme přejít,“ vyjel po něm ninja z klanu Shimura.
„Při dostatečné motivaci to stihneme. A myslím, že tu máme.“
Kloseho plán byl trochu šílený.
„Co myslíš, Hiruzene,“ obrátila jsem se na mlčícího člena týmu.
„Obě možnosti jsou riskantní. Víš dobře, že před bojem nikdy neutíkám, ale čekat tady až do rána, to se mi nechce. Promiň, Klose, ale celý ten tvůj plán je hodně na vodě a celý stojí na předpokladu, že pro toho kdo nás sleduje je noc problém. Co když ten kdo nás sleduje, dokáže pokračovat ve sledování v noci, aniž by musel zpomalit, a my propásneme možná jedinou možnost jak mu zmizet? Sám víš, že některé vesnice mají týmy, které se specializují na přepady v noci.“
„To sice ano ale i ty se nepouštějí do sledování na delší vzdálenost, než jsou tři hodiny běhu, potom je to moc riskantní a namáhavě, navíc jak jsi říkal, jsou to týmy o čtyřech a více lidech, které se můžou v používání svých stopovacích technik střídat. Tohle jsou nejspíš jenom dva lidé. Kteří i kdyby měli… já nevím co… třeba Byakugan, museli by ho používat celých šest hodin v kuse, a potom s ním bojovat, to nikdo neudělá.“
„To je jenom tvůj předpoklad!“ neustupoval Hiruzen
„Ne! To je fakt!“ neudržel se Klose a zakřičel, jako kdyby měl pocit, že ho Sarutobi až do teď neslyšel.
„Proč, protože to říkáš?“ podíval se na něj Hiruzen s nezájmem. „Znáš snad všechny stopovací techniky na světě? Nebo jsi byl snad dokonce členem nějakého nočního komanda.“
Danzou se tomu zasmál, ale z Hiruzenova výrazu bylo jasné, že to jako vtip nemyslel, alespoň tu druhou část ne. Pohledy dvou geniů se střetly. Bylo zřejmé, že tentokrát už si ninja v modrém kimonu s černým lemováním jenom s mlčením nevystačí.
„Musíte mi prostě věřit,“ řekl nakonec s bolestivým výrazem ve tváři.
„Právě že nemůžeme,“ sklopil na nakonec zklamaně hlavu Sarutobi, „Trvám na tom, že bych se raději pokusil utéct, kdo ví, třeba budeme mít štěstí, a půjde nám to rychle, a s pronásledováním už nebude problém,“ pokusil se na mě nakonec usmát. „Ale rozhodnout to musíš ty,“ dodal.
I když pro mě rozhodování mělo být jednoduché, nebylo. Na jednu stranu bych měla držet s týmem, ale na druhou mi něco ve mně říkalo, že Klose ví, o čem mluví. Ale jak mám věřit někomu, o kom nic nevím. Hiruzenův úsudek byl vždy velmi bystrý a Hashirama-sensei ho vždy chválil, vlastně kdyby kapitána týmu určoval on, jsem si celkem jistá, že by jím byl právě Sarutobi. Ale neurčoval a tým zvolil kapitánem díky… nebo spíš kvůli Klosemu mě. Pro to musí být nějaký důvod. Možná proto, že jako jediná jsem podle něj schopná alespoň odhadnout, kdo to je. Ale já nejsem, jenom vím, že je toho spoustu co nám nechce nebo nemůže říct, a dokud se tohle nezmění, nemůžu jeho názor brát za rovný tomu Hiruzenovu.
„Sbalte si věci. Do deseti minut musíme vyrazit. Klose! Ty pojď prosím tě na chvíli se mnou.“

S Danzouem Už jsme byli připravení k odchodu, ale Sien s Klosem se pořád nevraceli, a co hůř, na ruce mého kamaráda se rozsvítila další značka. Už jsme se po nich chtěli jít podívat, když se konečně vrátili.
„Proč má tu mapu?“ vyjel hned po Sien Danzou, ukazujíce na ninju s katanou přes rameno, který si v ruce nesl buzolu a zmiňovanou mapu trasy.
„Od teďka nás povede on,“ oznámila nám. S Danzouem jsme si vyměnili zmatené pohledy.
„To nemůžeš rozhodnout, jen tak sama.“
„Jsem kapitán, takže jo můžu.“
Vůbec jsem to nechápal.
„Ale teď jsi říkala…“
„Povedu vás ve smyslu, že budu vaším průvodcem,“ vysvětlil nám poněkud rozladěný Klose.
„Takže to že vyrážíme teď, platí?“ ujišťoval se Danzou.
Oba Senju si mezi sebou vyměnili pohledy.
„Samozřejmě,“ odpověděla Sien.
To je dobře. Když odešla s hokageho synem pryč, bál jsem se trochu, aby jí nedonutil změnit názor. Čím déle toho kluka znám, tím více mám pocit, že si na něj musím dávat pozor. Od začátku s námi jedná, jako kdybychom byli banda amatérů, a to mě štve. Navíc nevěřím lidem, kteří nechtějí mluvit o své minulosti. Chápu, že nám tu nemůže vyprávět o všem, co viděl, ale on dělá, jako kdyby jeho život byl jedna velká složka přísně tajných dokumentů. Navíc si myslím, že zvolil Sien jenom Kvůli tomu, že si myslel, že s ní bude jednoduší manipulovat než se mnou nebo Danzouem, ale to se přepočítal. Sien je podstatně tvrdohlavější než já, nebo… no s Danzouem jsou na tom stejně.
Pořád se mi ale nelíbí, jak se na sebe oba dva dívají. Možná jsem blázen, ale nezdá se mi, že by se k sobě chovali, jako kdyby se dneska viděli poprvé. Spíš naopak, tak jak se Sien dívá na Kloseho, tak se na mě, ani na Danzoua v životě nepodívala.
„Teď dávejte všichni pozor! Nebudu to opakovat,“ začal Klose. „Prosím,“ dodal v reakci na káravý pohled od Sien.
„Jelikož nás čeká ještě několik hodin cesty skrz les, všichni teď půjdete za mnou, šlapejte přesně do míst, kam šlapu já, a nikdo, opakuji NIKDO! nesmí přede mě, pokud vám to sám neřeknu. Půjdu první za mnou Sien, potom, Hiruzen, a nakonec ty, Danzou. Pokud se vám bude zdát, že běžím moc pomalu, mám proto důvod, naopak pokud vám bude připadat, že běžím moc rychle, řekněte mi. Tohle by vám mělo pomoct držet tempo,“ hodil po každém z nás sáček s nějakými pilulkami. „Vždycky když vám řeknu, snězte jednu. Pouze jednu! Kdybyste toho snědli víc, tak by vás to nejspíš zabilo,“ podíval se na nás pohledem, který nepřipouštěl žádný humor. „Pokud pokud nejsou žádné otázky tak vyrazíme.“ Otočil se, udělal pár pečetí, a natáhl před sebe ruku dlaní nahoru „Katon: Hotaru no jutsu.“ Z jeho dlaně postupně vystoupaly čtyři ohnivé koule o velikosti pomeranče a začaly nad ním levitovat. Potom ani nevím, jak se to stalo, se najednou každému z nás vnášela nad hlavou jedna z koulí.
„Tohle by nám mělo cestu usnadnit,“ ohlásil nakonec.

Nerada to přiznávám, ale noční úprk se spíš změnil v noční katastrofu. Asi hodinu potom co jsme vyrazili, se na Danzouově ruce opravdu přestaly rozsvěcet další značky, což mě trochu znervóznělo. Ještě horší bylo, že téměř současně s tím se přidal i předpovídaný déšť, který nás zpomalil ještě víc. Po několika dalších hodinách se navíc dostavila taková únava, že jsem chvilkami měla pocit, že usnu za pochodu. Pilulky, které nám Klose dal, sice pomáhaly, ale vždycky jenom na necelou hodinu, a potom se únava vrátila v ještě větší míře. A tak jsme promočení a na smrt unavení pokračovali pořád dál a dál, až dokud mi v jednom úseku, kde jsme skákali ze stromu na strom, neuklouzla noha po mokré větvi a…
„Sien?… Sien!“ Slyšela jsem známý hlas, když jsem se probrala zpět k životu. Ležela jsem pod nějakým skalním převisem a nade mnou stáli Hiruzen s Danzouem.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se s bolestivou grimasou ve tváři, jelikož jsem si právě uvědomila, že mě strašně bolí hlava.
„No v noci jsme se snažili uprchnout pronásledovatelům, ale Klose běžel moc rychle, začal se nám vzdalovat, a když jsi se pokusila zrychlit taky, tak jsi uklouzla na jedné z větví. Nejdřív jsi se praštila do kolene, a potom do hlavy. Já… chtěl jsem tě chytit, vážně chtěl, ale najednou jsi padala bezvládně dolů a já na to prostě nestihl zareagovat,“ mluvil omluvným tónem Hiruzen.
Už se mi to začalo vybavovat. Ano, pamatovala jsem si, jak jsem vykřikla bolestí a jak jsem bezvládně padala, přičemž jsem neměla sílu ani na to se bát o svůj život. Ale na zem jsem nedopadla. Někdo mě chytil.
„Děkuji, Danzou. Zachránil jsi mi život,“ pokusila jsem se o milý úsměv směrem k mému kamarádovi.
„Mně neděkuj, já neudělal nic,“ zavrtěl hlavou.
„To Klose,“ odpověděl nevyřčenou otázku Hiruzen. „Nechápu, jak je to možné, v jednu chvíli byl deset metrů od nás a najednou stál dole na zemi, držel tě v náručí a vypadal, jako by z toho stromu spadl on a ne ty,“ z tónu jeho hlasu bylo vidět, že nevěděl, co si o tom všem má myslet. „Potom jsme s Danzouem šli hledat nějaké suché místo, zatímco tě Klose ošetřil. Nechtěl jsem ho s tebou nechávat samotného, ale nebyl čas na hádky. Nakonec jsme tě přinesli sem, ale báli jsme se, aby ses nepodchladila tak…“ ukázal na moje oblečení… které bylo úplně jiné než to, co jsem na sobě měla večer, místo červených šatů jsem na sobě měla černé teplé lněné kimono. „Neboj, u převlíkání jsem byl jenom já, a víš… že bych si k tobě nic nedovolil,“ ospravedlňoval se.
I když jsem z toho nebyla zrovna dvakrát nadšená, věděla jsem, že mi jenom chtěl pomoc a nebyly v tom žádné postranní úmysly.
„To je v pořádku. Udělali jste, co jste museli. Děkuji vám,“ uklidnila jsem ho a znovu jsem se pokusila o milý úsměv, který byl už o něco lepší než ten předtím.
Takže mě zachránil Klose? Tak to vypadá, že jsme si kvit. To mu to po misi budu asi muset taky nějak oplatit. Tato myšlenka ve mně vyvolala podivný hřejivý pocit. No jo, mise! Došlo mi, musíme běžet, jinak nás dostihne nepřítel. Až teď mi došlo, proč jsme vlastně běželi tím lesem, vybavil se mi celý včerejšek a zhrozila jsem se, když jsem zjistila, jak vysoko už je slunce nad obzorem. I přes bolest po celém těle se mi s vypětím všech sil podařilo posadit. Chtěla jsem se zeptat Kloseho, jestli budeme schopni realizovat náš plán, ale nikde jsem ho neviděla.
„Kde je Klose?“ zeptala jsem se svých týmových kolegů.
„Říkal, že se pokusí zmást nepřítele a zpomalit ho. Už několik hodin rozmisťuje všelijaké pasti a smazává naše stopy,“ mluvil jako kdyby to byly nějaké blbosti, co si hokageho syn vymyslel, aby se nenudil. „Neboj, s Hiruzenem na něj střídavě chodíme dávat pozor, aby ho třeba nenapadlo nás tu nechat,“ uklidňoval mě Danzou.
„Můžeš se k němu přestat chovat, jako kdyby to byl náš nepřítel,“ obořila jsem se na něj i přes bolest.
„V tom to je, my nevíme, jestli je to náš nepřítel. Nic o něm nevíme,“ bránil se černovlasý člen týmu.
Jenom jsem zakroutila hlavou, ty už asi jinej nebudeš, pomyslela jsem si.
„Kolik nám zbývá času?“ zeptala jsem se ho radši.
„Tři hodiny, možná tři a půl,“ odpověděl mi.
„Musíme vyrazit,“ prohlásila jsem, a pokusila se zvednout.
„Ne teď musíš odpočívat,“ snažil se mě uklidnit Hiruzen a bránil mi v dalším pohybu.
„Nech toho a radši mi pomoz. Danzou, ty dojdi pro Kloseho a přiveď ho sem,“ zavolala jsem na ně, ale ani jeden z nich nereagoval. „Pořád jsem kapitánem týmu, takže dělejte, tohle je rozkaz,“ dodala jsem důrazněji, což oba donutilo, byť s nelibostí, splnit to co jsem řekla.
Hiruzen mě podepřel ze strany, co jsem měla rozbité koleno. Což bylo moje jediné štěstí, protože když jsem se zvedla, tak se mi zamotala hlava tak, že nebýt něj, tak bych spadla zpátky na zem. Nejdřív jsem stála jenom na zdravé noze a postupně jsem převáděla váhu i na tu zraněnou. Zdálo se, že koleno bylo jenom naražené. „To rozhýbu,“ řekla jsem si pro sebe. Z čehož jsem měla upřímnou radost. Alespoň z něčeho, povzdychla jsem si. Tlak v hlavě se mi po chvilce srovnal taky, a tak jsme mohli pomalu vyrazit naproti zbytku týmu.
Po pár desítkách metrů jsme na ně narazili. Kloseho kimono bylo celé od krve.
„Co se ti…“ vypadlo ze mě vyděšeně.
„Neboj, není moje.“
„Tak čí?“ zajímalo mě.
„Čí asi, tvoje,“ ukázal na krví prosáklé obvazy na mé hlavě a koleni.
„Aha… Ehm… Děkuji za záchranu.“
„Nemáš zač, jsem si jistý, že bys pro mě udělala to samé,“ lehce se pousmál. „Jsi si jistá, že chceš vyrazit?“
„Určitě.“
„Dobře, v tom případě, tady máš,“ vrátil mi mapu a kompas. Při pohledu do mapy se mi opět zamotala hlava.
„Víš co? Na čtení v mapě se necítím. Veď nás ty,“ řekla jsem a obojí mu s úsměvem vrátila.
„Dobře. Poběžte za mnou.“

Po pár hodinách běhu bylo jasné, že nepříteli utéct nestihneme. Sien sice koleno docela dobře rozhýbala, ale i přesto její zranění byla příliš vážná na to, aby s námi mohla držet krok. Poslední hodinu jsme se střídali v tom, kdo ji ponese, ale ani to nám nabranou ztrátu nepomohlo smazat. Na menší mýtince Klose z ničeho nic zastavil a oznámil to, co už bylo všem jasné.
„Nezvládneme to,“ řekl na rovinu. „Alespoň ne všichni.“ Podíval jsem se na nás vážně. Potom se zadíval na Sien. Ta jen znaveně sklopila hlavu. Ten parchant! On ji tu chce nechat, abychom měli čas zdrhnout! Problesklo mi hlavou. Jestli je to opravdu tak, tak mu jednu vrazím, ať se probudí.
„Danzou! Hiruzene!“ oslovil nás. To mě donutilo zatnout ruku v pěst „Vezměte Sien a běžte směrem k tamté hoře.“ Ukázal na vrcholek tyčící se za lesem. Až tam dorazíte, Sien vám vysvětlí zbytek plánu."
„Co!!!“ zareagovali jsme všichni tři stejně překvapeně.
„Ale co ty?“ zeptala se nervózně Sien, jako kdyby už tušila jeho odpověď.
„Počkám na ty zbloudilé duše, co nás sledují, a pošlu je lepší trasou. Potom vás doženu, anebo se sejdeme v pevnosti.“
Chvilku bylo ticho.
„Ale to nedává smysl. Ty se pro nás chceš obětovat?“ zeptal se přímo Danzou.
„Obětovat… Ne! To by značilo, že mám v plánu prohrát,“ zasmál se. „Jenom mě už ten útěk nebaví. Nesnáším běhání a jsem pěkně naštvanej na každýho, kdo mě k němu nutí. A tihle parchanti mě donutili uběhnout pěkných pár kilometrů,“ řekl s poněkud unaveným úsměvem. „Tak běžte,“ dodal.
Nikdo z nás se ani nehnul.
„No tak už běžte, nebo snad čekáte na úřední dekret,“ popoháněl nás. Vyměnili jsme si mezi sebou pohledy. Věděli jsme přesně co udělat.
„Mě už taky nebaví utíkat,“ pronesla Sien a došla blíže ke Klosemu.
„Sien, tohle už není hra. Tady půjde o život,“ přesvědčoval ji ninja s katanou na zádech.
„Tak to asi budeš potřebovat dobrého medika,“ uzemnila ho.
„Kluci, řekněte jí něco,“ podíval se na mě.
„Promiň, Klose, ale asi jsem si hnul se zády a potřebuji na chvíli vydechnout, a tohle místo se zdá super na odpočinek,“ postavil jsem se vedle Sien.
„Já včera večer vynechal trénink a tohle se zdá jako super místo pro cvičení,“ řekl Danzou, který udělal to samé co my.
„Ale… vy jste se snad zbláznili co mise a…“
„Už se nesnaž,“ zastavila ho hned Sien a chytila ho za ruku. „Jak už jsem ti řekla: Tým je jako rodina, a rodina se neopouští,“ řekla. Zase na něj koukala Tím! pohledem. Nevím, co mezi nimi proběhlo, ale jestli tohle přežijeme, budu to chtít vědět.
Klose chvíli opětoval Sien její pohled, ale nakonec jenom zakroutil hlavou a zasmál se.
„Že já blbec s sebou nevzal ty pytle na mrtvoly,“ pronesl pobaveně. No, tak povzbudivý projev bychom měli. Více toho už říct nestihl. Jen tak tak se totiž stihl otočit a odrazit kunai který na něj vylétl z nedalekého křoví. Nepřítel dorazil.

Poznámky: 

Dálší část je na světě. Doufám, že se vám líbil. Co říkáte na vývoj mise? Ještě jednou děkuji za komentáře a hodnocení u minulého dílu, a budu se těšit na vaše dojmy z dílu nového. Další díl múžete zase očekávat někdy ke konci příštího měsíce.

Katon: Hotaru no jutsu= Živel oheň: Technika světlušky.

5
Průměr: 5 (2 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Palantir
Vložil Palantir, St, 2018-08-01 21:02 | Ninja už: 3205 dní, Příspěvků: 4423 | Autor je: Senzibil

Priebeh misie? No neviem ... príde mi to zatiaľ troška rozbité a zaujímalo by ma, čo si Shien a Klose povedali než vyrazili. Možno som už príliš unavený po horúcom dni, no nejako mi uniklo, ako identifikovali, že nepriatelia sú práve dvaja.