Jáma (1/14)

Provaz byl udělaný ze spletených kovových vlasců, rám železný, pódium dřevěné.
Hubený muž s předčasnými vráskami uboze pofňukával, proplétal kostnaté prsty a mnul zpocené dlaně, dokud jej dvojice strážných nevyvlekla po schodech nahoru a nasadila mu na hlavu černý pytel. Ten nebyl pro odsouzencův klid, napadlo Saie, když později sledoval, jak odnášejí tělo. Byl pro diváky, aby neviděli vězňův výraz. Vykulené oči, zsinalý obličej, hlavu na stranu.
Smyčka pevně objala hrdlo, prokurátor přečetl rozsudek, propadliště se otevřelo.

Saie přišla pozdravit skupina právníků, strážní salutovali a starý hlídač v zahrádce před krematoriem mu nabídl cigaretu. Byl to podivný pocit - být náhle součástí určité sorty lidí a situce, o které dlouhé roky ani nevěděl.
Začalo to jednoho podzimního večera v Konoze, kdy se stal čirou náhodou svědkem domácího násilí. Křik a rány zaslechl otevřeným oknem z boční ulice a ačkoliv netušil, o co se vůbec jedná, jako shinobi měl povinnost zpacifikovat agresora, což taky udělal. Na celou událost později zapomněl a trochu ho překvapilo, když za ním jednoho dne přišla mladá právnička s žádostí, aby se dostavil k soudu jako svědek. Dřevěné lavice, bojovnost úředníků, moc poroty a posvátnost soudce mu přišly zvláštní a probouzely v něm zvědavost, a tak se zúčastnil ještě čtyř dalších procesů v kuse. Jedním z nich byl případ vraždy. A pak už to šlo ráz na ráz.
Sai měl sice své povinnosti, ale po poslední válce se situace uklidnila a nebylo ho tolik potřeba. Sasuke se vrátil na původní pozici v Týmu Sedm a Naruto mu věnoval veškerou pozornost, v pokusu dohnat ztracené roky, o Sakuře ani nemluvě. Sai měl čas. Soudní procesy se staly jeho novým koníčkem i mimo Konohu, a když se jej Hokage jednou zeptal, co ho na misi v Kamenné tak zdrželo, zdůvodnil to návštěvou mezinárodního soudu se skupinou vražedných maniaků.
Ino jeho nové hobby pochopitelně nenáviděla. Nejprve se snažila přijít na to, proč utápí svůj volný čas raději tam, než aby ho trávil s ní, na což Sai neměl kloudnou odpověď a tak to samozřejmě vypadalo, že se jí vyhýbá. Nebránil jí ovšem, aby ho přitom doprovázela, a tak její podezření rychle opadlo. Dlouhá stání ji však snadno znudila a nakonec ho nechala být.
Strážní, soudní zřízenci, soudci, prokurátoři, právníci i zapisovatelky si na Saie zvykli, polichocení tím, že má někdo z venčí zájem o jejich práci, a dávali mu echo o blížících se stáních. Ale soudní systém nebyl pravý důvod Saiova zájmu.
Nejdřív to byla čirá zvědavost, která se později vyvinula až v obsesi, aniž by o tom sám věděl. Netušil, proč mu přejede mráz po zádech, kdykoliv vstoupí obžalovaný do soudní síně. Co ho nutí každého nich pronásledovat pohledem, sledovat jejich tváře a ještě dlouho si z nich pamatovat každý detail. Proč se mu v určitých momentech jejich výpovědí dělá nevolno, nebo z nich jen zatajuje dech? Proč se nakonec rozhodl sledovat několikanásobného vraha, jak podniká svou poslední cestu z vězení k soudu, od soudu na popraviště a z popraviště do kremační pece?

Zbytek dne už proběhl vcelku normálně. Zašel si na oběd, potkal Sakuru a vyslechl si nějaké nové příhody Týmu Sedm plus pozvání do čajovny ve středu večer. Zaskočil do samoobsluhy, koupil Ino pudink a pod dohledem paní Yamanakové porovnal její červené a fialové šaty. Vybral fialové.
Zašli spolu do kina. Ino mluvila o květinách, filmech a svých oblíbených knížkách. Sai toho moc neřekl, ale to neřekl ostatně nikdy, jen se usmíval. Vzal ji na večeři a pak ji doprovodil domů. Políbila ho na tvář a pak se oba rozdělili.
Sai odešel domů, vlezl do postele a usnul.
Když se probudil, nastalo peklo.

Utíkal.
Bylo hodně brzy ráno a bylo šero, ale první lidé už vyšli do práce a on do nich nekoordinovaně vrážel. Prosprintoval skrz několik zapadlejších ulic, na hlavní přeskočil zavřený stánek se zeleninou, vyběhl několikery schody, a když potkal hlídkující shinobi, rozběhl se k nejbližší zdi a vyběhl po ní na plochou domovní střechu. Byl bosý a pořezal si chodidla o žiletkový plot na jejím okraji, ale pokračoval ve své zmatené cestě dál a dál.
Konožští shinobi neměli z počátku jasno, kdo to vůbec je a proč před nimi utíká, ale když znenadání změnil směr a zamířil k sídlu Hokage, nevěstilo to nic dobrého. Úřední budova hlavy vesnice měla sice svou vlastní ochranku, ale ti byli to ráno extra nepřipravení, protože sídlo ještě nebylo ani otevřené a Hokage se měl dostavit až na osmou.
Běžce od vyhlédnuté budovy dělila širší ulička, ale s dobrým rozběhem získal slušný odraz. Přeletěl několik metrů vzduchem a protože byla střecha moc vysoko, zachytil se holé stěny pod ní a teprve pak se vydrápal vzhůru. Tehdy všem došlo, že to musí být ninja.
Na samotné střeše jej už čekala skupina jouninů, ale on se většině obratně vyhnul a těm, co se mu dokázali postavit do cesty, kroutil ruce a podrážel nohy.
Zdolal bariéru hromosvodů a vývodů klimatizace, aby prudce zabrzdil na okraji střechy a zahleděl se dolů. V tu chvíli se vše zastavilo. On, jeho pronásledovatelé, jeho myšlenky. Už měl prostor jen pro neustálé opakování - tohle je konec, tohle je konec, tohle je konec...

Zavalitý shinobi s vlídným obličejem Saie poznal a se zvednutýma rukama se pokusil smlouvat: „Sai-dono, nedělejte to, promluvíme si..."
Sai se zmohl jen na přerývavý nádech. Ramena se mu třásla, ruce zatínal v pěsti. Až tehdy si uvědomil, že po něm někdo musel hodit kunai, protože jeden malý teď pevně svíral v pěsti pravé ruky. Zakalené ostří se klepalo a paprsky ranního slunce na něm zmateně tančily. Ulice před sídlem Hokage se začínala plnit lidmi. Jak dlouho tu už stál?
„Saii? To jsem já."
Poznal ten hlas a na chvíli zavřel oči. Když je otevřel, nebylo to o nic lepší. Peklo pokračovalo.
„Sai... Otoč se. Podívej se na mě."
Poslechl. Cosi hluboko uvnitř něj se toužilo obrátit a podívat na Shikamara Naru, přestože zbytek velel vrhnout se po hlavě dolů a roztříštit se na kousky.
Shikamaru měl pečlivě dopnutou vestu a plnou výbavu. Černé vlasy trochu rozcuchané, ale přece jen v typickém culíku na temeni hlavy. Pleť měl ožehlou sluncem a na ninjovských sandálech bylo poznat vrstvu oranžového prachu. Vrátil se z mise v Písečné. Nejspíš právě podával hlášení Hokage.
Nynější Hokage, Hatake Kakashi, stál za jeho zády. Prostovlasý, bez róby a klobouku, jen s límcem jako maskou přes dolní polovinu tváře. Jak moc si všichni odvykli na jeho starý vzhled...
Pohled na Saie je šokoval, víc než fakt, že balancuje na okraji střechy v roli sebevraha. Sai, ten jindy prostořeký a lhostejný Sai, se vyděšeně klepal a skřípal zuby. Rty a oči měl zarudlé, až na jeho papírově bílé kůži vypadaly jako popáleniny. A brečel, brečel jako nikdy v životě.
Kdosi z těch shinobi, kteří Saie znali, překvapeně vyjekl. Kakashi na sucho polkl a Shikamaru naprázdno otevřel ústa. Nenapadala je žádná přírodní ani lidmi řízená katastrofa, která by to dokázala způsobit, a děsila je představa toho, co se bývalému ANBU mohlo stát.
Kakashi přistoupil blíž. „Uklidni se. Mluv s námi."
Pevně sevřel čelisti a odmrkl čerstvé slzy.
„Dýchej. Co se stalo?"
Co jim mohl říct? Že uviděl peklo?
„Saii! Mluv s námi!"
Nemohl nic říct. Nebylo co.
„Dýchej..."
Pozvedl ruku s kunaiem a přidržel si ho špičkou u pravé strany krku. Ostatní sebou sborově cukli a natáhli k němu ruce: „Ne! Ne, ne, ne!"
„Saii... Nech toho. Dej mi to," zašeptal Shikamaru a co nejpomaleji se přikradl blíž.
Sai zavrtěl hlavou. „Mmmm.... Hmmm..."
„Klid, dýchej... Co se stalo?"
„Hmmm... Mmmm... Mrrr-mrzí m-mě t-to...." zavzlykal.
„Jenom klid, to bude v pořádku. Jenom mi dej tu zbraň. Promluvíme si." Shikamaru byl už blízko. Příliš blízko.
„Mrrrrr-mrzí mě to..."
Sai upustil kunai a skočil.

Nezemřel.
Zatímco Kakashi a Shikamaru odlákali jeho pozornost, druhá skupina ninjů vylezla na vnější zeď budovy a připravila se na nejhorší. Několik Narutových klonů po něm chmátlo, rozedrali mu košili a zbrzdili jeho pád. Sakura ho pevně chytila za kotník a zdvihla vzhůru.
Jak se sem oba dokázali dostat tak rychle, netušil.
Smýkl sebou hlavou dolů a tváří prudce narazil do zavřeného okna. Ošklivě zařinčelo, ale nerozbilo se. Krátce zamžoural do šera místnosti za sklem, odkud se vystrašení úředníci dívali zpátky na něj, a pocit studu všechno ještě zhoršil. Rozmáchl se a prorazil okno pěstí. Skleněná tříšť dopadla na parapet pod ním, lidé uvnitř vstávali a křičeli. Pokusil se rozedrat zápěstí o nejbližší střep, ale Sakura ho jediným mocným máchnutím odhodila vzad. Ve vzduchu se obrátil a dopadl na pohyblivou síť Narutových klonů, kteří se mu pověsili na ruce a na nohy a dva ho objali z obou stran. Jeden z nich uchopil Saie za spodní čelist a zaklonil mu hlavu.
Sakura po čtyřech přilezla blíž, vytáhla injekci, odhodila skleněný kryt jehly a zavedla mu ji do krční žíly. Její nevěřícný výraz byl tím posledním, co viděl.