manga_preview
Boruto 28

Jáma (8/14)

Kapitola 8
Dohra

Kakashiho doprovázel starý samurai v klasickém bílém brnění, které si Kakashi zvykl často vídat během války, a se svazkem chrastících klíčů. Nacházeli se v rozsáhlém vězeňském komplexu, hluboko pod věčně zamrzlou půdou Země Železa. Z chodby naproti vyšla stařena v zimním oblečení a mírně se uklonila oběma mužům.
„Z bezpečnostních důvodů mu nebyla vrácena schopnost mluvit, ale naučil se znakovou řeč," oznámil obrněný samurai a odemkl železné dveře. „Madam Mariko umí číst ze rtů, bude překládat."
Kakashi vstoupil do potemnělé cely, nebo lépe řečeno jeskyně, rozdělené na polovinu silnou, dřevěnou mříží. Za ní už čekal její jediný obyvatel a Kakashi ho poznal z fotografie, kterou kdysi obstaral Shikamaru pro Konožské archívní oddělení.
„Gengo?" Ujistil se současný Hokage, než usedl naproti němu.
Muž přikývl. Narozdíl od své podobizny měl teď krátké vlasy a větší plnovous, ale stále si zachovával formální dekorum. Seděl vzpříměně, s rukama úhledně složenýma v klíně, a i jeho pytlovinová vězeňská uniforma byla hezky uhlazená.
„Kdysi jste potkal Konožského ANBU, specializujícího se na ikoustové techniky. Jmenoval se Sai," začal Kakashi.
Gengo neslyšně pohnul rty a stařenka vedle Kakashiho přetlumočila. „Sai. Ano."
Kakashi se nadechl k pokračování, ale to už Gengo zvedl ruce a začal znakovat, rty pomalu a důrazně odříkavájící neslyšitelná slova.
„Jestliže je předmětem zájmu Stínu Listové... Hokage, pak se muselo stát to nejhorší."
„Co o tom víte?" Zeptal se Kakashi se zastíraným překvapením.
„Jeho reakci na vůni... vůni fialek. Ty květiny nám připomínají hříchy minulosti," přetlumočila madam Mariko.
„Vím o nich," přerušil Kakashi líčení halucinogenních účinků pomněnky jednokvěté.
Bývalý samozvaný vládce Země Ticha se na okamžik zamyšleně zahleděl na zem před sebou. „Pak víte, že je lepší držet ho od nich dál."
Kakashi se zamračil, ale bylo v tom víc hořkosti než vzteku. „V Zemi Ticha strávil několik týdnů. Když na něj mají takový účinek, jak tam dokázal normálně fungovat?"
Gengo si Kakashiho krátce, leč pozorně prohlédl a přimhouřil oči. „Na co se vlastně ptáte, Hokage-sama?"
Kakashi tomu pohledu chvíli vzdoroval, ale nakonec s povzdechem sklopil zrak. „Víme, že účinek extraktu pomněnky jednokvěté oživuje určitou část paměti. Ale nejsme si jisti způsobem, jakým ji byl Sai dodnes schopen potlačit."
Na okamžik nastalo ticho, asi protože Gengo v duchu hodnotil negativní a pozitivní stránky jejich rozhovoru. Nakonec pozvedl ruce k novému znakování:
„Našel jsem jej uprostřed pomněnkové pláně, na místě s největší koncentrací pilu. Nevím, jestli se tam dostal náhodou, nebo jej přivedlo svědomí. Tanto měl tasenou. Pochybuji, že byla na obranu. Oslovil jsem ho v bezpečné vzdálosti. Přiblížil jsem se, až když mi začal naslouchat. Byl to dlouhý monolog, stál mnoho chakry."
„Takhle jste ho rekrutoval?"
Gengo zavrtěl hlavou. „Ještě ne. Tehdy dokázal sám odejít. Až napodruhé akceptoval svou roli v nové... v novém systému."
„Svou roli? Jako zajatec?" Promluvil Kakashi posměšně.
Gengo jeho tón povzneseně ignoroval. „Rádi si myslíte, že každý z mých shinobi byl ke službě donucen, ale v tomto případě mi můžete věřit. Váš Sai za mnou přišel zcela dobrovolně."
Gengo nechal delší pomlku k případným námitkám, ale když se žádné neozvaly, pokračoval:
„Nejsem Yamanaka. Nikdy jsem se nevloupal do jeho vzpomínek. Nikdy ho nenutil o nich vyprávět. Ale viděl jsem jeho tvář. Člověk nemusí být expert, aby poznal silné emoce. U Saie jimi byla lítost a beznaděj. Tvář někoho ve velké bolesti. Někoho, kdo je už příliš unavený na to, aby jí čelil."
„Co jste mu udělal?" Zeptal se Kakashi co nejvěcněji.
„Nemohl jsem vzpomínky na minulost vymazat, ale dokázal jsem je nahradit přítomností. Vrstvami a vrstvami rozkazů, překrývajících zdroj jeho utrpení. Bylo tolik zřetelné, jak moc se mu ulevilo. Netuším, co s ním pak provedla vaše Yamanaka, ale vrstvy musely ještě delší dobu fungovat, jinak byste se objevil dřív."
Tomu musel dát Kakashi za pravdu. Zároveň to však přineslo nové otázky. „Cokoliv Sai provedl je už dávná minulost. Tak proč se ty vzpomínky ozvaly až teď, po takové době?"
Gengo přehnaně pokrčil rameny, jako by se pokoušel zdůraznit stejnou úroveň všech alternativ: „Mohl je vytěsnit, potlačit negativní emoce. Lidé truchlí, když vzpomínají na zemřelé a hledají rozptýlení, aby na ně myslet nemuseli. Co člověk neví, to jej netrápí."
Kakashi vstal a obrátil se k odchodu, ale Gengo ještě uhodil pěstí o dřevěnou mříž, aby naposledy přilákal jeho pozornost.
„Cokoliv se chystáte udělat, přeji vám úspěch," přeložila madam Mariko. „Sai je dobrý shinobi, byla by ho škoda."

Co je správné?
Existuje v člověku jakýsi morální kód už když se narodíme, nebo je to jen ideál velkých mužů, filozofů a myslitelů, kteří nikdy nebojovali a nezabíjeli a nedívali se tedy na svět přes zakřivený objektiv nezúčastněnosti, který potřebujeme všichni, kdo jsme ještě nezahodili to, čemu se říká 'soucit'?
Jsme od narození dobří? Protože jestli ne, pak jsme logicky špatní. A pak si tedy nikdo nezaslouží přijít na svět, čistě kvůli potenciálnímu nebezpečí zla.

Leží na kovovém křesle, kouká na oblou stropní klenbu velitelství ROOTu a ptá se sám sebe, jestli se podobně dívával i Inoue a na co přitom myslel.
„Víš, proč jsi tady?" Danzou-sama k němu zezadu přistoupí a položí mu ruku na rameno. Lehce, ale než ji dá pryč, v jednom momentě stiskne a ten dotyk zabrní.
„Není to trest," odpoví Hyena.
„Ne," řekne Danzou a jeho hlas je hluboký a klidný, jaký obvykle nebývá. „Máš problémy."
„Jako Inoue?"
Chvíli je ticho. Pak Danzou odpoví: „Zatím ne. Postaráme se, aby se to nestalo. Ta mise byla příliš těžkým testem."
Ruka se vrátí na Saiovo rameno a velitel ROOTu úkosem pohlédne na jeho tvář: „Věříš mi?"
„Ano, sensei..."
Danzou není pohledný muž, ani jeho řeč není líbivá. Sai nakloní hlavu na stranu a přemýšlí, co ho k němu vlastně tak přitahuje?

Ne jako Naruto, když ho obejmul jednou v nemocnici, štastný, že jsou oba živí, ani jako Sakura ze stejného důvodu. Snad spíš jako kapitán Yamato, když se Saoivi na misi něco povedlo, a on mu ukázal palec nahoru a řekl: „Dobrá práce."

„Analytický tým sestavil celý příběh. Podle nich jste měli nechat Akihita Sutoku pod tím mostem zmrznout. Ale zpráva z tehdejšího vyšetřování jasně mluví o vodorovné ráně na krku, jako od shurikenu. Vykrvácel. Ještě toho dne."
Kapitán Yamato hleděl během řeči zatvrzele dolů, na postelový rám. Teprve pak se podíval do tváře svého bývalého studenta.
Sai vypadal jako pacient po dlouhé nemoci, která se na něm podepsala apatií a únavou. Byl pořád stejně bledý, ale vlasy měl rozcuchané a tvář zkamenělou na sklíčeném výrazu, který se pomalu prohloubil v děsivé zaujetí:
„Shin!" S povzdechem zavřel oči a smutně se usmál. „Byl tehdy tak dlouho pryč -..."
Naklonil se kupředu a schoval tvář do dlaní. O kazajku už nepožádal, ale stále příležitostně obtáčel paže okolo sebe.
„Pamatuju si na náš poslední úkol – bojovat, dokud jeden nebo oba nezemřeme. Tak zněl rozkaz. Sám mi řekl, abych pohřbil své emoce, protože jsem odmítal rozkaz poslechnout... Ale -... Myslím, že se pletl. Už tehdy byly pryč. Nechtěl jsem zabít Shina jen proto, že ztráta schopného člena ANBU v rámci testu nováčků je přece zbytečná." Sai zvrátil hlavu vzad v pro něj zcela necharakteristickém gestu. „Tak zbytečná..."
Přitáhl k sobě kolena a pevně je objal.
„Myslím, že si to ještě uchoval. Schoval to před Danzem, jako tu tuberu," řekl a mírně se zhoupl na měkké madraci. „Napadá mě, jestli chtěl taky tolik zemřít, jako nedávno já. Jestli ho to pronásledovalo..."
Yamato neodpověděl. Uvědomil si, že už dlouhou dobu zaujatě dlachní prsty pravé ruky, ale nedokázal povolit stisk.
„Sensei, existuje odpuštění? I když už nežije ten, kdo ho může dát?" Saiovy oči se začaly plnit slzami, ale otevřel je dokořán a úpěnlivě se na Yamata zadíval. „Proto je vražda nejhorší zločin? Protože už není cesta zpět?"
Bývalý člen ANBU prudce vstal a způsobil tak, že jeho židle prudce odjela a zarazila se o psací stůl. Ten, kde celý předchozí rok sedával Uchiha Sasuke, aby si odpykal svůj trest. Nebo aby se schoval před soudným zrakem vesnice. Nebo snad obojí.
Yamato se prudce nadechl a chtěl křičet, ale veškeré jeho námitky Saiovu otázku neshazovaly, ani na ni neodpovídaly. „Byl jsi -...! Byl's shinobi! Byl to rozkaz! Každý je poslouchal. Každý z nás. Tak to funguje..."
Sai odmrkl slzy a jeho výraz o něco zhořkl, když pokračoval: „Viděl jsem všechny ty souzené zločince. To, jak svalují svou vinu na systém, na válku, na chudobu, na okolí, na psychický stav, nebo dokonce na svoje vlastní oběti. Připadali mi tak hloupí."
„Když mi bylo jedenáct, pokusil jsem se o vraždu Třetího Hokage. Jenom protože mi bylo řečeno, že je to pro dobrou věc," promluvil trpce Yamato. „V některých případech nezáleží na tom, jaký je pachatel, ale jaká je situce."
Sai rozhořčeně zavrtěl hlavou: „O to nejde! On by přece umřel! Umřel by -... Kdyby jste ho nechtěl zabít VY SÁM, ani byste se o to nepokusil -..."
Přeskočil mu hlas, když si uvědomil, co Yamatovi vlastně říká, a rychle se přesunul na kolena, aby mohl provést formální úklonu:
„Mrzí mě to. Opravdu. Ale tohle nebyla nehoda... Ani špatné rozhodnutí. Byla to obyčejná vražda."

Jestliže jsme špatní, pak je jediným východiskem pokání a jestliže se potřebujeme kát, pak proto, že toužíme po odpuštění. Ale zasloužíme si být ospravedlněni čistě proto, že po tom toužíme?

Hatake Kakashi a Morino Ibiki jsou vedle sebe jako noc a den. Kde je Šestý Hokage ustaraný, tam se velitel Výslechového oddílu tváří klidně a možná se i chvílemi usmívá.
Kakashi se na svého bývalého studenta zadíval dlouhým, zkoumavým pohledem a pak mu v nestřežené chvíli položil ruku na tvář. Měl bezprsté rukavice a potily se mu konečky prstů, zaregistroval Sai.
„Projednali jsme tvůj případ na Konožské radě a dnes nám přišla i zpráva ze Soudního paláce. Vražda je nejtěžší zločin a nehledě na to, co jsi později pro vesnici udělal, musí být potrestána. Rozumíš?"
Kakashiho oči v sobě měly cosi úpěnlivého, když dodal: „ROOT Sai musí zemřít."
A Sai odpověděl jednoduché: „Rozumím."

Nezabíjel jsem je, protože si to zasloužili...
Ale kdo si kdy zasloužil zemřít? Kdo o tom rozhoduje? Kdo soudí? Kdo je žalobce?
Přece my.
A kdo potom soudí nás?

Tu noc mu vrátili normální šaty – bílé kalhoty a košili, dokonce i pár sandálů. Ale přestože byl na podobný střih zvyklý, ač v černé barvě, stěží hledal rozdíly mezi ním a pacientským stejnokrojem. Pak jej kapitán Yamato eskortoval z betonového pokoje. Netušil, kam jde, ale v bíle osvětlených chodbách potkával známé tváře – ninji a mediky, kteří asistovali s výslechem, a kteří se mu obtiskli v paměti, i když je viděl jen letmo a pod vlivem drog.
Na jednom rohu se objevil chuunin v modrém šátku a přátelsky mávl rukou: „Sbohem, Sai-dono."
„Na shledanou, " napodobila ho mladá medička o pár metrů dál a uklonila se přitom.
Odpovídal jim neurčitým kývnutím hlavy a lehce zmateným pohledem.
Dorazili do části podzemí s vysokými stropy. Jejich cílová místnost byla neuvěřitelně rozlehlá, ale téměř prázdná, nejspíš dojo pro fyzický trénink. Uprostřed stála osamělá konstrukce, kterou Sai už dobře znal. Rám železný, pódium dřevěné...
Morino mu na rameno položil velkou, zjizvenou dlaň, a povzbudivě ke konstrukci kývl...

Sai došlápne na první schod a po boku se mu objeví Ubume a Akihito, každý z jedné strany. Vidí je docela jasně – přesné rysy jejich obličejů, detaily jejich šatů. Ani jednou na něj nepohlédnou, tváře nehybné a neutrální jako porcelánové masky. Nebojí se jich, protože jeho osud je už určený. Provázejí ho až nahoru a tam, naproti pódiu, stojí na neviditelném břehu řeky bělovlasá holčička v modrém. S úsměvem se dívá, jak mu nasazují kolem krku konopnou smyčku a mává přitom drobnou rukou:
„Neboj se. Ještě se uvidíme."
„Já vím," přikývne Sai a je mu u toho zvláštně lehko.
Jenom se pomalu zhoupne a skočí dolů, tak jako chtěl skočit už předtím ze střechy sídla Hokage, na bílý povrch zamrzlé řeky. Ale led nevydrží a on se propadne dolů a klesá, hlouběji do černé vody, do tmy.

A tak Sai zemřel.

5
Průměr: 5 (4 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Sayoko
Vložil Sayoko, St, 2018-08-15 11:20 | Ninja už: 3876 dní, Příspěvků: 1592 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Zatvrzelý šprt

A Saiův depresivní příběh skončil. Pokud by to bylo pouze o něm, tahle kapitola by asi nejspíš byla na zakončení ideální. Ale život jde dál, příběh nekončí a přítomnost zemřelých stále zůstává. Jsem zvědavá, kam to půjde dál. Smiling

Opíráš se, Avárt, o vážné, hluboké myšlenky, které se nedají tak lehce odpovědět. Věcná (a věčná) polemika o dobru a zlu vždy donutí k zamyšlení, ale odpovědět si na to každý musí sám. Protože ačkoli je soudcem společnost, konečným soudcem je naše vlastní svědomí. O tomhle tématu se dá polemizovat hodiny a hodiny a člověk se nikdy nedobere správné odpovědi.

Obrázek uživatele Palantir
Vložil Palantir, St, 2018-07-11 18:23 | Ninja už: 3208 dní, Příspěvků: 4428 | Autor je: Senzibil

Páči sa mi, ako do toho celého naopomenula zakomponovať Genga a bude zaujímavé sledovať, ako to bude pokračovať.

Obrázek uživatele Slavygos
Vložil Slavygos, Út, 2018-07-10 21:38 | Ninja už: 187 dní, Příspěvků: 67 | Autor je: Pěstitel rýže

Misia L3- Okej musím sa priznať že toto je prvá fan-fiction naruto séria čo tu na konohe čítam ale musím uznať že toto je čím ďalej tým lepšie. Napísané úplne profesionálne, dobre sa to číta a do deja ma to vtiahlo okamžite. V tejto kapitole konkrétne tie filozofické myšlienky o tom ako sa človek rodí dobrý alebo zlý ma normálne donútili nachvíľu prestať čítať a uvedomiť si aká to je hlboká myšlienka. Začal som to čítať vlastne kvôli misii ale už teraz určite viem že toto dočítam dokonca a že si určite od teba prečítam a iné FF-ká. Arigato za túto úžasnú poviedku!

Sharingan no Slavygos, ninja vyhlásený za mŕtveho po neúspešnej misii v Skrytej Mlžnej.

Obrázek uživatele Avárt
Vložil Avárt, St, 2018-07-11 08:01 | Ninja už: 3664 dní, Příspěvků: 668 | Autor je: Genin

Děkuju Smiling Je pro mě největší poctou, když si z těch příběhů někdo něco opravdu odnese.