Jáma (5/14)

Ležel na železné židli, tvrdé a studené, a nepamatoval si, kdo a kdy ho na ni připoutal. Šedé chodby výslechového oddělení se mísily s temně vykresleným přeludem velitelství ANBU, holý beton s litou dlažbou a bílé zářivky se zlatým světlem stropních lamp. Okolí se občas podivně zachvělo a připadalo mu, že jeho židle klouže a otáčí se, jako by ji někdo vezl skrz vznikající prostor. Sklopili ji vzad, skoro jako lehátko, ale nepoužili popruhy pro hlavu a to mu dovolovalo lepší rozhled.
Sai neviděl nikoho přicházet; ostatně měl pocit, že tu už leží věčnost a přitom stále nikdo nešel. Jednou zkrátka otočil hlavu do strany a tam stál -...
Bílá yukata, černá róba, bandáže přes pravé oko. V ruce hůlku, ale neopírá se o ni, stojí vzpřímeně, má ji jen jako prodlouženou část sama sebe. Shimura Danzou. Nevyděsilo ho to - ne víc, než za co doposud mohlo jeho vlastní podvědomí. Chtěl promluvit, ale neměl sílu ani vhodná slova, která mohl říct, takže jen naprázdno pootevřel rty.
Danzou-sama se na něj zadíval viditelným okem. „Už se můžeš přestat usmívat."
„Já se neusmívám," odpověděl Sai ochraptěle.
Danzou se ani nepohne. Dívá se na něj, striktně a nesmlouvavě. „Tvé hlášení."
Hlášení? Byl na misi? Jak dopadla? Samozřejmě dobře, protože byl Sai naživu, ale jestli byla úspěšná -...?
„Splněna," odpověděl váhavě.
Vrásčitá tvář jeho nadřízeného se v té chvíli zvláštně proměnila a to Saie šokovalo, protože si nevzpomínal, že by ji tak kdy viděl. Bylo v ní trochu zvědavosti a snad i trocha... zájmu? Starý muž pomalu otevřel ústa, ale ta nic neříkala. Zdálo se, že se čas náhle zpomalil a ten letmý výraz zůstal jako maska viset na Danzově tváři. Měl ho doopravdy a Sai si ho pouze tehdy nevšiml? Nebo to bylo jen přání...?
Morino Ibiki se objevil ve stínech za Danzovým ramenem a obešel ho docela bez povšimnutí: „Co říká?"
Svět se v Saiových očích zavlnil a zvedl se mu z toho žaludek. „Kdo?"
Morino usedl do skládají židle vedle něj. „Je to Danzou? To by dávalo smysl."
Sai omámeně protočil oči při další vlně nevolnosti.
Danzou-sama používá jako vždy minimum gestikulace. Jeho řeč závisí čistě na tónu a barvě hlasu, a ty jsou teď rázné, nesmlouvavé, skoro agresivní: „Svým činem jste zajistili bezpečnost naší vesnice. Účel je posvěcením prostředků."
„O čem mluví?" Morino zopakoval otázku.
Sai sleduje ústa starého muže, tu charaktiristickou bandáž, ruku ukrytou pod překlenem róby. Všichni z ROOTu věděli, co schovává, a nemohli se svěřit. Kolik problémů by se vyřešilo vyřčením pravdy? A kolik by jich vyvstalo? Proč jim to vůbec kdy ukazoval -...?
Danzou mluví, ale jeho řeč je tlumená, nezachytitelná. Sai ji nepotřebuje znova slyšet, rozvzpomíná se na její obsah.
„O poslední misi," odpověděl Morinovi. „Subjekt je May Roshiki, bývalá kunoichi, nyní nájemný vrah. Písečná si ji najala k assassinaci Danzou-sama."
Postava Danza bledne a splývá s temnotou pozadí. Ve středobodu Saiova pohledu se objevuje ženská silueta. May Roshiki je pětadvacet a při své dobře placené práci nosí porcelánovou masku lva, zdobenou červeným ornamentem a oranžovou hřívou, co jí kryje vlasy.
„Měla nějakou specializaci?" zajímalo Morina.
„Je uživatel raitonu. Průměrný."
„Jak jste ji dostali?"
Sai se ošil, kožená pouta se se skřípěním napnula. Pomalu se mu začal vracet běžný výraz z předchozího dne, směs bolesti a smutku. Když dlouho neodpověděl, Morino cosi udělal a Sai vyjekl bolestí.
„Ni-nijak... Nikdo nebojoval. Ne já." Nasucho polkl a několikrát se zhluboka nadechl. „Sledovali ji, zjistili její skutečnou tvář. Kde bydlí, kam chodí..."
Pomyslný stín May Roshiki si sundá masku a vstoupí do malého domu v Písečné. Je horko, mírný vánek žene po ulicích oranžový prach. May Roshiki je mladá žena s kulatým obličejem a plavými vlasy v copu. Ven nosí plášť a kefíju, aby se mohla lépe ztratit v davu. Jinak je neopatrná. Se svým povoláním musela přece počítat, že ji někdo najde... Slunce klesá k obzoru a teplota v Písečné padá spolu s ním.
„Počkali jsme, až bude noc..."
„Kolik vás bylo?"
„Já a Niya... Kočka. Byla to hlavně jeho mise. Vyškolili ho."
Kočka je starší než Sai, mladší než May Roshiki. Ke klasické uniformě má navíc černé chrániče předloktí a vysoký límec, jaký nosí kapitán Yamato. Je blonďák a z pod masky mu vykukují špičky velkých uší. Hlas je pod porcelánem hluboký, zastřený. Naznačí rukou, že je v okolí čisto a mohou vyrazit.
Saiovy oči se zaleskly, protože to nejhorší teprve přijde.
„Věděli jsme, který pokoj je její. Ležela na posteli... Odkopla přikrývku, měla jen krátkou košili. Byla -... Tak nechráněná..."
Spí na břiše, ruce pod polštářem. Plavé vlasy jsou odhozené stranou, vlní se přes pravé rameno. Kočka zaznakuje: Musíme ji otočit.
Saiův hlas se třásl a přeskakoval, jednotlivé věty se mu míchaly a slova ztrácela. „Přitiskl jsem jí dlaň k ústům. Když se vzbudila, uviděla Kočku a natiskla se ke mně. Zmítala sebou. Klekl jsem si na postel, držel jí hlavu... Nacvičili jsme -... Obmotat nohy kolem hrudi, nemůže se zvednout... Přišel z druhé strany, připravený, jako na povel... Tak ho to učili. Vytáhl kunai a ona... ona se přestala hýbat. Rozřezal šaty. Brečela. Pak jsme ji -... Pak jsme -..."
„Pak jste ji znásilnili. May Roshiki," doplnil Morino, klidně a fakticky.
Sai plakal, ale slova se z něj linula jako záplava a nemohl je zastavit. „Ne! Ne Roshiki... Její mladší sestru, Kiren... B-bylo -... Bylo jí teprve dvanáct."
„Takto můžeme bez jediné kapky krve docílit, že se budou třást jen u jména naší vesnice. Oni i všichni jejich druhu," řekne Danzou-sama z rohu dětského pokoje.
Kočka opakovaně přirazí a děvče v Saiových rukou ztichne a ochabne. Zkontroluje, jestli se nedotýká jejího nosu, pak uvolní ruku pod bradou a nahmatá tep na krku. Prsty má kluzké, černou rukavici pokrývá vrstva slz. Děvčeti buší srdce a zrychleně dýchá, oči vytřeštěné do prázdna. Líbí se jí to snad? Ne, je spíš jako paralyzovaná, ale ani on ani Kočka nepoužili žádný jed. Tak proč se nebrání? Proč se vůbec nebrání?
Sai tlumeně zaúpěl. Maska Kočky se rytmicky mu přibližovala a vzdalovala v temnotě nad hlavou, cizí ruce svíraly jeho kolena.
„Saii..."
Chtěl křičet, bojovat, zemřít, ale hrdlo měl stažené a tělo se jen třáslo a život ho odmítal propustit. Pouze si přál, aby to už skončilo.
„Saii!"
Otevřel oči a zahleděl se do Morinova zjizveného obličeje. Byl tak blízko, že bylo poznat staré stopy po stezích a čerstvé jizvičky z holení. Hrubé ruce ohmataly Saiův obličej a on zavrtěl hlavou, aby se jich zbavil. „Saii? Saii, jsi se mnou?"
„P-prosím... Nesahejte na mě," vydechl.
Morino nasadil obvyklý lhostejný výraz a prudce se narovnal. Sai pozoroval, jak se chvíli bezeslov dívá před sebe, pak udělá pár zamyšlených kroků tam a zpátky. Nakonec sepjal ruce za zády a zahleděl se ke stropu. „Co se stalo s May Roshiki?"
Chvíli mu trvalo, než se rozvzpomenul: „Zabili ji v lese nedaleko Konohy. Shinobi a nějací ANBU."
„Nešlo jí jen o Danza?"
„Chtěla se mstít. Nepřemýšlela."
„A Kiren?"
To jméno vytáhlo ze Saie bolestný povzdech. „N-nevím..."
Na chvíli silně zavřel oči a pak začal opakovaně šeptat: „N-nebyla důležitá... Ani jedna z nich -... O ně tu vůbec nešlo..."
Morino přimhouřil oči a položil otázku, u níž předpokládal nepříjemnou odpověď: „O koho tedy?"
Ze Saiova těla pomalu vyprchalo napětí a viditelně se uvolnil.
Šlo o Roshikiny současné klienty, co si ji najali pro Danzovu smrt. O budoucí zákazníky, kteří by to mohli napodobit. A o desítky dalších assassinů, co by následovali v jejích stopách... Ta děsivá mise, které se Sai aktivně zúčastnil, nebyla trestem, ale zprávou světu.
Zprávou, která hlásala pevným hlasem Shimury Danza: "Vím, kdo jste. Znám vaše rodiny. Vaše slabá místa. A přijdu si pro ně."
Morino chvíli zkoumal pravdu v jeho očích. Ať byl jeho závěr jakýkoliv, odstoupil od křesla a kývl k někomu na opačné straně místnosti: „Pro dnešek dost. Odveďte ho."
Objevil se chuunin v modrém šátku a natáhl se k němu. Sai sebou smýkl do strany, kam až to popruhy dovolovaly. Chuunin zvedl ruku se zmačkanou hadrou a zamával mu jí před očima: „Klid, nebudu na tebe sahat. Jenom ti to smyju z obličeje."
„Co?" nechápal Sai, ale když mu vlhká látka otřela bradu a nos, uvědomil si, kolik slz se smísilo se slinami a potem.
Chuunin byl jemný a při práci si broukal, zatímco jeho kolega uvolňoval popruhy v nohách židle. Společně ji nastavili do základní polohy a pomohli Saiovi vstát. Zcela bez prostestů si nechal obléknout svěrací kazajku, co se tu zřejmě stala jeho běžným oděvem, a zavrtěním hlavy zodpověděl otázku, jestli nejsou rukávy moc těsné.

Odvedli jej zpátky do betonového pokoje a nechali ho stát uprostřed. Pocítil neuvěřitelné zahambení nad tím, jak asi vypadá, a neodvažoval se pohlédnout na čtvrtou osobu v místnosti. Koutkem oka zahlédl shinobijské sandály a trochu se mu ulevilo, když uslyšel hlas kapitána Yamata: „Díky."
„Není zač," odpověděl ten v modrém šátku a oba ninjové opustili pokoj.
Yamato posadil Saie na postel a začal mu rozmotávat obvazy na chodidlech. „Máš hlad?"
Sai upřel netečný pohled k palcům u nohou, když se dotkly chladného betonu. Unavovalo ho bílé světlo a tak nechal oči přivřené, všiml si však připraveného tácu se zakrytými miskami: „Teď to nechci..."
Yamato zvedl zrak od Saiových chodidel. „Jídlo?"
„Tu věc... Už jsem ji měl, víte," odpověděl Sai. „Na misi v Zemi Ticha, rostla tam všude. Ino říkala, že jmenuje pomněnka jednokvětá."
Yamato jen několikrát mrkl, jeho tvář klasicky nečitelná. „Používáme její extrakt, MKO. Je to halucinogenní droga."
„Vyvolává zlé vzpomínky."
„Říká se to. Ale spíš jen ty, u nichž došlo k emociálnímu vypětí."
Sai sklopil hlavu a zahleděl na bílé záhyby své kazajky. „Když jsem -... Jako ROOT jsem nic necítil."
Yamato mu váhavě položil ruku na koleno, jako to viděl dělat Kakashiho. Nebyl si jistý, jestli má jeho osoba na Saie stejný dopad. „Tvé emoce mohly existovat pouze v podvědomí. Pokud ne, pak vznikají dnes tam, kde původně měly."
„Yamato-san." Sai si olízl rty a odmrkl vlhkost v očích. „Není mi líp."
Yamato krátce zaváhal, ale nakonec se přeci jen natáhl a opatrně Saie objal. Teprve v té chvíli ucítil, jak hubený Sai vlastně je a napadlo ho, jestliže je takový dnes, jak malý a křehký byl před těmi několika lety, když se poprvé setkali. Pokud jste jejich učitel a vidíte je denně bojovat a umírat, zapomenete, že jsou to pořád ještě děti.