Deník vrabce, 3. kapitola: Nafrněný ňouma

„Á! Proč mě moje chakra vůbec neposlouchá?!“ zakřičela Suzume, sbírajíc se ze země.
„Možná jí jen špatně rozkazuješ!“ ozval se pobavený hlas odněkud z korun stromů.
Zrzka vzhlédla a dostala tik do oka. Naoto stál hlavou dolů na silnější větvi, jako by se nechumelilo.
Nasupeně vyhledala Satoyu. I on seděl na jedné z výš posazených větví a měl dotrénováno. Znovu se zahleděla na svůj strom a zamračila se na něj. Už zvládala vyběhnout do půlky, jenže vždycky se začala předčasně radovat, nohy se jí odlepily a ona spadla.
„Moc ti to nejde.“
Dívka se s polekaným zalapáním po dechu narovnala a otočila. Yuujiro dorazil, aniž by si ho všimla, a nyní stál za ní. „J-jak to sakra děláte?“
Mladík se usmíval zjevně spokojen, že ji znovu vyděsil. Vzhlédl a našel Satoyu s Naotem. „Pojďte dolů, mám pro vás překvapení.“
Oba chlapci přikývli a postupně seskákali vedle zbytku týmu. Na Yuujirovi visela trojice zvědavých očí.
Původně jim chtěl hned říct, oč jde, ale znovu se rozmyslel. Dal ruce v bok a významně se na ně zahleděl.
„No tak nám to řekněte!“
Bingo, pomyslel si, jako první se nechala vyprovokovat Suzume, přesně jak tušil. Zazubil se. „Půjdeme na misi! Co se tak tváříte?“
Nadšení okamžitě opadlo. Trojice se tvářila velmi skepticky.
„Komu zas spadly všechny došky?“ dotázal se Naoto.
„Někomu zase utekl potkan? Navíc, potřebuju to tu dodělat,“ přidala se Suzume.
„Nebo,“ zděsil se Satoya, „už zase potřebují v porodnici přebalovat děti?“
Mladík se unaveně zašklebil a nahrbil se. „Trénink můžeš dodělat po cestě, Suzume. Jste genini. A co se týče náročnosti, myslíte si, že vás na vaši první misi pošlou rovnou proti Kirigakure?“
„Ne,“ odvětila Suzume uraženě. „Jen čekáme úkoly hodný ninjů. Došky má vyspravovat opravář střech, děcka přebalovat sestry a potkany…“
Naoto využil dívčina záseku a s podobně vážným výrazem jí napověděl, čekaje, že jeho slova zopakuje: „Potkávat potkaňák.“
„Potkávat podkaňá… Naoto, ty jeden!“
Chlapec si připlácnul ruku na pusu, ačkoliv vyprsknutí nezastavil, a raději couvl, kdyby se zrzka rozhodla dát mu pěstí.
Yuujiro musel uznat, že se vtip povedl, protože se neubránil zacukání koutku. Aby skutečnost zakryl, odkašlal si a rozešel se směrem do centra vesnice. Děti vyběhly za ním. „Tentokrát jsem se pokusil jít o úroveň dál. Hej…“ Trojice očí nyní vypadala hladově, až si mladík povzdychl. „Jde o Céčko. Budeme dělat doprovod jednomu doktorovi až na bývalé území Země země.“
Suzume dychtivě kývla. Mise se podle obtížnosti rozdělovaly na úrovně D, C, B, A nebo S. Obtížnost D vyhovovala čerstvým geninům. Šlo v ní o různé vykonávání domácích prací nebo jiných bezpečných služeb. Obtížnost a ohrožení vykonavatele se stupňovalo se stoupající úrovní. Obtížnost C byla většinou přiřazována chuuninům a někdy i pokročilejším geninům.
„Země země?“ zamyslel se Naoto. „Ta je rozdělená na hodně malých států, ne?“
Jounin přikývl. „My míříme do Horní Okiry. Odtud pochází náš lékař.“
„Co dělal v Konohagakure?“ zajímal se Satoya.
„Na jihu Země ohně se nachází oblast zabývající se pěstováním léčivých bylin. Je to jedno z mála míst, kde se ještě dá něco dozvědět o metodách obyvatel Země léčivých bylin, která je dnes pod nadvládou Země vody.“
„Takže to musí bejt fakt učenec, co?“ prohlásila Suzume.
„To lékaři většinou bývají,“ popíchl ji Naoto a zvedl nos k výšinám. I on chtěl být jednou lékařem.
V pomněnkových očích se zablýsklo. „Tak bacha, ať nejsi výjimka.“
Naoto dostal tik do oka. Jak jí mohl takhle hloupě nahrát? „Ty malá…“
„Suzume vyrovnává na jedna jedna,“ zazubil se Yuujiro a hlasem sportovního hlasatele oznámil skóre. „Jsme tady.“
„Yakiniku Q?“ přečetla dívka ceduli nad vchodem.
„Jo,“ kývl jounin, „prý tu na nás čeká.“ S rukama v kapsách a s geniny v těsném závěsu vstoupil do podniku a rozhlédl se.
Satoya zamrkal. „Vy nevíte, jak vypadá?“
„Ne,“ odvětil a pokrčil rameny, „jen znám jeho jméno.“ Zhluboka se nadechl. „RYUUNOSUKE-SAN! ESKORTÁ!“
Halas, který doposud šelestil v hospodě, záhy utichl a všechny oči se obrátily na čtveřici. Děti polekaně nadskočily a probodly svého senseie nasupeným pohledem. Mladík na ně udiveně zamrkal. „No co je?“
„No to je dost, že jdete.“
K týmu třináct přistoupil vysoký muž, který vypadal přinejmenším nesympaticky. Rudý cop mu spadal až pod pas a šedé špendlíky místo očí, jež zvýrazňovaly temné kruhy, si ninji podezřívavě prohlížely. Byl značně pohublý a dost se hrbil. Na sobě měl vybledlé červené kimono svázané hnědým, už pěkně sešlým obi. Na nohách měl slaměné sandály.
Špendlíky začaly u Suzume a přes Satoyu s Naotem přešly až k Yuujirovi. „Takehito-san má velmi zvláštní smysl pro humor,“ zamračil se muž. „Nebo jsou ninji této vesnice jen samé děti? Kdo je vůbec váš velitel? Kde jste ho nechali?“
Suzume se celá rudá nadechla, ale Yuujirova ruka na ústech ji zase rychle zchladila. Mladík si povzdychl. „Velitel týmu jsem já,“ pronesl klidně, upřel své fialkové oči do mužových a vyslal bezeslovné varování. „Je pravda, že s Takehitem-sama si většinou užijete srandy kopec, ale nikdy jsem si nevšim, že by při výběru shinobi hodících se pro misi žertoval. Tahle mise je úrovně C, tudíž vhodná pro zkušenější geniny. Při takových misích se našimi protivníky stávají maximálně lapkové. Nemyslím si, že to pro moje žáky bude problém. A věřte mi, pro mě to nebude problém vůbec. Rozumíme si?“
Ryuunosukeho pohled náhle změkl a na pár vteřin se v něm objevil záblesk něčeho jako obezřetnosti. Ta však hned zmizela a vystřídalo ji pokrčení ramen. „Dobře,“ odvětil, načež opustil hostinec.
Suzume dostala tik do oka. „Zmetek,“ procedila skrze zuby, „neumí uznat prohru.“
Satoya zmateně zamrkal. „Co? Kdo s kým bojoval?“
Naoto blonďáka poplácal po hlavě a povzdychl si. „S tím si nelam hlavu.“

Genini dostali hodinu na balení a Suzume zvesela pelášila domů. Před bytem trochu zpomalila. Uvědomila si, že její sestra, její jediná rodina, o ni bude mít starost. Dívka se obrnila a vzala za kliku.
„Ségra?“
„Suzume!“ ozvalo se radostně a z kuchyně vyšla drobná mladá žena s dlouhými zrzavými vlasy. „Dnes jste měli pěkně krátký trénink! To už vás nechali jít domů?“
Kunoichi si vyzula botky a vyskočila na vyvýšenou čistou podlahu. Pak se zastavila, spojila ruce za sebou a zahleděla se stranou. „Ne tak docela…“
Nijimi proběhl pěkným obličejem záblesk pochopení. „A-aha…“
Suzume sebrala odvahu a pohlédla sestře do očí. Vyčetla z nich pochyby a strach a malinko ji bodlo u srdce. „Nemusíš se bát, vážně ne,“ dušovala se a pomněnky nabraly nádech odhodlání. „Bude to jen céčková mise a budeme hlídat nějakýho nepř… prostě chlápka. Hrozí nám maximálně banditi na cestách. A jestli mě chceš takhle moc podceňovat, asi se urazím,“ dodala a hrdě si založila ruce na prsou.
Žena otevřela ústa a zase je zavřela. Nevěděla, jak přesně vyjádřit své myšlenky. Nechtěla dívku podceňovat, její úspěchy na akademii se donesly i k ní, ale přesto měla stále strach. Vždycky se mohlo něco zvrtnout.
Povzdychla si a zrzečku objala.
Suzume zmateně zamrkala a obtočila sestře paže okolo krku. „Uhm… Jestli mi jako chceš bránit vlastním tělem, tak mi dovol říct, že nejsi vůbec fér,“ vypadlo z ní, protože takovou reakci nečekala. Vlastě neměla ponětí, jaká by vůbec Nijimina reakce mohla být.
Nijimi se krátce a jemně zasmála. „Nebudu ti bránit,“ šeptla a odtáhla se. „Jen mi slib, že na sebe dáš pozor, dobře?“
„Dobře,“ pípla dívka ohromeně.
„A teď si jdi sbalit. Nepředpokládám, že ti na to sensei dal celý den. Zatím ti udělám svačinu.“
„Dobře!“

Zanedlouho se ulicemi prohnalo malé oranžové tornádo, které zastavilo až před branou. Z dálky na něj mával Satoya s Naotem, Yuujiro zíral do mapy, kterou měl v ruce, a Ryuunosuke dělal, že tam není. Společně prošli branou a vesnici nechali za sebou.
Bylo něco okolo tří hodin odpoledne. Teplý jarní větřík příjemně vál a nesl sebou vůni vůkol se rozpínající přírody. Slunce sdílelo nebe s bílými oblaky, které mu občas zakryly výhled na svět pod sebou. V korunách stromů cvrlikali ptáci a sem tam mohli spatřit veverku. Všechny ty vjemy v člověku vyvolávaly klid, mír a pocit bezpečí.
Yuujiro si toho byl vědom, a ačkoliv vypadal, že i on se kochá okolím, sledoval jakékoliv nepřirozenosti. Čas od času zkontroloval i své svěřence. Satoya se Suzume zkoumali okolí jako rození turisté. Teprve v Naotových očích našel ostražitost.
Povytáhl obočí a myšlenkami zabloudil do blízké minulosti. Hnědovlasý genin byl právě tím, kdo postavil zbylé dva kolegy na nohy, ačkoliv byl skoro paralyzován strachem. Už tehdy mladíka napadlo, že něco podobného musel chlapec již zažít. Pokrčil rameny. Ať ano, či ne, nehodlal se ptát. Některé věci bylo lepší nerozebírat. Naoto by se zmínil, kdyby chtěl.
„Že je jarní příroda krásná,“ pronesl Satoya zasněně.
„Krásně voní,“ přitakala Suzume a na důkaz se blaženě nadechla.
„Tsch,“ ozval se Ryuunosuke. Zatím se jevil, jako nehovorný člověk, ale jak byla šance rýpnout si, skočil po ní bez čekání. „Kam jsem se to dostal,“ prohodil a ukázal na zrzku s blonďákem. „Museli jsme sebou brát ty dva? Vypadají k ničemu.“
Yuujiro otráveně přimhouřil oči. ‚JÁ bych se měl ptát, kam sem se to dostal. Jestli toho chlapa nezmlátí banditi, je možný, že to udělám sám…‘ Nadechl se na odpověď, jenže koutkem oka zaregistroval, že Suzume měla podobné myšlenky, a na rozdíl od svého senseie se je rozhodla zrealizovat.
„Já ti dám k ničemu!“ vyhrkla dívka a už by léčiteli dala pěstí, kdyby mladý jounin nezachytil její zápěstí.
„Suzume, nemůžeš nám zmlátit zákazníka,“ napomenul ji.
Léčitel bez mrknutí oka stál a probodával kunoichi pohledem. Yuujiro si promnul kořen nosu a povzdychl si. Dívka se konečně přestala vzpírat, takže ji mohl pustit. „Uděláme dohodu. Děcka budou pořádně hlídat a vy přestanete mít průpovídky. Jinak se nikam nedostaneme. Co vy na to?“
Cesta pokračovala o něco klidněji, alespoň se už nikdo s nikým nehádal. Přesto se na sebe léčitel se zrzkou neustále šklebili. Výrazy změnili, až když se Yuujiro nečekaně zastavil. Zrzka šla přímo za ním, a hledíc na zákazníka do senseie vrazila.
„Ehe, pardon,“ vypadlo z ní. „Proč zastavujete?“
Naoto se ostražitě rozhlédl, ale nic nenašel.
Satoya vycítil malé napětí a znejistěl.
A podruhé toho dne sebou děti zděšeně trhly.
„VYLEZTE VEN, ŠAŠCI. VÍM O VÁS UŽ PĚKNĚ DLOUHO!“ zahulákal hnědovlasý mladík, až se z korun stromů zvedli ptáci.
Z křovisek po straně cesty vyrostli dva ošuntělí muži a nespořádaně naběhli na stezku. Jeden z nich, byl černovlasý a vousatý, tasil zrezlou šavli a namířil ji proti pětici. „Peníze nebo život!“
Ryuunosuke polekaně nasál vzduch a trhnul sebou vzad.
„Šéfe, šéfe,“ šeptal ten druhý, o poznání mladší a vyšší. „To sou ninjové. Maj čelenky,“ varoval.
Šéf zamžoural před sebe a posměšně si odfrknul. „Prd ninjové, zelenáči to sou. Takový na nás nemaj. Tak co, vy mezuláni?!“
Suzume zamrkala. Vypadali velicí a hroziví a docela se chvástali. Byli opravdu tak dobří? Poslední nadávka se jí ale vůbec nelíbila a překvapení bylo to tam. „Já ti dám takovýho mezulána, že uvidíš!“ pohrozila, načež zachytila téměř vražedný pohled se strany Naota, a zůstala na místě.
Yuujiro povytáhl obočí, ignorujíc dívčiny nadávky, a pousmál se. „My nic,“ odvětil jednoduše. „Vyberte si, vy čtyři sloni ve fraku. Buď se klidíte, nebo vás klidíme my.“
„Čtyři?“ vyvalil oči mladší bandita. „Ty, ty, ty, tyyyy neumíš jako počítat, bo co?!“
„Umím,“ odvětil a zatvářil se zmateně. „Dva jste před námi a dva…,“ vysvětlil a ukázal za sebe, „přesně tamhle.“
Banditi vyvalili oči a Suzume, Satoya i Ryuunosuke se otočili. Naoto to tušil.
Za jejich zády stáli další dva, podobně sešlí a podobně vyzbrojení.
Vousáč několikrát zamrkal a velmi rychle se probral. „Tak sme čtyry, noa?“
„Suzume, Satoyo, vezměte si dva za námi. Naoto, ty toho dlouhána. Já si mezitím popovídám tady s panem velkohubým. Ryuunosuke-san, nikdo jiný tady v okolí není,“ promluvil Yuujiro, ignoruje hlavního banditu.
Suzumin protivník byl podobné výšky, jen o mnoho let starší. Plešatá hlava div neházela odlesky od občas se objevujícího slunce a jeho oči vysílaly pohrdlivé vlny. Ta malá holka si vážně myslela, že mu něco udělá? Byla taková drobounká a lehounká. „Máš na výběr, holčičko. Můžu tě ušetřit, když hezky poprosíš.“
Měl rád, když ho někdo prosil. Prosby mu zvedaly ego.
Zrzka si jej přeměřila pohledem a malinko se zamračila. Bylo nad míru jasné, že ji podceňuje. Ona už přeci stála proti daleko hrozivějšímu člověku, který sliboval, že bude trpět. Pomalu začínala chápat, že drsný začátek s Yuujirem jí pomohl. Sundala ze zad batoh, vytáhla tři dřevěné tyčky spojené řetězy a zavazadlo pustila z ruky. Stále sledujíc banditu se rozešla vpřed, šroubujíc kusy k sobě, aby získala celistvou tyč. Poslední spoj zaklapl na místo a dívka se rozeběhla. Zaútočila obyčejným výpadem tyčí shora, míříc na rameno. Nepotřebovala žádné krytí, takže její útok doprovázel bojový pokřik.
Bandita nebyl moc zvyklý, že by se oběti opravdu začaly bránit, a dalo se říct, že jeho meč sloužil jako výhružka a poleno na mlácení. O nějaké technice se u něj mluvit nedalo. Proto nechal zbraň zbraní a spolehnul se na vlastní tělo. Sledujíc dráhu dopadu se vytočil do strany, takže zbraň okolo něj neškodně prosvištěla.
Suzume počítala s nevýhodou takového očividného útoku a když si všimla, že muž uhýbá, přehmátla rukama, jednou protočila tyč nad hlavou, aby získala dobrý nápřah, a udeřila z boku na banditovo břicho.
Muž vycenil zuby, tasil a nešikovně nastavil meč do dráhy tyče. Čepel byla tak hrozně tupá, že na dřevě neudělala ani důlek.
Tentokrát se zrzka rozhodla pro přetlačování. Vší silou se opřela do mužova meče, aby byl nucen udělat totéž, a vzápětí napětí povolila, stáhla tyč k sobě a s příkrokem, který úderu dodal sílu celého těla, bodla proti mužově břichu.
Bandita se pochybovačně zašklebil, avšak povýšený výraz se ztratil prakticky okamžitě. Ta dívka měla mnohem větší sílu, než tušil. Zpanikařil a spěšně se jal dokázat, že on je daleko silnější, což skutečně platilo. Jenže protipohyb náhle zmizel a on prudce promáchl, neschopen se bránit novému rychlému výpadu. S výkřikem upustil meč a nyní volnou rukou se chytil za břicho. Před očima mu vyskočily miliony hvězdiček a zvuky světa se vzdálily. Nohy se mu podlomily a on upadl obličejem do prachu cesty. Celé se mu to zdálo jako věčnost, jenže ve skutečnosti uběhly vteřiny. A pak svět zhasnul.
Suzume se zadýchaně narovnala a malinko ohroženě do něj šťouchla tyčí. Opravdu byl mimo. ‚To bylo,‘ pomyslela si překvapeně, ‚všechno?‘
Satoya se pokusil o něco jako nebezpečný pohled, jenže v jeho podání se z něj vyklubal nervózně vystrašený škleb. Bandita naproti němu vypadal jako hora, což chlapci moc odvahy nedodávalo. Nalevo od sebe zaslechl bojový výkřik jeho kolegyně a stisknul ruce v pěst. Přeci se před ní nemůže ztrapnit!
Muž na rozdíl od svého kolegy nemluvil a nečekal, až se k němu Satoya přiblíží. Vydal se za ním sám. Jako velká chodící šelma. Blonďáka polil studený pot. ‚Mysli, rychle mysli,‘ namlouval si sám.
Bandita se nad ním již tyčil a napřahoval pěst. Chlapec si všiml, že se hýbe hrozně pomalu a spatřil svou šanci. Ano, udělá přesně tohle!
Soustředil chakru do nohou a s výkřikem se odrazil, protože posílený skok byl moc prudký. Přesto uskočil letící ráně a vytočením do strany poslal za banditu dva kunaie, na nichž visely lístky. Bandita se pomalu otočil a zmateně vzhlédl. V místě, kam dopadla jeho pěst, zel malý kráter. Blonďatý genin hlasitě polknul, odhodlán ukončit souboj dřív, než bude kráter v něm. Měl šanci. Protože ať měl bandita sebevětší sílu, byl neskutečně pomalý. Další dva kunaie přistály před mužem, který v domnění, že chlapec prostě minul, pokračoval dál ve zkracování vzdálenosti. Satoya rychle složil pečetě. „Fubaku Houjin!“ vyhrkl v momentě, kdy banditova noha překročila pomyslnou hranici, již označovaly kunaie s lístky. Papírky se zapečetěným střelným prachem vzplanuly a vybuchly spolu s vnitřkem hranice.
Zvedl se oblak šedého kouře, který vzápětí rozfoukal vítr. Muž ležel na zemi v bezvědomí a popálený. Z ucha mu tekla krev, protože mu výbuch provrtal bubínek.
Satoya si překvapeně kecnul na zadek a nevěřil svým očím. To svého prvního protivníka porazil takhle jednoduše?
Naoto stanul naproti uřvanému dlouhánovi a jeho oči sledovaly každý pohyb mužova těla. Ať se dlouhán díval, jak chtěl, nenašel v nich žádný strach ani pochyby, což ho dopalovalo. Lidé se ho přeci vždycky báli, protože měl nad nimi navrch – totiž protože on byl zbrojený a s přesilou a oni neměli ani jedno. Tenhle klučina nesl všeho všudy několik zbraní jako každý ninja, jak dlouhán věděl.
Váhá, napadlo Naota. Rychle vyhodnotil své okolí z obrazů, jež mu vytanuly na paměti, jelikož si nějak nedovoloval odtrhnout pozornost od dlouhána. Něco ho napadlo. Možná by mohl… „Nějak váháte,“ ušklíbl se. Mrak, který doposud zakrýval slunce, se odklidil.
Muž se zastavil a též se ušklíbnul. Ošklivě a hrozivě, jako se šklebil na každého, kdo oponoval a potřeboval zastrašit. „Hmmm? Cos to řek?“ zavrčel.
Naoto nehnul ani brvou. ‚Ještě trochu…,‘ pomyslel si a předvedl ležérní postoj, ačkoliv byl vnitřně velmi napjatý. Mezi chlapcem a mužem byla sotva tři metry velká mezera a každý z nich ji mohl během pár vteřin zmenšit. A genin provokoval, lákal banditu do pasti na sladkou vábničku.
„Váháte. Očividně vám došlo, že s ninjou se prostě nemůžete měřit. Ubohé. Na bezbranné pocestné se vytahujete, ale při ninjovi se vám sevřou půlky? Jděte se zahrabat!“ vzkázal mu chlapec a provedl ten nejpohrdavější výraz, který dokázal.
„Ty malej harante,“ procedil skrze zuby a stiskl jílec meče, až mu zbělely klouby. Co si to na něj ten smrad dovoloval? „Já tě naučím!“ zahromoval a mohutným skokem pohřbil vzdálenost mezi nimi. Rezavá čepel provedla vodorovný sek, jenže promáchla. Bandita zavrávoral a spěšně vzhlédl. Do očí ho uhodil sluneční svit.
Naoto se nenechal ovládnout nutkáním k předčasné radosti a poslal do nohou chakru, která mu umožnila vyskočit vysoko a saltem se dostat na kmen blízkého stromu zrovna v moment, kdy dlouhán prosekl vzduch. Chlapec využil banditovy ztráty rovnováhy a odrazil se do dalšího salta, které zakončil kopem patou do mužova temene.
Bandita heknul a zbraň mu vypadla z ruky. Jeho bezvládné tělo se s žuchnutím sesunulo k zemi.
„Skvělá práce, děcka!“ ozvala se Yuujirova gratulace a tleskání. On sám zaujatě sledoval souboje svých tří svěřenců, zatímco jeho vlastní protivník mu ležel u nohou, připraven o vědomí.
Suzume našpulila rty. Vůbec nestihla zaregistrovat, kdy jejich sensei banditu složil. Jak se dalo od jounina očekávat. Dívka předpokládala, že se výtržník nestihl ani rozeběhnout.
Hnědovlasý mladík zalovil v batohu a vytáhl provaz. „Teď je svážeme a odvedeme do blízký vesnice. Sice bychom ještě mohli pokračovat, ale tihle budižkničemu nám malinko zkomplikovali plány a nechat je tu nemůžeme. Sice bych je mohl nechat napospas zvířátkům, ale nechce se mi se snížit na jejich úroveň…“
Ryuunosuke tiše stál a pozoroval své osobní strážce. První hrozbu překonali velmi dobře a jemu se vůbec nic nestalo. Rozhodl se, že svůj názor ohledně těch dětí znovu přehodnotí.