manga_preview
Boruto 25

Jáma (3/14)

Kapitola 3.
Dlouhé dny

Následující dny se staly pro Shikamara tichým utrpením. Ať už se snažil plnit povinnosti doma nebo trénovat, jeho myšlenky byly i tak úplně jinde a často se zapomínal uprostřed činnosti. Rušilo to jeho soustředění při shougi a když se rozhodl napsat Temari, brzy si uvědomil, že na polovině svitku popisuje Saiův psychický stav a dopis roztrhal.

Ino začala trávit svůj čas výhradně na zahradě a občas ve skladu květinářství Yamanaka, kam chodila doplňovat zásoby. Kdykoliv si s ní přišel promluvit, zrovna cosi důležitého přesazovala nebo ošetřovala a její oči se upíraly k jakékoliv práci, jenom ne na něj. Občas pochyboval, že ho vůbec poslouchá. Loučívala se s ním ovšem vždy pozitivně - frázemi plnými naděje a s nálepkou úsměvu. Nevěřil, že se mu snaží lhát - ne tolik, co sama sobě. Jednoduchost jejich konverzací mu začala brzy vyhovovat, protože jí beztak neměl co říct.
Shikamaru byl jediný z Narutovy generace, který o Morinově plánu věděl. Kakashi mu samozřejmě neřekl podrobnosti, ale už jen místo a přítomnost velitele výslechového oddílu mluvily za vše a Shikamaru slíbil, že bude pro klid ostatních mlčet. Sedět zavřený doma bylo však ještě horší, než se jim vyhýbat.
A tak se Shikamaru sotva čtvrtý den od začátku té zvláštní situace objevil v Sídle Hokage a řekl Kakashimu pravdu: „Tohle nikdo z nás nevydrží."
Kakashi složil ruce pod bradou a unaveně se o ně opřel. Bylo jasné, že teď žije dvojí život, dny jako hlava Listové a noci jako Saiův -... Shikamaru se zarazil u slova otec a rychle jej nahradil mentorem. Taky vyrážel úplně sám podezřele často mimo vesnici, kam a proč nikdo nevěděl.
„Můžu vám rozdělit mise. Jen ne ty, kde si nemůžu dovolit, aby mi někdo ztratil soustředění."
„Lov ztracených koček?"
„Doručování balíků, eskort cestovatelů přes les a dopadení zloděje starožitné mangy z vetešnictví pana Masashiho..." vyčetl Kakashi z papírů odložených na stole před sebou. „Pochybuji, že se někomu bude chtít na takový výlet. I starší jouninové jsou z toho na větvi, a to Saie sotva znají."
„Výlet není špatný nápad," odpověděl Shikamaru zamyšleně. „Jenom ho nesmíme považovat za absolutní ztrátu času, to je všechno."
Kakashi se opřel ve své židli a zkoumavě se na Shikamara zadíval. „Jaký máš plán?"
„Přemýšlel jsem na tím a myslím, že můžeme pomoct. Sami sobě, ne Saiovi, ale budeme předstírat, že pomáháme jemu."
„Nechápu."
Shikamaru si hluboce povzdechl. „Už znáte příčinu? Jména těch lidí, co Sai -... popravil?"
„Chceš po tom pátrat? Po tomhle?" Zeptal se Kakashi nevěřícně.
„Vím, že to nebude nic pěkného," ujistil jej Shikamaru trpce. „A taky, že na to Sai nebude chtít vzpomínat. Ale na druhou stranu, jsme všechno, co má. Technicky jeho rodina. Ať už si to uvědomuje, nebo ne, chceme se s ním sdílet. To zahrnuje i minulost."
Kakashi přikývl, ale zároveň se sklonil s hromadám papírů pod psacím stolem a začal se v nich hrabat. „Myslím, že jeho minulost má i světlejší stránky. Archív ROOTu o jeho původu mlčí, ale genetické predispozice ve zdravotní kartě jsou docela zajímavé."
Shikamaru popadl velmi tenkou slohu, co k němu přiklouzala po stolní desce, a zadíval se zpátky na Kakashiho. Bylo to poprvé za těch několik dní, co se mu na tváři objevil malý úsměv. „Díky, Kakashi-sensei... že vám na něm záleží."
Bylo těžko poznat, co se pod bílou rouškou děje, ale Kakashiho oči se na okamžik spokojeně zavřely a nonšalantně přitom mávl rukou. „Už jdi. Čeká tě svolávání ninjů a přerozdělování úkolů."

Sehnat všechny přítomné na jedno místo bylo vlastně docela fajn. Sakura při pozvání okamžitě souhlasila, Naruto se naprosto rozzářil a Kiba se dostavil do Konožské knihovny v nepromokavé bundě a s batohem plným jídla, ačkoliv se ještě nerozhodlo, jestli se vůbec někam půjde. Přesto na sebe nenechaly temné stránky věci dlouho čekat - Ino nepřišla.
Shikamaru se rozhodl zachovat zdánlivou naději, ale v nestřežené chvíli se stejně odtrhl od rozrůstající se skupiny ninjů a šel si utříbit myšlenky mezi regály knih o technikách větrného elementu. Jednou rukou se opíral o dřevěnou stříň, druhou si mnul oči, když se za ním ozval známý hlas:
„Trochu moc lidí na tak malý úkol, ne?"
Ani se neobrátil. „Stop je málo. To je zabaví."
Sasuke vyšel ze stínů neosvětlené části knihovny. Co se rozhodl vydat po stopách Kaguyi, Shikamaru si odvykl na jeho vzhled a kdykoliv se měli štěstí setkat, skoro ho nepoznával. Dnes měl na sobě hnědé pončo, vlasy mu držela široká čelenka stejné barvy a na bradě bylo poznat začínající strniště. Rozhodně nepůsobil jako místní.
„Jak jde tvoje pátrání?" Zeptal se Shikamaru.
Sasuke pokrčil rameny a nechal v rozhovoru kratší pauzu. „Stavil jsem se na Výslechovém oddělení."
Shikamaru se zamračil. „Proč?"
„Zavzpomínat na staré časy," řekl Sasuke suše. Všechny dotazy ohledně své půlroční izolace na Výslechovém oddělení pokaždé odbil tichem nebo sarkastickou narážkou, na což si ostatní už zvykli a přestali se ptát. Zpod záhybů oblečení vylovil kartónovou slohu. „Tohle ti posílá Morino. Prý mu nakonec můžete být užiteční."
Shikamaru ji váhavě převzal, ale neotevřel. „To je všechno? Jsi doručovatel?"
„Je to problém?" Zeptal se poslední Uchiha a zdálo se, že začíná ztrácet trpělivost.
Shikamara slovní hra taky unavovala a tak promluvil narovinu: „Nikdo nebude proti, jestli se k nám chceš přidat."
Sasuke se zahleděl stranou a nerozhodně přešlápl. „Nevím, jestli chci... Radši bych si udržel odstup."
I to bylo víc, než by od něj Shikamaru čekal a rozhodl se jeho přání respektovat. „Fajn. Mám říct Sakuře, že jsi tady?"
„Půjdu s tebou..."

Sakuřin vztah k Sasukemu se za všechny ty roky nezměnil. Milovala ho pořád stejně, jenom to projevovala dospělejším způsobem. Víc než na ni zapůsobila jeho přítomnost na Naruta, který se teď mohl někoho reálně chytit a zahnat tak zlé myšlenky. Jako poslední dorazil Chouji, Kiba s sebou přivedl Akamara a Hinata svou sestru. Naruto byl nezvykle vážný a než se Sasuke ukázal na scéně, důkladně procházel Saiovu lékařskou zprávu a snažil se zapamatovat každý detail. Ino se samozřejmě neobjevila.
Shikamaru zaujal místo v čele skupiny a srovnal všechny dokumenty na jednu hromadu.
„Díky, že jste přišli," promluvil k ostatním. „Nemůžeme pro Saie udělat moc, ale v tomhle případě dokáže sehrát velkou roli i nepodstatný detail."
Sakura se přihlásila o slovo: „V té lékařské zprávě psali o vzhledu Saiovy chakry. Jeho techniky jsou vzácné, mohlo by jít o genetické predispozice, možná i genkai."
„Statisticky možné, ale nepravděpodobné." Shikamaru si zamyšleně pohladil bradu. „Jak to chceš dokázat?"
Sakura rozhodila ruce. „Hrabáním se v knihách. Je tu dost nejen o klanech Listové."
„Co když nejde o klanovou techniku?" Ozval se Sasuke.
„Tamhle vzadu je umělecká sekce." Hanabi Hyuuga ukázala mezi knihovní uličky napravo. „Dost lidí má talent po rodičích a příbuzných."
„Ano, ale taky nemusí malovat stejně," namítl Shikamaru. „Nemáte jistotu, že najdete správného člověka."
„Viděl jsi jeho Choju Giga," odpověděla Sakura přesvědčeně. „Nikdy nám neřekl, jak k nim vlastně přišel a proč vypadají, jak vypadají. Nějak s nimi musel začít. Při nejhorším najdeme jeho inspiraci."
„Ne, že bychom měli k jeho původu nějaká další vodíka," řekla Hanabi a přerušila tak řetězec Shikamarových námitek.
Nebylo mu úplně jasné, proč jim přišla na pomoc - snad to bylo kvůli Hinatě, ale ani jedna ze sester nechovala k Saiovi žádný hlubší vztah. Musel ovšem uznat, že v tomhle má pravdu: „Fajn, pro začátek to není špatné..."
Kiba se několikrát rozhlédl po ostatních a na tváři se mu ustálil útrpný výraz: „Ne! Neříkejte mi, že se tu budeme jen hrabat v archivu! K tomu jsem se neupsal!"
„Je tu i akčnější část mise," promluvil Sasuke a otevřel slohu, kterou mu darovalo Výslechové oddělení. Vysypal z ní asi deset papírových čtvrtek a nechal je, aby si je rozebrali.
„Co je to? Skica?" Sakura zvedla jednu z nich a nahlédla přes rameno Hinatě, stojící vedle ní.
Byly různé, načtrnuté úsporným, strohým stylem, pomocí tvrdé tužky. Na jedné bylo poznat část domu na kraji lesa, na druhé osamělý strom, na jiné železný most.
Sasuke sklopil oči ke kresbě před sebou a bezúčelně ji postrčil prstem:
„Co vím, Sai už toho vyprávěl docela hodně, ale něco stále blokuje jeho dávnější paměť. Tyhle náčrty jsou jako nesouvislé útržky vzpomínek. Rychlé obrazy z jeho podvědomí, nesouvisející s tím, co právě říká ani na co myslí. Objevují se v různých intervalech, ovšem stále dokola."
Sasuke vzhlédl a teprve poté si uvědomil, jak zaujatě ho všichni pozorují a jak ztichli.
„Myslíme si, že jsou součásti jednoho případu," dodal.
Nikdo se ani nepohnul.
Nakonec se Shikamaru natáhl přes stůl a seřadil papíry do nahodilé trojřady. „Říká to někomu něco?"
„Dům," promluvil Chouji při pohledu na nejbližší skicu. „Klanové sídlo, řekl bych... Nebo alespoň část něčeho většího. Má tu ty ornamentální římsy."
„Skvělý postřeh. Co dál?" Přikývl Shikamaru.
„Strom na kopci." Kiba se sklonil ke skice a přimhouřil na ni oči. „Akát. Ale takovej... divnej. Půlka koruny je nakřivo. Musel ho zasáhnout blesk, nebo tak..."
„A tohle?" Shikamaru mu podal spoře nastínový náčrt jakési pěšiny.
Kiba se podrbal pod čelenkou a ohrnul nos. „Takovejch je... To spíš tady to - most ze železa ti jen tak někdo nepostaví, leda to je fakt oblíbenej přechod. V Ohnivý jich moc nebude."
„Tady, vidíte ty vázy?" Hanabi si přitáhla skicu strohého domovního interiéru a poklepala prstem na detail dekorace chodby. „Tvar plamenů. V takovém může bydlet vysoký úředník, nebo i Daimyo."
„Spíš to první," podotkl Shikamaru. O vraždě feudálního lorda by se dozvěděli.
„Takže hledáme hodně frekventovanou silnici se železným mostem, která vede na samotu u lesa, kde bydlí aristokrat," zrekapituloval Kiba. „Tohle mi neznělo dobře ani v hlavě."
Sakura zvedla papír s podobiznou muže s trojúhelníkovýma očima. V Saiových představách možná vypadala normálně, ale ten, kdo ji překreslil, neměl na portréty talent. „Tímhle bych se taky neřídila."
„Podle mě je to víc než dost," ukončil debatu Shikamaru. „Rozdělte se na dvě skupiny - první najde ten dům, druhá malíře. Použijte všechny možné prostředky - knihovnu, archiv Hokage, otravujte hlídky. Kdo bude dřív, vezme si Kibu a půjde po stopě. Je to jasné?"
„Hai," řekli sborem.
„Hej," ohradil se Kiba, přestože se na úlohu stopaře těšil. „A co budeš dělat ty?"
„Já a Chouji máme ještě nějakou práci. Jdem, Chouji."
„Um, co?" Chouji se nechal zmateně, leč bez protestu chytit za ruku a táhnout ke dveřím. „Shikamaru, kam jdeme?"
Shikamaru neodpověděl. Ještě viděl Naruta, jak zaujatě bere do rukou jednu z kreseb a ptá se: „Kdo to kreslil?"
A slyšel Sasukeho říct: „Jeden Yamanaka..."

Jak určovala tradice, i dům klanu Yamanaka se dělil na několik separátních částí, obývaných blízkými i vzdálenějšími rodinnými větvemi, vždy pod vedením nositele rodového příjmení. Předtím si Ino plánovala, že sem přivede Saie a ubrání jej před davem bigotních strýčků, kteří nejenže zpochybňovali její nástupnické právo, nýbrž i brojili proti tomu, aby jejich klanové jméno vlastnil cizinec. Pře nebyla ve skutečnosti tak vážná; vítězství bylo prakticky jisté; a Ino se v noci často přistihla, jak se v polospánku blaženě hihňá nad představou, jak sem pomáhá Saiovi stěhovat balíky svitků a nádoby s inkoustem. Vyklidila by pro něj místnost nedaleko skleníku – on by kreslil, ona zahradničila a pořád by byli blízko jeden druhému...
Tak Ino, usazená na domovní verandě, přemýšlela pokaždé, když jí sklouzl pohled na vzdálenou konstrukci skleněného dómu u okraje zahrady, a vždy ji stejně silně zabolelo, že se ty plány možná nikdy nenaplní. Po každém takovém záchvěvu smutku ji ovšem ovládl podivný vztek – touha zuby nehty bránit svůj vysněný cíl; a bezmyšlenkovitě zaťala pěsti.
Paní Yamanaková poklekla vedle ní s dřevěnou zásuvkou, plnou dopisních obálek, a pečlivě uhladila lem zvrásněné sukně: „Asi jsem ti o tom měla říct už dřív, do teď to nebylo nic podstatného. Víš, už rok mi chodí dopisy z Kamenné..."
„Z Kamenné?" Ino věnovala své matce tázavý pohled. „Ty tam někoho znáš?"
Paní Yamanaková nad tím přerušením trochu nelibě svraštěla čelo, nicméně pokračovala stejně mírným a věcným tónem. „Po smrti tvého otce mi byl velkou oporou, i když se nemohl dostavit osobně."
Ino vycenila zuby v širokém úsměvu. „Byl? On? Ty máš přítele!? Bože, mami! Proč jsi mi to neřekla dřív!?"
„Jak už jsem vysvětlila, do teď to nebylo nic - ..." Začala paní Yamanaková, ale Ino se už nadšeně vrhla k zásuvce a začala probírat obálky:
„Je shinobi? Jak se jmenuje? Kdy jste se vůbec seznámili!?"
Paní Yamanakové si nad chováním své dcery nejprve povzdechla, což vedlo ovšem k úsměvu a nakonec sama vytáhla jeden z dopisů a rozbalila složené stránky. „Po zničení Konohy nám ostatní ninja-vesnice nabídly pomoc. Pověřili mě přerozdělováním zásob od Iwagakurské strany, Daremon-san byl vedoucím jejich divize."
Ino na svou matku pohlédla s potměšilým úsměvem a sugestivně zamrkala. „Úúú, Daremon-san... Jak vypadá?"
„Normálně. Vysoký, tmavovlasý. Z výzvědné jednotky. Velmi si Inoichiho vážil, hned při prvním setkání se spřátelili."
Paní Yamanaková se pohodlně opřela o dřevěný sloup na kraji verandy. Ino přilezla blíž a položila ji hlavu na rameno.
„Včera mi přišel další dopis," pokračovala paní Yamanaková s inkriminovanou listinou v ruce. „Zve mě na návštěvu, k sobě do Kamenné."
„Kdy?"
„To se ještě neurčilo. Na podzim, nejspíš."
„A pojedeš?"
Inina matka zamyšleně složila listy zpátky do úhledného obdélníku a zadívala na svou letní zahradu. „Nebylo pro mě těžké se znovu zamilovat, vlastně to šlo na můj vkus až moc rychle. Proto jsem věc oddalovala, jak jen to bylo možné. Chápu, proč je poslední dobou tak netrpělivý, taky ho chci konečně vidět. Jenže... – jak tam jednou odjedu, není jisté, jestli se budu chtít vrátit."
Ino prudce zvedla hlavu a věnovala jí zamračený pohled. „No a? Vaše láska vydržela papírově celý rok. Co dalšího ještě potřebuješ?"
„Jen tak se sebrat a odjet?" Zhrnula paní Yamanaková s náznakem ironie v hlase. „A co klan? Moji přátelé, můj život? Bude to k nim spravedlivé? Taky bys snad všechno takhle odhodila?"
Ino s povzdechem protočila oči a narovnala se. „Mami... Už dva roky jsem v tiché válce se strýčky a půlkou bratránků. A víš, proč mě nakonec respektují jako hlavu klanu? Protože si stojím za svým. Sai bude Yamanaka a bude tu bydlet se mnou a je mi jedno, co si kdo myslí."
„Ino."
„Chápu, že kvůli tomu bude muset pár lidí změnit pokoje, ale to se děje ostatně pokaždý, když se někdo rozhodne oženit, tak proč bych se já měla vlastně omezovat...?"
„Ino."
„Všichni respektovali Santovu přítelkyni, i když to byla totální nána! Nikdo ani nečekal, že jim to vydrží dýl jak měsíc, a stejně si sem mohla nastěhovat bubny a říkat si Yamanaka, jako by snad byla schopná něco vypěstovat!"
„Ino..."
„Uvidíš, všichni budou za Saie ještě vděční..." Několikrát pomalu zamrkala na květinové záhony venku a pak, jako po náhlém probuzení, obrátila pozornost ke své matce. „Co?"
Paní Yamanaková zůstala klidná, i ve chvíli, kdy natáhla ruku a setřela slzu na tváři své dcery. „Jak bych teď mohla odjet a nechat tě tu samotnou?"
Ino pomalu ale jistě odstrčila matčinu dlaň. „Já jsem v pořádku."
Paní Yamanaková na okamžik zavřela oči. „Nepodceňuju tě. Ale jsi moje dcera. Co bych byla za matku, kdybych odešla zrovna teď? Nechci ti chci dávat rozkazy, co máš dělat, ale kdykoliv bude potřeba, budeš mě tu mít. Ano?"
Ino jen tiše přikývla, zuby stisknuté a oči zvlhlé.
„Jestli na mně Daremonovi záleží, pochopí to."
Ino silně zavřela oči v marném pokusu zabránit záplavě slz, a několika nádechy se snažila uklidnit vlastní hlas: „Já... Teď jen potřebuju, abys mi věřila, jo? Já to zvládnu! Přivedu Saie! Věř mi, prosím!"
Objaly se.

Uběhly jen čtyři dny – pouhé čtyři dny od chvíle, kdy Ino přestala mít jistotu skoro v cokoliv, kdy se svět kolem ní změnil a ona se změnila s ním. Jen čtyři dny, co se zdály stejně dlouhé jako čtyři roky. Nemohla to už dál nečinně snášet.
Nikdo jí jako obvykle nebránil překročit práh sídla Výslechového oddílu, alespoň co se týkalo administrativní úrovně. Její cílový bod se však nacházel hluboko v podzemí a dovnitř měli přístup jen určití lidé. Ino nehodlala riskovat neúspěšný pokus o infiltraci, kterou by na sebe strhla ještě větší pozornost. Ne, měla jen jeden pokus a jestliže v něm chtěla uspět, pak potřebovala komplice. Nemohla tvrdit, že by byl Santa Yamanaka její nejoblíbenější bratranec. Ctižádostivý, trochu arogantní a na její vkus neměl smysl pro humor, ale když mu s vážnou tváří sdělila svůj plán, kupodivu souhlasil. Měl jen dvě podmínky: Ino zůstane celou dobu v pozorovatelně a ani ji nenapadne použít jutsu. Souhlasila.

Propašoval ji do potemnělé místnosti se zabudovanými mikrofony zvenčí a velkým oknem v zadní stěně. Uprostřed stála vyvýšená židle, na které podle svých slov sedával, když používal "nahlížení" – jednoduché jutsu, umožňující uživateli vidět obrazy cizích myšlenek; jakýsi začátečnický předstupeň Shintenshinu. Ino obešla židli k oknu a jen vzdáleně registrovala úzký stůl pod ním, na kterém byly poházené nějaké obrázky, ale blíž je neprohlížela. Její pozornost si zcela přivlastnila místnost za sklem a to, co bylo uvnitř.
Výslechová místnost byla rozhlehlá a oslnivě bílá, jak se od dláždění stěn odráželo světlo stropních zářivek. Uprostřed stálo nízké, kovové lehátko s koženými popruhy a na něm připoutaný Sai. Další lidé postávali kolem, samostatně nebo v malých skupinách, ale v ten moment mu nic nedělali, jenom ho pozorovali. Jediný, kdo s ním zrovna byl v jakési interakci, byl Morino Ibiki, i on se však Saie ani nedotkl, jen se nad ním skláněl. V ruce držel malou čtvrtku papíru a cosi Saiovi ukazoval:
„Dám to pryč, ale napřed mi to musíš říct! Musím to od tebe slyšet!"
Mechanismus pozorovatelny zesiloval zvuk zvenčí. Tolik, že slyšela, jak Sai dýchá. Jak se napínají řemeny kolem jeho zápěstí. A jeho chraplavý, vykřičený hlas:
„Ne! NE! PROSÍM!"
Neviděla na něm žádné známky násilí, žádné pohmožděniny. Nikdo nedržel ruční pečeť a ani nepociťovala působení chakry z provádění genjutsu. To, co ji tolik šokovalo, z čeho ji mrazilo v zádech, byla hlavně Saiova tvář. Jeho velké černé oči, vytřeštěné ke stropu; krátké, rychlé záškuby jeho tváří; zarudlé rty, co se horečnatě pohybovaly. Nerozuměla významu jeho slov. Jen ji na nich cosi děsilo a uchvacovalo zároveň. Pak sebou prudce škubl a lidé ve výslechárně se jako na povel nakupili kolem lehátka.
„Kruci," utrousil Santa a vydal se ke dveřím. Ještě ho slyšela říct: „Nikam nechoď, jasný?"
Osaměla, nepřítomný pohled upřený k davu za oknem a v uších Saiovy výkřiky.
Vzlykal...
Pomalu zvedla ruce a provedla pečeť.

Shikamaru rozrazil dveře do pozorovatelny a hlasitěl zaklel.

Poznámky: 

Tato kapitola je časově čtyři dny napřed, v následující se děj zase vrací zpátky, tentokrát už čistě ze Saiovy perspektivy.

5
Průměr: 5 (7 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Slavygos
Vložil Slavygos, Pá, 2018-07-06 12:21 | Ninja už: 89 dní, Příspěvků: 67 | Autor je: Recepční v lázních

Misia L3- Vedel som že to Ino spraví aj tak som dúfal že to radšej neurobí. Ale teraz to podľa mňa Saiovi uškodí že sa nebude vedieť spamätať. Ale kto vie možno že ho tým zachráni. A veľmi super easter eggy, to s tou starožitnou mangou ma dostalo. Laughing out loud

Sharingan no Slavygos, ninja vyhlásený za mŕtveho po neúspešnej misii v Skrytej Mlžnej.

Obrázek uživatele Sayoko
Vložil Sayoko, Čt, 2018-06-07 12:29 | Ninja už: 3778 dní, Příspěvků: 1401 | Autor je: ONLINE, Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Student Akademie

Další úžasná kapitola. Myslím, že zobrazení situace z jiných úhlů pohledu ničemu neuškodí a trochu to "vyvětrá dusno". Alespoň já jsem za to neskutečně vděčná, protože podle tvého komentáře z minulé kapitoly se bojím toho, co přijde příště. Smiling Ale jméno Santa mě tu trošičku rozesmálo. Zní nejaponsky a přitom jsou všechny slabiky v hiraganě, tudíž je možné ho použít. Laughing out loud

Obrázek uživatele Avárt
Vložil Avárt, Čt, 2018-06-07 14:16 | Ninja už: 3566 dní, Příspěvků: 639 | Autor je: Genin

Laughing out loud Santa? A co takhle Zabuza, Ruka, Shabadaba, Sarada, Killer Bee...? Já si je vážně nevymýšlím!

Obrázek uživatele Palantir
Vložil Palantir, Po, 2018-06-04 20:43 | Ninja už: 3110 dní, Příspěvků: 4351 | Autor je: Moderátor, Ochranka Hokage

Tak dopadení zloděje starožitné mangy z vetešnictví pana Masashiho? Smiling