Web je ve zkušebním provozu. Narazíte-li na chybové hlášení, dejte nám prosím vědět.
Nahlásit chybu
manga_preview
Tlumočení B 25

Jáma (7/14)

Kapitola 7
Oyuki

Morino Ibiki si přitáhl skládací židli a ztěžka usedl vedle svého dobrovolného vězně: „Saii."
„Danzou... sama..." vydechl Sai, unavené oči upřené na strop.
Velitel výslechového oddílu složil jednoduchou pečeť a Saiovo tělo se napjalo rychlým záškubem bolesti, která byla tím jediným, co jej ještě drželo v bdělém stavu. Dnes opět zaklonili opěradlo železného křesla a došlo i k použití čelního popruhu; ne kvůli nepohodlí nebo bezpečnosti, ale protože to omezilo Saiovu vizi. Jeho pohled nyní mířil striktně vzhůru, k jednotvárně šedivému stropu, na nějž jeho paměť kreslila dávno zapomenuté vize.
„Saii, kde jsi?"
„Uhh?" Pokusil se otočit po hlase, ale kožený pás tomu zabránil. „Kdo -... kdo je Sai?"
„Ty. Tvé krycí jméno, vzpomínáš?"
„N-ne. Naše mise vyžaduje maximální utajení. Instrukce jste už dostali..." Oslovil Sai kohosi, kdo tam nebyl.
„Hmm? Jak ti mám říkat?" Zeptal se Morino.
„Hyena," vydechl Sai.

Sakura našla železný most na černobílé fotografii v poslední publikaci Světové architektury. Postavili ho jako součást nové obchodní stezky; na řece, která se snadno rozvodňovala a byl tedy potřeba nezničitelný most k hromadné přepravě zboží. Po poslední válce byl už přizpůsoben železniční dopravě a Sakura, Naruto a Kiba se k němu dostali v prázdném vagónu nákladního vlaku do Sněžné.
Vystoupili na nádraží s cedulí Kaigan, což byl také název nejbližší vesnice, odkud vlak doplňoval vodu a uhlí. Spojovala je hodně používaná pěšina, klikatící se mezi mírnými svahy a úbočími lesa. Vydali se po ní.
Akamaru se občas odtrhl od tříčlenné skupinky a ztratil se ve vysoké trávě, kde se vznášela hejna bělásků. Kdykoliv se jejich cesta prudce stočila, Kiba ho přivolal zpátky a poklidně naslouchal psímu hlášení. Naruto se zamyšleně dotýkal špiček trav a kůry nejbližších stromů, ale nebyl v tom žádný zájem. A Sakura své okolí ignorovala, nehledě na to, jak vonělo luční kvítí a svítilo slunce. Šla jen odvážně vpřed, očima fixovaná na neviditelný cíl jejich cesty.
Nemohli vědět, co je čeká, ale každý z nich měl nepříjemné tušení.
Kaigan nebyla ninja vesnice, ale byla alespoň natolik velká, aby si mohla dovolit lokální samuraie. K jejich domu je dovedla skupina místních dětí, zato, že se mohou po cestě svézt na Akamaruovi.
Místní velitel se jmenoval Momotaro a protože už překročil osmdesátku, věnoval se převážně úředním záležitostem. Trojici mladých shinobi přijal uprostřed samuraiského doja, za přítomnosti svých žáků.
Kiba nebyl na takovou formálnost zvyklý a Naruto byl nervózní, takže připadlo na Sakuru, aby vytáhla svázané nákresy a s důležitým odkašláním je položila před sebe:
„Hledáme určité místo... Dům. Podle našich indicií by se měl nacházet v okolí Kaiganu. Žádáme vás, abyste se podívali na tyto kresby, jestli na nich něco nebo někoho poznáváte."
Samuraiové převzali nabízené papíry a nechali je mezi sebou kolovat. Už první z nich se při pohledu na ně zarazil a když se všechny nahromadily v rukou velitele Momotara, Sakuře přeběhl mráz po zádech. V očích přítomných mužů se skvěl nejvyšší odpor a to šlo o bojovníky, kteří měli skrývání emocí v popisu práce.
Velitel Momotaro zůstal sedět s jedním listem v prstech a zkoumavě se na Konožany zadíval: „Ten dům je nám všem dobře známý. Ale jakou spojitost má s něčím tak vzdáleným Skrytá Listová?"
Sakura chvíli váhala nad odpovědí, ale nakonec se rozhodla udržet formálnost. „Z jistých důvodů bylo zahájeno -... vyšetřování."
Starý samurai chápavě pokýval hlavou. „Ačkoliv nejsem nadšen z otevírání starých ran, nevidím důvod, proč bychom vám je měli tajit. Ovšem, jste mladí a zdá se mi, že již máte určitá očekávání. Rád bych od každého z vás slyšel jasně, že si přejete znát veškeré okolnosti tohoto případu."
Jako první vyslovil své 'ano' Kiba a znejistěl až poté, co se místností rozhostilo ticho. Sakuřin souhlas zazněl jako nezáměrně zkomolené 'ahemm' a rychle ho opravila. Poslední 'ano' vyslovil Naruto, tiše ale jistě.
„Dobře tedy. Urashima-san vás vezme na místo a seznámí s celou historií," rozhodl velitel a pokynul mladšímu samuraii po své levici.
Černovlasý šermíř v modré yukatě se hluboce uklonil.

Sprintuje nočním lesem, rychlý a neviditelný, téměř svobodný, kdyby pro něj měla svoboda větší význam, než než jen absence pout a mříží. Kolem utíkají jeho spolubojovníci, jeho bratři. Nevidí je, ale ví o nich, protože jsou spolehliví a nespolehliví ROOT neexistují.
Kočka, Žába, Pes, Jelen, Hyena.
Neko, Kaeru, Inu, Shika -... Shin?
„Dostalo se vám jedné z nejtěžších zkoušek," řekne Danzou-sama. „Splňte ji a dokažte tak svou oddanost Skryté Listové. Za Konohu!"
A všichni vykřiknou: „Za Konohu!"

Dům stával nedaleko vesnice, tedy než vyhořel do základů a Urashima jim ukázal alespoň to, co z něj zbylo.
„Patřil muži jménem Sutoku Akihito, poradci Daimiya a obchodníkovi. Patřila mu polovina místních dolů. Žil tu se svou rodinou, služebnictvem a najatými žoldáky."
Samurai je provedl kolem ohořelých trosek. Zbytky stavby se pomalu propadaly do země a zarůstaly travou, jen podle pozůstatků kamenných základů se dalo říct, že měl skutečně velkou rozlohu.
„Co se s nimi stalo?" Zeptala se Sakura váhavě.
„Přesně to nevíme," přiznal Urashima a prstem ukázal na místo, kde stávala hlavní brána. „Dům byl v jednom ohni, když se k němu dostali lidé z vesnice. Nikdo se ale nepokoušel uniknout – buď byli všichni zavražděni ještě před jeho zapálením, nebo je jen zamkli uvnitř a nechali udusit kouřem."
Akamaru se pokusil vběhnout na vyvýšenou hromadu spálených trámů, ale Kiba jej okřikl.

Hyena tiše obejde těla dvou strážců, kteří se v zápalu zuřivosti chytili do jeho vlascové pasti a nyní visí oběšení těsně u stropu. V domě je tma a ticho. Jen chabé, venkovní světlo udává obrysy široké chodby a luxusních dekorací. Ale Hyena je na temnotu už zvyklý a co nevidí, to vnímá. Věděl, že je za nejbližší papírovou stěnou ukrytý nepřítel. Ne proto, že by byl slyšet, ale protože byla zvláštním způsobem znát jeho přítomnost. Tento nepojmenovaný šestý smysl provázel Saie celý život, ale že byl abstraktní a nepřirozený, neuměl ho vysvětlit, a proto o něm ani nemluvil.
Papírovou stěnu prořízne dlouhé ostří katany, ale Hyena má dost času i prostoru na vyhnutí. Zastaví meč o kovový chránič lokte a druhou rukou hmátne dovnitř a přitáhne si útočníka. Není to lehké, jeho oběť je minimálně dvakrát těžší než on, přesto s ním prorazí pár dřevěných příček a pak jej vytáhne na chodbu mezerou v otevřených dveřích. Podle šatů a vlasů pozná, že našel subjekt své mise, a jednou ranou do čela jej srazí k zemi. Mohutný, širokoramenný muž, se ztěžka sesune k zemi. Po úderu zůstal škrábanec a trochu krvácí, ale nic vážného. Hyena uvolní konec lana, co měl doteď omotané kolem pasu, a jde zajistit svůj úlovek.
V ústí vedlejší chodby se objeví siluta Kočky a lusknutím prstů upoutá jeho pozornost.
Vchod zajištěň, zaznakuje. Máme matku.
„Tatí?"
Dvojice ANBU upře pohled do chodby před nimi, na asi čtyřleté děvčátko. Má bílé vlasy a modré oči svého otce. Když k ní Sai přistoupí, vyděšeně k němu vzhlédne a přitiskne si na hruď hadrového zajíčka. Ve velkých očích se tvoří slzy a malý rtík se začíná chvět.
„Tatí?"
Sutoku Akihito se probere a pokusí se převalit. „Ne... prosím..."

Urashima je provedl úzkou alejí mezi poli. Kiba se jednou zastavil a horlivě poukázal na poškozený akát na kopci, ale nikdo se k tomu neřekl ani slovo. Slunce svítilo a mírný vítr šuměl v korunách stromů.
„Mělo se zato, že Akihito a jeho rodina zemřeli během požáru. Identifikace pozůstatků byla v té chvíli už nemožná. Objevili je rybáři až dole u mostu, tři dny poté..."
K mostu se dostali po silnici vedle kolejí a odtud slezli po příkrém svahu k prvnímu pilíři. Na vyzděném břehu ležela náruč květin a vonné tyčinky v misce, za nimi kamenný pomník, asi půl metru vysoký, s vyrytými znaky jména 'Sutoku'. Černovlasý samurai ukázal na spodní část mostu, tvořenou převážně železnými trámy a nosníky:
„Akihita a jeho manželku našli viset kousek od břehu, na tamhle té traverze. On měl ruce spoutané za zády, lana ho držela v podpaží. Ona je měla před tělem – pověsili ji za zápěstí na kovový hák. Na tom byla taky upevněná smyčka."

Akihitova manželka se jmenuje Ubume. Postavu má plnou, obličej kulatý a vlasy tmavě modré barvy. Je to Hyena, kdo ji omráčenou vynese z hořícího domu. Inoue a Shin za sebou táhnou jejího manžela, Kočka dostal na starost pytel. Žába za nimi zamkne.
Ve sněhu nechávají hromadu stop, ale počítají s tím, že co je vidilné brzy zašlape zástup vesničanů hasících požár, a vzdálenější zmizí ve stínu lesa.

„Ve sněhu?" Zeptal se kdosi z hodně velké dálky.
„Zima..." odpověděl Sai.

Řeka je zamrzlá, ale Kočka najde díru v ledu a naplní terénní lahve. Když jsou oba manželé bezpečně zavěšení asi metr od břehu, polévají je ledovou vodou, aby je vzbudili. Jakmile pár procitne, mžourají do tmy a zmateně se otáčejí ze strany na stranu. Akihito si všimne popravčí smyčky na krku své ženy a začne chrlit otázky a výhružky, později volá o pomoc. Ale jsou úplně sami uprostřed noci a není tu nikdo, kdo by je poslouchal.
Žába vytáhne dlouhou, kovovou tyč a potěžká ji v rukou.

Křeslo se otřásalo. Šrouby a matice držely, ale kovové opěrky se ohýbaly a zarážka opěradla skřípala, jak se Sai neúspěšně snažil zvednout. Morino na poslední chvíli povolil krční popruh, jinak by se na něm nevědomně uškrtil.
„Máme ho zklidnit?" Zeptal se dohlížející medik s připravenou injekcí.
„Ne, ustupte a buďte zticha," odehnal ho velitel výslechu a sklonil se nad svým vězněm. „Hyeno!? Co bylo v tom pytli? Hyeno!"
„Ne, ne, NE!" Saivo tělo se pateticky zachvívá, jako kdyby se pokoušel utíkat v leže.

Ze tmy vysvitne světlo. Někdo rozsvítil skládací lampión a jeho zlaté světlo teď padá na těch několik metrů dlážděného výstupku před prvním pilířem. Na jejich zimní sandály. Na spojovací traverzy. Na bílé vlásky.
„Mamí...?"

Morino se naklonil blíž, tvář sraženou do odpudivé grimasy. Pleskl Saie po tváři, aby otevřel oči, a ukázal mu černobílou skicu děcké tváře. „Byla to ona? Jejich dcera?"
„Prosím... nedělejte to..." Sai zaúpěl a bolestně sevřel čelisti.
„Dám to pryč, ale napřed to musíš říct! Musím to od tebe slyšet!"
„Ne! NE! PROSÍM!"
„Jak zemřela!? Musíš to vyslovit!"

Sevře konec tyče oběma rukama a i přes rukavice cítí její chlad. Není příliš těžká. Zvedne ji do výšky a na okamžik se zarazí.
„Mamí!!"
„Ne! Ne! Prosím! Nedělejte to!"
Inoue netrpělivě pohodí hlavou. „Na co čekáš!?"

Nemusel to udělat. Možná byl ROOT, možná byl odhodlaný a loajální, možná by musel čelit krutým následkům, ale pořád byl jako jednotlivec svobodný a jako svobodný se mohl rozhodnout proti.
Jenže to se nestalo.

Nemusel to udělat!

Jak člověk pozbyde svou vůli?

Pocit úderu je zvláštně nejasný, jako praštit do něčeho zabaleného v látce. Děvčátko spadne na břicho a zůstane ležet. Její rodiče propadnou hysterickému křiku.

Koryto řeky bylo široké, ale v létě teklo vody málo a dalo se tak zahlédnout hnědé, kamenité dno. Ve stínu ocelové mostní konstrukce zdolávaly proud malé rybičky, v dálce se brodila volavka.
Samurai pohlédl na druhý břeh a odtud zpátky na trojici Konožanů. „Ten hák, na kterém visela Ubume-san, nebyl moc zahnutý. Stačilo jí, aby se trochu zhoupla a spadla dolů. Rozumíte?"
Neodpověděli. I Akamaru byl naprosto tiše. Urashima se obrátil zpět k pomníku a hořce nakrčil čelo.
„Měli dceru. Našli ji přesně v těchto místech, ubitou k smrti. Rodiče se na to celou dobu dívali. Jmenovala se -..."

„OYUKI!"
Z železného rámu vypadl šroub a zkutálel se Yamatovi k nohám. Po něm praskl řemen čelního popruhu, následovaný maticemi opěrek. Sai však svou částečnou volnost využil jen k opakovaným úderům hlavy o kovové opěradlo a náhodné mávání pravou rukou, kde se mu na zápěstí houpal utržený řemen.
„OYUKI! OYUKI! OYUKI!"
Yamato věnoval veliteli výslechového oddílu znepokojený pohled. „Morino!"
Oslovený reagoval až na třetí výzvu, očividně fascinován výsledky celého procesu. Několikrát rychle mrkl a zavelel: „Rozepněte je! Pustíme ho dolů!"
Pokusili se rozepnout přezky, ale někde měly tak těsné napjetí, že bylo praktičtější řemeny rozřezat. O jedno ostří se Sai zranil během svého následného útěku z křesla, ale zdálo se, že ránu nevnímá. Krom toho, vlna nečekané bolesti jej opakovaně zasáhla, sotva se dotkl nohama země.
Chuunin v modrém šátku se ho pokusil zvednout, ale Morino včas popadl svého asistenta za límec a odhodil nazpět. Pak roztáhl ruce a donutil přítomné, aby vytvořili nepravidelný půlkruh. „Nedotýkejte se ho! Nechte ho být!"
Sai se pomalu vyhrabal na čtyři a chvěl se. Ze šrámu na lokti mu vytekl tenký potůček krve a nahromadil se v louži na podlaze, mezi palcem a ukazovákem.

Hyena si vzdáleně uvědomuje, jak mu Inoue bere tyč z rukou a pokračuje dobře mířeným úderem na malé lopatky. Další v pořadí je Kočka, po něm Žába, nakonec Shin. Při druhém kole už stříká krev a všichni se pohybují malátně, jako by je to nesmírně unavilo.
Oba manželé přestanou křičet a Hyena k nim vzhlédne. Sutoku Akihito truchlí už jen tiše, zato však intenzivně. Tvář obrací k nebi a ze zarudlých očí tečou proudy slz. Vpíjí se do jeho vousů. Sutoku Ubume vypadá naopak jako mrtvá a ztuhlá, s vyvalenýma očima.
„C-co... Cos to udělal?" Vydechne.
Otázka zřejmě patří jejímu muži, ale Hyena se neubrání pocitu, že je mířena na něj.

„Ten Sutoku -... Měl něco proti Listové?" Ozval se Kiba do nepříjemného ticha.
Samurai odevzdaně pokrčil rameny. „Nevíme. Ale tehdy kolovala fáma, že on a dalších dvanáct vysokých úředníků stojí za nějakým zákonem, který by omezil přístup Konožských shinobi na sever Ohnivé. Podle některých lež, podle jiných částečná pravda. Ale důvod to byl, o tom není pochyb."

Sutoku Ubume pohlédne pomalu vzhůru, na ten plochý hák a pouta s krátkým řetězem, které k němu váží její zápěstí. Nerozmýšlela se dlouho, avšak tehdy to vypadalo jako věčnost.
„Ne. Ne!" Pláče Akihito, když si uvědomí počínání své manželky, ale ve své pozici je naprosto bezmocný.
Ubume se dvěma malými poskoky přehoupne přes okraj háku a konopné lano zastaví její pád až těsně nad zamrzlou hladinou. Smyčka se utáhne.
Hyena sejme ze zad větší štětec, poklekne k ostatkům děvčátka a nechá štětiny nasáknout krev. Kdyby v té době četl brakové detektivky, možná by mu ta strategie připadala směšná. Podstatné však je, že opravdu fungovala.

„Nechali vzkaz, tady na té stěně. Víte, co tam napsali?"

BUDOU DALŠÍ.

Byla to prevence, nic víc. Nic víc...

Sai se několikrát přerývavě nadechl a vstal. Malý okamžik zůstali s Morinem tváří v tvář, oba nečitelní jako žulové sochy. Pak provedl Morino nenadálou pečeť a vězeň se s výkřikem zhroutil zpátky na podlahu.
„Zůstaň na zemi," přikázal vedoucí výslechu chladně.
Saiovy rty se chvěly, jak dýchal skrze zaťaté zuby. Bílou košili měl vzadu propocenou a na kůži červené otlaky. Vkleče pozoroval vlastní ruce; odřené klouby se zakrvácenými nehty, utržený popruh na zápěstí, i tu zasychající krev. Pak sebral sílu a znova vstal.
Situace se opakovala.
„Zůstaň na zemi. Dokud jsi tam, nepoužiju to," pronesl Morino k Saiovým zádům.
Bývalý ROOT odmítavě zavrtěl hlavou a odstrčil se od betonové podlahy. Bolest jej zasáhla ještě v předklonu a on nekoordinovaně dopadl na tvář.
„Morino-dono," řekl Santa Yamanaka nezvykle vážným tónem.
„Ticho!" Zaburácel velitel výslechového oddílu a obrátil se zpátky k vězni. A řekl skoro soucitně: „Jestli to chceš takhle, mysli na ni. Mysli na Oyuki."
Sai vstal a tentokrát ho masivní vlna bolesti poslala přímo do bezvědomí.

Po mostě přejel nákladní vlak na jih. Koleje úpěly a železnou konstrukcí zněly vibrace.
Kiba hypnotizovaně pozoroval, jak se souprava pomalu stáčí stranou a mizí za nejbližším kopcem. Akamaru se rozvalil v suché trávě na kraji cesty. Slunce klesalo k západu.
Naruto přidřepl ke štěrkové cestě a sebral z ní hnědý kus žuly, který tam musel doletět až z kolejniště. Začal si ho zblízka prohlížet a Sakura přitom sledovala jeho naprosto nezaujatý výraz. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy nedokázala ani trochu určit, na co její parťák myslí.
Samurai Urashima je doprovodil na okraj vesnice, na cestu k nádraží. Rozloučili se s naučenou zdvořilostí, vhodnou pro člověka, který jim nepřinesl dobré zprávy a kterého už nikdy nechtěli potkat. Ale jakmile se obrátili na odchod, cosi s jejich průvodcem hnulo a zavolal na ně:
„Počkejte... Vy -... vy víte, kdo to udělal, že?"
Všichni tři se otočili, ale nikdo neodpověděl.
Černovlasý samurai sklopil hlavu a roztřeseným hlasem dodal: „Dějí se hrozné věci, během válek... ale tohle -... Jestli – jestli máte tu moc -... Řekněte svým velitelům, ať toho bastarda zabijí!"
Naruto zalapal po dechu a cítil, jak se mu sevřely vnitřnosti, jako když jej někdo velkou silou zasáhne do břicha. A pak se najednou rozběhl, chytil samuraie za lem yukaty a povalil ho na záda. Viděl, jak mu ze světlých řas okapávají slzy, když mu mlátil hlavou o zem a křičel: „Ty ho neznáš! Ty ho ani trochu neznáš!!!"

Sai byl kamarád...

Je hluboká zimní noc; teplota dost pod nulou a hvězdy schované pod vrstvou sněhových mračen. Po silnici nedaleko železného mostu kráčí skupina černě oděných postav, vybavených zbraněmi a každý jinou porcelánovou maskou. Jako první Pes, za ním Žába, pak Kočka, nakonec Hyena. Zastaví se u okraje cesty a mlčí. Z pod masek vychází pára.
Kočka nadzvedne svou a napije se z terénní lahve. Voda z řeky je ledová a tak ji chvíli převaluje v ústech, než polkne.
„Můžeme vyrazit?" Řekne Inoue a všichni přikývnou, jakmile zkontrolují svoji výbavu.
Jen Žába náhle cukne rameny a vzápětí je nakloněný přes okraj cesty a zvrací, masku pozvednutou až nad čelo. Když skončí, krátce se vydýchá, odplivne si a přejde zpátky na cestu.
„Co je to? Jsi zraněný?" Zeptá se Hyena.
Žába zavrtí hlavou a otevře vlastní láhev. „Ne... Už je mi dobře."
„Kde je Shika?" Zeptá se Kočka.
„Omývá tyč," připomene Hyena.
Zaházejí pozůstatky Žábova žaludku čerstvým sněhem. Shika se vrátí, osudnou zbraň připevněnou na zádech. Masky jsou bezpečně na místě a nikdo už nemá co říct, a tak se bezeslova vydají po vrstvě zamrzlé břečky zpátky na jih, do lesů a odtud do Listové.

Na dohled od Konohy skupina zastaví na úpatí kopce, kousek od vnější hradby. Je ráno, ale stále ještě tma. Domovům v Listové se postupně rozsvěcují okna a do ulic vycházejí postavy s lampami v rukou, malé jako špendlíkové hlavičky, ale přitom zřetelné. Pětice mladých ANBU na to uchváceně kouká.
„To je krása," řekne Shika.
A Hyena neomylně ví, že se v tu chvíli všichni, tajně pod maskami, doopravdy smáli.

Poznámky: 

Dočetli jste se do poloviny série. Gratuluju.

Ještě zdaleka není konec.

Všechny nutné originální charaktery jsem vzala z legend.
Duch Oyuki je kresba od Maruyama Okyo (zdálo se mu o jeho mrtvé milence), císař Sutoku je historický vládce Japonska (po smrti démon) a Ubume je klasický yokai (žena s dítětem).

5
Průměr: 5 (5 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Slavygos
Vložil Slavygos, So, 2018-07-07 15:14 | Ninja už: 61 dní, Příspěvků: 21 | Autor je: Pěstitel rýže

Misia L3- Ten zmysel pre detail je v tejto kapitole úplne privedení k dokonalosti tým mám na mysli napríklad ako sa Žába na konci misie povracia ale hlavne to kde je opísané ako Kibovi tie deti ukázali cestu zato že sa môžu "povoziť" na Akamarovi. Toto keď som si prečítal tak som sa pristihol ako si to predstavujem tie deti ale aj Akamara a ako si to musia užívať.

--Sharingan no Slavygos--

Obrázek uživatele Avárt
Vložil Avárt, Pá, 2018-07-06 21:46 | Ninja už: 3538 dní, Příspěvků: 631 | Autor je: Genin

Sayoko a Pal: Díky, že komentujete, moc si toho cením Smiling Nechci spoilerovat, ale s polovinou série končí i temná tajemství. No, alespoň v tomto podání. Do Saiovy hlavy se však ještě určitě podíváme.

Obrázek uživatele Sayoko
Vložil Sayoko, Pá, 2018-07-06 18:52 | Ninja už: 3750 dní, Příspěvků: 1326 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Student Akademie

Četla jsem to už v pondělí, ale zapomněla jsem to okomentovat. Začínám mít paměť jak cedník. I když já už asi nemám co říct, jen bych se opakovala. Mám však pocit, že to nebude jediné Saiovo tajemství, které ho užírá, jsme teprve v polovině téhle divoké jízdy. Takže je na čase podržet si klobouky, protože mám neblahý pocit, že tahle horská dráha náhle pojede z kopce! Smiling

Obrázek uživatele Palantir
Vložil Palantir, Pá, 2018-07-06 18:04 | Ninja už: 3083 dní, Příspěvků: 4350 | Autor je: Moderátor, Ochranka Hokage

A je to vonku ... alebo ešte stále nie všetko? fajn ako si zakomponovala Narutovu skupinu, už bolo načase vykázať nejakú ich činnosť. Teraz ostáva už iba ako dopadla akcia Ino.

Len taký postreh: Ešte pred začiatkom čítania som zablúdil pohľadom na koniec a keď mi padlo do očí "pozůstatky Žábova žaludku", som sa čudoval, že Žaba zomrie (hoci by časovo ešte nemal). Nežiada sa tam slovo OBSAH? Eye-wink