Jáma (10/14)

Mlha byla natolik hustá, že se dalo s obtížemi dohlédnout přes půlmetrovou vzdálenost, což měla Ino čas vyzkoušet během svého dlouhého pádu dolů do jámy. Natáhla ruku vpřed a konečky prstů se zabořily do bílého mraku, vlhkého jako studená pára a vířícího v kroucených spirálách. Rychlost ani délka pádu se nedala určit a na odpočítávání bylo už pozdě; předpokládala ovšem, že od jejího skoku uplynulo maximálně pět minut, ačkoliv se v monotónním prostředí zdály jako věčnost.
Nakonec se tedy mohla spolehnout na jediný reálný ukazatel fyzikálních zákonů široko daleko: Nehledě na ninjovské tréninky a zvyk používat chakru v chodidlech k chůzi po stropě, vnitřní orgány si pokaždé všimly změny těžiště a působení gravitace. Věděly, kdy tělo padá – kdy jde kostra vpřed. A přestože nebyla schopná říct, kolik metrů za sekundu takhle urazí, vytušila, že je to příliš rychle na to, aby mohla včas registrovat dno jámy a přijít s nejpraktičtějším způsobem dopadu.
Tak se jí po pouhých pěti minutách začala vkrádat do hlavy panická myšlenka; nejprve o smrti rozmačkáním o tvrdé dno a později ještě horší, děsivější vize – taková, v níž jáma nemá žádný konec a pokračuje nezměrnými hlubinami Saiova imaginárního světa zcela nepřetržitě, do nekonečna. Byla o to strašnější pro svůj druhý význam; nejen, že by uvěznila Ino v monotonním žaláři úzkosti, kterým se bude do zbláznění propadat, ale zároveň znamenala konec jejím nadějím. Jestliže nemá jáma žádný smysl, pak nemá žádný smysl Saiovo podvědomí, a pokud není funkční podvědomí, pak je Saiuv mozek jen prázdným propletencem svalstva a nervů. Ino zde nehodlala zemřít, ale po zvážnění těchto dvou alternativ dospěla k závěru, že pokud má v tomto neznámém světě nalézt svůj konec, pak ať je to na pevné zemi.
Vítr jí tiše svištěl v uších; dlouze a neměně, a přesto za něj byla vděčná, protože jí alespoň trochu připomínal realitu. Na tváři cítila vlhkost sražené mlhy. Mohla uběhnout další půlminuta nebo čtvrthodina, a začala se potichu modlit, ať už je konec.
Když spatřila tmavé dno jámy, zalila ji vlna úlevy a hned na to pocit závratě. Z takového snu by se normální člověk už probudil, Ino se však jenom převalila ve vzduchu a najednou byla dole.

Stála na tvrdé černé zemi – jakém si kruhovém prostranství, ohraničeném vzrostlou trávou, popadanými kmeny stromů a nízkými keři... Pomalu se obrátila kolem dokola a pohlédla vzhůru.
Vlastně to ani nebylo dno. Jenom les. Zvláštní, temný les pod šedou oblohou...
Něco se jí na tom prostředí nezdálo, ale nedokázala tu abnormalitu určit. Snad, že tu byl tak stojatý vzduch, jako v uzavřené místnosti. A ticho. Ani stéblo se nepohlo, neslyšela zpěv ptáků ani bzučení hmyzu.
Ještě jednou se rozhlédla kolem a našla malou pěšinu, klikatící se mezi nízkými stromky. Intuitivně se po ní vydala.
Netrvalo to dlouho. Už po pár metrech se pěšina proměnila ve štěrkovou cestu, zakončenou rozlehlým hájem vysokých stromů. Nepřipomínaly klasický Konožský les, spíše smrkové obory na severu kontinentu, vzniklé lidskou rukou. Naštěstí rostly stromy ve štědrých rozestupech a za nimi šlo rozpoznat jakési osvětlené prostranství. Ino zastavila na jeho okraji, stále ještě ve stínu posledních smrků, a zkoumavě vyhlédla ven.
Na první pohled to vypadalo jako rozlehlý chrámový komplex – velká hlavní modlitebna a přilehlé svatyně, vše z tmavého dřeva a šedých došek. V kontrastu s nimi leželo bíle dlážděné, obdélníkové nádvoří. Na Inině straně jej ukončovalo široké schodiště o dvou patrech, dohromady tak deset schodů. Pod nimi stálo neobvyklé chrámové jezírko – dlouhý úzký obdélník s vysokým okrajem, spíš jako žlab pro koně.
Mezi jezírkem a samotným chrámem pak postávala skupina černě oděných postav s porcelánovými maskami.
Ino se nikdy vědomě nepřátelila s ANBU, nadělala si však pár známostí během poslední války. Nebyli to zlí lidé. Mlčenliví a nesdílní, ale nikdy vás nenechali na holičkách. Asi proto měla kdo ví proč dojem, že to tu bude stejné, a s nově získanou nadějí vykročila vpřed...
„Nechoď tam."
Vylekaně sebou škubla, protože i dětské zašeptání znělo okolním hrobovým tichem docela zřetelně. Dalo celkem práci zahlédnout malou, hubenou postavičku, krčící se v keřích. Mohlo mu být tak deset – chlapci s mikádem šedých vlasů a špinavými tvářemi. Měl velké světlé oči, které se vpíjely do Ino s vážným zaujetím.
Opatrně přistoupila blíž. „Proč ne?"
Ani se nehnul. „Jsi jiná. Nepatříš sem."
„Oh," pobaveně přikývla, ale pak jí to došlo.
Pomalu pohlédla na vlastní ruce a srovnala je s okolím. Pro ostatní vždy platila za bleduli, ale tady její kůže přímo zářila, jako pastelová čmouha na černobílém pozadí. Doslova. Země byla černá, obloha skoro do bíla, vše ostatní v šedivých valérech. Zvedla malý kámen z okraje cesty a zarazilo ji světlé šrafování jeho textury, jako i oranžový odstín její dlaně.
„Vrať se," řekl chlapec přísnějším tónem.
Odhodila oblázek zpátky na cestu. „Přišla jsem pro svého přítele, bez něj nikam nejdu. Víš, o něm? Sai?"
Hoch se prudce narovnal a pozoroval ji o to úpěnlivěji. „Toho nenajdeš! Vrať se domů!"
Nejistě pohlédla nazpět k bílému nádvoří a zase zpátky. „Kde jsme? Co je to za místo?"
„To je chrám," odpověděl podstatně hlasitěji a poskočil přitom. „Nevidíš?"
„Čí chrám?" Tázavě naklonila hlavu do strany.
Zůstal stát zase nehybně jako prkno, ústa zaskočeně pootevřená.
„A ti ANBU?" pokračovala bez milosti.
„To je stráž," vydechl tiše. „Jeho stráž."
„Takže je Sai uvnitř," konstatovala s vědoucím úšklebkem a vrátila se zpátky na pěšinu.
„Jsi jiná. Nepustí tě," poskočil chlapec.
„Nestojím o jejich propustku," dodala Ino a vkročila do světla.
„Nechoď! Nenajdeš ho!" Slyšela ještě praskání větví, jak se k ní dral křovisky, ale nezastavila.
Schodiště přímo u okraje lesa bylo způli pokryté spadaným listím, ale druhý předěl byl už bez poskvrnky. Sestoupila dolů a cestou letmo nahlédla do podivného jezírka. Byla v něm voda -... nebo jenom černý stín? Nehodlala s tím ztrácet čas. Když se ocitla uprostřed nádvoří, obrátilo se k ní současně šest zvířecích masek s černými otvory pro oči a vypadalo to, jako by nehybně vyčkávali její příchod. Zvolnila chůzi a v tu chvíli ji napadlo, proč tu malou skupinu prostě neobejde? Vyhlédla si okno boční svatyně a zamířila k němu, ale nehledě na nový cíl, stále nedobrovolně pokračovala ke vchodu do hlavní budovy. Skoro se zdálo, že ne ona, ale že je to celý chrám a ANBU před ním, kdo se ve skutečnosti přibližuje. Zanedlouho stáli přímo u ní, přestože ukončila chůzi s minimálně dvoumetrovým odstupem.
Nepohli se, jenom ji sledovali zastíněnýma očima.
Nervózně vdechla stojatý vzduch. „Přišla jsem pro Saie. Kde ho najdu?"
ANBU v masce sýkorky pokývl hlavou, jak si Ino pozorně prohlédl od hlavy až k patě. Jeho levá dlaň tentativně spočívala na přezce zbraňového pouzdra. „Ty sem nepatříš. Odejdi."
Ino jen zavrtěla hlavou, unavená ze stejných odmítavých hesel, které tu od svého příchodu už jednou slyšela, a odvážně vykročila vpřed. „Ne bez něj."
Plánovala projít středem skupiny, ale jakási neviditelná síla ji odhodila zpět; se zvláštní, pružnou razancí, jakou mají dva magnety se stejným pólem. Co ji předtím přitahovalo, jí nyní bránilo pokračovat. ANBU se pohli a Ino jen bezmocně sledovala, jak se rozmisťují do kruhu kolem ní, připraveni na útok.
Útok...? Poprvé od svého příchodu začala uvažovat nad možností, že tu bude muset bojovat a také nad vědomím, že může být zraněna. Ne fyzicky. Lidské mozky fungovaly jinak a Ino věděla, že i obyčejná výměna těl může nepříjemně zapůsobit na její osobnost v reálném světě. Ale to vše byly vždy zápasy vůle a síly vědomí. Co používala shintenshin, nikdy na ni mozek jejího protivníka nevytáhl zbraň, protože sama žádnou neměla. Kdo ví, jestli se jich vůbec může nějak dotknout...?
Na čele jí vyvstal pot a pocítila nepříjemné panické sevření, dokud se jí za zády neozvalo:
„Pojď sem."
ANBU ustali v manévrech a společně s ní obrátili pozornost k šedovlasému chlapci, klidně postávajícímu na okraji nádvoří. Ino pomalu a nejistě prolezla vzniklým kruhem, ale tentokrát se ji nikdo nepokoušel zastavit. Přesto se stále podezíravě ohlížela, i tehdy, kdy se chlapec obrátil k lesu a mávl rukou:
„Poběž!"
Rozběhla se v jeho stopách a brzy ji překvapilo, jaká velká vzdálenost mezi nimi je, ačkoliv tak rychle neutíkal. Naopak, čím víc přidávala na rychlosti, tím víc se její okolí zpomalovalo a vzduch houstl. Až později přišla na zvláštní fyziku Saiovy mysli. Nepotřebovali vlastně běhat – stačilo se soustředit na kámen na cestě, spadený kmen stromu nebo kaluž – objevovali se u nich prakticky bez námahy, zatímco skutečný běh tu za moc nestál. Dostihla jej na holé mýtině, u dveří do malé, dřevěné chatky s úzkými okny.
„Kde jsme teď," zeptala se.
„V naší chatě. Pojď."
Otevřel jí dveře, ale vzápětí se oba dva stejně objevili uvnitř, dokonce i pohodlně usazení na prknech podlahy, jeden proti druhému. Mezi nimi leželo nějaké nádobí – omlácené misky na rýži a ohmatané hůlky. Chlapec jednu vzal a jedl, zatímco Ino využila chvíli klidu, aby si jej prohlédla zblízka. Byl bosý a špinavý, jen v potrhané bílé haleně a černých kalhotách. I tak jí cosi důležitého připomněl.
„Ty jsi Shin, že?" Řekla po chvíli. „Sai o tobě mluvil."
Chlapec odložil misku a otřel ústa do rukávu. Do té zjednodušené malůvky v Saiově deníku měl daleko, ale nikdo jiný tomu popisu neodpovídal tolik, co on. Odkudsi přitáhl koženou brašnu, v níž Ino rozpoznala starý typ zbraňových pouzder, velkou a ošoupanou. Vytáhl malý kunai a brousek a dal se do práce.
„Proč nemůžu dovnitř?" zeptala se Ino.
Ani na chvilku neustal ve své práci, téměř jako by předstíral, že Ino neexistuje. „Jsi vetřelec. Pro ty je chrám zapovězený."
„A co pro tebe?"
„Teď jsem jim ukradenej."
Ino se tiše zasmála; spíš tomu, jak to řekl, než co řekl. „A kdy ne?"
Dokončil broušení, ale místo, aby zbraň překontroloval, odložil ji stranou a pak se po čtyřech doplazil do protějšího rohu. Nazpět donesl komínek složeného oblečení a položil jej Ino k nohám. Vykulila oči, když k nim přidal porcelánovou jelení masku.
„Vem si ji," poručil.
„Proč?" řekla podezíravě.
„S ní si tě nevšimnou."
„A proč ji nenosíš ty?"
„Je mi velká."
Ino nejdřív zkusmo rozhrábla komínek černého lenu, pak z něj zvedla prošívanou vestu ANBU uniformy a chvíli ji tiše držela před sebou. Nemusela se nakonec ani převlékat. Její oblečení se změnilo přesně v momentě, kdy se na tu hru rozhodla přistoupit. Co se stalo s jejím původním oděvem, neměla ponětí.
„Nezapomeň masku," řekl Shin v přestávce mezi leštěním shurikenů.
Váhavě sebrala podobiznu jelení hlavy, ale před nasazením zaváhala. „Dáváš mi ji jen tak?"
Shin ustal v práci, jenž se zase záhadně vrátila do jeho brašny, a s ní u pasu se vydal ke dveřím. „Nenajdeš ho. A pak zmizíš."

I když bylo tentokrát nádvoří zcela prázdné, Ino se raději uchýlila pod ochranu svého nejnovějšího módního doplňku. Kupodivu měla maska dostatek prostoru kolem očí, čili nebyla tak omezující, jak na první pohled vypadala. Její přítomnost také dodala Ino potřebnou kuráž a proto opustila les docela sebevědomím krokem.
První zastávkou se pro ni stalo jezírko. Chrámové zahrady znala v jejich tradiční, jednoduché podobě – v opravdovém komplexu by stačilo trochu štěrku na dno a vystlání říčního koryta, tady ovšem žádný pramen nebyl. Šlo spíše o studnu, nebo kašnu, ačkoliv podivného tvaru. Trochu jako otevřená rakev; napadlo Ino a při té myšlence se otřípla. Přestože do něj chtěla zprvu jen nahlédnout, nedala jí zvědavost a smočila ruku v zdánlivě černé vodě. K jejímu překvapení měla stejnou barvu, i když ji promnula mezi prsty.
„Inkoust."
Než pokračovala v cestě, vytáhla prázdnou misku od rýže a nabrala trochu na dno, aniž by věděla proč.
O něco delší dobu pak strávila u vstupu do chrámové lodi, před širokým schodištěm s familiérními sochami ornamentálních tygrů. Pohled na ně ji naplnil hřejivým pocitem, neboť to byla první zcela známá věc ze Saiova života, kterou najisto poznávala.
Skupina ANBU, s nimiž měla nedávno tu čest, posedávala uvnitř chrámu, v meditačních pózách na spojených tatami. Na její příchod žádný z nich nereagoval, nehodlala však na sebe zbytečně upoutávat pozornost a raději zaujala místo mezi nimi. Dopřálo jí to potřebný čas zmapovat interiér; na velikost a styl chrámu překvapivě strohý: Rovné sloupy s jednoduchými hlavicemi, nezlacené dřevěné ohradníky bez ornamentálních ozdob, žádné květiny. Oltář docela chyběl a bylo vidět jen zadní stěnu, složenou z oddělených dřevěných palet. Boční stěny končily kousek od ní – z obou stran musela být tedy chodba, pravděpodobně cesta do hlubin komplexu.
Netrvalo dlouho a ANBU začali na neznámý pokyn jeden po druhém vstávat a opouštět místnost, tiší a zdánlivě nevšímaví k věcem kolem sebe. Nikdo nevyzval k odchodu. Zůstala ještě chvíli sedět, s tváří obrácenou k zemi. Když si byla jistá svou samotou, vstala a zamířila k rohu svatyně.
Nečekalo ji zde nic převratného. Chodby na obou stranách končily slepou uličkou o šířce jedné palety; hladké dřevěné desky, tak půl metru široké. Jen v úrovni očí byla v každé vyřezaná obdélníková prohlubeň, a toto místo neslo známky opotřebovanosti. Kolem celé desky se pak táhl zvláštní rám a jen díky němu si Ino uvědomila, co má vlastně před sebou:
„Dveře...?"
Dohromady jich mohlo být tak dvacet, v deseticentimetrových odstupech. Zatlačila na ně a prohly se, ale nepovolily.
„Jsou zamčené," řekl Shin. Stál nehybně v ústí chodby, kdo ví jak dlouho, a zaujatě ji pozoroval.
Obezřetně od nich odstoupila. „Kde vezmu klíč?"
„Nikde. Tyhle se otevírají jmény."
Ino prozřeně pohlédla na misku ve své dlani a zpět na to opotřebované místo ve výšce očí. Když smočila prst v inkoustu, Shin přistoupil o krok blíž a zavrtěl hlavou:
„Nedělej to. To nechceš."
Neodpověděla. Natáhla ruku a napsala na dřevo jednoduchým kanji: SAI
Dveře se otevřely.

Místnost za nimi poznala ihned. Byla to čtveratá garsonka bez koupelny a kuchyně, vybavená jen úzkou skříní a čajovým stolkem, které Sai beztak moc nevyužíval. Posledních pár týdnů navštěvovala jeho byt často a sebou nosila květiny a další dekorace, aby ten sterilně čistý prostor vypadal alespoň trochu zabydleně. Tyto zásahy jí sice nikdy nezakázal, rovněž však nedostala jeho pochopení. Široké západní okno vedlo do sousední zahrady – naučila ho zkracovat si jím cestu do sídla Hokage, aby nemusel obcházet dům. Navečer tudy vždy přicházelo zlaté světlo zapadajícího slunce.
Tentokrát bylo světlo bílé, jako v bývá v zimě, jen agresivnější. Sai ležel na podlaze uprostřed místnosti, pod ním černý stín.
„Saii..." vydechla Ino a vrhla se na kolena vedle něj.
Nejprve dosáhla na jeho ruku a sevřela studenou bílou dlaň ve svých, poté s ním střídavě třásla a střídavě jej hladila po tváři a vlasech, zatímco neúnavně opakovala jeho jméno. Výraz jeho tváře nebyl nijak bolestný, jen... jen jako by spal.
„Nech ho být," ozval se Shin z prahu místnosti.
Ino zmlkla a okolí zahalilo nepříjemné ticho. Opětovně zvedla Saiovu ruku a zřetelně slyšela, jak šustí látka jeho košile. Vlastní polknutí. Vrzání dřevěných prken, na nichž klečela. Ozvěnu vlastního dechu v nozdrách masky.
Nedýchal.
„Nech ho být. Nemá to cenu."
Začala vrtět hlavou, nejprve pomalu a pak stále rychleji a rychleji. „Ne. Ne!"
Sametová stužka se uvolnila, maska jí napůl sjela z obličeje a ztlumila slova. Servala ji dolů a odhodila ke dveřím. Nadzvedla nehybné tělo rukou pod zády a Saiova hlava přitom padla vzad a pootevřela ústa. Byl bílý; tak strašně bílý, a jazyk měl do šeda... Prudce sebou trhla vzad a nechala jej s žuchnutím dopadnout zpátky.
Rty se jí chvěly. „To ne... To nemůže -..."
Shin se naklonil přes práh, zvedl masku a zastrčil ji pod otrhanou halenu. „Neprobudíš ho. Tady ne."
Dopřála si několik hlubokých nádechů, pak se chvíli rozčileně dívala z místa na místo a v hlavě se jí honily neuspořádané myšlenky. Sai nemohl být mrtvý. Kdyby byl, tento svět by neexistoval... Nemohl být mrtvý! Popadla nehybné tělo za loket a přehodila si jej přes rameno.
„Co to děláš?" Zeptal se Shin.
„Beru ho domů."
„To nesmíš! Nechoď!" Shin znepokojeně zamával rukama, ale než se vůbec dostala ke dveřím, utekl do chodby a ztratil se jí z dohledu.
Ploužila se pomalu dál, Saie na rameni a hořko na jazyku, protože ten pocit už znala. Když vedete lesem zraněného spolubojovníka a on náhle ztěžkne -... Ino věděla, co je mrtvá váha. Ale Sai jí na rameni netěžknul, naopak. Ještě než dosáhla vchodu do chrámu, zdál se mnohem lehčí a dál ztrácel. Podívala se na jeho tvář a s překvapením zjistila, že je pokrytá... ne, složená. Složená z desítek papírových listů a ty se jeden za druhým odlupují a snášejí se k zemi. Ohlédla se zpět a řada již spadených potvrdila její domněnku. Docházel čas.
Dostala se sotva přes půl nádvoří, když ji zarazil čvachtavý zvuk a vzápětí jí ukouzla dlaň ze Saiova boku. Krvácel, nejvíc z chodidel a dlaní. Ale...
Jak mohla poznat krev, když v tomto světě byla stejně černá, jako inkoust?
Pustila ho na zem a promnula rukama jeho papírové tváře. „Probuď se. Vrať se ke mně..."
Neposlechl ji, nebo neslyšel. Jen několik dalších listů se v bezvětří pomalu sneslo k zemi.

Opodál zašuměl les a zapraskaly větve.
Ani jednou se tím směrem nepodívala, jenom jakási zvláštní intuice jí řekla, že na vrcholu schodiště právě někdo stojí a že ten někdo je děsivý. Jako by kolem velmi rychle klesla teplota. Jako by jí něco stisklo vnitřnosti a roztřásla se po celém těle.

Udělal krok dolů. V tichu bylo slyšet vrzání kůže a gumy na kamenných dlaždicích.

Přerývavě se nadechla. Nakonec donutila sama sebe otočit hlavu a podívat se přes rameno tím směrem.

Kráčel pomalu; jaksi nevyrovnaně, ale s jasným cílem. Dlouhá tyč s mírně zahnutými konci se zvolna pohupovala v rytmu jeho kroků a držel ji, jako by nevážila nic. Jeho klasická ANBU uniforma byla doplněna dlouhými rukávy a rukavicemi, i boty měl uzavřené a vestu černou, až jediným světlým bodem na jeho těle byla velká bílá maska. Rozšklebená porcelánová tvář zvířete, o němž Ino poprvé slyšela až v Saiově podvědomí.
Hyena.
Rozklepaně se postavila, s náhlým vědomím toho, že nejde směrem k ní, ale k Saiovi. A navzdory hrůze, kterou maskovaná osobnost vyvolávala, Ino nehodlala ustoupit. Zašla už příliš daleko na to, aby se mohla jen tak vzdát. Nejspíš brzy pochopil její záměr, protože zastavil a posměšný, šílený výraz jeho masky dostal větší hloubku:
„Myslíš... že mě můžeš zastavit ...? Yamanako ...?"
Dělilo je dobrých pár metrů, ale slyšela ten šepot docela dobře, jako kdyby stál přímo vedle ní, nakloněný u jejího ucha. Otřípla se záchvěvem odporu: „Sundej si tu masku, a uvidíme."
Zkoumavě naklonil hlavu do strany. „Jakou masku?"
Ino bezmyšlenkovitě stiskla čelisti a zaťala ruce v pěst, ale než se vůbec mohla k čemukoliv rozhodnout, odkudsi se s řevem vyřítil jeden ze Saiových tygrů, Choju Giga. Hyena útok nečekal a nestihl mu zabránit. Kohokoliv jiného by smetla už jen rychlost a váha zvířete, on se však jen nepatrně přikrčil, jednu ruku pohřbenou pod tygřím tělem, zatímco druhá si ležérně pohrávala s tyčí. Tygr na něm zůstal prostě viset, bílé tesáky zaryté jeho do hrdla. Ozvalo se zlověstné zavrčení a další tři Choju se objevili v půlkruhu kolem něj. Nezměnil pozici a jeho maska se dál bez přestání vysmívala světu. Tygři zaútočili.
Vzal je všechny najednou, jediným zásahem tyče. Pak se odrazil od země a udeřil o ni posledním Choju, co se mu pořád držel na rameni. Oživlé ilustrace se rozpadly na papírovou kaši a inkoustové kapky.
Ino nedokázala zabránit vyjeknutí, co se jí v tu chvíli vydralo z plic. Pak popadla, co ze Saie zbývalo, a začala utíkat co nejrychleji ke druhé straně lesa. Ale ten se jen oddaloval, navzdory logice skutečné i místní, a Hyena za ní byl naopak stále blíž a blíž...
Jak tu má vlastně bojovat? napadlo ji náhle. Její funkce vždycky spočívala v souhře Shikamara a Choujiho. Ti byli její skutečnou zbraní, ona je měla za úkol pouze navádět potřebným směrem. Co může udělat zde?
Co by dělala Sakura...?
Sakura by do něj praštila pěstí.
Otočila se a udeřila.
Hyena zastavil její pěst s minimálním odporem. Zkusila stáhnout ruku zpátky, ale pevně uchopil její zápěstí a smýkl s ní do strany. Sai se jí bezvládně svezl z ramene, pořád však umíněně svírala jeho rukáv. Jakmile se jí povedlo nalézt ztracený balanc, odrazila se vykopla pravou nohou. Pustil ji a uskočil, ale lehkomyslně jej pronásledovala, dokud se podrážkou sandálu nesetkala s jeho hrudí. Bylo to jako kopnout do kmene mladého stromku. Ohnul se, skoro teatrálně, ale vzápětí byl zpátky a pevně svíral její kotník.
„Teď doopravdy..." sykl.
Pocítila, jak se její tělo odpoutalo od země, když ji jednou rukou vyhodil vzhůru a pak jí mrštil k zemi. Náraz jí vyrazil dech a zdálo se jí, že slyší rachot vlastních kostí. Znova se rozmáchl a odhodil ji stranou. Skutálela se o pár metrů dál a zatímco se její tělo snažilo zoufale nadechnout, mohla jen bezmocně sledovat, jak se Hyena pomalu blíží k hromádce toho, co bylo nyní Saiem.
Rozhrnul černobílé pozůstatky koncem tyče a pak je docela klidně zvedl vzhůru, širokou dlaní svírající Saiův krk. Ino s hrůzou pozorovala, jak se lesklé potůčky černé krve klikatí od Saiova obličeje po Hyenově paži; jak se pomalu vpíjí pod záhyby jeho uniformy. Papír padal. Saiovo tělo se pomalu ale jistě tenčilo, jako prasklá nafukovací hračka.
„N-n-ne..."
Prudce se nadechla a silou vůle se jí povedlo postavit. Netušila, co chce vlastně provést až k nim dorazí, ale i kdyby už byla napůl mrtvá, nedokázala by Saie prostě nechat... Neměla ani sílu k úderu, proto nakonec narazila do Hyeny celým tělem. Nezranilo ho to, ale alespoň vyvedlo z rovnováhy. Využila jeho ztracený balanc a sevřela nataženou paži nad loktem a pod ním. Trhla do strany a on se otočil kolem své osy. Zakopl přitom o její nohu a pustil Saie. Ino chytila bezvládné tělo v ramenou a převalila se ním pryč.
Když se pak v podřepu připravila na další útok, Hyena ji obdařil docela obdivným pohledem. Neviděla to, spíš cítila.
„Chceš to takhle...? Dobře..."
Nedalo se skoro postřehnout, kdy tyčí švihl, zato docela dobře vnímala její tupou špičku, jak se jí zarývá do břicha, mezi poslední pár žeber; jak se prodlužuje a jak tlačí Ino neuvěřitelnou rychlostí vzad, hluboko do lesa. Jak se kolem míhají stromy a větve. Jak Sai zůstává ležet na nádvoří, daleko od ní. Jak ona sama prudce přidává na rychlosti a následně naráží do čehosi neuvěřitelně tvrdého a vařícího. Jak jí praskají všechny kosti v těle. Jak se jí rozpadá lebka. Jak se jí vypařuje krev....