Dobrodružství

Sakura se snažila zpracovat veškeré informace, které jim oba členové ANBU předali. Jenže na něco takového nebyl čas. Museli dodržet druhou část dohody.
„Půjdu jako první,“ otočila se k Daisukemu Yui.
Sakuru její prohlášení zarazilo. Znamenalo to snad, že i oni podstoupí proces s prokletou pečetí? Byť se to zdálo být férové, nějak jí to nedávalo smysl.
„Jsi si jistá? Víš, že potom budeš vyčerpaná. A seslat čtyři prokleté pečetě…“

Pětice pokračovala a za nimi cupitala skupina banditů. Ruce měli výtržníci přivázané k jednomu provazu, jehož konec si vzal na starosti Yuujiro, a nohy svázané zvlášť, aby mohli chodit, avšak nikoliv utíkat. Kráčeli poslušně, protože už měli za sebou neúspěšný pokus o útěk.

„Bohové, tady to vypadá,“ ulevil si Tobirama.
„Celkem slušná účast,“ založil si ruce na prsou Uchiha Madara. „Chlapi, nelezte na ten písek. Možná ta past ještě funguje!“ houkl na své muže, kteří začali ohledávat a vytahovat těla z terénu. Dali si pozor.
„Jestli jsou to všichni a některé neodnesla řeka, bude jich tak padesát,“ počítal Tobirama.
„I kdyby nějaká těla uplavala anebo se zbytek skrýval v lesích, ta němá holka zabila třicet chlapů o hlavu vyšší než je sama. To znamená, že je ninja. Musíme na ni přitvrdit,“

„Plán je pro tebe jasný. Ty budeš vějička, která je naláká k vodě. Hodně by se mi hodilo manželovo Kekkei Genkai, ale bohužel mám jen podstatu vodní. Potřebujeme je dostat k řece. Tam se o to postarám já a ty dobiješ každého, kdo by se ještě hýbal,“
Megumi si nebrala servítky.
Mito připomínala Nara její tetu. Žádné cavyky. Jasné cíle a jasné postupy. Nemělo cenu se s něčím mazlit.
O svitku v kapse se zatím nezmínila. Vypadalo to, že nebude potřeba.

„Sien, počkej!“ zašeptal jsem, jak nejhlasitěji to šlo, na blonďatou kunoichi, která se bezmyšlenkovitě hnala směrem k hradbám druhého ze tří prstenců opevnění pevnosti, v němž se nacházely ubikace vojáků a jejich rodin. V této čtvrti kromě kasáren byly také řadové domky, krámky a dlážděné ulice, které spíše připomínaly podhradní městečko než část vojenského objektu.
„Buď opatrnější, nebo nás někdo uvidí!“ dal jsem najevo své obavy.

Po dlouhé době ucítila Tou Šišku, který se probudil ze svého denního spánku. Opatrně vystrčil hlavu a rozhlédl se. Akamaru zoufale zavyl. Boj kolem se zastavil.
„Rychle utečte!“ varovala je Hinata a uskočila zpět. Akamaru kníkal a kousal si nohu. Kiba ho zvedl do náruče a utíkal. Písek zčernal. Dívka zůstala uvězněna uprostřed hemžení. Ošívala se. Metala kolem sebe jutsu jako šílená. Její kolega jí vyrazil na pomoc, ale rychle se stáhl.

Chuuninská zkouška

Minula zima a s ní Akiřiny sedmé narozeniny. Ještě před měsícem a půl se učila Yajirushi, Bleskový šíp, a nyní zbýval jen den do Chuuninské zkoušky.
„Nepůjdeme se proběhnout do lesa?“ navrhoval Shiro. „Třeba zase najdeme nějakýho banditu, co v lese zabloudil, a pořádně ho vystrašíme!“ Vzrušeně mrskal ocasem.
„No, zní to skvěle, ale dneska ne, Shiro. Nějak se na to necítím,“ odpověděla Akira sklesle.

Skrytou Písečnou navštívila již několikrát. Vlastně tam směřovalo nejvíc jejích diplomatických misí, což pro ni představovalo výhodu. Znala dokonale cestu mezi Konohou a její spřátelenou vesnicí. Díky tomu mohla určit trasu, která sice byla delší, ale dala se zvládnout v kratším čase díky příznivějšímu terénu. Většina si musela poklepat na hlavu, když se vydali zcela jiným směrem než zbytek týmů prošlých první zkouškou. Kiba jí zprvu také nevěřil, ale pak zmlkl.

Díl dvaačtyřicátý – Bít se za lásku přináší dorty

S na hony vzdáleným pohledem seděl vysoko na větvi, levou nohu měl pokrčenou a přitaženou k hrudníku, kdežto druhou nepravidelně komíhal ve vzduchu. Zády se opíral o kmen stromu, v jehož koruně si dopřál přestávku na jídlo zakoupené v nedaleké, malé, přátelské vesnici.

Po utichnutí řevu začali přeživší obyvatelé vycházet z různých úkrytů a zjišťovat, jaké napáchal drak škody.
Zřeli, jak se démoní holka sklání k jedné osobě. Poznali ji, Shibuki. Přišli blíž, stále dostatečně daleko od něho. Vystrašilo je jeho zranění. Všimli si taky, že se Fuu rozbrečela, mohlo to znamenat jedinou věc, zemřel vůdce Vodopádové vesnice.

Díl jedenačtyřicátý – Nejhorší narozeniny

Dopsala hlášení a odložila štětec. Kapky na svitku začaly pomalu zasychat a na místě dopadu se látka nepříjemně vlnila. Srolovala hlášení a ovázala ho žlutou šňůrkou. Víčkem zadělala nádobku s inkoustem.
Uprchlý ninja seděl u stolu a dojídal zbytek večeře, kterou byla Hinata nucena přinést. S třesoucími prsty se zvedla a přikročila k Itachi. Ten pomalu zvedl pohled od jídla a podíval se na ni.
„Hotovo?“
Hinata mu mlčky ukázala svitek a stále ho držela třesoucí se rukou.

Nikdy neměla dlouhé vlasy. Nikdy. Možná proto se stala vyvrhelem. Ale ve zvláštním smyslu slova. Bylo důležité znát celý kontext. Asi proto si ji vybrali. Podle jejího lidu mít krátké vlasy přinášelo smůlu. Promnula si spánky. Prohlížela se v zrcadle. Ale ano, byla velice krásná. Rty jako plátky růží, veliké oči, dlouhé řasy, kulatý obličejík. I její vlasy měly jistý půvab. Rovné, husté, nemusela se o ně ani moc starat. Ale byly krátké. Sahaly sotva po ramena. Z takových vlasů nelze tvořit účesy, jaké nosily ženy její vesnice. Nezapadala.

Toho rána napadl sníh. Kolem lázní toho napadlo tolik, že se návštěvníci nemohli dostat ven a zaměstnanci museli sníh odhazovat ode dveří. Což majiteli lázní přišlo velice výhodné, jelikož se většina zákazníků rozhodla v tomto nečase zůstat uvnitř v teple.

Čtyřicátý díl - Úzkost na hrudi, kilometry v nohách a písek v sandálech

Aniž by se obtěžoval s odestýláním od rána rozruchané přikrývky, netečně sebou na znak plácl na postel a s prsty zabořenými do ještě vlhkých vlasů se zadíval na strop. Holé nohy, po vykoupání si v neustupující roztržitosti oblékl akorát čisté tričko a trenýrky, mu ohnuté v kolenou nepříliš pohodlně visely přes okraj. Nedbal toho.

„Takhle to dál nejde!“ praštil jsem do stolu naštvaný kvůli dalšímu zbytečnému sporu mezi Tobiramou a Madarou. Každý samostatně byl pro vesnici nepostradatelný, ale jakmile byli v jedné místnosti, nadělali víc škody než užitku.

„Nikdy jsem to nikomu nevyprávěl,“ z jeho tónu usoudil, že se starci do rozhovoru na zvolené téma moc nechtělo.
„Ne protože bych se bál, ale protože je mi jasné, že mi to neuvěříš,“ muž se na okamžik odmlčel, bledými kostnatými prsty si pročísl řídnoucí vlasy a pak pokračoval.
„Tolik strašidelných historek bylo převyprávěno a jen málokterá zůstala ve výsledku slučitelná se skutečností,“ ztišil hlas tak, že jeho poslední slova zanikla v tichu.
„Promiňte pane, ale já tomu stále nerozumím.“

Šťastné Tři Krále, Pale!
- Madara

Já cestu svou jsem našel dávno,
jak v mém osudu bylo psáno,
když jsem viděl, jak tam stojí,
meč oblepen rudou krví,
v tváři chlad a potěšení,
on liboval si v utrpení.

Já cestu svou jsem našel dávno,
jak v mém osudu bylo psáno,
já jsem byl ten vyvolený,
který dá duším vykoupení,
když splatí dluh krve krví,
pomsta prý není řešení,
co oni vědí? Neznají to utrpení.