Dobrodružství

Sasuke stále sedel pri ohni. Viečka mu samovoľne klesali, keď vtom sa v diaľke ozvali kroky vedúce k nemu. Spozornel, siahol po rukoväti kusanagi a čakal. Tmavá silueta postavy sa postupne približovala. Napäto ju pozoroval, pripravený hocikedy zaútočiť, no vzápätí vydýchol potláčaný vzduch z pľúc, keď sa z lesa vynoril Kiba.

„Tsk, skoro som ťa zabil,“ utrúsil a uvoľnil zovretie na svojom meči.
Kiba na to nereagoval a položil Satoko na zem.

Cesta na vrchol hory, která oddělovala pobřeží a vnitrozemí, byla poněkud strmá, ale klidná. Nebylo potřeba nějakých speciálních pomůcek, šlo to i pěšky. Ale výšlap to byl pořádný.
„Tak o co teda jde, Chene? Včera jsme jaksi neměli možnost si o tomhle promluvit,“ ozval se Tanma, když srovnal s Chenem krok. Kiro s Elikou byli notný kus vzadu.
„Objevili se asi před měsícem. Vždycky proletí jako vítr, zanechají jenom zkázu. Očividně byli na sebe hrdí,“ začal Chen, když zdolávali stoupání.

Z Konožského přístavu vyplula obchodní loď. Čekala je dlouhá cesta, než se dostanou do cíle. Cílem byla oblast, která sousedila se zemí Země. Kapitán předpokládal, že do týdne budou v cíli. Není divu, taková vzdálenost přináší i mnoho zastávek, kde se vymění část zboží a pluje se dál po plánované cestě. Tanma věděl, že cesta bude dlouhá a zrádná. S kapitánem Hamadou se dohodli, že je převeze zdarma, když jemu a jeho posádce poskytne ochranu na cestě.

Elika následovala Tanmu jedním kaňonem, kterých bylo v poušti nespočet.
„Tak fajn, tutaj se rozdělíme,“ nakázal Tanma, když se zastavil uprostřed kaňonu.
„Počkej, co se děje?“ nechápal Kiro, když málem zakopl o kámen, po cestě přemýšlel.
„Miura chce potáhnout na město a já mám zabít Nyereho. Vás s sebou vzít nemůžu,“ odpověděl Tanma, když se otočil na svůj tým. Orion letěl vysoko nad jejich hlavami a s pořádným odstupem vzadu.
„Jasně, chápu. Infiltrace ve vícero lidech je náročná,“ pochopil Kiro.

Kiro ani neměl čas nějak přemýšlet. Tanma se s ním přemístil pomocí Hiraishinu poblíž tábora, všude kolem stála voda. Stany byly poničené, zvířata v ohradách šílela. Prostý zmatek a chaos.
„Sakra práce! To je spoušť!“ vydal ze sebe Kiro, když se rozhlédl kolem. Žaludek měl pořád jako na vodě z rychlého přesunu. Tanma vylezl na vyšší a stabilnější místo, aby měl přehled.

Tanma sledoval skupinky v aréně, kterým nařídil přátelský souboj. Na obyčejné lidi, co nikdy nedrželi v ruce zbraň, si vedli docela dobře. Taky si sám všimnul, že za tři dny je dokázal naučit víc, než dokázal Soto za měsíc. Moc toho neuměli, Tanma už ztratil přehled o chybách, co udělali. Hlavně, že Soto měl lidi, kteří ho bez zaváhání poslechnou.
„Ta otočka musí bejt rychlejší, jinak je po tobě,“ upozornil Tanma jednoho muže, který se snažil jeho styl napodobit. Muž uznal svoji chybu, než pokračoval ve cvičení.

Krátce po svítání bylo cestování příjemnější. Bouře už dávno přešla, tým mohl pokračovat v cestě. Nevědomky prošli ochrannou bariérou, během chvilky si je našla hlídka z Písečné, kterou vedl Kankuro. Po krátké výměně informací doprovodila hlídka tým Aquila do vesnice nejkratší možnou cestou. Píseční byli zvyklí na místní podmínky, na Tanmovi nebylo nic znát. Kiro se abnormálně potil, jenom Elika byla na pokraji zhroucení. Mít vodu jako primární element mělo svoje nevýhody. Příchodem do vesnice se všechno změnilo.

Tanmův tým se v průběhu odpoledne vrátil zpět do Listové. Rozhodli se rovnou navštívit Tsunade, podat výsledky.
„Dobrá práce, týme Aquilo. Sakra, proč zrovna tak blbě?“ rozčilovala se Tsunade nad Tanmovým pojmenováním týmu, když přebírala zprávu.
„V čem je problém?“ zeptal se Tanma a složil pečetě. Na stole se objevil orel.
„Aha, tak proto,“ utrousila Pátá a schovala zprávu do přihrádky.
„Pěknej pták,“ ozval se Kiro, když Tanma orla odvolal.

Elika sledovala, jak vodní vlna odnáší jejího velitele. Čekala, jestli se za chvilku vrátí, ale nevrátil se. Z celé situace se jí rozklepala brada, několik dalších slz steklo po tvářích.
„Co jsem to udělala?“
„No taky si říkám, jestli to nebylo trochu moc. Co tě to vůbec popadlo, Liko?“ Kiro si představil, jak taková vlna musela bolet, když byla vyvolaná emocemi. Tanma se sice choval jako blbec, ale pořád byl jeden z týmu.

Tým byl na cestě za svým úkolem. Pomalým tempem by cesta vyšla na pět dní, rychlým tempem se cesta zkracovala o polovinu. Tanma byl opět v čele, kvůli geografickým znalostem.
„Zase se vydáváš na lov duchů? Nějak tě to chytlo, co?“ ozval se Kyuubi v průběhu cesty. Rýpal, jako vždycky.
„Oh, hej, Kyuu. Co, už ses nám vyspal do krásy?“ rýpnul si Tanma nazpátek. Nebýt Kyuubiho v Tanmově podvědomí, celá cesta by proběhla v tichosti.

Hned ráno se musel Tanma dostavit k Tsunade, jak vzkázala Shizune. Další mise a určitě seznámení s novým týmem, připomněl si Tanma po cestě. Zpoza dveří do kanceláře slyšel hlasy, Tsunade byla toho rána v klidu. Po vyzvání vešel.
„Nuže, tady je váš velitel. Prošel celý svět, tak se vyzná,“ uvedla Tsunade Tanmu, když vstoupil. Tanma se rozhlédl po místnosti, nalevo od něj stála Elika, se kterou se střetl předchozí den. Po jeho pravici stál mladík s uhlově černými vlasy, žlutém tričku a světle šedých kalhotách.

Tanma si myslel, že provede obyčejnou zastávku v Travnaté a zase se vydá svým směrem. Jenže nepočítal s příchodem starého soka. Tanma si ho pořádně přeměřil pohledem. Už to nebyl klučina s dredy sahajícími po lopatky. Teď předním stál někdo, kdo statečně připomínal uprchlého pacienta s těžkým popálením. Tanma si vybavil jeho tmavé dredy a opálenou pokožku. Měl i nějakou svalovou hmotu. Teď byl pobledlý a vyhublý, na obličeji a na břiše měl ještě nezahojené jizvy, které připomínaly dílo ohně.

Když se Temari konečně probudila, bylo už pozdě odpoledne. Vypadalo to, že v domě nikdo není. Trochu se jí ulevilo, protože nemusela odpovídat na ničí otázky. Poslední dobou pořád řešili „sňatkový problém“, jak to s bratry soukromě nazvali. Shikamarovi se o tom ještě nezmínila, připadalo jí to velice trapné. Věděla však, že už to dlouho odkládat nemůže. Ne po tom, co se stalo naposledy. Zůstala v Listové jeden den navíc, jako vždy, když splnila misi. Byl to den, který si spolu ukradli pro sebe, ona a Shikamaru.

Dopoledne už byla Listová v plném proudu. Tanma, jak si naplánoval, tak učinil. Byl zrovna v polovině cesty za Tsunade, oba svitky k dispozici.
„Hned z rána, umíš si vybrat dobu,“ ozval se Kyuubi, když blonďák neměnil směr a stále se přibližoval.
„Já vím. Nejseš první, co mi to říká,“ opáčil Tanma a začal vycházet schody. Hokageho budova byla prozatím prázdná.
„Hej, Kyuu. Promiň mi to, co jsem ti řekl. Já jenom, že…bylo toho hodně a…“ začal Tanma, když se dostal na potřebné patro.

Bylo asi kolem osmé, kdy hlavní bránu Listové opustilo pět lidí. Malý tým vedený Narou Shikamarem, který vyslala Tsunade na záchranu jejich druha. Nebo aspoň pokus o záchranu. Sakura ještě chvilku sledovala, jak se její zbylý týmový partner vzdaluje. Donutila ho udržet slib. No, nedonutila, nabídl se sám. S hlavou plnou myšlenek zašla zpátky do vesnice. Potřebovala se někomu svěřit. Ale ne Ino, potřebovala někoho, kdo byl k celé věci celkem neutrální a hlavně byl starší.

Sora čekal na jednotku ANBU. Asi před půl hodinou se vydali do různých skrytých vesnic vrátit jejich lidi. Pořád mu leželo v hlavě, co mu řekla Rin. Vždy k ní byl shovívavý, ale tentokrát byl bezradný. Vyčetla mu pomalu úplně všechno. Rozhodl se, že se polepší a teď to zkusí změnit.
„Pane, jsme připraveni“ ozval se za ním kapitán ANBU.
„Dobrá. Můžeme vyrazit,“
Nově vytvořená lesní mýtina pořád zela prázdnotou. V jednom z trnitých keřů ležel Tanma. Vypadal bez života, pod ním se rozprostírala pořádná kaluž krve.

Sora seděl u mapy, kterou vytvořil. Společně na ni s Rin hleděl. Červená tečka zatím stála před ruhou jeskyní, co jim Sora zadal.
„Dlouho se nepohli. Myslíš, že jsou v pořádku?“ zeptala se Rin, nespouštěla tečku z očí.
„Kdyby nebyli, tečka by zmizela,“ odpověděl Sora a promnul si bolavé oči. Nikdo si bohužel nevšiml, že tečka lehce pohasla. Náhle zarachotila vysílačka.
„Soro, máme problémy. A hodně velký,“ byl to Tanma.
„Co se stalo?“

„Já ji zastřelím!“ zanadával Tanma a snažil se na něco přijít.
„Tak co teda? Jdeme pro ni, nebo pokračujeme v misi?“ zeptal se Sasuke, otráveně jako vždy.
„Pochopitelně, že jdeme za ní. Bez ní nemáme svitek a bez svitku nemůžeme pokračovat,“ nakázal Tanma a začal si vybavovat, kde ji naposledy viděl.
„Že jsem se vůbec ozýval,“ zaúpěl Sasuke a sledoval vzdalující se blonďaté duo, protože si Tanma vzpomněl.

„Promiňte, že ruším,“ zamumlal Ganryu a s třísknutím dveří opustil pokoj.
„A sakra!“ syknul Tanma po chvilce, co Ganryu odešel. Po očku se podíval po Rin, ta měla ve tváři naprosté zděšení.
„Rin?“
„O Kami! Co budu dělat?“ Rin sotva šeptala. Byla nezdravě bledá v obličeji.
„Ať se stane, co se má stát,“ Tanma chtěl odlehčit situaci a zvedl se k odchodu.
„Ty se ho nebojíš?“