Hokageho Syn: Origins 026 - Návrat starého "přítele"

Když se situace v Konoze opět uklidnila, mohl se Tým Aquila vydat na další úkol. V sešitě, který jim Tsunade před nějakou dobou dala, to byl poslední úkol. Úkol zněl celkem jednoduše, pomoct Shinobi z Amegakure s uprchlými zločinci. Jenže to bylo jediné zadání. Tanma to vzal o něco vážněji, vzal na sebe taktickou uniformu, kterou měl na sobě před čtyřmi lety. Jenom si nechal svůj popruh s nárameníkem a přehozem. Při vstupu do vesnice se snažili najít někoho z místních. Místní Genin jménem Ryusui se nabídl, že je zavede za svým vůdcem.
„Už jsme skoro tam. Tenshi vás očekává,“ promluvil Ryusui, když se zastavil u jedněch dveří. Celá vesnice působila dost industriálně, všude byla hromada trubek. Skoro to i vypadalo, že i samotné budovy jsou tvořené převážně z potrubí.
„Tenshi? Jako vážně, anděl? Co mu šíbe?“ zeptal se Kiro nechápavě, když jejich průvodce Ryusui odešel. Dveře, kterými měli projít, zvaly pouze do tmy. Mohla to být léčka.
„Nevím, ale radši buďte opatrní,“ nakázal Tanma a vešel do tmy. Žádná past se naštěstí nekonala, dveře zůstaly otevřené. Místo toho se jen zvedl vítr a ozvalo se následné šustění papíru. Tam, kde dosáhlo světlo, bylo vidět něco, co měl být lem rób, jenom tvořen z papíru.
„Vy jste ti, co nám mají pomoct?“ ozval se z temnot ženský hlas. Zněl klidně, ale dost chladně. Týmu došlo, že to musel být ten domnělý anděl, o kterém mluvil Ryusui.
„Přesně tak. Jsme jedni z nejlepších, pracujeme přímo pro Hokageho. Ale potřebujeme doplnit informace, bez nich jsme stejně bezradní jako vy,“ odpověděl Tanma, dával si velký pozor na jazyk. Ať už byl tím andělem kdokoliv, místní z něj měli docela strach.
„Před pár lety sem dorazila menší jednotka. Dotáhli s sebou několik našich Shinobi, které jsme hned uvěznili v nápravném zařízení. Polovina čekala na popravu. Jenže pár dní zpět se dostali na svobodu a narušují náš mír,“ začala Tenshi s vysvětlováním. I přes její domnělou sílu zněla ustaraně. Týmu byla jejich situace jasná. Je těžké udržovat někde pořádek, když ten pořádek někdo neustále porušuje. Obzvlášť, když je to z vlastních řad.
„Jaký je tedy plán? Znovu pochytat?“ zeptal se znovu blonďák, pořád byl opatrný. Tenshi si jen odevzdaně povzdechla. Zdálo se, že se snažili o nějakou nápravu, leč marně.
„Rovnou to s nimi skoncujte,“ rozkázala Tenshi, než kousek bílých rób zmizel v temnotách. Temná místnost se ponořila do ticha.
Tým vycházel ven poměrně znepokojen. Celé zadání působilo špatně. Zadání znělo zlikvidovat. Ale kde je hledat? To byla velká neznámá.
„Lidi, dávejte bacha. Nějak se mi to nezdá. Neřekli nám, kde máme hledat. Mějte oči na stopkách,“ promluvil Tanma do ticha, jejich kroky se rozléhaly budovou.
„A co máš teda v plánu?“ zeptal se Kiro, ozvěna následovala jeho hlas. Tanma se opatrně rozhlédl kolem sebe, nevěděl, jestli nemají někoho v zádech.
„Budeme to muset důkladně projít. Barák po baráku. Nevšiml jsem si žádných civilistů, takže to by mělo být o starost míň,“ navrhl Tanma, když sešli ke dveřím. Déšť nabral na intenzitě. Tanma nepochybně důvěřoval jeho týmu. Měli by to zvládnout.
„Kolik jste jich tenkrát dovedli?“ zeptala se Elika se zájmem, když Tanma něco hledal po kapsách.
„Asi dva tucty, odhadem. Nepamatuju se přesně. Tady, vemte si to. Budeme muset pokrýt hodně území,“ odpověděl Tanma a vytáhl trojici vysílaček. Preferoval tenhle způsob, pracující tým se pak mohl snáze koordinovat. A Tanma nosil s sebou pár vysílaček už předem nastavených, údajně pro jistotu.
„Liko, vem si spodek, je to tam samá voda. Kiro, ty střed. Použij ty můstky a ochozy. Já si beru vrch,“ zněly Tanmovy rozkazy, když si zbytek týmu nasadil vysílačky. Déšť vůbec neustál.

Tanma dřepěl na vrchu jedné budovy, rozhlížel se kolem. Umožňovalo mu to velký přehled o lokaci, kde měl konat. Dost si na to zvykl, když byl v kůži zabijáka vyslaného Třetím. Spatřil Eliku kráčící po vodě, jenž obklopovala celou vesnici. Poslal ji tam, protože moc dobře věděl, jak sebejistě se u vody cítí. O kus dál si všiml Kira, který právě vylezl z jednoho domu a setřel si krev z obličeje.
„Jeden dole,“ oznámil do vysílačky, než se rozhodl k přesunu.
„Připočti ještě jednoho,“ hned na to se ozvala Elika. Tanma si udělal mentální poznámku. Z vrcholu neviděl nic, rozhodl se pro přesun dál. A čtyři střechy dál narazil na skupinku tří lidí, která se semkla dohromady, a začali si domlouvat nějakou další akci. Blonďák vyčkával na svoji příležitost. Poštěstilo se, jeden z trojice se oddělil. Tanma začal jednat. Vytasil svoje tanto, které měl připevněné na pravé botě a skočil po shinobim se slaměným kloboukem. Totéž tanto hodil po dalším muži, trefil se přímo mezi první obratle. Než si třetí stihl uvědomit, co se děje, válel se na zemi s přeťatým hrdlem.
„Už se nedivím, čemu si mě Sandaime vybral. S Hiraishinem to umím,“ pomyslel si Tanma, když si očistil čepel o oblečení jednoho z trojice.
„Mám další dva,“ promluvil Kiro po chvilce. Tanma se musel pousmát, někde vzadu v podvědomí na ně byl hrdý.
„Sakra! Jeden mi uprchl!“ zaklela Elika chvilku po Kirovi. Už zněla unaveně, tenhle souboj jí dal očividně zabrat.
„Nevadí, doženem ho,“ konejšil ji Tanma, když se znovu vyškrábal na vrcholek budovy.

Nebyla by to řádná mise, kdyby se něco nezkomplikovalo. Jeden z Deštných nukeninů si vybavil Tanmovu výstroj i po letech a zalarmoval všechny v okolí. Nastala zběsilá honička. Tanma jenom tiše zanadával, protože teď se bude muset snažit. Zbytek jeho týmu byl kdo ví kde, musel je rychle najít.
„Do háje, co to je za cápka?“ ozval se Kiro, což Tanmovi přidalo na úzkosti. Nedokázal určit, kde byl. Navíc, objevil se někdo další, kdo je očividně silnější.
„Právě teď sundal tak tři shinobi z deštný. Tanmič, je asi tak rychlej jak ty,“ dodal černovlasý po chvilce ticha. Tanmovi běžely myšlenky v hlavě stejně rychle, jako běžel on sám. Opět se objevil někdo, kdo mu dokáže konkurovat v rychlosti. O důvod víc svůj tým najít.
„Musíme se někde střetnout a probrat taktiku,“ navrhl Tanma, když přeskakoval ze střechy na střechu.
„Souhlasím,“ ozvala se Elika, Tanma si oddechl, že i ona je v pohodě. Blonďák skočil na další střechu.
„Dobroš, kaj?“ promluvil Kiro, když Tanma dopadl na jeden můstek, který spojoval dva domy. Před ním stál člověk, který do Amegakure nezapadal. Muž stál k němu zády, takže Tanma nemohl nikoho identifikovat. Neznámý měl na sobě černý, kožený kabát, který mu sahal po kotníky. Zpod kabátu byl vidět kousek hnědých, uzavřených bot. Tanma dál hledal nějaké markanty, všiml si pouze tmavě červených vlasů sahajících po ramena a nezdravě bledou pokožku. Kolem neznámého se povalovalo pět mrtvých nukeninů.
„Co jsi zač?“ promluvil Tanma do silného deště, v naději, že dostane nějakou odpověď. Neznámý se pouze ohlédl přes rameno, na obličeji měl bílou keramickou masku se škvírkami pro oči. Neřekl ani půl slova, pouze přeskočil zábradlí a dal se na útěk. Tanma mu byl v patách. Maskovaný muž byl vážně rychlý, Kiro nelhal. Jenže blonďák dokázal zvládat takovou rychlost.
„Sleduju toho neznámého, má namířeno mimo vesnici,“ nahlásil Tanma do vysílačky, když usoudil směr maskovaného. Maskovaný se snažil všemožně, aby Tanmu setřásl.
Maskovaný se zastavil na dalším můstku, nejspíš ho honička už nebavila.
„Nemůžeš zdrhat věčně!“ promluvil Tanma, když se zastavil. Maskovaný přešel do útoku, Tanma měl dost práce, aby se úderům vyhnul. Ať už byl ten maskovaný kdokoliv, byl hodně rychlý. Blonďák se snažil provést nějaký protiútok, ale maskovaný útočil rychle a nečekaně. Proti takovému soupeři musel vymyslet taktiku.
„Do h****u, dýmovnice!“ prskal Tanma, když se dostal z dosahu kouře. Maskovaný pláchl.
„No nic, pro něho si dojdu později. Teď tu mám jiný starosti,“ řekl blonďák, když se kouř dostatečně rozptýlil a odhalil prázdný můstek.

Tanma to opět bral přes střechy, snažil se najít svůj tým. Zvuky boje našel rychle, Elika s Kirem našli jeden druhého a stáli proti pěti zbylým nukeninům. Byl rád, že si vedli dobře, ze dvou tuctů už zbývalo jenom pár. Tanma seskočil ze střechy, chystal si vzdušnou bombu, kterou při dopadu uvolnil. O těch pár letících nukeninů se Kiro s Elikou postarali hladce.
„To by měli bejt všetci,“ ohlásil Tanma, když se situace uklidnila.
„Až na toho maskovanýho,“ přidal se Kiro, což Tanma potvrdil přikývnutím.
„Co to proboha je za chlapa?“ ozvala se Elika zděšeně. Měla za to, že rychlejší osoba než Tanma už neexistuje. Jenže opak byl pravdou.
„Vůbec nevím. Nevím ani za koho kope. Hádám, že to budeme muset zjistit,“ ozval se Tanma po chvilce ticha. Pár věcí mu nesedělo. Znal jednu osobu, jejíž barva vlasů byla totožná, jenže ta osoba byla už několik let po smrti. Taktéž poznával i ty pohyby, jenom nebyly tak rychlé.
„Tak co je teda v plánu? Vracíme se za tou Tenshi, spravit ji o našem výsledku?“ zeptal se Kiro, čímž Tanmu vytrhl z přemýšlení.
„Jo, ale po cestě zpátky to ještě pročešeme. V tom zmatku jsem ztratil přehled,“ navrhl Tanma a spočítal hromadu mrtvých kolem sebe. Během cesty měli pořád pocit, že je někdo sleduje.
Tým došel k budově, odkud odcházeli od zadavatele. Jenže dveře byly z neznámého důvodu zablokované.
„Skvělý, co dál?“ zeptala se Elika, když Tanma odevzdaně sklopil hlavu. Měla to být past? Nějaký způsob, jak se jich zbavit? Pořád samé otázky a žádné odpovědi. Frustrace jen narůstala.
„No super. Jak teď dáme vědět, že jsme úkol splnili?“ zeptal se Kiro, aby prolomil trapné ticho.
„Upřímně, nevím. Celý se mi to nějak nezdá. Neřeknou nám počet, kde je hledat, teď se do toho tady motá jakýsi maskovaný maník…a včil tohle. Šlak to tref!“ odpověděl blonďák, překvapivě byl bezradný. Nejradši by to už odpískal, věděl, že se zbavili všech nukeninů. Ale smysl pro čest a povinnost mu bránil jen tak odejít. Trojici zachvátilo další ticho, které přerušoval akorát okolní déšť.
„T, tam nahoře,“ šeptla Elika po chvilce a pokynula hlavou na jednu střechu. Stál tam onen maskovaný muž.
„Co po nás vůbec chceš?“ ozval se Kiro, když si ho taky všiml. Maskovaný pouze stál a pozoroval je.
„Kiro, počkej,“ uklidnil ho Tanma, než popošel o pár kroků dopředu.
„Co jsi zač?“ zkusil Tanma svoji otázku, maskovaný seskočil k nim. Pořád nic neřekl. Ticho a napětí by se dalo krájet.
„Dost rychle jsi zapomněl,“ promluvil maskovaný, Tanma se mírně zamračil. Ten hlas mu přišel povědomý.
„Jak je to dlouho? Osm let?“ pokračoval maskovaný dál ve svých kryptických zprávách. Tým se připravil na všechno.
„Nechal jsi mě tam. Nechal jsi mě tam napospas,“ promlouval maskovaný dál. Tanma zapátral v paměti. Střípky do sebe začaly pomalým tempem zapadat.
„O čem to mluvíš? Mluv s náma narovinu, člověče!“ ozvala se Elika, taky jí začala docházet trpělivost.
„Však on vám to poví sám. Že jo, Tanmo? Co se stalo v Hozukijo, to nejde jen tak zapomenout,“ odbyl ji maskovaný, když se Kiro s Elikou podívali šokovaně na Tanmu. Maskovaný vytáhl něco z jeho minulosti, a něco o tom věděl.
„T, o čem to mluví?“
„Tohle ti nežeru, frajere! Jenom lžeš!“ vykřikl Tanma nevěřícně, maskovaný vypadal pobaveně.
„Přesvědč se,“ odvětil maskovaný a přešel do útoku. Vyslal k týmu paprsek blesku, který Tanma bez problémů odklonil mimo.
„Na tvým místě bych si moc nevyskakoval. Jsme v přesile,“ informoval Kiro, když blesk vyprchal. Těžko říct, jak na to maskovaný reagoval.
„Žádný problém,“ pronesl maskovaný, co se přestal smát.

Jaké bylo štěstí, že v Amegakure nikdo nevycházel ven. Nově vzniklá potyčka by si vzala hodně vedlejších obětí. Maskovaný si s týmem doslova hrál. Byla velmi nízká šance ho trefit.
„Do háje! Je až moc rychlej,“ supěla Elika, když vydýchávala. Souboj je přesunul mimo vesnici, na obrovskou vodní plochu.
„Musíme najít nějakou taktiku,“ přidal se Kiro, když uhnul dalšímu paprsku. Maskovaný se pořád držel na nohou, vypadal bez úhony. Tanma nic neřekl, snažil se přijít s plánem. Analyzoval maskovaného, pořád měl pocit, že jeho pohyby jsou něčím povědomé. I když byl maskovaný rychlý, Tanma věděl, že jeho tempo zvládne.
„Není jiná možnost. Vezmu si ho na starost, jeho pohyby dokážu stíhat. Vy dva útočte, kdykoliv najdete příležitost,“ rozkázal Tanma, když se na maskovaného zaměřil.
„Co to?“
„Spolíhám na vás!“ stihl ještě blonďák houknout, než prudce vyrazil. Vyrazil hodně prudce, prozradila ho pouze rozbouřená voda. Jenže maskovaný to stihl blokovat, než sám přešel do útoku. Tanma v duchu děkoval všem za svůj výcvik, protože se stíhal krýt. I když to bylo na poslední chvíli.
„Nějak jsi z toho vypadl,“ promluvil maskovaný, když Tanma zachytil jeho úder.
„Býval jsi rychlejší,“ pokračoval, když dopadl druhý úder. Opět do bloku.
„Kdo jsi? Odkud mě znáš?“ dožadoval se Tanma odpovědi. Měl už dost těch kryptických zpráv. Maskovaný něco věděl.
„Znám tě moc dobře, Tanmo Namikaze. Nepamatuješ se? Pracovali jsme spolu,“ odpověděl maskovaný, než švihl nohou po Tanmově hlavě. Blonďák se skrčil, instinkty mu napovídaly, že po těch dvou úderech půjde kop na hlavu.
„To není možný! Není to pravda!“ odmítal blonďák, když dokázal rozeznat styl boje.
„Jak vidíš, je,“ odvětil maskovaný, skrze škvírky v masce mu byly vidět světle zelené oči.
„Ty nejsi Kenjin! Ten už dávno nežije!“ blonďákovi došlo, o kom má být řeč. Barva očí i vlasů by odpovídala, styl Taijutsu taky. Byl si ale jist, že jeho bývalý týmový parťák už nežije.
„Kde bereš tu jistotu?“ zeptal se maskovaný, než se za ním něco vyřítilo z vody.
Kiro se snažil držet Tanmovy rady, a hledal jakoukoliv příležitost. Jenže oba bojovníci byli rychlejší než mrknutí oka a rychle se vzdalovali. To moc nepomáhalo.
„Sakra! Jsou moc rychlí! Než k nim doběhnu, tak budou zas někde jinde!“ prskal Kiro, když sledoval vzdalující se dvojici. Vyloženě nesnášel jen tak sedět na zadku, zatímco někdo jiný tvrdě pracuje. Elika se rozhlížela kolem, pátrala po všech možných prostředcích, jak by taky mohla pomoct. Pak jí oči ulpěly na vodě. Vybavila si Tanmovy slova, že může být i lepším a rychlejším plavcem. Vybavila si svou sílu, když se přeměnila na vodní bytost.
„Můžu tě tam donést. Drž se,“ navrhla dívka, než skočila do vody a podplavala Kira. Kiro takové škubnutí nečekal, ale zvládl se udržet. Elika schválně udělala větší okruh, aby je maskovaný tak snadno nezaregistroval. Černovlasý pochopil její záměr. Stihl si obalit ruce kamenem, i když Elika plavala hodně rychle. Musel jí věřit, že ví, co dělá. Elika ho stáhla kousek pod vodu, aby zachovala nenápadnost. Když zjistila, kde maskovaný stojí, zamířila ještě rychleji k hladině. V tu chvíli se i Kiro rozhodl vyskočit a svého protivníka překvapit. Plán vyšel, maskovaný nečekal takový útok ze zálohy, Kirův úder ho hodně překvapil. I Tanma byl překvapený. Nečekal takovou kooperaci, nečekal ani to, že Elika zvládne takový přechod z lidské formy na vodní a zpátky.
„No, a teraz abychom zase vymýšleli jinou taktiku. Tuhle už prokoukne,“ uznal Kiro, když maskovaný odletěl pořádný kus od nich.
„Ale vyšlo to. Dobrá robota, vy dva,“ pochválil je Tanma, než se znovu začal soustředit na maskovaného, který se zvedal z hladiny.
„Dobrá rána. Ale nestačilo to,“ uznal maskovaný posměšně, úder mu poškodil masku. Přes celou masku se táhla prasklina.

Tanma znovu vystartoval jako letící kulka. Věděl, že je možné maskovaného zasáhnout. Hodlal použít stejnou taktiku. Maskovaný běžel na něj taky. Blonďák použil svoje Namikaze dřív, než maskovaný stihl cokoliv udělat. Hned na to mu za záda poslal jeden klon.
„Kage Bunshin! Mazanost ti zůstala,“ uznal maskovaný, když se klonu zbavil. Jenže Tanma nebyl nikde k zastižení, viděl pouze zbytek jeho týmu. Jenže než se k nim stihl dostat, schytal několik ran. Teď si s ním hrál Tanma. Vždycky zasadil maskovanému dva, tři údery, než se rychle přemístil za něj a postup opakoval. Elika se ale nemohla zbavit pocitu, že se teď maskovaný úmyslně nebrání.
„Ptám se tě naposled! Kdo jsi? Mluvíš, jako bys mě znal, tak odpověz už!“ promluvil znovu Tanma, když se zjevil u svého týmu. Maskovaný se teď zvedal s obtížemi, Tanma mu naložil poměrně dost.
„Máš pravdu. Znám tě, líp než si myslíš. Ukážu ti teda, kdo jsem,“ pronesl maskovaný a pomalu zvedl hlavu. Během Tanmova komba mu maska nevydržela a začala se rozpadat. Maskovaný měl po masce. Teď hleděli do očí bledému a pohublému muži se světle zelenýma očima a tmavě rudými vlasy, které mu padaly po ramena. Tanma ten pohled rozeznal. Pamatoval si tu divokost v těch očích.
„Tak ale to už vám j**e!“ vydralo se blonďákovi z hrdla, když zničeně padl na kolena.
„Tanmič, co se děje? Co je to za cápka?“ zeptal se Kiro, když si všiml, jak Tanma zareagoval.
„To nemůže bejt pravda,“ pokračoval Tanma nevěřícným tónem, nezmohl se vůbec na nic.
„T, kdo je to?“
„Člen mýho bývalýho týmu, když jsem byl ještě kluk. Dlouho jsem ho měl za mrtvýho. Takeuchi Kenjin,“ odpověděl Tanma po chvilce ticha. Kiro s Elikou neřekli ani slovo. Tanma o svém prvním týmu vůbec nemluvil. Přesto se ale snažili soucítit, vzhledem k tomu, jak jejich velitel reagoval.
„Bravo, Tanmo, bravo. Konečně ti to došlo,“ promluvil Kenjin, doposud mlčel. Jestli měl v úmyslu takhle blonďáka zlomit, tak se mu to povedlo.
„Jak je to vůbec možný?“ zeptal se Tanma, když se s touhle situací smířil.
„Poděkuj Yarimu. Vzal mě pod svá křídla. Udělal ze mě něco, čím jsem nikdy nebyl. Jsem mu za to vděčný,“ odpověděl Kenjin ležérně. Zdál se hodně uvolněný.
„Proč ses neukázal?“
„Proč bych měl? Yari mi ukázal skutečnou moc. Takovou, kterou ani Kagové neovládají,“ Kenjinova bezstarostnost se pomalu měnila v aroganci. Jeho pohled dost potemněl, i přes hodně světlou pokožku.
„Tanmič, tenhle chlápek se mi vůbec nelíbí. Je na něm něco divnýho. Po tom mým úderu by se kdekdo sotva zvedl. Ten se ale oklepal rychleji než ty,“ ozval se Kiro, měl svoje pochyby a měl se hodně na pozoru.
„Počkej, Kiro. Ještě nemusí být všechno ztraceno,“ odbyl ho Tanma a zvedl se. Chtěl zkusit největší šílenost ve svém životě.
„Nečekal jsem, že tě ještě někdy uvidím, Kenjine. Teď jseš ale tady. Nemusí to takhle dopadnout, ne? Proč se na to nevykašlem a nepůjdem společně domů?“ navrhl Tanma s přátelským tónem. Chtěl zkusit dát Kenjinovi šanci.
„Ty to nechápeš, že? Já už nemám domov. Nikde nepatřím,“
„Patříš! Jsi Shinobi z Konohy, pořád tam patříš. Pořád tam máš otevřený dveře,“ trval Tanma na svém a udělal pár kroků vpřed. Natáhl ke Kenjinovi ruku.
„Pořád jseš jedním z nás. Kašli na to, Kenjine. Pojďme společně domů, nějak to vyřešíme, najdem nějakej způsob,“ i když Tanma zněl přesvědčivě, s Kenjinem to nijak nehnulo.
„Ne. Nepůjdu. Nepůjdu s tebou. Ani s nikým jiným,“ odmítl Kenjin, na Tamově obličeji se objevilo překvapení.
„Nepůjdu s někým, kdo svůj tým nechá napospas smrti. Jen si vzpomeň. Nechal jsi Miko umřít,“ Kenjin začal s výčitkami, Tanmova natažená ruka klesla k pasu. Blonďák si projel vzpomínky.
„Nemohl jsem nic udělat. Ztratil jsem vědomí. Probral jsem se až dlouho poté,“ hájil se Tanma, Eliku s Kirem překvapilo, jak se mu náhle vytratilo sebevědomí.
„Lžeš, Namikaze! Nechal jsi ji zemřít. Nic jsi neudělal! Neudělal jsi vůbec nic! Yari měl pravdu. Vždycky měl pravdu. Jste jenom hrstka slabochů, co se schovává za silná slova. Ale jak jde o činy, tak tam je to marné. Naprostá ztráta času,“ zaútočil Kenjin verbálně. V jeho hlase se víc a víc ozýval vztek, hraničilo to až s posedlostí a šílenstvím. Ať už mu Yari navykládal a provedl cokoliv, nemělo to dobrý dopad. Tanma si vzpomněl na svoje setkání s Yarim, a nerad na to vzpomínal. Kenjin už nebyl tím, kým býval dřív.
„Kvůli tobě jsem trpěl. A pouze Yari mě z toho dostal! Ukázal mi cestu! Cestu, na které nikoho nepotřebuju! Protože jak to tak sleduju, sám jsem to dotáhl nejdál,“ pokračoval Kenjin, jeho psychický stav se ani o trošku nezlepšil. Tanma nastražil smysly, čekal, co bude následovat.
„Ukážu ti, čím jsem si prošel. Taky ti vezmu to, co jsi měl kdy rád, Tanmo. Vezmu ti všechno, dokud nezůstaneš jen ty sám,“ Tanma si všiml, jak Kenjinův výraz víc a víc potemněl.
„A začnu tvým novým týmem!“
„Všichni pryč!“

K Tanmově úlevě stihl Kiro s Elikou uskočit stranou, každý na jinou stranu. Mezi nimi vybouchla voda, kdo ví, jaké by to mělo následky. Jenže Kenjin se pohyboval ještě rychleji než předtím. Zaměřil se na Kira. Tanma se rozhodl mu pomoct. Sice věděl, že je Kiro odolný, ale v tomhle případě to stačit nebude. Blonďák to stihl na poslední chvíli, dokázal se postavit do rány, kterou měl schytat Kiro.
„Nikomu neublížíš, Kenjine. Ne, dokud jsem tu já!“ promluvil Tanma, když se postavil do cesty dalším úderům. Údery padaly jak od Kenjina, tak i od Kira, jeden tvrdší než ten předchozí. Kiro poznal, že Tanma svádí vnitřní souboj. Věděl, že nechce nechat svůj tým ohrozit, zároveň ale nechtěl ublížit víc svému příteli.
„No, nějak ti to nevychází,“ promluvil Kenjin provokativně, když stál za Kirem. To už Tanma nestihl reagovat, Kenjin prošlápl Kirovi koleno a dupnul na stehno. I přes déšť se ozvalo křupnutí a Kiro se svalil v bolestech na zem.
„Ou, to muselo bolet, nemyslíš, Tanmo? No nic, tady tvrďák se moc tvrdě neukázal. Zajímalo by mně, co ta kopretinka vzadu. Myslíš, že vydrží víc?“ ozval se Kenjin, když Tanma přeběhl ke Kirovi. Jedinou ranou zlomil stehenní kost, která je tvrdá sama o sobě.
„Nech mě tak, Tanmič! Jde po Lice!“ vydal ze sebe Kiro přes ohromnou bolest. Tanmu ovládl strach. Kenjin si to pomalým krokem mířil k Elice, která sice vypadala odhodlaně, ale Tanma si všiml, jak se klepe. Musel nechat Kira tak a zastavit Kenjina. Musel to udělat, i kdyby ho měl zabít.
„Bude tě škoda, děvče. Tak krásná, tak nevinná,“ provokoval Kenjin za chůze. Elika nehodlala Tanmu zklamat a přešla do rychlého útoku. Jenže na zrzka to nemělo žádný účinek.
„Ono se to umí bránit? Jsem překvapen,“ posmíval se dál Kenjin, Elika se chytala na další obranné manévry. Jenže Kenjin už další krok neudělal. Hrudníkem mu projela Tanmova levačka obalená blesky.
„Říkal jsem ti, že už nikomu dalšímu neublížíš! Ne, dokud stojím,“ zopakoval Tanma svoji výhružku a spoléhal na to, že blesky Kenjina paralyzují.
„Nedá se nic dělat, příteli. Teď jsi mi jenom na obtíž. A nemůžu tě nechat se motat v mých plánech,“ povzdechl si Kenjin klidně. Tanmu zarazilo, s jakým ledovým klidem to řekl. Měl ruku skrz jeho hrudník, Kenjin se ale choval, jako kdyby ho jenom škrábnul. Nečekal, že Kenjin udělá krok, aby se z jeho sevření dostal. I s dírou v hrudi se pohyboval, jako kdyby mu nic nebylo. Rychlými a tvrdými pohyby poslal Tanmu k zemi. Elika chtěla využít situace a zaútočit mu na záda, Kenjin se ale prudce otočil a nepříjemně se na ni podíval. Dívka se zastavila na místě, než klesla na kolena, ztuhlá strachy. Tanma věděl, že takovou paralýzu způsobí pouze silný zabijácký úmysl. Pracně se zvedl na nohy, Kenjin se postavil tak, aby měl všechny tři na dohled.
„Tak, co to tu máme? Jednoho se zlomenou nohou, jednu chodící polomrtvolu a jednu dívku, která ztuhla strachy. S kým začnu jako první? Tolik nabídek,“ provokoval znovu Kenjin, dával si načas. Vyžíval se v tom.

Tanma se podíval po svých společnících. Kiro se na nic nezmohl přes ukrutnou bolest. V tomhle mu ani jeho odolnost nepomohla. Elika se nemohla pohnout z místa, její psychika zase padla na samotné dno. A mezi nimi stál on sám, naprostý zoufalec, který se je snažil ochránit. Podíval se na Kenjina, který stál o několik metrů dál. Důkladně si ho přeměřil pohledem. Všiml si, jak je pohublý a bledý, naprostý opak toho, jaký býval. Největší změnu ale prodělalo jeho chování. Pamatoval si ho jako vzdorného, živého, ale většinou věděl, co je správné. Připomínal mu Naruta, když byl mladší. Teď před ním stál maniak, co se vyžíval v ubližování ostatním. Něco Tanmovi napovídalo, že s tím Kenjin jen tak nepřestane. Odmítl jeho šanci na nový začátek. Zapřísáhl se, že ublíží jeho přátelům. Tanma se v duchu pokáral za svoje zvyky. Dlouho byl zvyklý pracovat sám. Teď má tým, o který se musí postarat. Tým, který mu kryje záda. A on je musí chránit. Ochránce, to je to, čím byl. Tanaka ho jmenoval i ochráncem tajemství klanu Namikaze. Stal se i ochráncem dívky, se kterou si rozuměl. Tanma měl jasno. Přítel či ne, Kenjin musel být zastaven. Kdyby se rozhodl Tanmu zabít na místě, tolik by to neřešil. Dal ale jasně najevo, že ublíží jeho přátelům, to už se omluvit nedá. Poznal, že s Kenjinem už není rozumná řeč, nedá si říct. Tanma věděl, že to sice bude obtížné, ale pořád to bylo menší zlo, než přijít o všechny svoje dosavadní přátele.
„Něco jsem ti snad řekl,“ promluvil Tanma po chvíli ticha. Kolem něj se začal zvedat vítr, který mu pohazoval s vlasy, šátkem a přehozem. Kenjin jen stál s nezaujatým výrazem.
„Nikomu dalšímu už neublížíš. Kdyby ses rozhodl pomstít jenom na mě, přijal bych to. Teď ale chceš ublížit těm, na kom mi záleží. To se už odpustit nedá,“ pokračoval Tanma, vítr se kolem něj zvedl ještě víc. Kiro si všiml, že se Tanma nadzvedl pomocí silného větru. Došlo mu, že je to asi totéž, jako Eličina vodní forma.
„Jsem Namikaze Tanma. Sjednotitel klanu a ochránce tajemství. Jsem ochráncem těch, kteří si to zaslouží. A tihleti jsou pod mojí ochranou. Dokud dýchám, ani se jich nedotkneš!“ promluvil výhružně blonďák, když ho naplno obklopoval silný vítr. Kenjin se zazubil, konečně to vypadalo jako pořádná sranda a správná výzva.
„Takže jdeš do toho naplno,“ uznal Kenjin, potenciální nová hrozba mu nedělala žádný problém.
„Tady jsi skončil, Kenjine!“