Hokageho Syn: Origins 018 - Ve službách Kazekageho

Krátce po svítání bylo cestování příjemnější. Bouře už dávno přešla, tým mohl pokračovat v cestě. Nevědomky prošli ochrannou bariérou, během chvilky si je našla hlídka z Písečné, kterou vedl Kankuro. Po krátké výměně informací doprovodila hlídka tým Aquila do vesnice nejkratší možnou cestou. Píseční byli zvyklí na místní podmínky, na Tanmovi nebylo nic znát. Kiro se abnormálně potil, jenom Elika byla na pokraji zhroucení. Mít vodu jako primární element mělo svoje nevýhody. Příchodem do vesnice se všechno změnilo. Oproti poušti v okolí byla vesnice nezvykle chladná. Natolik chladná a stinná, až to bylo příjemné.
„Sakra, máš tady docela početný fandy, Tanmič,“ uznal Kiro, když s eskortou míjeli několik lidí, všichni si začali ukazovat na Tanmu, který momentálně podpíral Eliku.
„Zaslouženě. Dost nám pomohl. Jak je to dlouho? Měsíc, dva?“ ozval se Kankuro z čela, Tanma si všiml, že Elika začíná nabírat síly zpátky. Pobyt ve vesnici jí prospěl.
„Čtvrt roku, mám pocit,“ odpověděl blonďák a zkontroloval Eliku. Už neměl takový nápor, jako před tím, kdy je našla hlídka. Kankuro zavedl tým přímo ke Gaarovi.
Kankuro vedl tým chodbami, které vedly do Kazekageho kanceláře. Nikdo si nemohl nevšimnout, jak moc Písečná lpí na bezpečnosti.
„Sakra, maj tu nějak moc rušno,“ pronesl Kiro, když následoval Kankura. Pomalu na každém kroku stáli nejelitnější Jouninové, co mohla Písečná nabídnout.
„Jo. Není tomu tak dávno, co o Gaaru málem přišli. Akatsuki vpadli přímo do vesnice a šli po něm,“ vysvětlil Tanma příčinu nové situace.
„Jo, o těch jsem slyšel. A místo toho tady uklízíme ten bordel, co se nahromadil kolem,“ utrousil Kiro, Kankuro se jen pousmál. Byl rád, že to Tanma dokázal rychle vysvětlit, aspoň se nemusel sám tolik namáhat.
„Proto Gaara žádá nás. Kvůli takové bezpečnosti nemá lidi, co by mohl obětovat,“ přidala se Elika po dlouhém mlčení. Chodby byly příjemně chladné, oproti venkovním teplotám. Kankuro tým upozornil, že se blíží svému cíli.
Gaara stál u okna a shlížel dolů do vesnice. Nedávný útok poničil pár budov, ačkoliv se Gaara snažil ze všech sil, aby nevznikly vedlejší ztráty. Vesnice byla opravená rychle. Uvědomil si, že nebýt dvou týmů z Konohy, nestál by tu a neshlížel by do vesnice. Z rozjímání ho vytrhlo zaklepání, byl to Kankuro, následován týmem Aquila.
„Tak jsou tady, Gaaro. Nemusíš nic vysvětlovat, naši situaci pochopili rychle,“ informoval Kankuro, když se Gaara otočil od okna.
„Tanma Namikaze! Rád tě znovu vidím!“ ozval se Gaara s mírným úsměvem, když si všiml vysokého blonďáka s vlasy po lopatky a jizvou na rtech.
„Gaaro, taky tě rád vidím, živýho a zdravýho. Jak se daří?“ ozval se Tanma, byl rád, že jejich úsilí za něco stálo.
„Momentálně je klid a jsem za to rád. Tvůj tým? Myslel jsem, že pracuješ sólo,“ promluvil Kazekage, když si všiml Tanmových společníků.
„Jo. Na takovej bordel potřebuju stejný šílence, jako já. Ahura Elika a Tso Kiro,“ potvrdil Tanma a představil svůj tým. Nikomu z přítomných Písečných neuniklo, jakou krásou Elika vyniká.
„Zatraceně! Myslíš, že je svobodná, Gaaro?“ ozval se Kankuro tiše, místností zavládlo ticho.
„Kankuro!“ okřikl ho Gaara nazpátek.
„Divil bych se, kdyby jo. Hodí se k jednomu z nich. Nejvíc asi k blonďákovi,“ mumlal Kankuro dál, což ale nikomu neuniklo.
„Kazekage-sama…“ začala Elika, rudá jak rajče. Gaara jenom schoval obličej do dlaní, chování jeho bratra jenom celou situaci zazdilo.
„Přejděme prosím k věci,“ doplnil Tanma, taktéž mu tváře zdobila červeň. Alespoň ne tak výrazná, jak u Eliky. Kirovi cukaly koutky obočí.
„Ano, pustíme se do toho,“ začal Gaara a vytáhl pár papírů, „Ale nejprve vám povím menší historii ze Země Větru,“ tým Aquila čekal, co z Gaary vypadne.
„Asi sto kilometrů na jih odtud je jedno město. To patří jistému králi. Jenže, je tu i jeho syn, Princ Miura, kterému se nelíbí otcova vláda a chce ho sesadit. Král Nyere se nestydí za začátek diktatury a Princ Miura tomu chce učinit přítrž,“ shrnul Gaara v kostce, zabodl na tým svoje pronikavé oči.
„Co se od nás čeká? Chránit krále, nebo pomoct princovi?“ zeptal se Kiro pohotově.
„Pomoct princi. Miura byl jeden z těch, co stál při mně, když se jmenoval další Kazekage. Měl dost velký vliv,“ přišla Gaarova odpověď, Kiro uznale kývl hlavou. Víc vědět nepotřeboval, Tanma se o to postaral.
„Kde najdem koho?“ zeptal se Tanma, chtěl mít přehled. Gaara mu předal mapu.
„Vidíš tu velkou oblast? Vypadá to jako něco mezi pevností a skalním městečkem. To je Nyereho království. Je asi deset kilometrů na jih odsud. Miurova základna je dvacet kilometrů severovýchodně od toho města,“ odpověděl Gaara a ukazoval prstem, jak mluvil.
„Deset kilometrů? To je sakra dálka,“ utrousil Kiro při pohledu na mapu. Tanma se zaměřil na mapu, snažil se zapamatovat si co nejvíc z oblasti.
„Naštěstí pro vás je pět kilometrů západně od Suny obchodní stanice. Vlastní ji jeden muž se svými ženami. Za určitou cenu vám pomůže,“ poradil Gaara, než Tanma sbalil mapu.
„Dobroš. Víme, co máme dělat. Gaaro, zajistil bys nám nějakej nocleh? Musíme se připravit, doplnit zásoby a podobně,“ Gaara jenom přikývl na Tanmův požadavek, než jim dovolil odejít.

Slunce bylo kousek nad obzorem a tvořilo nádhernou scenérii, kterou si Tanma překresloval do svého skicáku. Utratil skoro celou svoji výplatu za pořádnou zásobu vody. Zbylo mu ještě na tmavě modrý šátek, který měl teď uvázaný kolem krku. V případě nouze si mohl šátek uvázat kolem hlavy, prodavač mu ukázal jak. Po očku sledoval oblohu, jestli náhodou někde neblíží jeho orel. Orion, jak ho pojmenoval, lítal mezi Písečnou a Zemí Čaje, Tanma se domlouval se svým známým na něčem, co by pomohlo zesilovat živelné schopnosti i v tvrdých podmínkách. Dělal to hlavně kvůli Elice, která měla v poušti největší problém. Orion doletěl a usedl vedle Tanmy na hradbách, v zobáku držel malý balíček.
„Tak se podíváme, co nám nesou. Dobrá práce, Orione. Teraz už spočni, budu tě potřebovat,“ pronesl Tanma, když odložil tužku a převzal balíček. V balíčku byl kožený náramek, který měl v sobě pár kovových kuliček a plíšků. Tanma si vzpomněl, že onen kov dobře vede chakru.
„Pak se s nima musím vyrovnat. Odvedli sakra dobrou práci,“ uznal blonďák v duchu a pokračoval v kreslení.
„Hej, T! Co ty tu ještě?“ ozvala se Elika nečekaně. Kiro už byl zalezlý v pokoji, co jim Gaara zamluvil.
„Trošku pročistit hlavu. Měla bys taky, Liko. Zítra nás čeká těžký putování,“ odpověděl Tanma a pohlédl očkem na svoji týmovou partnerku. Nečekal, že na sebe vezme lehké, šedomodré šaty. Krom toho, že barva látky byla stejná jako barva jeho očí, nesmírně to Elice slušelo. Šaty a modrá barva je prostě její vkus.
„Asi máš pravdu, T. Měli bychom se připravit. Jsem ráda, že jsi zase zpátky. Ten starej dobrej a zodpovědnej T,“ uznala dívka, když se podívala po okolí. Oči se jí zabodly na západu slunci, než si všimla stejného nákresu v Tanmově skicáku. Aniž by sama nevěděla proč, tenhle pohled ji zahřál u srdce.
„Liko, počkej! Něco pro tebe mám,“ vydal ze sebe Tanma přiškrceně, protože Elika mu svým vzhledem vzala dech. Elika poslušně čekala, zatímco Tanma hledal po kapsách. Elika převzala od Tanmy náramek a bedlivě ho zkoumala.
„Kůže nevím, co je zač, ale ten kov tam by měl zlepšovat tvoji vodní manipulaci. Ať to tady v písečným moři zvládneš,“ promluvil blonďák, když zavřel skicák. Elika si náramek nasadila na levé zápěstí, vypadala spokojeně.
„Kde jsi to sehnal?“
„Požádal jsem známého. Pro mě je to maličkost, Liko. Nenechám svůj tým jen tak viset,“ odpověděl blonďák a zvedl se, zavřený skicák v ruce. Elika jen vyjeveně sklopila pohled na svoje zápěstí.
„Nemusíš mi děkovat. Udělal bych to kdykoliv,“ pokračoval Tanma, nečekal Eličino objetí.
„Děkuju, T. Jsi vážně nejlepší, víš to? Nikdo pro mě ještě neudělal tolik,“
„Ale nech toho. Jsi moje kamarádka a ty já nedokážu zradit,“ odbyl Tanma Eličin vděk. Byl strašně skromný.
„Děláš si…?“ chtěla začít Elika, když zvedla hlavu, aby se podívala Tanmovi do očí. Ačkoliv byly Tanmovy oči chladné barvy, vyzařovaly nesmírné teplo. Navíc Elika pochopila z pouhého pohledu, že to myslí smrtelně vážně.
„Nedělám. Je to tak,“ potvrdil to blonďák, než se k němu Elika natáhla a vtiskla mu krátký polibek na tvář.
„Děkuju, T. Jednou ti to oplatím,“ Tanma ještě chvilku hleděl vzdalující se Elice do zad, po tváři mu přebíhala červeň. Má o čem přemýšlet, dokud neusne. Pokud ne, tak to bude dlouhá noc. Náhle sebou škubnul. Vzpomněl si na ten obrázek, co měl načatý. V rychlosti západ dokončil, stihl to těsně před setměním.

Dostat se do oné obchodní stanice, co Gaara zmiňoval, trvalo týmu zhruba tři dny. Pět kilometrů pěšky není žádný problém, pokud to není zrovna v poušti. Kiro s Tanmou se střídali s přenášení batohu se zásobami, Elika se sotva vlekla. Kiro měl vodu jako svůj sekundární živel, tak tolik netrpěl. Tanma měl zase tvrdý výcvik, sotva se potil.
„T, ten náramek nefunguje,“ vyhekla Elika, když se svalila do stínu pod jeden kámen.
„Ten kov poznám, Liko. Bude fungovat. Zbytečně se nenamáhej mluvením. Ještě kousek a jsme tam. Odpočineme si,“ zavelel Tanma, protože se blížilo poledne. Část dne, kdy jsou teploty nejvyšší.
„Hej, lidi! Co myslíte, proti čemu budeme stát?“ zeptal se Kiro asi po hodině, čímž vyrušil Tanmu z mírného spánku.
„Hádám, že ten Miura nám řekne víc, když ne Gaara,“ ozvala se Elika a urovnala si svoje místo na sezení.
„Vidím to na klasickou revoltu proti stávajícímu režimu. Nyere asi dělá něco, co se Miurovi nelíbí, proto chce pomoct,“ promluvil Tanma, aniž by otevřel oči. Poznal, že slunce ještě pálilo.
„Tak to bude asi něco velkýho, když žádá Shinobi o pomoc,“ zamumlal Kiro zamyšleně, Tanma se jenom protáhl.
„Co chceš po politice? Samý intriky, léčky, podrazy. Život Shinobiho v kostce,“ Tanma to shrnul jednoduše, Kiro uznale kývl hlavou.
„Jo, halda lidí ti jde po krku a sám stojíš u hromady mrtvol. S tím rozdílem, že to za tebe udělají jiní,“ dodala Elika, než Tanma nakázal pokračování v odpočinku.
Polední slunce konečně přešlo a nejvyšší teploty výrazně poklesly. To bylo pro tým znamení, že mohou pokračovat v cestě. Obchodní stanice, kterou zmiňoval Gaara, nebyla nic jiného, než jen jeden velký dům postavený v takovém stylu, aby vydržel nepříznivé podmínky. Majitel stanice byl už starý muž, oděn v bílém oblečení, které mu sahalo až po zem, na hlavě uvázaný turban jasně oranžové barvy. Stařec byl schopným farmářem, protože rozsáhlé pole a ohrady bylo těžké přehlédnout.
„Tak proto nás tady Gaara nasměroval,“ uvažoval Tanma pro sebe, když se porozhlédl kolem. Pohyb pěšky po poušti je velice riskantní a namáhavý. Obzvlášť, když se člověk musí tahat s batohem se zásobami. Kiro se zrovna dohadoval o ceně za čtyři dromedáry, kteří jim měli pomoct při cestě.
„Tanmič, chápeš to? Strašná ekonomika, tady toto!“ prskal Kiro, když se dohadoval se starcem.
„Tak zaplatíš mu už?!“ ozval se ostře Tanma, Kiro neochotně předal starci peníze. Byla to docela vysoká částka.
„Zacvakal bych to sám, ale už jsem minul svoji výplatu na naše zásoby,“ dodal blonďák, když přešel ke dvěma dromedárům.
„Hrůza, toto! Čtyři pytle blech za takový prachy!“ prskal dál Kiro, ale peníze nakonec dal. Stařec náhle otočil a vypadal spokojeně.
„Nejspíš by nám je dal zadara. Stačilo by mu tu nechat Liku,“ vtipkoval blonďák, když převzal provazy od dvou dromedárů. Pohledem svoji týmovou společnici vyhledával. Našel ji v houfu černě oděných žen, zakrytých od hlavy až k patě, doslova. Elika stála uprostřed houfu, oděná stejně. Černé splývavé oblečení, které sahalo až na zem, přehoz přes hlavu a kus látky přes polovinu obličeje, kdy byly vidět jenom oči. Tanma se nemohl odtrhnout. Chápal, že jde o jinou kulturu a bylo by vhodné, aby ji dodržovali, ale zahalený obličej jen víc podtrhnul Eličiny oči. Dlouho spolupracoval s Kakashim, takže poznal, jak se Elika tváří i se zahaleným obličejem. Usmívala se. Spokojeně se usmívala.
„A vlastně… čemu jsem to vůbec řekl?“ ptal se Tanma sám sebe, navenek se zmohl pouze na nervózní úsměv.
„Radši prachy než ji,“ potvrdil si blonďák v mysli, pořád se od Eliky nemohl odtrhnout.
„Tak teraz kudy, Tanmič?“ ozval se Kiro, čímž ho vytrhl z přemýšlení.
„Jo, jasně! Už se jdu mrknout,“ Elika se usmála ještě víc, když Tanma působil nervózně. Z nějakého důvodu ji to těšilo a lichotilo. Kiro jen seděl v sedle, znuděně si podpíral hlavu a čekal, kdy se konečně Tanmovi podaří do sedla vysadit jak Eliku, tak potom sebe.
„Nemusíš se předvádět, jo?“ zamrmlal Kiro pod vousy, když se Tanma konečně dostal do sedla. Čtvrtý dromedár nesl jejich zásoby.
Tým se trmácel pouštními dunami. Cesta byla náročná, pěšky by měli velký problém. V čele byl Tanma, kvůli orientačnímu smyslu a dobré paměti, za ním Elika, aby byla oběma na dohled, kdyby se něco stalo, poslední byl Kiro, který dokázal ze země vycítit sebemenší hrozbu. Po dalších dvou dnech došli k okraji hradeb.
„Nyereho město,“ promluvil Tanma po tiché cestě, když se schovali ve stínu hradby. Hradba byla vysoká a hladká, bez žebříku se nedalo přelézt. Nad zdí byl vidět majestátní a bohatě zdobený palác s pěticí zlatých kopulí místo střechy.
„A co včil, Tanmič?“
„Potřebujeme omrknout situaci. Zjistit, jak se věci mají,“ navrhl Tanma, když nahlížel do mapy. V mapě byl pouze hrubý nákres města, detailnější pohled jim Gaara nedal.
„Někoho, kdo neupoutá velkou pozornost,“ pokračoval Tanma a zamyslel se. Zvažoval možnosti. Sám byl mistr tichého postupu, ale se svojí reputací to nechtěl riskovat. Kiro se na tichý a nenápadný postup nehodil, sám to říkal. Navíc, se svým přístupem by upoutal velkou pozornost.
„Myslíš to samý, co já?“ zeptal se Kiro, když rozeznal Tanmův výraz. Jenom Elika o ničem nevěděla.
„Co? Co zamýšlíte?“
„Promiň, Liko, ale jseš nejlepší kandidát,“ odpověděl Tanma, Kiro jenom uznale kýval hlavou.
„Má pravdu. Dokážeš se snadno ztratit v davu, navíc s tímhle oblečením. Nikdo nebude o ničem vědět,“ přidal se Kiro, Elika nenacházela slov.
„Vždyť jsem ještě doposud nic nedokázala. Akorát komplikovala,“ nesouhlasila dívka a svěsila hlavu.
„To není pravda. Kolikrát jsem o tobě nevěděl. Proniknout do paláce pro tebe bude hračka,“ pokračoval Kiro, ale setkal se s opačným výsledkem. Eličina deprese se ještě víc prohloubila.
„Liko, podívej se na mě,“ vložil se do toho Tanma, to už Elika zvedla hlavu a zadívala se Tanmovi do očí.
„Byla to tvoje intuice, co pomohla k mýmu návratu. Tvoje vodní stěna udržela jedový trny mimo náš dosah. Jseš na tom líp, než si myslíš. Pravda, nechala ses trochu unést, ale to se může stát každýmu. Ty to dokážeš, já ti věřím,“ promlouval Tanma, připomněl jí její úspěchy. Hned se jí nálada zlepšila.
„Navíc, jseš nejkrásnější ženská, co jsem kdy potkal. Každej se za tebou otáčí, holka,“ přidal Kiro, což Elice vyrazilo dech.
„Má pravdu,“ souhlasil Tanma, s Elikou málem seklo. Čekala cokoliv, ale ne takový argument. I Kiro vyjeveně hleděl. Rozneslo se ticho, které přerušoval pouze vítr. Nikdo nenalézal slova. Kiro čekal, co z koho vypadne, Tanma mlčel od přírody, Elika se snažila si to v hlavě srovnat.
„Tak co mám teda za úkol?“ zeptala se náhle, Tanmovy a Kirovy slova očividně zabraly. Blonďák si výrazně oddechl.
„Dostat se do paláce a zjistit co nejvíc. Se svým vzhledem to budeš mít snadný. Pochybuju, že by Nyere nechal takovouhle kočku jít,“ odpověděl Tanma a znovu nahlédl do mapy, aby našel tábor, kde se ukrýval princ. Elika děkovala za zakrytou tvář, byla rudá jak rajče.
„A neboj, pořád tě budu sledovat, kdyby něco,“ dodal blonďák, když schoval mapu. Na nechápavý výraz jeho společnice pouze ukázal na oblohu, Orion kroužil nad týmem.
Kiro s Tanmou pokračovali v cestě. Měli o starost míň, tak si mohli dovolit míň přestávek. Cesta jim zabrala dva dny, než narazili na tábor u vyschlého koryta řeky. Dřevěná palisáda ohraničovala tábor, stanů bylo více než dost. V táboře bylo rušno, obyvatelé se věnovali svým povinnostem. Kovář koval a opravoval výzbroj, krejčí opravoval oděvy, každý měl co dělat. Instinktivně hledali největší stan, kolem procházející lidé jim nevěnovali nijak velkou pozornost. Strážím u stanu nahlásili účel své návštěvy, než se setkali s jistým princem Miurou. Princ byl mladík, o tři až čtyři roky mladší než Tanma. Bohatě zdobené kimono, které bylo pro šlechtu typické, na mladíkovi dost viselo, což působilo komicky. Přesto ale oba ninjové zachovali profesionalitu.
„Tak vy budete jistě posily, co nám slíbil Kazekage-sama,“ ozval se Miura, když si všiml nově příchozích. Tanma s Kirem zvedli hlavu z úklony.
„Přesně tak. Kazekage-sama nás stručně zasvětil k vaší situaci, ale předpokládám, že nám k tomu řeknete víc,“ potvrdil Tanma, když se mohl narovnat.
„Dozvěděli jsme se akorát něco ohledně sporu mezi vámi a vaším otcem,“ dodal Kiro, Miura jen uznale pokýval hlavou.
„Ano, je to tak. Můj otec vládne už asi deset let, ale v poslední době, kdy sliboval prosperitu a podobné věci, to začal měnit na diktaturu. Lidé tam žijí v bídě, stráže je neustále obtěžují, zkrátka otec porušil svoji přísahu. Nehodlám se na to už déle dívat, chci tomu učinit přítrž,“ vysvětlil Miura a sám se postavil. Tanma si všiml, že do výšky moc nepobral.
„Tak co od nás požadujete? Vetřít se do města a zjistit, jak to tam vypadá?“ zeptal se Kiro, když Miura došel k nim.
„Na to už mám své lidi. Pojďte za mnou,“
Tanma s Kirem následovali Miuru po táboře. Aspoň si mohli omrknout, kde koho najdou.
„Mohl jsem se spolehnout na plukovníka Sota, který mi dost pomohl. Nebýt něj, sedím zavřený ve svých komnatách,“ pokračoval Miura a došel k aréně, která se rozprostírala pod nimi. Na okraji zdi stál muž, který vypadal jako typický vojenský důstojník. Vysoké boty, pevný a rovný postoj, ruce držené za zády, přísný pohled. Shlížel na skupinku vojáků pod sebou, kteří se věnovali cvičnému souboji.
„Jak to vypadá, plukovníku?“ zeptal se Miura, když se srovnal s mužem. Plukovník Soto nehnul ani brvou.
„Hrůza děs. S takovou vašeho otce nepokoříme, pane,“ odpověděl Soto a otočil se. Pohledem se střetl s Tanmou a Kirem.
„Plukovníku, Namikaze Tanma a Tso Kiro. Ninjové, kteří nám přišli pomoct na Kazekageho rozkaz,“ promluvil spěšně Miura, když zaznamenal to trapné ticho. Soto jenom matně přikývl na pozdrav.
„Drazí Ninjové, Plukovník Soto, muž, který mi už několikrát pomohl a kterému jsem nesmírně zavázán,“ pokračoval Miura, Tanma už ale předem věděl, co je plukovník zač. Mlčky přešel k aréně, aby se podíval na bojující vojáky. Na jeden pohled dokázal najít hodně chyb, které vojáci dělají při souboji.
„Pomůžu vám s výcvikem, než se věci dají do pohybu,“ navrhnul Tanma, když odvrátil pohled od bojujících.
„No podívejme se. Máme tady znalce. Tak tedy do toho, mistře Namikaze,“ promluvil plukovník posměvačně, Tanma jenom střelil nehezkým pohledem směrem k plukovníkovi, ale neřekl jediné slovo.
„Pravda, oba dva vypadáte jako dobří bojovníci. Než dostaneme dostatečný počet zpráv, můžete pomoct našim mužům s výcvikem,“ potvrdil Miura, Tanmův pohled povolil. Blonďákovi se něco nezdálo, musel rychle analyzovat situaci a zjistit, jaké vztahy tady panují.
„Podívám se, zda-li není někde volný stan, ať máte kde přebývat,“ prohlásil Miura, když ucítil podivné napětí, hned na to odešel. Soto si prohlížel Tanmu s Kirem nevěřícným pohledem. Nehodlal věřit tomu, že ti dva jsou ninjové na vysoké úrovni.
„Dost jsem o vás slyšel. Nepracujete náhodou v tříčlenných týmech?“ zeptal se Soto, hlas měl hrubý jako štěrk. Ale tenhle chladný přístup Tanmu nevykolejil.
„Jo. Pokud to vyžaduje situace, tak i ve více lidech, nebo míň. Třetího jsme poslali do města, bo má největší šance se dostat nepozorovaně do paláce a prohlédnout to tam,“ odpověděl Tanma nezaujatě a otočil se zpět do arény. Kiro vedle něj si jen založil ruce na hrudi, působil jako gorila nějakého šéfa.
„A kdo je ten třetí člen?“
„Nějak moc se vyptáváte, plukovníku. Po tomhle vám nic není. Buďte rádi, že tu jsme ve službách Kazekageho a že vám pomůžeme,“ odpověděl Tanma stejně drze, jako vyzněla otázka. Soto vypadal, že každou chvílí bouchne vzteky. Situaci zachránil znovu příchozí Miura, který našel alespoň jeden volný stan. Stejně, blížil se večer, produktivní budou zase další den.

Elika za sebou měla perný den. Doslova. A vedro k padnutí bylo její poslední starost. Dostat se do města nebyl problém. Zarazil ji ale hojný počet lidí na ulicích. Snadno se ztratila v uličkách a davu. Před skupinkou násilníků raději utekla, nechtěla na sebe poutat zbytečnou pozornost. Nevědomky vběhla přímo do královského konvoje, který zrovna projížděl ulicí. Král Nyere si jí všiml a rozhodl se, že ji prostě bude mít. Elice nezbývalo nic jiného, než jít s konvojem. Aspoň se dostala do paláce. Jenže tam začaly galeje. Nyere rozhodl, že bude doslovným korunním klenotem jeho harému.
„Tak teď hlavně nezačít panikařit. Jak to říkal T? Chladnou hlavu,“ připomínala si Elika v duchu, když ji stráže vedli chodbami. Prošli kolem dvojice eunuchů, kteří působili jako strážci, než došli do obrovské zahrady. Elika nestihla spočítat přesný počet žen, co se tam nacházel, ale odhadovala něco kolem padesáti.
„Dárek od krále. Obleč si to a začleň se. Bude tu co nevidět,“ promluvil jeden z vojáků, co ji sem dovedli. Oblečení, co jí dali, by toho moc nezakrylo. Bylo natolik průhledné, že představivost nebyla potřeba. Elika si všimla, že i samotní strážní jí svlíkali očima. Rychle vzala oblečení a ještě rychleji se vzdálila. Člen stráže nelhal, král skutečně dorazil rychle. Byl o kousek menší než Elika, měl na sobě něco, co připomínalo vojenskou uniformu. Aby působil královsky, jeho svršek mu zdobilo několik medailí a ocenění. Nyere byl už postarší muž, ale umanutý byl jako malé dítě. Mířil si to přímo k Elice.
„Najít tě bylo jako najít poklad. Skutečná pouštní růže. Budeš se tady vyjímat,“ sdělil Nyere, když chytil Eliku za tvář a přitáhl si jí k sobě. Dívku hned praštil do nosu silný závan alkoholu.
„Jsi můj korunní klenot. Pečlivě ji hlídejte, aby se k ní nikdo nedostal!“ slyšela, když Nyere odcházel. Porozhlédla se kolem, ženy kolem ní vypadaly netečně. Nechtěla dopadnout jako ony, kdo ví, jak je zlomil a jak dlouho to trvalo.
„Tak tohle dlouho nevydržím,“ pomyslela si a podvědomě se podívala na oblohu. Všimla si orla, který kroužil nad její hlavou, než usedl na nedaleký strom. Tenhle pohled jí dodal pocit bezpečí a donutil se usmát.
Tanma měl plnou hlavu. Tak plnou, že nemohl vůbec usnout. Hlavou se mu honil nespočet myšlenek. Jenom ta jedna byla nejsilnější. Myslel na to, jestli se rozhodl správně. Jestli to byla správná volba vybrat Eliku na průzkum. Už selhal tolikrát, že by ho to nepřekvapovalo. Rozhodl se, že vyleze na nedaleký skalní výběžek u tábora a tam si zkusí protřídit myšlenky. Pořád musel myslet na to, proč vlastně vybral Eliku. Sotva Tanma usedl na okraj skály, chod myšlenek se mu změnil. Elika, dívka, která je v jeho týmu. Obdařená neskutečnou krásou a laskavostí. Poté, co ti nedávno viděl, si nebyl jistý, jestli v ní pořád vidí svoji sestru, nebo něco jiného. Tanma byl tak zabraný do myšlenek, že nevnímal okolí.
„Tak tady ses ukryl. Mohlo mě to napadnout,“ Tanma ten hlas poznal. Byl to Kiro, vždy spolehlivý a oddaný.
„Jak jsi věděl, že tu budu?“ zeptal se Tanma, aniž by se otočil. Kiro se pracně vyškrábal na vrcholek.
„Jseš vzdušnej typ. Hlava v oblacích na tebe sedí dokonale,“ odpověděl Kiro, než usedl vedle blonďáka.
„Trápí tě tvoje rozhodnutí?“ zeptal se Kiro znovu, když si všiml Tanmova netečného výrazu. Blonďák jen mlčky přikývl.
„Měl jsem tam jít já,“ dodal Tanma a zahleděl se do tmavých obrysů písečných dun. Noc byla nezvykle teplá.
„Ale zase bychom nevěděli, že tady cosik smrdí, Tanmič. Nemůžeš se zavděčit všem, někdy si prostě musíš vybrat,“ pronesl Kiro a položil Tanmovi ruku na rameno. Blonďák jenom mlčky přikývl.
„Lika to zvládne. Neboj se,“
„Já ti nevím, Kiro. Mám divnej pocit,“ Tanmovy slova donutily Kira se znovu otočit, získal si jeho plnou pozornost.
„Co tě žere, Tanmič? To, že jsi vyslal někoho, kdo je pro tebe ségrou, do jámy lvové?“
„Nevím. Nevím, jestli ji pořád vidím jako svoji sestru. Teď mám v hlavě bordel,“ odpověděl Tanma neutrálně, až to Kira zaskočilo. Černovlasý si začal dávat události dohromady. Vzpomněl si, kolik času Tanma s Elikou tráví, jak se k sobě chovají, vybavil si Eličinu žárlivou scénu na poslední misi, vybavil si i Tanmův výraz a chování v obchodní stanici, kde byli nedávno. To všechno mělo svůj důvod.
„Teď si nepřipadám jako někdo, kdo vyslal svoji rodinu na smrt…Připadám si jako někdo, kdo ztratil kus sebe,“ pokračoval Tanma a hlava mu klesla. Kiro nevěděl, jak navázat. Tanmu viděl vždycky jako někoho sebejistého, kdo čelí překážkám přímo. Teď tu vedle něj seděl přemýšlivý člověk, co si nebyl sám sebou jistý.
„Víš, Tanmič, až takovej blbec nejsem. Pořád vidím a slyším,“ začal Kiro, což donutilo Tanmu zvednout hlavu, „Kolikrát mi tím sice lezete na nervy, jak mě přehlížíte, ale asi vím, co za tím stojí. Vidím, jak spolu mluvíte, jak se k sobě chováte. Kolikrát jsem viděl, jak tě Lika sleduje se zasněným výrazem. A nedivím se jí,“ Tanma si všiml, jak se Kiro narovnal a zabodl pohled na duny v dáli. Jakoby doufal, že tam najde nějakou řečnickou pomoc.
„Ta holka potřebuje někoho, kdo jí dá v životě jistotu. Někoho, kdo to má v hlavě urovnaný, což já rozhodně nejsem. Jasně, máš svoje tajemství, ale když se svěříš, uleví se ti. Vybrali jsme si tě za vůdce, Tanmič. Protože ses prokázal. Prokázal ses, že to dokážeš. Dokážeš nás vést, dát nám něco do života, co využijem v budoucnu. A právě že Lika to potřebuje nejvíc. Potřebuje někoho, jako jseš ty,“
„To pochybuju. V hlavě věčnej bordel a vlastní existence je mi ukradená,“ přerušil ho Tanma, zněl dost tvrdě. I Kiro poznal, že jeho slova byly jako hozený kámen.
„Bordel v hlavě má kdekdo. A je úplně jedno, čím sis prošel a o co všechno jsi přišel. Pochop to, že Lika tě má ráda takovýho, jakej jseš. Ať už jsi v minulosti dělal sebevětší blbosti, ale to z tebe udělalo tebe. Takovej jseš teď a my za tebou stojíme,“ pokračoval Kiro, Tanma zase svěsil hlavu. Noční vánek si pohrával s jeho dlouhou hřívou.
„Co bych měl podle tebe udělat?“ zeptal se Tanma náhle, čímž Kira překvapil ještě víc.
„Nechal bych věci, tajak jsou. Rozhodnutí už nevrátíš. A co se týče tý věci mezi tebou a Likou, tak byste si to měli vyříkat sami. Já vám poslíčka ani křoví dělat nebudu. Podle mě jseš pro ni ta nejlepší volba, co tenhle svět mohl nabídnout. Oba dva se navzájem doplňujete a po pravdě, moc hezky se na vás kouká,“ odpověděl Kiro a postavil se k odchodu. Tanma měl pocit, jako kdyby mu nevyšel skok a narazil tvrdě do budovy.
„Hlavně si to spolu vyjasněte,“ zopakoval černovlasý, když začal odcházet. Tanma zůstal na výběžku úplně sám. Sám se svými myšlenkami.
„Dík, Kiro. Ještě to zvážím,“ pronesl blonďák do ticha, než se položil na kámen a zadíval se na hvězdy. Musel si ten binec v hlavě utřídit, než bude muset dělat důležitá rozhodnutí.
„Možná má pravdu. Zbytečně se stresuju. Ale jednou, jednou si to budu muset s Likou vyříkat. To je fakt. Dovčil ale uvidím, jak se to ještě vyvrbí,“ pronesl Namikaze sám pro sebe, když se ztratil ve hvězdách nad sebou. Hlavou mu běžely různé scénáře. V tomhle stavu tam ležel až do svítání.