manga_preview
Boruto 71

Hokageho Syn: Origins 024 - Další úspěšná mise

Sasuke sledoval vzdalující se blonďatou hřívu, mohl jenom přemýšlet. Tanma byl hodně silný, dost silný na to, aby jednoduše složil někoho, jako je Juugo. Mohl ho snadno zabít, ale neudělal to. Nechal ho žít s vědomím porážky. Sasuke ležel v paralýze zatím hodinu, zbývalo jedenáct. Juugo a Karin byli mimo, Suigetsu byl někde připíchnutý ke skále a on, Uchiha Sasuke, se válel v hlíně. Zpráskaný jak pes, unavený jako kotě, mohl pouze přemýšlet. A usmyslel si, že až na Tanmu znovu narazí, vynutí si odvetu.
Elika znovu otevřela oči a zkusila se pohnout. Paralýza už pominula, mohla se znovu pohybovat bez omezení. Kiro vedle ní protahoval ztuhlé svaly.
„Jak jseš na tom?“ zeptala se Elika, když se odvážila k sedu. Kiro udělal totéž.
„V pohodě. Tanmič bude za chvilku tady nahoře, asi si z něho vystřelím,“ odpověděl Kiro zamyšleně a v očích mu zlověstně zablesklo. Elika byla sice pro každou srandu, u Tanmy si ale nebyla jistá. Věděla, jak moc mu záleží na přátelích a z toho mohly koukat problémy.
Tanma se pracně škrábal po skále. Po cestě znovu našel svoji dýku, která už vyplňovala prázdnou pochvu na zádech. Okolní mlha se už rozptýlila, skála byla stále mokrá a lezení bylo obtížnější. Během šplhání přemítal o svém souboji se Sasukem. Byla to pouze náhoda, nebo to tak mělo být? Tuhle otázku nemohl odpovědět. Alespoň ne sám. Blonďák konečně stanul na výběžku, kde byl ukotvený most a kde ležel jeho tým. Hned je šel kontrolovat.
„Nějak to zvládnu. Netrap se, T,“ promluvila Elika, když Tanma projevil starost. Přesto ji ale oči podezřele těkaly na Kira, který znovu ležel rozplácnutý na skále.
„Co ty, Kiro?“
„Fo? Já fem úplně f povodě,“ odpověděl Kiro i přes menší problémy. Polovina obličeje byla ztuhlá a netečná.
„Půlku obličeje má paralyzovanou,“ domyslel si Tanma, když zaslechl Kira. Hned si v hlavě připravoval překladač na to jeho huhlání.
„Mufim víct, ve tebe bych neftěl naftvat, Tanmič. Takofou nakvádacku bych afi nevozdýchal,“ huhlal Kiro dál, když se odvážil zvednout. Nemohl pohnout pravou nohou.
„No nazdar, tohle bude složitý,“ utrousil Tanma potichu, i když byl rád, že jeho tým žije.
„Čemu to bude složitý?“ zeptal se opět Kiro, ovšem už normálně. Tanma zpozorněl, Elika znejistěla.
„Počkej, co?“
„V čem to bude složitý, Tanmič? Jsem úplně v pohodě,“ zopakoval Kiro, tváře mu zdobil úsměv.
„Tys tu paralýzu jenom hrál?!“ toho se Elika obávala, Tanmovi na čele naskočila žilka a očekávala hurikán. Kirova odpověď byla kladná.
„Já tě zabiju! Já tě k***a zabiju, ty jeden v*******j č****u! Pojď sem, k***a!“ prskal Tanma a snažil se Kira chytit. Kiro ale splynul s kamenem a pokaždé se dokázal Tanmovi vyhnout.
„D****e jeden tupej! Až tě chytnu, tak budeš mít ten ksicht opravdu paralyzovanej!“ prskal dál Tanma a v tom byl nejvtipnější. Když začal prskat, stával se z něho generátor náhodných vulgarismů.

Když se situace uklidnila, Kiro se dostatečně pobavil a Tanma pořádně zanadával, mohl se tým znovu vydat na cestu. Jelikož most byl zničen, museli z hory slézt a pokračovat po zemi. Čím víc se přibližovali k centru Peng-Lai, tím více vesniček a farem se objevovali na zemi. Jediné, co do takové idylky nepatřilo, byl vysoký bělovlasý muž, v zeleném kimonu a červeném haori, svitkem na zádech a dřevácích geta na nohou, jak se krčí na okraji skály s dalekohledem v ruce a pomalu dětským úsměvem na rtech. Tanma věděl, o koho jde a poznal i směr a místo, kam muž zahlíží. Pod nimi se rozprostírala jedna z vesniček, které mělo umělý rybník mezi poli. Blonďák nepotřeboval vědět, co tam místní ženy provádějí. Věděl jen, že Jiraiya není v Peng-Lai pro nic za nic, musel mít nějaký úkol.
„Bacha, šmírák!“ zařval Tanma silným, pomalu metalovým hlasem, který se rozlehl k vesnici. Nikdo z jeho nejbližších nečekal takovou sílu, Jiraiya s leknutím vyskočil.
„Ksakru, Tanmo! Vždycky pokazíš každou srandu!“ brblal Jiraiya, když mu zmizely objekty pozorování.
„Taky tě zdravím. Myslel jsem, že nejlepší mistr špión má jinačí věci na práci,“ promluvil Tanma s omluvným pohledem. Jiraiya opustil svoji skrýš a schoval dalekohled.
„Pravda. Měl bys ale vědět, že mi to dalo pořádnou práci, abych tě tu našel. Tvůj tým?“ pronesl Jiraiya, když si všiml dvou lidí stojících za blonďákem.
„Jo. Ahura Elika a Tso Kiro. Lidi, Jiraiya. Jeden ze tří Sanninů a mistr špeh z Listové,“ Jiraiya byl rád, že je Tanma poměrně skromný a uctivý. Některé věci nemusí být odhaleny hned.
„Je pěkný vidět mistra při práci,“ utrousil Kiro a pokynul hlavou na vesnici, která se rozléhala po jeho levici.
„Abych nevypadl ze cviku,“ bránil se Jiraiya, než e zahleděl na Eliku. Tanma si všiml, jak se mu u koutku tvoří slina.
„K věci, Gama Sennin. Čemu tady jseš?“ vyrušil ho Tanma tvrdě se založenýma rukama na hrudi. Elika jeho gesto napodobila a schovala se za Kira, aby neodváděla Sanninovu pozornost.
„Nejprv ti musím složit hold za tvoji tvrdou práci. Ještě jsem neviděl nikoho, aby dokázal během čtyř let posbírat všechny členy klanu, který se rozprchl po světě. Náleží ti můj respekt, Tanmo,“ uznal Jiraiya, na což Tanma odpověděl lehkým úsměvem.
„Ale měl bys vědět, že v Kamenné je situace na spadnutí. Jistý muž jménem Tarik není nadšený z tvého úspěchu a plánuje převrat,“
„Ale Oonoki ho zatím drží na uzdě. Dva paličáci stojí proti sobě, jeden větší než druhý,“ doplnil Tanma informace, které Jiraiya potvrdil přikývnutím. Zbytek jeho týmu jen poslouchal. Jejich velitel byl hodně vlivný a nebezpečný muž, jak se ukázalo.
„Kde jsou teď, jestli můžu vědět?“ zeptal se Jiraiya opatrně, Tanma ale věděl, kam tím míří.
„Jsou v Zemi Čaje. Vedení jsem zatím nechal na někom, komu můžu věřit,“
„Je nějaký důvod, proč jsi je nezavedl rovnou do Konohy?“ vyzvídal Jiraiya ještě opatrněji. Znal Tanmu, věděl, jak moc je ochranářský k lidem, kteří mu za něco stojí. A že je chrání zuřivě.
„V Konoze je něco, co se mi nezdá. Chcu zjistit, co to je,“ odpověděl Tanma tajemně, Jiraiya přesto přikývl.
„Aspoň nejsem jediný, kdo si toho všiml. Máš bystrost svého otce,“ promluvil bělovlasý hrdě, což způsobilo, že se Tanma podíval někde jinde, aby zakryl svoje rozpaky.
„Ale už tě nebudu dál zdržovat. Očividně tady máš práci,“
„Můžeš nám pomoct,“ nevrhl Tanma, Jiraiya a zbytek týmu čekal, co z něj vypadne.
„Míříme k hoře Kongo, to je ta velká v dálce. Je tu jistá banda, co vyrabovala místní chrámy. Zamiř do chrámu u pláže a spoj se s Lámou. Poskytne ti útočiště, když mu řekneš, že tě posílám. Jakmile budeme hotoví, pošlu za tebou Oriona se zprávou,“ naplánoval Tanma, zatímco mu orel usedl na nárameník.
„Dokážeš dokonale přemýšlet v poli. Minato by byl hrdý. Počkám na tvoji zprávu,“ Tanma byl rád, že žabí poustevník souhlasil, než se jejich cesty rozdělily.

Tanma vedl svůj tým dál horskými stezkami. Z předchozích zkušeností se vyznal. Jejich cíl byl jasný. Hora Kongo byla na dohled, jenom ujít tu dálku. Cestou probírali Jiraiyu a jeho manýry.
„Lidi, slyšíte to?“ zeptala se Elika náhle, když se ozvala asi třetí dunivá rána.
„Zní to, jako by se celá hora bořila,“ uznal Tanma, když se zastavil a zaposlouchal. Celá hora se najednou začala třepat.
„Bortí se! Co teď?“ zeptal se Kiro, když si všimli, že se horizont dost rychle snižuje. Celá hora šla k zemi.
„Jedna věc je jasná! Zůstanem a pohřbí nás to!“ odpověděl Tanma a snažil se přijít na nějaké řešení. Musel rychle, hora padala rychle.
„Musíte mi v tomhle věřit. Skočte!“ zavelel najednou blonďák, když stál na okraji římsy.
„Ti švihlo v pale?“ nikdo z jeho týmu se k tomu neměl. Byli dost vysoko a nevěděli, do čeho dopadnou.
„Zapomínáš, že jsem mistr vzduchu, Kiro. Skočte, já vás potom chytím!“ zněl Tanmův plán, Kirovi a Elice nezbývalo nic jiného, než mu věřit. Všichni tři se vrhli přes okraj a šli rychle k zemi. Tanma musel jednat rychle. Ve vzduchu složil pečeť ptáka a soustředil se. Kiro si všiml, jak Tanma najednou nabral výšku, zatímco on a Elika ještě padali. Blonďák se náhle vrátil a oba dva sebral s sebou.
„Jak se ti tohle povedlo?“ zeptala se Elika, když se Tanmy pevně držela, protože Namikaze letěl rychle.
„Použil jsem Fuuton na to, abych byl lehčí, a využívám vzdušných proudů, aby mě nesly dál. Ale ještě tomu musím vychytat nějaký mušky,“ odpověděl Tanma, když manévroval mezi padajícím kamením. Ve vysoké rychlosti bylo obtížné sledovat dění kolem. Jenom Tanma měl dostatečně vycvičené reakce a reflexy, aby mohl včas zareagovat.
„Tak to je ten výjev z tý thangky. Prokletej mnich,“ proběhlo blonďákovi hlavou, když si všiml fialového obra, který mlátil do hory svojí naginatou. Stejně jako na thangkce, obr byl ve fialové zbroji, hlavu měl zahalenou obrovským slaměným kloboukem, zpod kterého vykukovaly dvě žluté tečky. Obr byl vysoký asi jako patnáctipatrová budova a působil přízračně. Kamkoliv se onen prokletý mnich pohnul, zanechal za sebou stopy lemované fialovým ohněm. Tanma začínal přemítat, co to svým soubojem způsobil.
Po přistání dal Tanma svému týmu chvilku, aby se mohli dostatečně protáhnout, promnout si oči, pročistit uši a popřípadě si ulevit. Nedivil se jim, byl to zběsilý let ve vysoké rychlosti, takže žaludek byl jak na houpačce, oči sušší než poušť a uši zalehlé. Potom, co blonďák dostal dva zdvižené palce na znamení dobrého zdravotního stavu, mohli pokračovat v cestě.
„Co to vůbec bylo za kreaturu? Úplně jednoduše dokázala zbortit horu,“ dumal Kiro po cestě, zatímco Tanma napínal smysly.
„Láma mi o něm vykládal. Zjevil se nedávno, říkají mu prokletý mnich. Tenkrát se povedlo Lámům ho zastavit, ale je to prý náročný proces,“ odpověděl Tanma do tichých planin, které rušilo akorát hučení větru.
„Teď máme co dělat se dvěma hříchy. Chtíčem a zlobou. A musíme vyřešit oba problémy,“ dodal Namikaze, protože žádná další otázka nepadla. Okolí se zdálo podezřele tiché, nikde ani včela neletěla, ani srnka nebyla vidět.
„Věděl jsi, že se tohle stane?“ zeptala se Elika. Tanma se ohlédl, kdo ví, jestli hledal odpověď, nebo tušil něco v zádech.
„Ne. Víte dobře, že já se do toho souboje se Sasukem nehrnul. Chtěl jsem jenom projít,“
„Ale on tě vyzval. Byl plný zloby, šlo to z něj cítit,“ vydedukovala Elika, což Tanma potvrdil přikývnutím.
„A ta Černá Legie znázorňuje chtíč. Co zastavíme první, Tanmič?“
„Chtíč. Bude to jednodušší,“ odpověděl Tanma a tým pokračoval v cestě. Cestou párkrát narazili na okolí zničené tím fialovým ohněm, Tanma dal jasně najevo, ať se ho nikdo nedotkne, jinak zemře na pořádnou dávku strachu. Předchozí zkušenosti se vážně vyplatily.

Během další chvilky chůze měli onu posvátnou horu Kongo na dohled. Samotná hora, byť ležela v hlubokém údolí, se tyčila do úctyhodných výšin, vrcholek nebyl vůbec vidět. Jelikož prokletý mnich nebyl nikde vidět, rozhodl se Tanma vylézt na jednu z okolních skalisek, aby měl lepší rozhled.
„Sakra, tak na tohle bych šplhat nechtěl,“ hlesl Kiro, když viděl ten masiv před sebou. Úspěšně zdolali ono skalisko, co Tanma určil jako pozorovatelnu.
„Taky nemusíš. Utábořili se na úpatí,“ promluvil Tanma mírně pobaveně, než se odmlčel. Elika s Kirem poznali, že uvažuje nad plánem. Dlouho mlčel.
„A co to zkusit takhle?“ Elika na sebe strhla pozornost, každý návrh stál za zkoušku.
„Co se zkusit vetřít do tábora, něco jim uzmout a odlákat je od toho největšího lupu? Ty pak můžeš dát vědět tomu žabákovi, aby se o to postaral,“ navrhla Elika, načež se Tanma zamyslel. Dávalo to smysl. Musel jenom vzít něco, co bude mít hodně vysokou cenu.
„A co potom, až jich budem mít v patách?“ vyzvídal Kiro. Taky se mu to zdálo jako nejlepší řešení, ale viděl v tom pár mušek. Finální bod plánu měl Tanma.
„Nalákáme jich do skal. Nečekám, že o nás budou vědět, že jsme Shinobi. My se přes okraj vrhnout můžem, oni se rozsekaj. Jen, aby byli natolik blbí,“ dořekl Tanma a sledoval okolí. Hledal nějakou skálu, která je dostatečně vysoká a vzdálená natolik, aby byl plán úspěšný.
„Pokud jsou až tak zaslepení chamtivostí, tak budou tak blbí,“ potvrdila dívka blonďákovy domněnky. Tanma mezitím našel svoji vysněnou skálu na provedení plánu.
„No, na další let už nemám koule, Tanmič. Řekni mi, ke který skále je povedeš, já tam budu čekat. Víš jak, kdyby chtěli dodělat,“ promluvil Kiro s velkou neochotou v hlase. Jenže postranní úmysly byly poznat.
„Určitě je to tím létáním, Kiro?“ zeptala se Elika nevinně, když se Kiro dozvěděl cílovou skálu.
„Dobrá, prokouklas mě, děvče. Tak trochu. Ale už se nemůžu dívat na to, s jakou ignorancí vy dva kolem sebe procházíte. Musíte si to vyříkat,“ odpověděl Kiro, když přelézal okraj. Během chvilky byl pryč.
Sotva Kirova ježatá hlava zmizela pod kamenem, rozhodl se Tanma počkat na večer.
„Šlak tref toho chlapa,“ postěžoval si Tanma, když si sedl na kámen a hodlal napsat vzkaz Jiraiyovi.
„Pravda, v tomhle je dost divnej,“ uznala Elika, Tanma mezitím dopsal vzkaz a přibalil k tomu jeden z Minatových kunaiů, které s sebou pro jistotu bral. Vzkaz připevnil Orionovi na nohu.
„Ale ráda bych věděla, jak je to mezi náma,“
„Ještě ty začínej, prosím tě. Momentálně bych se rád soustředil na úkol, ať ho máme z krku,“ odbyl ji Tanma celkem nepříjemně. Do večera ještě bylo času dost.
„Tak jinak. To bys mi mohl říct, proč jsi na tohle téma tak nepříjemný, ne? Co se ti může stát?“ vyzvídala dívka dál, chtěla zkusit štěstí. Zprvu se Tanma nedal zlomit, ale nemohl jejím hnědým očím odolat.
„Že o vás zase přijdu. Už jsem přišel o dost lidí a nechtěl bych přijít o další,“ zazněla hořká odpověď, ani se na ni nepodíval.
„Byl mezi nima někdo, koho jsi miloval?“ zkusila to dívka opatrně, Tanma jenom mlčky přikývl. Pak se nadechl, aby si dodal odvahu k odpovědi.
„Byli jsme spolu ve speciálních jednotkách. Tenkrát jsem jí pomohl se dostat z pořádných s****k,“ začal Tanma a nepřítomně hleděl na obzor. Elika se odvážila přisednout blíž.
„Můžu se zeptat z jakých?“
„Byl tam i její bývalý, který byl dost majetnický a despotický. Neměl se daleko k úderu. Jenže ze mě měl nahnáno. Co ti budu, stačilo málo a skončili jsme spolu,“ pokračoval Tanma, Elika jen poslouchala. Ať už ta dotyčná byla kdokoliv, poznala ten příběh. Akorát místo bývalého přítele se jednalo o otce. Pomalu jí to začalo docházet.
„A co se stalo pak?“
„Pak jsme měli úkol v lese v Kusa. Taky jsme tam byli,“ Elika si vybavila jejich první misi, stáli proti obřím a nebezpečným pavoukům.
„Tenkrát jsme nevěděli, do čeho jdem. A i když jsem ji naučil všechno, co jsem uměl, bylo to málo. Zemřela, když se mě snažila najít,“ pokračoval Tanma dál s nepřítomným pohledem. Elika si všimla, jak vytáhl stříbrný prstýnek zpod trička, který schoval v pěsti. Proto je tak odtažitý. Je to ze strachu. Nemusela se ho ptát, jestli ji hodně miloval, jeho činy tomu dost nasvědčovaly. A strach to jen umocňoval. Snažila se Tanmův charakter pochopit. Nevyhledává společnost, nehledá si nové přátele. Čeká, až ho někdo zatáhne mezi sebe. O to víc je pak brání a stojí při nich. Je jako osamělý vlk, kterého smečka přijala mezi sebe, a on se z vděčnosti postavil do čela jejich obrany. Jenže i tomuhle něco předcházelo, ale teď nemá smysl na to tlačit.
„Sakra, kde jsem ji vytratil?“ Tanmovo lamentování ji vytrhlo z přemýšlení. Tanma hledal svoji gumičku, kterou musel vytratit po cestě. Pravděpodobně při souboji se Sasukem.
„Na, máš kliku, že jich mám u sebe hromady,“ nabídla Elika jednu ze své sbírky. Ale sotva se Tanma natáhl, že si ji vezme, Elika ruku odtáhla za sebe, blonďákovi nezbývalo nic jiného, než se natáhnout taky.
„Ale zadarmo to nebude,“ popichovala ho. Tanma byl uvězněn v nepříjemné poloze, snažil se přijít na nějaký kompromis.
„A co za to chceš?“
„Hmmm, řekněme, že na sebe nebudeš dál brát takový rizika. I my něco zvládnem, T. Nemusíš nás tolik chránit. Nejsi superhrdina, nikdo to po tobě nechce,“ odpověděla Elika káravě, ale vřele.
„Tak jo, to bych měl zvládnout,“ souhlasil blonďák s omluvným úsměvem.
„A častěji se usmívej, trubko. Sluší ti to,“ dodala, když dovolila Tanmovi, aby si gumičku vzal.
„Hej! Nekraď mi fráze!“ ohradil se blonďák, když si uvazoval vlasy do potřebného účesu.
„Tak si je nech patentovat,“

Večer nastal a Tanma s Elikou se mohli vrhnout na akci. Dostat se k táboru byl nejmenší problém. Jenže banditi nebyli moc bystří, i když se pojmenovali po nejstrašnější skupině z historie. Svůj lup měli vystavený uprostřed tábora, takřka nehlídaný.
„Mistr utajení jseš tu ty, T. Tohle je na tobě,“ zašeptala Elika, když měli lup na dohled. Tanma si jen uvázal šátek kolem hlavy, aby zakryl svoje jasné vlasy. Promyslel čas, za který by mohl být Orion na pláži.
„Jakmile se dostanu k truhlám, vyšli Oriona. Instrukce už zná,“ nakázal Tanma, než se začal táborem plížit. Elika mu chtěla asistovat, tak mu občas pročistila cestu přilákáním nějakého bandity. Tanma se úspěšně dostal k lupu, odkud vytáhl zlatou sošku. V paměti si vybavil, že jeden chrám to měl postavené na oltáři, takže cena musela být vysoká. Vytáhl další z Minatových kunaiů a zabodl ho k truhle, aby se měl Jiraiya kde přemístit. Stejně tiše, jako se dostal do tábora, tak se dostal i z něj. Táborem zavládl zmatek, chybělo několik mužů a přišlo se i na menší krádež. Toho hodlal Tanma využít a nalákat je na sošku. Honička začala. Tanma vedl bandity do skal, tábor zůstal nehlídaný. Chvilku po vyklizení tábora se tam zjevil bělovlasý poustevník, který využil svoje žáby na snazší přesun lupu.
Tanma s Elikou se vydrápali na okraj skály, banditi je dohnali a zatlačili k okraji.
„Hra skončila. Teď nám hezky vrátíte, co jste vzali,“ promluvil velitel, když se dostatečně vydýchal.
„Zloděj okradl zloděje. Není to ironie?“ rýpla si Elika, když se velitel přiblížil. Tanma těkal očima sem a tam, nevěděl, jak moc jsou schopni se obětovat pro jednu sošku. Stála proti nim dost početná skupina.
„Nějaká drzá, děvenko. Ale co. Když nám tu sošku nevydáte, vezmeme si ji sami,“ vyhrožoval velitel, jeho skupina se přiblížila. Tanma sošku vytáhl z brašny a natáhl ruku přes okraj.
„Vážně ji tolik chcete?“
„Nedělej hlouposti, kluku! Hlavně v klidu!“ tohle chtěl Tanma slyšet. Dostal je do úzkých. V hlavě už začal plánovat dál. Předstíral, že jim chce tu sošku vrátit, než se otočil a hodil ji přes okraj. Banditi vypadali, že ho sežerou zaživa.
„Tak za tohle zaplatíte!“ ozvalo se z davu, vzteklé výkřiky nabíraly na intenzitě.
„Věříš mi?“ Tanma se jen otočil na Eliku, levou ruku nataženou k ní.
„Věřím,“ dívka jeho ruku chytla a společně přepadli přes okraj, banditi slepě následovali. Stejně jako při prvním setkání s prokletým mnichem, Tanma použil svůj vzduch, aby mohl klouzat po vzdušných vírech a bezpečně přistát a ještě zachytit sošku.
„Jseš fakt šílenec, Tanmič! Teraz tu pršej banditi,“ ozval se Kiro, když zbytek jeho týmu přistál a banditi začali dopadat na zem.
„Možná jsem šílenej, ale ne blbej,“ opáčil Tanma s omluvným úsměvem.
„Což se o nich říct nedá,“ dodala dívka, když spadl poslední bandita a ještě sebou trochu škubnul.

Než se Tým Aquila vrátil zpět na pláž, Jiraiya s Lámovou pomocí úspěšně vrátil ukradené bohatství do jednotlivých chrámů. Tým si mohl úspěšně zaškrtnout další misi.
„Měl jsi pravdu, Tanmič. Když pominu tu štreku a potyčku s tvým žákem, byla to celkem pohodička,“ uznal Kiro, když se přibližoval k horskému pásu, který je odděloval od pláže.
„Jo, nečekal jsem, že tu narazíme na Sasukeho. Nebo Jiraiyu,“ opáčil Tanma a zadíval se k úpatí hor. Všiml si žabího poustevníka s Lámou, bavili se spolu.
„Ale za Jiraiyu jsem rád. Dost nám pomohl,“ dodal ještě blonďák, když se blížili.
„Kluci, mám návrh. Máme ještě dost času, než nám připluje loď. A je tu hezky, takže navrhuju menší dovolenou,“ navrhla Elika s nečekanou dětskou radostí a nevinností v hlase.
„Má recht. Taky bych si rád dal oraz, zapomněl na věci v Konoze, nic neřešit,“ přidal se nečekaně Kiro, Tanma nemohl nic dělat. Rozhodli za něj.
„No, co s váma mám robit. Vyhráli jste,“ rezignoval Tanma, dívka těžko skrývala nadšení.
„Musím ti říct, Tanmo, že naplánovaný jsi to měl hezky. Tohle byla úplně čistá práce,“ ohodnotil Jiraiya jejich výkon, když se Tým dostal na dosah.
„Bez tvojí pomoci by to nešlo. Dost jsi nám pomohl,“ odvětil Tanma skromně, jak u něj bylo zvykem.
„A ty jsi zase pomohl nám, Orlonosiči. Opět můžeme žít v míru,“ ozval se Láma, když se tým dostal ještě blíž. Elika si všimla, že Tanma není až tak spokojený, jak by měl být.
„Neřekl bych, Velký Lámo. Střetl jsem se s Hadem. A i když jsem dával najevo, že chcu pouze projít, došlo k souboji,“ přiznal se Tanma skoro až zahanbeně. Láma vypadal zamyšleně a utrápeně.
„Takže mnich je znovu na svobodě. Už nemám síly na jeho potlačení a další Lámové se sem nedostanou včas,“ bědoval Láma tiše a nespokojeně. Všichni pochopili, že se jedná o velký problém.
„Co jsem pokazil, taky napravím. Slibuju jménem klanu Namikaze,“ trval blonďák na svém. Čest mu to nedovolovala.
Na další slova ovšem nebyl už čas. Tanma rychle vytasil dýku, jejíž čepel postavil do dráhy ještě větší čepele, která patřila naginatě.
„Sejměte ho vším možným, co máte!“ zavelel Tanma, když se mnich snažil zatlačit. Následná kombinace vody a kamene způsobila mnichův ústup.
„Jiraiyo, zůstaň u Lámy a kryj ho. Lámo, zkuste cokoliv, my mezitím zjistíme nějaký jeho slabiny,“ nakázal Tanma, když mu zezelenala čepel. Jiraiya byl svědkem dokonalé týmové práce. Kiro vyvolal kamenného golema, který zaměstnával mnichovu pozornost, Elika útočila vodou, která na mnicha očividně působila, než se Tanma dostal dostatečně blízko, aby mohl zasadit úder do oka.
„Myslíte, že jsme ho dostali?“ zeptala se Elika, když Tanma zavelel ústup. Úder do oka mnicha očividně bolel, ale ne natolik, aby ho vyřadil ze souboje. Tanma sledoval, jak se mnich znovu postavil k útoku, když vydýchal bolestivý úder.
„Lámo, jak jste ho zastavili?“ zeptal se Tanma, když se mnich začal přibližovat. Elika s Kirem zatím zadržovali mnicha, co to šlo.
„Je jedna technika, ale já sám už ji nezvládnu,“ odpověděl Láma, Tanma ale naléhal dál, aby mu to vyzradil. Jiraiya přispěl na pomoc mnicha zdržet, než se Tanma připraví.
„Ať už chystáš cokoliv, Tanmič, radši si pohni! Začíná se víc a víc vztekat!“ zahulákal Kiro, protože mnich doslova rozemlel Kirova golema na prach. Každé spláchnutí vodou ho víc rozčilovalo a ztížený pohyb v Jiraiyově bažině tomu nepřidával. Mnich trhnul rukou a vypustil fialové plameny směrem k Lámovi a Tanmovi, jenže rychlá vodní stěna útok zastavila.
„T, pohni zadkem, začíná přituhovat!“ přidala se Elika, Jiraiya mlčky přidal na síle bažiny.
„Ještě chvilku, lidi,“ promluvil Tanma, než mu Láma pustil ruku, aby mu předal svoje vědomosti. Blonďák využil kamenných kusů, aby se dostal do vyšších poloh. Následně využil Oriona jako odrazový můstek, aby se dostal nad mnicha.
„Koukej se ztratit!“ zahřímal Namikaze, když vytáhl dýku a pomocí ní nakreslil ve vzduchu znak pro uvěznění. Znak dopadl na mnicha jako síť a zatlačila ho do bažiny.
„Držte s tou bažinou, mistře Jiraiyo! Musíme ho dostat co nejhlouběji!“ promluvil Kiro, když mnichův slaměný klobouk zmizel v bažině. Sám Kiro klekl k zemi a položil ruce na hlínu, aby vězení ještě prohloubil a pořádně se ujistil, že se jen tak ven nedostane.

Chrámové bohatství bylo navráceno a nová hrozba zažehnána. Tým si mohl konečně odpočinout na pláži, kde začínali. Obyvatelé měli pádný důvod k radosti, opět mohli otevřít svoje obchody a naplno se věnovat svým zájmům. Velká oslava, podobná té, do které Tým dorazil, je čekala i teď.
„Zase stojíš opodál?“ zaslechl Tanma dívčí hlas vedle sebe. Byl to jeho zvyk, nikdy se do takových věcí moc nemíchal.
„No jo, ten můj zlozvyk,“ opáčil blonďák s lehce omluvným úsměvem. Nemusel se ani dívat po zdroji, Eliku poznal kdykoliv. Kira přilákala vůně čerstvého jídla, opět seděl vevnitř a ládoval se jak neuvázaný.
„Tentokrát na tom máš i svůj podíl, T. Přijde mi zbytečný tady postávat venku,“ připomněla dívka a přisedla si ke svému týmovému kolegovi a veliteli na molo. Bujaré veselí znělo najednou tlumeně.
„Preferuju svůj klid,“
„I když ses dost podílel na navrácení jejich bohatství? Nebo je to kvůli tomu mnichovi? Ale no tak! Pomohl jsi ho zase zahnat zpátky, ne? Máš plný právo se tu taky bavit,“ nabádala Elika, stála si za svým. Jenže asi ani tohle Tanmu neobměkčilo.
„Teraz na to nemám náladu. A abych nezapomněl, od tebe to sedí,“ odbyl ji Tanma a začal se procházet po pláži, Elika mu byla v patách.
„Tak jsem byla zvědavá, co provádíš. Chyběl jsi mi tam,“ padla upřímná odpověď, až se Tanma musel zastavit. Doslova.
„Nikomu nechybím,“
„Tak to se pleteš, Namikaze. Svět není jenom samá práce a povinnost. Bav se trošku, žij,“ Tanma musel neochotně uznat, že dívka měla pravdu. V poslední době žil akorát díky misím. Kdy naposled se jen tak prošel? Kdy naposled dělal něco, co měl rád? Sám si nedokázal odpovědět. Uvědomil si, že jeho styl života není zrovna nejlepší. Uvědomil si, že by mohl znovu víc žít. Pořád byl jenom člověk, ne bezduchý stroj na zabíjení.
„Možná to někdy ještě zkusím,“ povolil nakonec blonďák, načež si dívka oddechla.
„Rozhodně to zkus. A žádný možná, pořád jsi člověk, trubko,“ Tanma jenom mlčky přikývl, Elika měla prostě pravdu.
„A s tou dovolenou to myslím vážně,“ dodala ještě, než zalezla za ostatními do restaurace. Tanma jí prostě musel uznat za pravdu, mohl víc žít. Je pravda, že jiný smysl života zatím neznal, Třetí Hokage z něho nechal udělat dokonalého zabijáka. Ale teď, co má vlastní tým a tráví s ním více času, si připadá lidštější. Nebo se o to aspoň pokouší. Zas může prožít to, co prožíval dřív a zavrhnul to. Zatímco stál na prahu a opíral se o futra, sledující dění uvnitř, v duchu Tsunade poděkoval za přidělení takového týmu. Když se podíval po lokále, viděl ty šťastné lidi, kteří se normálně bavili a nic neřešili. Co by udělal on? Někde se zašil a tvrdě trénoval. Co přežil svoje Chuuninské zkoušky, nedělal nic jiného. Chuuninské zkoušky, velký mezník v jeho životě. Zdá se, že Kiro o tom něco věděl, ale bylo toho málo. Elika zase vypadala, že o tom neví vůbec nic. Někdy se svěří. Musí se svěřit, jinak ho to bude pořád a pořád sžírat zevnitř. Otočil se zpět na zátoku, na obzoru se nerýsovala žádná loď. Při nejhorším věděl, jak se dostat zpátky do Konohy. Ale slíbil svému týmu dovolenou, a on vždycky sliby dodržoval.

Poznámky: 

I přes nemocenskou kvůli zádům mi tohle trvalo pekelně dlouho. Doufám, že další budu sepisovat rychleji, abych to mohl dokončit

Hudba
Let https://www.youtube.com/watch?v=DMARtAd-Pc4
Střet s mnichem https://www.youtube.com/watch?v=OpYMr1cUjjg

0