Hokageho Syn: Origins 027 - Neúspěch

Kiro se probral z mdlob. Měl jediné štěstí, že si pod sebe vytvořil kamennou podložku, aby se udržel na hladině. Zároveň byl rád, že jeho kámen nezmizel po chvilce nesoustředění. Se zlomenou nohou toho moc nedokázal. Porozhlédl se kolem, o kus dál klečela Elika s nepřítomným výrazem. Tanmu s Kenjinem nikde neviděl, pravděpodobně se s ním blonďák přesunul dál, aby nikoho dalšího neohrozil. Opatrně se na podložce otočil na břicho a pomalým tempem začal pádlovat k dívce. Po pár tempech měl ale značné potíže, tělesná námaha jeho stavu nepomáhala. Udělal si provizorní sádru přes celou nohu z kamene a pokračoval v cestě. Přesto ale netušil, že jedna zlomená kost ho tolik zneschopní. Každý pohyb byl náročný. Otočil hlavu na stranu, aby si trošku oddechl. Tanma s Kenjinem byli už na dohled, i když jako malé tečky na obzoru. Kiro se řídil Tanmovou světlou hřívou. Jenže Tanmova hříva se hodně rychle přibližovala. Jmenovaný blonďák stihl svůj kratší let zabrzdit těsně u Kira, vypadal už hodně zničeně.
„Žiješ, Tanmič?“
„Ještě mě neodepisuj. Nechápu to. Schytal tolik ran, že by měl každou kost zlomenou minimálně dvakrát. Stejně tak i vaz. Ale vždycky se zvedne,“ stěžoval si blonďák, když se narovnal. Kenjin byl sotva vidět kvůli vzdálenosti a hustému dešti.
„Myslíš, že to zmákneš?“ zeptal se Kiro, když Tanma chytal dech. Takhle hluboko si ještě nesahal.
„Dělám na tom. Prober Liku z toho transu,“ rozkázal Tanma, než opět vyletěl jako kulka.
Černovlasý věděl, jak probrat z transu oběti vražedného úmyslu. Musel způsobit fyzickou bolest. Ulomil ze své podložky kousek kamene, který po dívce hodil. Trefil se do ramene.
„Kiro?“ hlesla dívka vyjeveně. Musela se rychle zorientovat.
„Tak jsi zase zpátky. V klidu, Tanmič ho drží opodál,“ uklidňoval ji Kiro, když se Elika zmateně rozhlížela.
„Co tvoje noha?“ Kiro si oddechl, dívka se viditelně uklidnila. Kiro se jen otočil, jak to šlo, ukázal svoji provizorní sádru. Elika přidala ještě svoji vodu, naučila se pomocí ní léčit, než taky nakázala Kirovi, aby se držel vzadu a myslel na svoje zdraví.
„Stejná jako Tanmič,“ utrousil Kiro, když dívka odběhla pomoct Tanmovi. Všiml si, že se Kenjin přiblížil, vytvořil asi pětimetrovou vzdálenost.
„No, nevím, Tanmo. Pořád vedeš silácký řeči o tom, jak mě zastavíš. Ale zatím se ti to nedaří,“ popichoval Kenjin, vyvolával další konflikt.
Elika se po očku podívala po Tanmovi, plná nervozity. Blonďák na sobě nedával nic znát.
„T, myslíš, že to zvládnem?“ utrousila potichu, aby Kenjin nic nezaslechl.
„Dělám na tom,“ ujistil ji Tanma a poupravil si nátepník na levé ruce.
„Máš poslední šanci, Kenjine. Vybodni se na to a vraťme se společně,“ zkusil to znovu Tanma po dobrém. Chtěl i získat trochu času.
„Pořád to chceš zkoušet? Překvapuje mě, že jsou ochotni tě následovat,“ pronesl Kenjin ledabyle, když pokynul hlavou na Kira s Elikou.
„Je z toho vynech! Nemají s tím nic společného!“ obořil se na něj Tanma ostře. Elika jenom čekala na vhodnou chvíli, nehodlala se do rozhovoru míchat. Ať už Kenjin říká cokoliv, pochybovala o tom. Kiro rozhovor sotva slyšel, viděl pouze Eliku připravenou vyrazit a napjatého Tanmu. Ať už se tam dělo cokoliv, nevěstilo to nic dobrého. Sesbíral všechny síly, co ještě měl a vyvolal kamenného golema, kterého vyslal na Kenjina.
Namikaze využil Kirovy netrpělivosti a přešel taktéž do útoku, Elika byla za ním. Doufal, že proti třem oponentům nebude mít Kenjin tolik šancí.
„Tak to přece jen začíná brát vážně,“ pomyslel si Kenjin, když uhnul golemově úderu. Střídali se, ale vzor byl pořád stejný. Elika stála vzadu a pomáhala vodou, hlavními útočníky byl buď Kiro, nebo Tanma. Nebo oba najednou.
„Ale jsou děsně předvídatelní,“ utrousil Kenjin když s naprostou jednoduchostí uhnul Golemově úderu, jen aby mu následně rozrazil kus těla. Úder byl natolik silný, že se golem rozpadl. Kiro už neměl sílu na další akci, čehož si všimla Elika a přešla do útoku. Využívala své zvýšené pohyblivosti na vodní hladině, snažila se Kenjina překvapit. Párkrát ho zasáhla, ale s minimálním účinkem.
„Musíš se ještě snažit, děvče,“ popichoval ji Kenjin, když začal úderům uhýbat.
„Ale nevím, kdo tě hodlá učit. Tanma? Pochybuju,“ další úhyb, Elice už začínala docházet trpělivost.
„Ať už je mezi váma cokoliv, mně dost pomohl!“ zakřičela Elika, pevně rozhodnutá svého přítele krýt.
„To vidím. Tolik možností, kde můžu zasáhnout! Třeba tady!“ pochyboval Kenjin a vedl úder na žebra. Jenže úder nepadl. Tanma jeho ruku zachytil na poslední chvíli a sám vykopnul těžkou botou na jeho žebra.
„A já jsem si říkala, kde jseš,“ ozvala se dívka, když Tanma trochu zvýšil vzdálenost.
„Kontroloval jsem Kira, ještě je naživu. Musíme to dokončit rychle,“ promluvil blonďák, když dívku položil na vodní hladinu. Kenjin se pomalu zvedal. Kop byl hodně tvrdý, tentokrát ho cítil. Pochopil, že hra už skončila.

Kiro znovu pracně otevřel oči. Snažil se častěji odpočívat, aby měl nějakou úlevu od bolesti. Očima pátral po Tanmovi s Elikou. Všiml si, že se Kenjin obtížněji zvedá, což jim dávalo nějakou naději. Nic ho ale nepřipravilo na to, jak elegantně a bravurně budou Tanma s Elikou spolupracovat. Nevěděl jak, ale dokázali se navzájem doplňovat. Jejich kooperace vypadala, jako kdyby měli za sebou několik let spolupráce. Nemuseli si říct nějakou taktiku, nějaký plán, prostě do toho šli po hlavě. Jako kdyby oba dva věděli, čím ten druhý chce navázat.
„No tak to mě p***r! A oni jsou pořád takhle slepí,“ žasl Kiro nad akcí před ním. Měl pravdu, Tanma s Elikou se k sobě hodili. Rozuměli si, jak v osobním životě, tak na bojišti. Věděli, co ten druhý chce a potřebuje. Pěkně se doplňovali. Tanma zrovna Kenjina vykopl do vzduchu, aby tam následně poslal i Eliku, která Kenjinovi zasadila pár úderů a znovu ho seslala k zemi, kde už čekal Tanma, aby zasadil další ránu s opačným účinkem.
„Musím uznat, že to nebylo vůbec špatný. Vůbec ne. Ale nestačilo to,“ promluvil Kenjin, když se opět zvedl a tentokrát si setřel pramínek krve, co mu vytekl z koutků úst.
„Co teď? I po tomhle se zvedl,“ posteskla si Elika, když se k ní Tanma vrátil. Na obou už byla znát pořádná únava.
„Ještě bych mohl zkusit jednu věc. Ale musím se tě zeptat,“ odpověděl Tanma a podíval se na dívku s jistým odhodláním. Elika na něj jen vytřeštila své hnědé oči, plná očekávání.
„Věříš mi?“ zeptal se Tanma a natáhl k ní ruku. Elika přidala svou.
„Šla bych s tebou i na samotný kraj světa,“ pronesla šeptem, ale plným odhodlání.
„Připrav si Katon,“ zazněly blonďákovy instrukce, než znovu vyrazili do akce. Tanma využil pohybu a škubnul levačkou, za kterou ho držela Elika. Kenjin schytal dva kopance do obličeje, jen aby se zase proletěl do vzduchu díky Tanmovi.
„Co máš v úmyslu, Tanmič?“ běželo Kirovi hlavou, když sledoval dění. I Tanma s Elikou se vznesli do vzduchu, začínal je obklopovat vzduch, který blonďák vyvolal.
„Teď, Liko! Vzduch!“
„A Oheň!“ vzniklý vír začínal nabírat oheň do sebe.
„Rodanovo tornádo!“ zakřičel Tanma a na scéně se objevilo již zmiňované ohnivé tornádo. Kenjin se snažil získat nějakou vzdálenost, ale tornádo se vytočilo horizontálně a šlo po něm. Hukot ohně a kvílivý vítr rval ušní bubínky, stejně jako monstrum z legend. Kenjin neměl šanci uprchnout, schytal plnou dávku. Šance na přežití byla minimální.
Kiro se probral z menšího spánku. Bolest a okolní počasí ho nutilo víc a víc spát, aspoň nemyslel na bolest. Spal tak tvrdě, že ho neprobudilo ani hučení ohnivého víru. Musel se rychle zorientovat. Kenjina vůbec nikde neviděl, viděl pouze svoje dva týmové členy, oba leželi na hladině, ale žili.
„Žiješ, Liko?“ zeptal se Tanma se značnou únavou v hlase. Technika byla hodně náročná.
„Byla to jízda, T. Dala bych si to ještě jednou,“ odpověděla dívka, čemuž se oba zasmáli. Přes tu náročnou akci neměla Elika možnost si Tanmu prohlédnout. Chyběl mu pouze přehoz, ten už se musel někde válet na dně.
„Vypadáš otřesně,“ rýpnul Tanma na její vzhled. Vlasy jí trčely všude možně.
„Mluv za sebe, kovboji,“ blonďák tenhle protichvat nečekal, zmohl se pouze na tlumený smích. Ticho rušil pouze okolní déšť.
„Myslíš, že je po něm?“ zeptala se dívka náhle, blonďák se zaposlouchal. Věřil téhle technice, málokdo ji dokázal přežít.
„Dokud nebudu mít důkaz, tak si nedám pohov. Pojď,“ odpověděl Tanma, když se zvedl a chtěl pomoct dívce. Jenže ucítil na zádech pohyb. Stihl uhnout na poslední chvíli. Kenjin využil své rychlosti, aby vytáhl Tanmovi dýku a sekl. Stihl udělat akorát malý šrám na Tanmově tváři.
„Byl to dobrý pokus, fakt že jo. Málem jste mě dostali. Škoda, že to nevyšlo,“ promluvil Kenjin, když stál mezi Tanmou a Elikou, dýku držel v ruce. Tanma pořád nechápal, jak to mohl přežít.
„Ale je to pěkná prácička. Solidní čepel, správná křivka. To by asi naštvalo, kdyby někdo z tvých nových kámošů zemřel tvojí vlastní zbraní, co?“ promluvil opět Kenjin, když pečlivěji zkoumal dýku, čímž Tanmu vytrhl z přemýšlení. Kenjin si nemohl nevšimnout výměny pohledů mezi Tanmou a Elikou, oběma zračila v očích starost o toho druhého.
„Ne. To ne ne! To nemyslíš vážně, že jo?“ vyhrkl Kenjin šokovaně, těkal pohledem z dívky na blonďáka.
„Jako vážně? Láska? Zklamal jsi mě, Tanmo,“ pokračoval rudovlasý a namířil hrot na Tanmu. Namikaze se ani nehnul, čekal už jen na úder z milosti.
„Údajně z tebe vytvořili dokonalýho zabijáka. Ale zapomněli ti odstranit tvoji lidskost. Na zabijáka máš nějak moc citů. Co ty city trošku zredukovat? Bereš?“ Kenjin se otočil a namířil hrot na Eliku. Elika opět zkoprněla. S Tanmou po boku se nebála žádné výzvy, ale tenhle člověk byl úplně jiný. Pokud to teda byl člověk. Přežil silnou techniku bez úhony.
„Myslím, že začnu s ní. Škoda, měl bych s ní nějaký plány,“ dodal Kenjin, než si přehodil dýku a provedl úder. Elika už čekala větší chlad, než byla okolní teplota, ale úder nepadl. Pomalu otevřela oči, před ní klečel Tanma, vyblokoval úder svým nátepníkem. Poté Tanma škubnul rukou, aby Kenjina odtlačil. Tanma, který před tím polehával na vodní hladině, se ukázal jako bleskový klon. Rozpustil se, když originál zatlačil Kenjina dozadu. Tanmův bývalý přítel byl chycen v pasti, dýka opustila jeho úchop. Padly tři rychlé seky, čepel prošla Kenjinem jako nůž máslem.
„Snad už bude po všem. Pojď, sebereme Kira a vypadneme odsud!“ rozkázal Tanma, když zvedal Eliku. Dívka si všimla, že zní jinak. Víc ustaraně. Ještě naposledy se ohlédli za třemi kusy těla, co se válely na vodní hladině.

K hrůze všech se oné kusy začaly hýbat a znovu se sjednotily.
„Překvapení,“ zazubil se Kenjin a vystartoval po dvojici. Tanma jednal rychle, použil svoje Namikaze, aby Eliku odstrčil co nejdál a blokoval náhlý výpad. Elika doklouzala až ke Kirovi, který taky nevěřil svým očím.
„Proboha, co to je za chlapa?!“ vydala dívka ze sebe překvapeně. Takové schopnosti už nemůže mít obyčejný člověk.
„Vůbec netuším, ale rozhodně se mi to nelíbí,“ odpověděl Kiro stejným tónem. Tiše doufal, že má Tanma nějaký plán. Oba bojovníci se nehnuli z místa, až to bylo děsivé. Déšť proťal praskající zvuk. Kenjin Tanmu přetlačil, zlomil mu dýku a ten zlomený kus mu vrazil do břicha. Pak ho mocným kopem seslal pod hladinu.
„No nazdar! Tanmič je dole! Co včul?“ zeptal se Kiro, když Tanma zajel pod vodu.
„Zaměstnej Kenjina! Já ho zkusím vylovit!“ nakázala Elika a sama skočila pod vodu. Kiro shromáždil všechny svoje síly a znovu vyvolal kamenného golema, který se vydal ke Kenjinovi. Golemovi asistovaly Eličiny vodní kopie. Samotná Elika se snažila Tanmu dohnat, ale klesal moc rychle. Sice se její plavání a kapacita plic zlepšily, ale únava vzala za své. A tlak už začínal být neúnosný. Musela se vynořit.
Na hladině viděla, jak Kenjin doslova tancuje mezi golemem a vodními klony.
„Promiň mi to, T. Ale tohle nezvládnu,“ pronesla mezi nádechy a výdechy. Mrzelo jí to, ale neměla na výběr. Na hladinu se vyškrábala s obtížemi, jakýkoliv další pohyb byl taky náročný. S obtížným krokem se rozběhla k bitce. Tanma pořád klesal hlouběji, už byl skoro na dně. Silný kop padl na hlavu, byl v bezvědomí. Voda byla chladnější než noc, přesto ho ale obklopoval známý a poměrně hřejivý pocit.
„Nechala tě tu,“ hřímal známý hlas z temnot. Tanma otočil hlavu, velkou klec měl na dohled.
„Nesnaží se tě vytáhnout,“ hlas zněl dunivěji, když se Tanma přibližoval. Neměl jinou možnost. Pokud měl šanci Kenjina porazit, tak jedině takhle.
„Vyhrožoval ti. Vyhrožoval ti, že tě nechá trpět. Vyhrožoval jejich zabitím,“ pokračoval Kyuubi. Vábit ostatní mu vážně šlo.
„Zdá se, že nemám na vybranou,“ promluvil Tanma, když stál u klece. Ze tmy vykouklo jedno rudé oko.
„To nemáš. Řekni mi, kluku. Po tomhle všem, co ti udělal, co teď řekl. Stále ho považuješ za přítele?“ zeptal se Kyuubi a celý se zhmotnil. Propaloval Tanmu tvrdým pohledem.
„To těžko,“ odpověděl blonďák a ještě víc se přiblížil ke kleci. Kyuubi k němu natáhl obří tlapu.
„Tak jak to vidíš?“
„Je to můj nepřítel!“ Tanma doslova zařval, než položil svoji ruku na Kyuubiho tlapu. Vodou se prohnalo několik vln. Kenjin doslova rozprášil pár vodních klonů a dal golemovi další ránu. Musel se ale pozastavit kvůli několika vlnám, které k nim dorazily. Vlny šly v rychlém tempu.
„Já ale nic nedělám,“ pomyslela si Elika, když se taky zastavila, aby se podívala na úkaz. Na místě, kde naposledy viděla Tanmu zmizet, už byl pouze vodní vír, voda se čeřila neuvěřitelným tempem.
„Co se to tam děje?“ zeptal se Kiro pro sebe, když si toho taky všiml.

Na jedné věži v Amegakure stál muž se zrzavými vlasy a černém plášti. Jako kdyby věděl, co se děje v okolí. Seděl naprosto znuděně, jenom lenivě zvedl hlavu směrem, kde se zrovna bojovalo.
„Úžasné. Síla devítiocasého je na dosah,“ promluvil potichu a monotónně. Už se zdálo, že se muž k šarvátce připojí.
„Máme návštěvu. A nepočká,“ za zrzkem se objevila stejně oděná žena s modrými vlasy. Zrzek se zastavil v pohybu. Pokud je to nějaká neočekávaná návštěva, která je ještě k tomu urgentní, je třeba se s ní vypořádat co nejdřív. Kyuubiho nechal zatím být, ona se znovu objeví šance.

Nikdo nečekal, že z víru vyleze Tanma obklopený oranžovou chakrou. Vypadal jinak. Vlasy mu divoce vlály ve větru, většina pokožky chytla temně rudou barvu, ruce se změnily v tlapy s drápy. Ať už se s ním stalo cokoliv, rozhodně byl v posledním tažení. V oblaku chakry se zhmotnila obří liščí hlava, která nahnala ninjům z Konohy pořádný strach. I Kenjin znejistěl. Tanma otevřel oči, které žlutě žhnuly a zaměřil pohled na Kenjina. Elika pochopila, že bude moudřejší se stáhnout.
„Teď končíš, Kenjine!“ Tanma doslova zařval, znělo to, jako kdyby se bortila hora. Kenjin setřásl prvotní nejistotu a spokojeně se usmál.
„No konečně výzva! Tak se ukaž, příteli!“ Tanma na nic nečekal, vystartoval jako závodník formule a ještě rychleji útočil. Každý fyzický útok byl zesílen démonskou chakrou, která pálila na dotek. Teď to byl Tanma, kdo si hrál se svou obětí. Kdekoliv Kenjin dopadl po sérii útoků, tam už čekal Tanma, aby znovu zaútočil z jiné strany. Ať už útočil drápy, nebo ocasy, každý úder byl zničující. Tanma znovu Kenjina omlátil o všechno možné v okolí pomocí ocasu, než ho taktéž zarazil pod vodní hladinu. Kyuubiho vliv začal pomaličku povolovat, dokud z vody nevyletěla ohnivá koule. Kyuubiho mód byl znovu aktivní, aby Tanma mohl takový žár pohltit. S vlasy staženými dozadu jako lví hříva, sledoval okolí a čekal, odkud se Kenjin vynoří.
„Koukám, že nejsem jediný s tajemstvím, co?“ promluvil Kenjin, když se bez jakéhokoliv hluku vynořil za Tanmou. Blonďák se na něj jenom otočil a zlostně zavrčel. Víc a víc propadal divokosti.
„A tady se někdo nesvěřil, co?“ pokračoval, když se ohlédl na Tanmův tým a všiml si jejich udivených výrazů.
„Proč se jim neukážeš hezky zblízka? Schválně, kdo tam bude dřív!“ dořekl Kenjin se svým typickým lhostejným výrazem a rozběhl se ke zbytku týmu. V polovině cesty se Tanmovi povedlo Kenjina předehnat a zastavit ho hodně divokým a brutálním způsobem. Bez přemýšlení se mu vrhl po krku jako hladová šelma a doslova ho roztrhal na kousky. Když mu pod rukama nezbyl ani jediný použitelný kousek, vydal ze sebe Tanma ohlušující řev.

Od vesnice dolehl hluk pár výbuchů, což Tým Aquila donutil zaměřit svoji pozornost na vesnici. Mezitím se Kenjin stihl znovu zformovat. Od vesnice nic dalšího nepřicházelo, tak se Tanma znovu zaměřil na Kenjina. Jenže ho překvapila tvrdá rána do hlavy. Rána byla natolik silná, že Tanma znovu ztratil vědomí a Kyuubi mu přestal posílat další chakru.
„Starej dobrej vypínáček. Vyřeší všechno,“ zasmál se Kenjin nad svým výsledkem a podíval se na Tanmův tým. Tanma sice dělal většinu akcí, i tak ale zbytek jeho týmu vypadal hodně ztrhaně. Černovlasý toho moc nenadělal, když ho Kenjin vyřadil ze souboje co nejdřív. Ta dívka byla dobrá, ale měla nízké sebevědomí. Oba byli teď snadný cíl.
„Když je Tanma dole, teď nebudou takový problém,“ pomyslel si Kenjin, když se ke zbytku týmu blížil pomalým krokem. Narazil ale na odpor. Elika mu pomocí vody zachytila nohy a Kiro vyplivl několik žhavých kamenů. Kenjin neměl kam uhnout, opět schytal plnou dávku.
„Možná nemůžu zemřít, ale i tak to pekelně bolí, vy z***i!“ zakřičel naplno, když mu žhavé kameny škvařily kůži.
„Musíme se snažit, Kiro! Nemůžeme to vzdát!“ trvala Elika na svém, když se pomocí vodních šlahounů snažila Kenjina chytit. Její plán byl Kenjina chytit, roztrhat na kusy a ty kusy rozmístit co nejdál od sebe, aby měli nějakou šanci na útěk. Jenže Kenjin vždycky z úchopu unikl, únava už udělala své. Kiro potřetí vyvolal golema, aby ho zaměstnal nablízko. Elika si taky chtěla pošetřit energii a chakru a šla společně s golemem. Jenže Kenjin byl plný sil, jako kdyby se právě probudil. Každý jeho úder byl tvrdý a hodně bolel.
„Vzdejte se a možná vás nechám jít. Máte to marný. Už předem jste prohráli,“ okomentoval Kenjin jejich pokusy o útok.

Tanma se vyškrábal na vodní hladinu, hlava ho bolela jak čert.
„Sakra! To je podruhý, co mě vypnul! Snaž se, chlape!“ pokáral se blonďák v duchu, než zvedl hlavu. Kenjin si s jeho týmem hrál jako kočka s hračkou. Všiml si, jak využil pohybu golema proti Elice, chudák holka dostala tvrdou ránu do hlavy. Jenže dívka to nehodlala vzdát. I s rozostřeným viděním a bolestí hlavy se znovu postavila do útoku. Její chabý výpad Kenjin lehce obešel, aby jí zabodl senbon do boku a hodil další po Kirovi. Elika si jeho počínání všimla na poslední chvíli a donutila vodu, aby Kira přesunula bokem.
„Tak ty takhle, jo?“ ozval se Kenjin, než mu z rukávu vyjel další senbon, který zarazil dívce do ramene. Tlačil senbon, co nejhlouběji to šlo. Takový nápor byl už na Eliku moc a taky skončila na vodní hladině, v bezvědomí.
„Ale jedno vám nechám. Byli jste výzva,“ uznal Kenjin, než vytáhl další trojici senbonů, aby je hodil po dívce. Jenže senbony změnily směr zpátky na majitele. Tanma použil svůj vzduch na poslední chvíli, aby obrátil jejich dráhu.
„Ty ještě žiješ?“ podivil se rudovlasý, když se podíval na klečícího Tanmu. Blonďák taky dostal co proto, těžce dýchal. Zející rána na břichu mu taky neprospívala. Kenjin si vytáhl trojici senbonů z těla a hodil je po Tanmovi. Ten ale zmizel ve zlatavé záři. Kenjin ucítil na tváři tvrdý úder a stihl si všimnout, že se dívka posunula o kus dál. Zamířil teda dalším senbonem na Kira. Jenže opět minul, černovlasý se znovu posunul.
„Ty a ty tvoje triky s rychlostí. Pořád to samé,“ utrousil Kenjin, když se podíval na Tanmu, jak klečel u podložky s Kirem a těžce oddechoval. Tanma na něm hodil unavený, ale nenávistný pohled. Kenjin si všiml dvou hrotů, které trčely Tanmovi z těla a vytáhl další trojici. Věděl, jak je Tanma unavený a že si už nemůže dovolit vyvinout vyšší rychlost. Přesto ho hodlal vyzkoušet. Tanma jen rezignovaně svěsil hlavu, trojice jehel proťala vzduch.

Jenže na vodní hladinu dopadl znovu Tanma. Stihl závod s časem a schytal ránu senbony místo Eliky. Věděl, kde ho Kenjin trefil, schytal to po okolí jizvy, kterou si odnesl z lesa. Unaveně se na hladině přetočil na záda a sledoval tmavé mraky na obloze.
„Počkejte tam na mě. Za chvilku se k vám přidám,“ zašeptal s obtížemi, popadal dech. Všiml si, jak se k němu Kenjin blíží. Jestli ho chtěl dorazit, tak ať to udělá.
„Děláš na mě dojem, Tanmo. Jednou nohou v hrobě, ale přesto se postavíš do rány, která není pro tebe. Proč?“ zeptal se Kenjin a skrčil se k Tanmovi. Blonďák popadal dech se značnými potížemi.
„Protože jsem si dal slib. Nikoho nenechám viset, i kdybych za to měl dát vlastní krk,“ odpověděl Tanma mezi nádechy a výdechy. Byl už hodně slabý. Kenjin se jen podíval na Tanmův tým, Kiro slabě pádloval k Elice, aby zjistil, jak na tom je.
„Jsi hlupák, Tanmo Namikaze. Snažíš se všechno ochránit. Ale může se stát, že i přes to všechno o to přijdeš,“ pousmál se Kenjin a zvedl se. Od týmu už nehrozila žádná další akce, hrozba byla neutralizována.
„Však my se ještě uvidíme,“ dořekl rudovlasý a jednoduše odešel.
Elika pomalu otevřela oči. Bylo ticho. Všimla si Kira, který ležel vedle ní, sbíral síly a přemýšlel, jak je dostat zpátky do bezpečí. Věděl, že žádat Deštnou o pomoc by se teď nevyplatilo. Elika stočila hlavu napravo, všimla si, jak se Tanma s obtížemi zvedá. Na třetí pokus se mu to povedlo, pomalým krokem se vydal ke svému týmu. Jenže ani ne v půlce znovu padl a nehýbal se.
„Proboha!“ Elice se rozšířily oči hrůzou. Zapomněla na vlastní bolest, která ji značně omezovala. Cítila, že musí běžet za Tanmou. Cítila, že ji potřebuje. Jenže běh byl náročný. Připadalo jí, jako kdyby běžela tmavým tunelem a Tanma se jí s každým krokem vzdaloval.
„Ne! Ne, ne, ne! T, to mi nedělej!“ křičela zoufale, když se Tanma přetočil na bok a znovu se pokoušel vstát. Tentokrát už neuspěl a zůstal ležet na zádech.
„T, no tak, prosím! Nedělej to!“ žadonila Elika, když k Tanmovi doběhla a položila si jeho hlavu do klína. Tanma byl mimo, vlasy mu divoce splývaly všude možně, z úst mu tekl pramen krve. Podívala se dál na jeho tělo, v trupu měl zabodnutých asi pět jehel, všechno na kritických místech.
„K***a, ten dostal na frak!“ usoudil Kiro, když ke svému veliteli dopádloval. Elika byla ráda za okolní déšť, který jí pomohl ukrýt slzy.
„Potřebuje pomoc. Ame je momentálně mimo hru. Můžu to zkusit v Zemi Ohně, ta je taky blízko,“ uvažoval Kiro nahlas. Eličin výraz ho přesvědčil.
„Prosím, zkus to. Zkus cokoliv. Hlavně, ať to přežije!“ žadonila dál, hlas jí začal přeskakovat.
„Udrž ho hore! Pokusím se pohnout!“ připomněl Kiro, než se zabalil do kamenné koule a odkutálel se směrem, kde tušil svoji destinaci.

Elika v tichosti nadávala. Nadávala hlavně Tanmovi za to, že na sebe vzal takové zbytečné riziko.
„Jseš vážně idiot, T. Proč jsi to musel udělat? Proč, ty jelito?“ ptala se do prázdna, přidržovala mu ruku a hladila ho palcem po hřbetě dlaně. Modlila se, ať je Kiro úspěšný. Tanmu měla hodně ráda a nechtěla o něj přijít. Ne potom, co všechno pro ni udělal. Díky němu si dokázala najít další přátele, dokázala se postavit všemožným hrozbám, dokázala se zlepšit sama v sobě. Byla mu neskutečně vděčná, až si přála, aby mu mohla být neustále po boku. Tušila, že mu musí říct něco hodně důležitého. Z přemýšlení jí ale vytrhl slabý stisk její ruky.
„Liko,“ zachrčel Tanma slabě, vědomí se mu vrátilo. Elika si výrazně oddechla, stěží skrývala slzy.
„T, nenamáhej se, prosím. Šetři síly,“ nabádala ho šetrným šeptem. Chovala se k němu neuvěřitelně láskyplně a něžně, jako kdyby se měl obrátit v prach každou chvíli.
„Kde je Kenjin a Kiro?“ zeptal se Tanma, když se pomalu porozhlédl po okolí. Zmohl se na nevýrazné pohyby hlavou.
„Kenjin je pryč, odešel a nechal nás tak. Kiro spěchal pro nějakou pomoc. Vydrž to, T. Prosím! Aspoň kvůli mně, nenechávej mě tu,“ žadonila znovu dívka po vysvětlení. Tanma byl čím dál studenější než voda, na které klečela. Ztratil hodně krve. Jestli se z toho dostane, bude to učiněný zázrak.
„Jsem rád, že jsi to poslední, co vidím, Liko. Jsem rád, že jsi mě neopustila, i po tom všem,“ zašeptal Tanma slabě, měl problém udržet víčka.
„Nikdy tě neopustím, T. Slyšíš? Nikdy. Budu pořád u tebe. A nejsem to poslední, co uvidíš. Uvidíš toho ještě hodně. Šťastně se oženíš, založíš rodinu a vnoučatům budeš vyprávět své zážitky. Hlavně neusínej, T. Prosím,“ Elika se snažila ze všech sil, aby ho udržela vzhůru. Tušila ale marný pokus. Opatrně položila ruku na jeho hrudník, sotva cítila tep. Tanma přesto zavíral víčka.
„Kéž by to bylo s tebou,“ zašeptal téměř neslyšně a hlava mu padla na stranu. Elika se rozklepala, když povolil i stisk jeho ruky.
„T? T, prosím! Nedělej to! Neodcházej tam, kde tě nemůžu následovat! Prosím!“ dívka už doslova křičela, aby blonďáka probudila, leč marně. Tanma nereagoval. Elika se rozhodla o poslední pokus v naději, že ho to udrží naživu.
„Neodcházej ode mě, prosím! Neopouštěj mě, T! Nemůžeš to udělat, protože… protože…“ náhle nemohla najít slova. Zasekly se jí v krku. Byl to strach, nebo si to jen nalhávala? Byly její city k Tanmovi skutečné, nebo to byla jen lest? Elika se sklonila k Tanmově hlavě, chtěla, aby ji ještě pořádně slyšel.
„T, poslouchej mě dobře. Zůstaň tu se mnou. Zůstaň, protože… protože já tě…“
„Támhle jsou! Našli jsme je!“ ozvalo se za ní. Elika se otočila za zdrojem, spatřila bílé uniformy Listových mediků. Za nimi se dovalila kamenná koule.
„Děkuju, Kiro. Moc ti děkuju,“ zašeptala do deště, než pod návalem emocí omdlela. Pro jeden den toho bylo až moc.

Toho odpoledne bylo v Konoze opět rušno. V nemocnici měli napilno. Zpráva o událostech v Deštné obletěla celou Konohu rychlostí světla. Ukázalo se, že za výbuchy stál Jiraiya, který ale svůj boj prohrál. Tsunade se snažila ze všech sil, aby aspoň mladého Namikaze udržela při životě. Sama nevěděla, jak to všechno sdělí Narutovi. Jiraiyova smrt ji hodně zasáhla a ovlivnila další myšlení. Přesto si mladého Uzumakiho večer zavolala k sobě do kanceláře. Doufala, že její mateřský přístup pomůže. I přesto musela moudře volit slova, Jiraiya i Tanma byli hodně důležití v Narutově životě. Zpráva o tom, že jeho kmotr padl a jeho bratr leží v kómatu, byla na jednoho člověka až moc. Přesto byl Naruto neuvěřitelně chladný.
„A tys to věděla. Věděla jsi, co se může stát. Přesto jsi je tam poslala,“ promluvil Naruto potichu, když zprávy vstřebal. Kanceláří zavládlo ticho. Sakura čekala, co z Naruta ještě vyleze, Kakashi byl soucitný. Věděl, jak se cítí. V Narutovi to vřelo. Měl chuť se rozkřičet na Tsunade jako malé děcko, měl chuť to tam všechno rozmlátit. Bylo očividné, že sám se sebou zápasí a potlačuje to.
„Věděla jsi, co je Deštná za místo a nechala jsi je tam jít,“ supěl Naruto dál, měl čím dál větší potíže svůj vztek udržet pod kontrolou.
„Je mi to líto, Naruto,“ na nic jiného se Tsunade nezmohla. Naruto na ni pohlédl, oči měl potemnělé, až to nahánělo hrůzu.
„Lítost si nech pro sebe! Takovou nezodpovědnost tolerovat nebudu!“ zaútočil blonďák tvrdě, Tsunade jen sklopila oči. Viděla v něm Tanmovu mladší kopii, taky se nebál ji zpochybnit.
„Naruto, uvědom si prosím tě, s kým mluvíš! Chápu, že tě to bolí, ale…“ začala Sakura, jenže Tsunade zvedla ruku, aby ji zarazila. Rezignovaně svěsila hlavu a povzdechla si.
„Nech ho. Má pravdu. Neměla jsem to dovolit,“ Tsunade uznala svoji chybu, rozuměla Narutově bolesti.
„Ale Mistře…“ Tsunade znovu pozvedla ruku, místností zavládlo ticho. Naruto se rozhodl odejít a zbytečně nevyhrocovat situaci ještě víc.
„Musí se s tím smířit. Jenom doufám, že nepadne do tmy,“ promluvil Kakashi, když za Narutem doslova práskly dveře.
„Tsunade-sama…“ začala Shizune, držíc čuníka v náručí. Měla starost o Naruta. Tanma byl součástí jeho rodiny a Jiraiya taky. Oba měli na jeho výchovu velký vliv.
„Pravidla nebo ne, pořád je to člověk. Má na to nárok. Musíme jenom doufat, že to Tanma zvládne,“ promluvila Tsunade tiše a zvedla se od stolu. Z okna pozorovala Naruta, jak kráčel po ulici se svěšenou hlavou. Ji samotnou bolelo, když ho tak viděla.
„Je silnější, než se zdá. Navíc, má v sobě půlku Kyuubiho, měl by to zvládnout,“ Kakashi se snažil o slova podpory, přistoupil blíž ke stolu.
„Přišel o hodně krve a jeho zásoby byly téměř vyčerpané. Pochybuju, že by mu s tím Kyuubi pomohl,“ odvětila Tsunade smutně. Sakura se nezmohla ani na slovo. Na povrch vyplulo další tajemství, o kterém doposud nevěděla. Všichni čtyři se postavili k oknu a sledovali Naruta, dokud jim nezmizel z dohledu. Mohli jenom doufat. Naděje vždycky umírala jako poslední.