Hokageho Syn: Origins 019 - Kopání hlouběji

Tanma sledoval skupinky v aréně, kterým nařídil přátelský souboj. Na obyčejné lidi, co nikdy nedrželi v ruce zbraň, si vedli docela dobře. Taky si sám všimnul, že za tři dny je dokázal naučit víc, než dokázal Soto za měsíc. Moc toho neuměli, Tanma už ztratil přehled o chybách, co udělali. Hlavně, že Soto měl lidi, kteří ho bez zaváhání poslechnou.
„Ta otočka musí bejt rychlejší, jinak je po tobě,“ upozornil Tanma jednoho muže, který se snažil jeho styl napodobit. Muž uznal svoji chybu, než pokračoval ve cvičení.
„Musím tady tomu přijít na kloub,“ dumal Tanma, když sledoval skupinky pod sebou, občas někoho upozornil na chybu, nebo poradil.
„Mistře Namikaze! Mistře Namikaze!“ ozvalo se za Tanmou. Blonďák se otočil za zdrojem. Blížil se k němu kapitán Biwa. Biwa byl zhruba stejně starý jako Tanma, jenom o hlavu menší. Tanma si o Biwovi myslel, že to má v hlavě celkem v pořádku.
„Princ si vás žádá,“
„Řekl, co chce?“
„Zatím ne. Pojďte, zavedu vás tam,“ Tanma poslušně Biwu následoval. Miura držel v ruce jakousi zprávu.
„Děkuji za vyřízení, kapitáne. Dál už to zvládnu,“ Tanma čekal, až dostane slovo, Biwa poslušně opustil stan. Soto ovšem zůstal uvnitř.
„Mistře Namikaze, požádal jsem Kazekageho, aby mi doručil vaše spisy. Údajně jste nejlepší expert na utajení, kterého prý vaše vesnice kdy měla,“ začal Miura a vytáhl další list papíru.
„To je pravda, Miura-sama. Čemu to, smím-li vědět,“ Miura rychle přeletěl onen druhý list, byla to zpráva.
„Tohle je zpráva od mého zvěda, který zjišťuje informace ve městě mého otce. Nemohl si nevšimnout jedné věci,“
„A to?“
„Nedávno se prý v harému mého otce zjevila jedna žena. Zvěd mohl stěží její vzhled popsat, nemohl najít ta správná slova. Údajně takhle nádhernou ženu nikdy neviděl a podle jeho slov je škoda, že ji drtí v otcově paláci,“ pokračoval Miura, Tanma se lehce zamračil. Podle popisu tipoval jedinou osobu.
„Vašim úkolem bude se do paláce dostat a tu ženu vyzvednout. Tam je jí škoda,“ dodal rychle Soto, což se Tanmovi znelíbilo ještě víc. Jenom doufal, že se mýlí.
„Nějakej způsob, jak bych ji poznal? Krásu každej vnímá odlišně, pane,“ vyzvídal Tanma. Pokud měla tahle akce vyjít, musel vědět co nejvíce informací.
„Hnědé vlasy a hnědé oči. Na krku nosí stříbrný přívěsek ve tvaru květu. Pokud se s tím zvědem střetnete, určitě vám udělá detailnější popis,“ odpověděl Miura a Tanma si jen nenápadně povzdechl. Jeho tušení bylo správné.
„Dobrá. Ale vydám se tam večer. Znáte to, větší šance na úspěch,“ potvrdil to blonďák, ale trval na svém, s čímž Miura neměl problém.
Tanma vyhledal Kira, který sám trénoval. Cvičil svoji rychlost, která mu pořád chyběla. Tanma cítil jistou povinnost se podělit o nové informace. Přece jen, byli tým.
„Takže ty máš podezření na to, že tě vyslali pro Liku?“ spustil Kiro, když s Tanmou došel na odlehlé místo.
„Jo, na nikoho jinýho ten popis nesedí,“ odpověděl blonďák, Kiro se zmohl jenom na tupé přikývnutí.
„Prej by se tam měl zdržovat ten zvěd, tak uvidíme, jak moc ten popis sedí. Ale zmiňoval se o tym, že její krásu nedokáže popsat,“
„Jo, to bude ona. Potřebuješ s tím pomoct?“
„To zvládnu jak nic. Neber si to zle, Kiro. Víc lidí by bylo nápadných. Navíc, tebe potřebuju tady,“ Tanma měl jiný plán, který Kiro dychtil slyšet.
„Tobě můžu věřit. Něco se mi tu nezdá, potřebuju, abys to tady omrknul. Dozvěděl se něco víc o Sotovi a podobně. Moc se mi nelíbilo, jak promluvil při brífingu,“ vysvětlil Tanma, když se ujistil, že nikdo kolem nejde.
„Myslíš, že to zvládnu?“ Tanma nelenil, rychle položil Kirovi ruku na rameno.
„Nemyslím. Vím to. Vypadáš úplně prostě, těžko tě někdo bude podezřívat. Zkusil bych místní kantýnu, určitý pití dost rozvazuje jazyk. Ty si poradíš,“ odpověděl Tanma a zakončil to svým typickým úsměvem na půl úst.
„Jo, to máš pravdu. A Tanmič, dej na ňu pozor,“
„Dám. Jako by byla moje vlastní,“
Ještě téhož večera si Elika usmyslela, že toho už měla dost. Nedokázala se pořád dívat na ty nebohé ženy, které jsou pro krále a jeho stráž jen kus masa. Doufala, že ze spletitých chodeb si zapamatovala vše, co by mohlo pomoct. Počkala ještě chvíli, než svůj plán zrealizovala. Po Tanmově boku zjistila, že spousta hlídačů je v noci méně obezřetná, což jí hrálo do karet. Ze zahrad se dostala snadno, teď se hlavně neztratit v chodbách. Vzpomněla si, že v zahradě bylo umělé jezírko, a že cvičila svoji manipulaci s vodou, když měla čas. Dost se zlepšila. Navíc, skýtala se tím i příležitost trošku ubrat na počtu v armádě.
„Tak jo, holka. To zvládneš,“ povzbuzovala se v mysli, když pomocí vody sundala dalšího hlídače. Stačilo mu jenom obalit hlavu ve vodní kouli a nebožák se rychle utopil. Tiše a efektivně.
„Hlavně nepanikař,“
Tanma se s pomocí Hiraishinu dostal zpátky ke městu. Svůj šátek si rychle omotal kolem hlavy, jak mu ukázal obchodník v Suně. Pomocí vzduchu obhlédl situaci v nejbližším okolí, nikde nikdo. Proniknout do města bylo velmi jednoduché, možná až moc. Tanma měl svoje zvyky, obzvlášť pokud někoho hledal. Vydal se po střechách, tam se cítil nejbezpečněji.
„Tamhle jsi,“ zamumlal Tanma, kdy našel svůj cíl. Všichni Miurovi muži se vyznačovali fialovým proužkem na rukávu. Ten proužek byl dosti nenápadný, vzhledem k tmavým oděvům, které tam skoro všichni nosili, přesto Tanma byl schopný zahlédnout tento nejasný detail.
„Klid. Posílá mě tvůj pán, Miura,“ ohlásil Tanma, když zvěd mířil nožem na jeho hrdlo. Jako důkaz vytáhl zprávu, kterou mu Miura předal, aby ji zvědovi doručil. I s podpisem a pečetí.
„S jakým úkolem?“ zeptal se zvěd a sklonil čepel. Od Tanmy převzal zprávu.
„Mám za úkol dovést tu dívku, co jsi popisoval v poslední zprávě,“ zvěd si zprávu v rychlosti přečetl. Zpráva potvrzovala Tanmovy slova.
„Takže ty jsi Tanma Namikaze? Jsem Denki, pojď za mnou,“ představil se zvěd a vedl Tanmu na jedno místo.
Kiro se procházel večerním táborem. Doufal, že zachytí nějakou konverzaci. Zaslechl leda tak hulákání třech opilců, hledali svého kamaráda.
„Nu což, alkohol taky rozvazuje jazyk,“ pomyslel si Kiro a vyšel mimo hranice tábora. Ztraceného kamaráda našel, nebyl moc daleko od tábora. Zpitý jak zákon káže.
„Tak vstávej, Satoshi. Kámoši se po tobě sháněj,“ zabrblal Kiro, když našel čtvrtého opilce do party. Šouravým krokem se vydal zpátky do tábora. Hlídačům nalhal, že vede dovnitř zajatce, kterého musel tak zřídit, aby z něj něco dostal.
Tanma postával na okraji zdi. Denki mu ukázal nejlehčí cestu do paláce, pak se sám odebral z města, jak mu bylo nařízeno ve zprávě. Tanma bedlivě sledoval okolí, venku bylo minimum pohybu. Ticho bylo pomalu ohlušující, což Tanmovým citlivým uším vyhovovalo. Byl rád, že dokázal zvládnout Hiraishin natolik, že se mohl rychle přemístit kamkoliv, kde měl dohled. Během chvilky se ocitl u brány do paláce, kde byla dvojice stráží.
„Zvrásněná pokožka, modrý rty, vlasy ještě mokrý. Takže už je venku a někde tady pobíhá,“ dedukoval Tanma v mysli, když prohledal mrtvé stráže u brány. Došlo mu to rychle, Elika je pomocí svých schopností nad vodou utopila.
„Zlepšuje se čím dál víc. Kdo ví, čím ještě překvapí. Teraz ju jenom najít,“ blonďák se znovu vydal na střechy, kvůli lepšímu rozhledu. Zajatec by instinktivně vyhledával jakýkoliv východ. Tanma se porozhlédl kolem, možností měl hned několik. Brána do města, jakýkoliv směr přes hradby. Mohla být kdekoliv.
„Probůh, já jsem vůl! Potřebuješ dovolenku, chlape,“ pokáral se Tanma po chvilce uvažování. Složil pár pečetí, než si ukazováčkem a prostředníčkem pravé ruky zakryl pravé oko. Během chvilky viděl svět z ptačí perspektivy. V duchu se pokáral za to, že zapomněl na spojení s jeho orlem Orionem. Teď viděl orlíma očima.
„Tak kdepak ses nám schovala,“ mumlal blonďák pro sebe, když zkoumal okolí. Orion vzlétl, aby mohl Eliku sledovat. Elika si to zamířila k bráně do města. Tam mířil i Tanma.
Kiro se vlekl táborem, Satoshiho držel, aby se někde nevybulil. Jeho tři stejně nalití kamarádi následovali. A věděl o nich celý tábor.
„Jeden kalich, druhý kalich, to je velká vojna. Slavit se to ale musí, úroda je hojná. Třetí kalich, čtvrtý kalich dál do sebe leješ. Tvář se křiví, břicho skáče, div se nepobleješ. Pátý kalich, šestý kalich, je to děsnej hnus. Okolí se rozmazává, ale šenkýřka je kus. Sedmičku a osmičku je vážně škoda vylít, ruce se ti strašně klepou, ale musíš vypít. Devítka a desítka, tam už jseš za borce. Pak už je ti všechno jedno, nebere to konce. Tak my si tu popěvujem tuhle píseň trapnou, dál už mě nic nenapadá, no tak nashledanou!“ prozpěvovali si opilci, když se vlekli za Kirem.
„Do psí mateři, to snad ne!“ zabědoval Kiro, když začali zpívat asi počtvrté. Naštěstí se už blížili k místní kantýně. Tam složil Satoshiho na židli a sám si přisedl. Všem objednal po skleničce, ať se jim jazyky rozvážou ještě víc.
„Nenašla by se tu nějaká robota? Než se Tanmič vrátí, nemám co robit,“ zeptal se naoko, když upil. Jeden z přísedících se podrbal ve vousech.
„No, pokud nemyslíš zrovna lezení do p****e Miurovi a Sotovi,“ odpověděl vousáč, celé osazenstvo se dalo do bujarého smíchu.
„Zdá se, že Miura ví, co dělá,“ přitakal Kiro jen tak, věděl, jak na to.
„Miura jo. Ten bude daleko lepší než Nyere,“ odpověděl vousáč a napil se.
„Ale Soto! Ten se mi zdál už od začátku divnej!“ ozval se Satoshi, nejhlasitěji ze všech. Vousáč se začal nervózně rozhlížet.
„Nevím, jak to udělal, ale všichni ostatní za ním jdou jak ovce. Jako ovce, chápeš to? Přitom není o dost lepší než Nyere. Je to stejná kasta!“ pokračoval Satoshi, čímž Kira dost zaujal.
„Satoshi, zmlkni už! Nejsme tady sami!“ okřikl vousáč svého kamaráda, Satoshiho to ale dost popudilo.
„Jo, přesně. Navíc, říkat takový věci před cizincem?“ ozval se další z osazenstva. Satoshi se postavil a zapřel o stůl, co mu ještě rovnováha dovolila.
„Cizinec nebo ne, já mu věřím! Kiro je pro mě jak brácha! A před bráchou nemám žádný tajemství!“ zahulákal Satoshi a doložil to bouchnutím do stolu.
„Tak tohle ještě bude zajímavý,“ pomyslel si Kiro a přihnul si ze skleničky.
Tanma se přibližoval ke svému cíli. Musel si zvyknout, že každým okem viděl něco jiného, ale dokázal se rychle přizpůsobit. Orion pořád sledoval Eliku, ta se snažila co nejtišeji dostat z města. Ale i brána byla hlídaná.
„Sakra a jsem v pytli! Je jich víc, než zvládnu,“ zabědovala dívka potichu, což slyšel i Tanma přes Oriona.
„Raz z toho zblbnu,“ zanadával potichu Tanma, když se krčil na nedaleké střeše. U brány byli čtyři členové stráže, blonďák začal formulovat plán. Se vzduchem měl ještě hodně, co se mohl naučit, jinak by vakuum vyřešilo onen problém rychle. Musel se rychle rozhodnout. Elika vykoukla zpoza rohu, jestli se situace nezměnila. Změnila. Tanma dopadl mezi čtveřici a pobil je tak rychle, že i mrknutí oka bylo pomalé. Elika nevěřila svým očím.
„Tak jo, to je tenhle problém z krku,“ promluvil Tanma, když se kolem sebe rozhlížel a schovával dýku. Dívka se rozhodla vyběhnout zpoza rohu, Tanma si jí všiml a běžel jí naproti.
„T! Vrátil ses!“ hlesla Elika, když spočinula Tanmovi v náručí.
„Jsi celá?“ to byla jediná Tanmova starost, když uchopil Eličiny tváře do dlaní. To jí chybělo víc, než měkká postel.
„J-jo…myslím. Kde se tady bereš?“ vyzvídala Elika, když se probrala z rozplývání. Nemohla si pomoct, ale Tanmův starostlivý pohled jí přišel děsně sladký.
„Dostal jsem úkol, abych tě vyzvedl. Pojď, zmizíme odsud, pak si vyměníme informace,“ navrhl blonďák, než hvízdnul na Oriona, který mu přistál na rameni.
„T… Už mě tu neposílej, prosím,“ zašeptala dívka, když ji Tanma objal kolem ramen.
„Ne. Nepošlu,“ přišla odpověď, než se Tanma přemístil.
Do tábora se vrátili ještě v průběhu noci. Tanma si všiml, jak je na tom Elika špatně. Jak z transportu, tak z předchozích pár dní. Pomalu a potichu se dostali k jejich stanu, kde Kiro tvrdě zařezával.
„No, tak si to teda vyříkáme ráno,“ posteskl si Tanma, když vešel do stanu. Pomalu a opatrně posadil Eliku na svoji postel a podrobně si ji prohlédl.
„Proboha, co ti tam dělali? Jseš samá modřina,“ Tanma si všiml, jak je Elika podezřele zamlklá. Chvilku to trvalo, než se rozpovídala.
„Oni… oni nás měli jenom pro zábavu, T. Vůbec nic jsme pro ně neznamenaly, pouze kus masa na zásun. Když nějaká z nás odporovala, hned čekal tvrdý trest. Bití tam bylo běžný,“ Tanma si vybavil jejich rozhovor, který byl o Eličině dětství.
„Promiň mi to, Liko. Nechtěl jsem ti to přivolat zpátky,“
„To je dobrý. Nemohl jsi vědět, že to tak dopadne. T, musíme ty nebohé ženy dostat pryč. Mají stejný nárok na život, jako ty,“
„Já vím. Proto tohle musíme vyhrát. Miura slíbil, že učiní přítrž i tomuhle. Prospi se, holka. Budu poblíž,“ pronesl Tanma, když se zvedl a měl se k odchodu. Elika sledovala, jak Tanma vyšel před stan, kde se posadil do kleku a položil ruce na stehna, dlaněmi nahoru. Párkrát už ho takhle viděla. Dokázal takhle odpočívat, ale zároveň byl v pozoru. Na rtech se jí roztáhl spokojený úsměv. Tanma, co hlídá z povzdálí a Kiro, který chrápe vedle. Byla zase mezi svými. Únava se projevila dost, rozhodla se poslechnout Tanmovu radu.
Ráno se kapitán Biwa vzbudil jako první. Šel si dát několik koleček kolem tábora, aby se udržel v kondici. Několikrát proběhl kolem stanu, kde sídlili ninjové z Konohy, Tanma ho bedlivě pozoroval. Poslední kolečko vzal chůzí, aby se vydýchal.
„Hádám, že jste byl úspěšný, mistře,“ promluvil Biwa, když se zastavil asi dva metry od Tanmy. Blonďák se dosud nezvedl.
„Jo. Ale pokud Miura se Sotem něco chtěj, vyřiďte jim, ať laskavě počkají. Odpočinek je pro lidský tělo víc než prospěšný,“ potvrdil Tanma a konečně otevřel oči.
„Zajímalo by mě, kde se tu vzala,“ pronesl Biwa zaujatě, když se přiblížil ke stanu.
„Je tu se mnou. Poslal jsem ji infiltrovat město a palác. Pochybuju o tom, že by jenom lenila,“ odpověděl blonďák, když se ke stanu přiblížil. Elika pořád spala, Kiro taky. Trochu to přehnal s výslechem.
„Snad její přítomnost tady nic nezmění,“ začal Biwa po krátké odmlce, čímž si získal Tanmovu pozornost.
„Mladá žena ve vojenském táboře. Myslím si, že spousta lidí začne vyvádět. Hlavně Soto. Já bych si to nedovolil,“ pokračoval Biwa a uctivě se vzdálil od stanu. Vybavil si, jak byl Tanma nebezpečný, když jel na plno.
„Budu muset určit jistý pravidla,“ řekl Tanma, kterému stačilo, jak Elika vypadala po pár dnech v paláci. Nechtěl myslet na to, jak by vypadala v táboře.
„Asi jo,“ potvrdil Biwa pobaveně, Tanma měl ale vážný výraz.
„Jste asi nejčestnější člověk, co jsem tady potkal, kapitáne. Ve vašem věku je to vzácnost,“ uznal Tanma, což kapitánovi dodalo na sebevědomí.
Tanmovy obavy se naplnily. Sotva se Kiro s Elikou probudili, nechal si je Miura předvolat. Jak Tanma očekával, Soto byl přítomný taky.
„Rád vidím, že jste byl úspěšný, Mistře Namikaze,“ ozval se Miura, sotva blonďák vešel, Kiro a Elika v závěsu. Tanma jenom pozvedl ruce ke svému týmu, že mluvení zvládne.
„Vždy rád potěším. Ale doposud jste mi neřekl, proč jsem ji měl vyzvednout,“ promluvil Tanma, všiml si, jak sebou Soto škubnul.
„Promluvil za vás plukovník a toho jsem se neptal,“ stanem zavládlo ticho. Kiro těkal očima po celém stanu, čekal, odkud kdo přiběhne. Elika z Tanmy nespustila oči, prozatím byl její jediná ochrana.
„Než vám odpovím, Mistře, rád bych vám položil jednu otázku,“ začal Miura, Tanma polevil v postoji.
„Proč není spoutaná? Dovedl jste sem zajatce!“ ozval se místo toho Soto, vypadal nepříčetně.
„Zajatec?“ ozval se Tanma s Kirem současně. Elika si všimla, jak se oba postavili na její ochranu.
„Elika není žádnej zajatec! Je jednou z nás. Vyslal jsem ji před pár dny infiltrovat město a palác. Doufám, že se jí povedlo něco zjistit,“ promluvil Tanma tvrdě, než se otočil na Eliku s mírným pohledem. Ta jenom mlčky přikývla.
„Vy jste vyslal ženu?“ pokračoval Soto nevěřícně. Kiro si všiml, jak Tanma zabodl svůj pohled na Sota. Ten pohled cítil a byl tvrdý.
„A co na tom? V určitých situacích má víc výhod, než my všichni dohromady. Pro vás je možná jenom kus masa, co vám uvaří a roztáhne nohy na povel. Ale pro mě je to blízká kamarádka. A varuju vás, plukovníku, pokud si něco zkusíte, bude Nyere váš poslední problém!“ odpověděl Tanma, zakončil výhružkou. Kiro ucítil narůstající napětí a byl připravený zasáhnout. Elika se vyděšeně podívala na blonďáka, který pohledem pořád propaloval plukovníka. Všimla si, jak Tanma začíná zatínat svaly v rukou, aby mohl kdykoliv zasáhnout. Byla ráda za takovou oporu, ale i tak jí Tanma naháněl strach. Soto se už snažil něco říct, čehož si ale všiml Miura.
„A dost už!“
„Ale, pane!“
„Žádné ale! Buďte rád, že mistr Namikaze takhle přemýšlel a vyslal ji napřed. Už od vás nechci nic slyšet, plukovníku! Máte mé povolení odejít, hned!“ utnul Miura další možnou hádku. Hodně překvapil, protože vždy působil dost mírně a klidně. Soto sklopil oči a opustil stan.
„Omlouvám se, pane,“
„Nic se nestalo. Jen jste se bránil, mistře. A mám i svoji odpověď. Prosím, slečno. Co se vám povedlo zjistit?“ Tanma byl rád, že je Miura na jejich straně. Když byl Soto pryč, mohla audience probíhat v klidu.
Elika se dala do vysvětlování. Pod Tanmovým velením se naučila si všímat všemožných detailů, žádný nevynechala. Popsala i chodby a komnaty, o kterých neměl Miura žádné tušení, ač tam vyrůstal. Nezapomněla se i zmínit o zahradách a o vězněných ženách.
„Musím uznat, Mistře, že jste se rozhodl správně,“ uznal Miura a žasl nad schopnostmi dívky, která klečela před ním.
„To není všechno, pánové. Tamní stráže má na povel jakýsi generál Jakkaru a vůbec se s nima nemazlí,“ dodala Elika spěšně, Miura se překvapeně narovnal.
„Jakkaru…Šakal,“ pronesl Tanma tajemně, Elika mu to odkývala.
„Přesně tak. S ničím si nebere servítky, nikdo o něm moc neví a disponuje zvláštními schopnostmi. Řekla bych, dokonce, že je taky ninjou,“ doplnila Elika informace, ve stanu zavládlo ticho.
„Pamatuju si na jednoho, kdo měl přezdívku šakal. Meizu, byl pod Sotovým vedením. Vystoupal rychle,“ uvažoval Miura nahlas. Elika čekala, co z koho vypadne, nenáviděla tohle ticho.
„Až budeme mít víc času, zjistíme, co je tenhle šakal zač. Je to vše, Miuro-sama?“ navrhl Kiro, který doposud stál jako stráž.
„Ano, můžete odejít. Asi si udělám menší vyjížďku a zjistím, zda máme poblíž nějaké spojence. Sami tohle nezvládneme,“ povolil Miura a sdělil svoje plány.
Chvilku na to udělal Kiro s Tanmou menší prohlídku po táboře, aby Elika věděla, kde koho najde. Tanma na sobě neustále cítil Sotův pohled, ale pohled na klidnou Eliku uklidnil i jeho. Kiro se zrovna chvástal o tom, jak se mu povedlo rozmluvit partu chlapů.
„Kluci, díky, že tu pro mě jste. Ale bylo toho na mě moc, tak jestli mě omluvíte, šla bych si na chvilku lehnout,“ promluvila Elika, když byla konečně spokojená. V týmu se vždycky cítila nejlíp.
„Jo, pořádně si odpočiň, děvče. Takový zacházení bych nevydržel ani já,“ odsouhlasil to Kiro s úsměvem. S jeho typickým lehkovážným úsměvem.
„Dej na sebe pozor, Liko. Je to tu divnější, než jsme si mysleli,“ přitakal Tanma, vážně jako vždycky.
„T, nebuď takovej bručoun. Usměj se trošku, to ti sluší nejvíc,“ rýpla si Elika, což u Tanmy menší úsměv vyvolalo. Jenže klid moc dlouho nezůstal, dvojici si vyhledal Soto.
„Pánové, mám pro vás úkol. Mám neblahý pocit, že Nyere vyslal hlídky, aby tu dívku našli. Vím, jak moc si stráží svoje trofeje. Podívejte se po okolí, a pokud nějakou hlídku najdete, tak ji zlikvidujte,“ zněly Sotovy rozkazy. Oba listoví Shinobi se rozhodli, že se na to podívají. Pořád lepší, než lelkovat v táboře. Jenže Soto si to namířil k jejich stanu, sotva odešli.
Oba shinobi brázdili horkým pískem. Tanma dal výjimečně Sotovi za pravdu. Elika musela skolit tolik stráží, že to určitě upoutalo pozornost.
„Proč se mi to nechce líbit, Tanmič?“ ozval se Kiro, když následoval svého velitele.
„Povedlo se ti vůbec něco zjistit?“ připomněl Tanma, v Kirovi hrklo. Snažil se si vzpomenout.
„Jo. Pár chlapů si pustilo hubu na špacír. Mají ze Sota dobrej den, vůbec ho neberou vážně,“ začal Kiro a vyškrábal se na jednu dunu.
„Z toho, co jsem pochytil, tak Soto se snaží Miurovi neustále mluvit do jeho rozhodnutí. Jako by se měl stát králem on, ne Miura,“ dodal a zahleděl se do písečného moře. Slunce děsně pálilo, vítr se ani nepohnul.
„A vidím to tak, že Soto zastává starý zvyky. Doufejme, že nedojde k nejhoršímu,“ dodal Tanma a taky sledoval okolí. Oriona vzal s sebou, takže mohl dělat větší průzkum.
„Já taky. Hele, Tanmič, nenašlo by se pak něco jednoduššího? Pořád jenom odkrýváme nějaký tajemství, záhady a účastníme se velkých bitek. Rád bych si dal na chvilku oraz, chápeš, ne?“
„Jo, chápu. Pak se mrknu, až to doděláme. Pojď, přesunem se,“ zavelel Tanma a společně ušli další vzdálenost. Tábor měli pořád na dohled.
„Co si vlastně myslíš o tom šakalovi? Myslíš, že je to ninja, jako my?“ vyptával se Kiro, zatímco se snažil najít cokoliv, co by v poušti vypadalo nepřirozeně.
„Dřív nebo později to zjistíme. Zadrž, Kiro! Soto nekecal. Kontakt!“ zněly Tanmovy rozkazy, protože jedna hlídka byla na dohled.
Soto si to mířil ke stanu, kde přebývali Listoví. Když byl Tanma poblíž, nedovolil si nic. Teď ho ale vyslal pryč, jeho i toho druhého. Bez nich byla dívka daleko zranitelnější. Elika spokojeně a klidně spala. Jenže šestý smysl, který se ozval vždy, když byl někdo sledován, bil na poplach. Zahlédla pouze toho protivného plukovníka ve stanu.
„Teď už se nedivím, proč se o tebe Nyere chce tolik prát. Hotový pouštní květ,“ promluvil Soto se škodolibým úsměvem.
„Co po mně chcete?“ Elika začínala ustupovat. Mohla se bránit, ale něco ji nechtělo pustit. Zachvátil ji strach. Tenhle pocit už znala, ale pořád s ním neuměla bojovat. Doslova zamrzla. Cítila Sotovu ruku, jak přejíždí od jejích vlasů po tváři, po krku, přes rameno, hrudník, břicho a začala mířit níž.
„Jdi ode mě pryč!“ vykřikla z plných plic a zmohla se na silný úder, který padl Sotovi na čelist. Soto překvapením zakolísal, takový útok nečekal. Odpověděl taky úderem, natolik silným, že Elika vyletěla z postele. Ze strachu se zmohla leda na útěk ze stanu a následně i z tábora.
„Je jenom vaše,“ pokynul svým mužům, kteří se vydali za Elikou. Hon započal.
Elika se ukrývala za skálou. Nadávala si, proklínala se. Je ninjou, je jouninem. Je někým, kdo se dokáže takové přesile postavit. Místo toho utíká jako malá holka. Vzpomněla si na otce. Takhle se před ním schovávala taky, když měl svoje excesy. Tenkrát byla malá holka a on byl sám. Teď stojí proti přesile. A pudy jsou dost silné.
„Přestaňte! Ihned toho nechte!“ zaslechla hlas kapitána, který se snažil tohle šílenství zastavit. Jako jediný. Ale nemělo to žádný účinek, hon pokračoval. Elika sama ani nevěděla, kudy běží. Rozběhla se jedním směrem, který tušila za správný. Proti ní se postavili tři muži, nehezky se blížili. Elika jednala instinktivně, trhla rukou do strany. Trojici mužů smetla vodní vlna.
„A že mě to nenapadlo,“ proběhlo jí hlavou, když se zase dala na útěk. Svoje pronásledovatele zpomalovala tím, že nechávala ze země vypouštět vodní proudy jako gejzíry. Gejzíry se osvědčily, rychle získala náskok před svými pronásledovateli. Zaběhla za jeden kámen a hned toho litovala. Čekal tam další muž, který po ní skočil. Držel se pevně, Eliku uchvátil zmatek. Muž ji nasměroval ke korytům s vodou pro zvířata, kde jí následně zarazil hlavu. Elice bylo jasno, co má v úmyslu, jenže za sebe nemohla dosáhnout. Už nestačila s dechem. Ruce jí povolily a svěsily se podél těla. V posledních momentech ucítila ruce, jak jí projíždějí po bedrech, než se ozvalo cinknutí přezky od opasku.
„Vážně chceš takhle skončit? Takhle to vzdát a utrhnout si ostudu? Bojuj!“ zaslechla v hlavě slabý hlásek, který nabíral na intenzitě.
Muž se ani nedostal k hrůznému činu. Místo toho ucítil tvrdou ránu na zátylku, druhou ránu chytil o okraj koryta. Trvalo mu dlouho, než se vzpamatoval. Před sebou viděl postavu vytvořenou z vody.
„Co to sakra?“ chtěl se postavit, ale postava ho znovu nakopla, aby zůstal u koryta, než zasadila finální ránu. Muž skončil s hlavou zaseknutou v korytě. Postava poté zmizela, místo ní se na místo valila voda. Ostatní muži, kteří se zúčastnili honu, zůstali stát jako opaření. Všude kolem se valila voda, uprostřed toho stála postava tvořená z vody. Místo očí měla jenom dvě žluté, svítící tečky, kterýma sledovala okolí. Nikdo na takovou rychlost a sílu nebyl připravený. Tři smetla voda, další byl uškrcen bičem vytvořeným z vody, dalšímu vodní ruka prošla hrudníkem. Všichni byli na místě mrtví. Pár dalších odvážlivců se našlo, ale udělali chybu. Jednomu postava zlomila vaz, dalšího zarazila do země, třetí se proletěl, čtvrtého vzaly vodní biče za nohy a omlátily o zem, pátý se k postavě ani nedostal a skončil s rozdrceným rozkrokem. Nikdo si nedokázal spojit fakt, že vodní postava je Elika, která začala řádit. Soto to sledoval z bezpečné vzdálenosti. Taková reakce ho překvapila. Ale proti samotnému živlu nemůže nic dělat.
„Co se to stalo? Dokáže to někdo zastavit? Kde jsou ninjové?“ zaznělo z davu lidí, kteří se taky přišli podívat na jistou událost. Sota polil studený pot, voda ničila všechno kolem, valila se z neznámého zdroje. Uprostřed toho stála ta postava, kterou Soto poznal. Ihned uznal svoji chybu, že proti Elice vůbec vztáhnul ruku. Poprvé v životě nevěděl, co má dělat. Elika byla silnější, než očekával, pobila několik jeho mužů a postupovala dál k táboru. V duchu se modlil, ať se oba zbylí ninjové vrátí co nejdřív.
Kiro prohledal posledního člena hlídky, neměl u sebe nic. S Tanmou dokonale zahladili stopy, hlídka doslova zmizela v písku.
„Tak jo, tahle snad byla poslední,“ povzdechl si Kiro a setřel pot z čela. Pořád pracovali pod pražícím sluncem a v bezvětří.
„Nikoho dalšího nevidím. Je tu čisto,“ potvrdil Tanma, když skončil s průzkumem. Orion přelétával nad jejich hlavami.
„Připadám si tu jako mezi zvířatama, Tanmič. Robit takový cavyky kvůli jedný ženě,“ zabrblal Kiro, když chvilku sledoval, jak člen hlídky zajíždí pod písek.
„Zkrátka jiná kultura. Proto s tím musíme fest pohnout, a vypadnout odsaď. Už mě to začíná dopalovat,“ usoudil Tanma a utřel si svým přehozem čelo. Vedro bylo nesnesitelné.
„Ale co člověk neudělá, aby udržel alianci,“ dodal blonďák spěšně, Orion mu usedl na rameno.
„Máš recht. Hele, nepamatuju si, že u tábora byla voda,“ promluvil Kiro, když se otočil směrem k táboru. Tanma se otočil taky. Kolem tábora byla spousta vody a valila se další. Tanma na dálku dokázal určit zdroj. V duchu si nadával za to, že neudělal nějaké protiopatření. Měl tam nechat aspoň Oriona, jako druhý pár očí.
„Do p****e! Lika!“ vydral ze sebe blonďák, když vydedukoval příčinu.
„Lika? Co se tam stalo, proboha?“ přidal se Kiro, když se podíval na tu masu vody. Sám se snažil na něco přijít.
„To musíme zjistit. Pojď!“