Hokageho Syn: Origins 025 - Pouta

K bránám Konohy se přibližoval muž. Měl dlouhé, černé vlasy splývající mu po ramenech, ve tváři klidný výraz. Se svým modrošedým kimonem s bílými znaky dost razil. Šel v doprovodu dvou ANBU.
„Koho to tu dneska máme?“ zeptal se Kotetsu znaveně. Málokdy se stalo něco záživného.
„Řekl, že se jmenuje Ahura Kazuya a že tady má ženu a dceru. Vedeme ho k Hokage, ta už rozhodne, co s ním,“ odpověděl jeden z ANBU, Izumo to pečlivě a poctivě zapsal. Tsunade chtěla mít neustálé záznamy o příchodech a odchodech z vesnice a tvrdě trestala jakékoliv nedodržení.
„Dobrá tedy. Na vaši zodpovědnost,“ promluvil Izumo, když udělal záznam a trojici pustil.
Později téhož dne k bráně dosedl obří orel, z jehož hřbetu slezli tři lidé. Tým Aquila se vrátil z mise.
„A že ses s tímhle nepochlubil, Tanmič,“ promluvil Kiro, když konečně cítil pevnou půdu pod nohama. Tanma jenom orlovi poděkoval za spolupráci, než ho nechal jít.
„Neptali jste se,“ opáčil Tanma nevinně. Očividně další čas strávený v Peng-Lai dost prospěl. Obzvlášť, když ten čas byl volný.
„A není to jedno? Já jsem ráda, že jsme si mohli na chvilku odpočinout. Jsi nejlepší, T,“ poznamenala Elika, než se tým vydal zpátky domů.
„Dám tomu ještě tak dva-tři dny, než se vydáme na další misi, což?“ zeptal se Tanma, když došli na svoje rozcestí. Nešlo si nevšimnout, že sám je uvolněnější.
„Jo, to beru. Tak se mějte,“ uznal Kiro, než se vydal svou cestou.
„Jej, ještě udělat záznam. Šlak to tref,“ zabědoval Tanma, když Kiro zmizel z dohledu.
„Těžká práce velitele, co?“ Tanma jen mlčky přikývl místo odpovědi. Z Eliky radost přímo sršela.
„Tak s chutí do toho, vůdče,“ popíchla ho dívka hravě, když se vydala svojí cestou. Tanma se taky otáčel k odchodu.
„A T? Děkuju. Za všechno,“ promluvila ještě Elika naposled, než blonďákovi zmizela z dohledu.
„Kdykoliv, Liko,“ zašeptal za ní, než se už konečně vydal svojí cestou.
Elika šla k sobě domů klidně, spokojeně, ale hrdě. Zdálo se, že jí nemůže nic zkazit náladu. Za ten týden strávený v Peng-Lai byly její vodní schopnosti dost vychvalovány. Dokonce i Tanma uznal, že je na stejné úrovni. To jí dost zvedlo ego a náladu. Ještě zbývalo projít kolem dvou domů, jednoho řezníka, za informační tabulí zahnout doprava a byla doma.
„Jsem doma!“ zahulákala od dveří, když se zouvala. Ticho jí ale přišlo podezřelé. Máma jí vždycky aspoň houkla nazpátek. Díky neustálým tréninkům s jistým blonďákem věděla, co má dělat. Zaslechla tlumené hlasy, které vedly ze zahrady. Opatrným krokem šla za zdrojem. Už od chodbičky viděla pouze svoji matku sedící na židli. Jenže nemohla si nevšimnout velké modřiny na levé straně obličeje, kterou se snažila zakrýt dlouhými vlasy.
„Ahoj, Liko! Ty už jsi tady? Neslyšela jsem tě přicházet,“ Elika zpozorněla. V hlase její matky byl poznat strach.
„Mami, co se stalo?“ dožadovala se dívka odpovědi, když si klekla naproti své mámy a poukázala na její modřinu.
„Ahoj, Eliko. Dlouho jsme se neviděli,“ ozval se mužský hlas, Elika zpozorněla ještě víc.

Následujícího dne se Tanma rozhodl, že se trošku projde po vesnici, zastaví se za pár známými, pomůže s čímkoliv, pokud bude potřeba. Zkusil se vrátit na starou cestu, míň se zabývat tréninkem a minulostí. Zrovna odcházel od Kurenai, aby zjistil, jak se jí daří po Asumově skonu. Jako vždycky, nabídl svoji pomoc, ať se děje cokoliv. Jeho pozornost upoutalo několik členů ANBU, kteří se shlukli na jedno místo.
„Pravděpodobně má někdo italskou domácnost,“ pomyslel si blonďák, když se ANBU rozešli. Nevěnoval tomu přílišnou pozornost. Orion mu kroužil nad hlavou, Tanma v tom neviděl nic speciálního. Dokázal Oriona vycvičit natolik, že si domluvili pár manévrů znázorňující různé situace. Pořád lepší, než číst zprávu. S vědomím, že je klid, se mohl vydat zpátky domů. Po cestě přemýšlel nad tím, co vlastně cítí k Elice. Sám nevěděl, protože měl jistou povinnost jí pomáhat a chránit ji, ale zatím nic hlubšího necítil.

Jelikož měl Kiro rád procházky, rozhodl se projít. Prostě jen tak, že se mu chtělo. Neměl kam spěchat. Doma na něj nikdo nečekal, najezený byl dosyta, venku bylo hezky, tak proč toho nevyužít. Mysl měl prázdnou, nemusel nic řešit. Pokud by cestou nenarazil na hlouček ANBU před jedním domem.
„Hele, tady bydlí Lika. Zajímalo by mně, co se děje,“ řekl sám pro sebe a jal se obhlížet situaci.
„Zatraceně, ta vypadá, teda,“ pronesl černovlasý tiše, když si všiml ženy, která jen vykoukla ze dveří. Neměl sice tak vycvičený zrak jako Tanma, ale modřinu poznal i z dálky. ANBU se během chvilky zase rozprchli do všech směrů.
„Hmm, asi nejde o nic hroznýho. Sám jsem u nich několikrát o něco zakopnul,“ zakončil svoje sledování, než pokračoval v cestě. Došel až k samotné bráně, kde se dal do řeči s místními hlídači. Dost se s těmi dvěma Chuuniny spřátelil.
„Hej, Izumo, Kotetsu. Jaký jsou novinky?“ ozval se, aby zahnal jejich polospánek. Osazenstvo budky nadskočilo. Díky hlubokému hlasu dokázal Kiro znít jako hodně naštvaná Tsunade.
„Ou, zdravím, Kiro! Zatím všechno v klidu. Jenom ANBU nám tu přivedli nějakého chlapa. Neříká ti to nic?“ promluvil Izumo a předal Kirovi spis. Oba hlídače bolely kolena, protože z leknutí bouchli do stolu.
„Hmmm, Ahura. To jméno mi nic neříká. Pokud najdu Tanmiče, zkusím se ho zeptat,“ dumal Kiro nahlas. Ač mu příjmení bylo povědomé, jméno už nikoliv.

O dva dny později se Tanma probral. Šíleně ho bolela hlava a bylo mu špatně.
„Do h****u, tak tohle jsem přepískl,“ brblal, sotva položil nohy na podlahu. Kombinovat náročný trénink a potom pár drinků byl opravdu špatný nápad. Rozhodl se pro rychlou sprchu, než se mu uvaří voda v konvici. Sprcha ho probrala tak na půl, čerstvě uvařené kafe mohlo probrat zbytek. Z rána bylo ještě chladno, čerstvo, jak by to Tanma nazval. Pouze v kraťasech si sedl na verandu, ze které měl výhled na celou Konohu. Bylo brzo, slunce sotva vylezlo, tak bylo ticho. Na stéblech se odrážely kapičky rosy, ale teplota nedělala Tanmovi žádný problém. Svůj chod myšlenek nepřerušil, pořád se k ničemu nedostal. Všiml si zvýšené aktivity ANBU, kdo ví, co měli za stav. Aktivity ANBU mu byly neznámé. Natolik se ztratil v myšlenkách, že úplně zapomněl na čas. Dorazil už tak studené kafe a začal uklízet ten svinčík, co svým příchodem napáchal.
„Bohužel, no, žádná víla uklízečka nedorazila,“ bědoval Tanma potichu, když znovu postavil stůl, který převrhl.
„To by chtělo ženskou, ideálně,“ ozval se Kyuubi škodolibě.
„Jo, to mi povídej,“ přitakal blonďák, když se začal zabývat vysypaným odpadkovým košem.
Asi dvě hodiny poté Tanmu vyrušilo zuřivé bušení na dveře.
„Hej, Tanmič! Jseš tam? Noták, nerob, že chrápeš!“ hulákal Kiro zpoza dveří, jenže Tanma byl vzhůru.
„Co tu řveš? Co je?“ zeptal se Tanma, když otevřel. Všiml si, že Kiro není tak v klidu, jak bývá.
„Jde o Liku, mám o ní obavy,“ odpověděl Kiro, Tanma se vykašlal na úklid a se založenýma rukama na hrudi se opřel o futra.
„O co jde?“
„Taky bych rád věděl. Už dva dny jsem ji nikde neviděl. K jejímu baráku se pořád srocují ANBU a já jim do toho zasahovat nemůžu,“ vypadlo z černovlasého. Tanma se mírně zamračil, nějak mu to nesedělo.
„ANBU? U ní?“
„Podle záznamů provedli nějakýho chlápka přes bránu. Chvilku před náma, taky nesl jméno Ahura,“ Kiro na vlastní oči viděl, jak Tanma najednou ožil. Ještě před chvílí byl úplně grogy, teď ale vypadal jako po dávce adrenalinu přímo do srdce. Blonďák na sebe jenom natáhl vestu a zavřel dveře.
„Veď mě!“ rozkázal, když zamknul. Dal si dvě a dvě dohromady a vůbec se mu to nelíbilo. Po cestě Kira informoval o pár věcí navíc. Společně dorazili na místo, pomalu všichni ANBU z Konohy zabralo taktické pozice. Z domu vycházel křik a tvrdé rány.
„Co se tu děje?“ promluvil Tanma, když vstoupil do prostoru. Jelikož byl členem speciálních jednotek, mohl členům ANBU rozkazovat.
„Tanmo , dobře, že jsi tady! Máme tady výtržnosti, rušení klidu, domácí násilí,“ informovala ho ihned Yugao, dost mu věřila.
„Kde je velitel?“
„Řekl nám, ať to tu zajistíme, on vyzvedne další instrukce,“ přišla odpověď, Tanma vypadal, že ho trefí šlak.
„Ach jo, to je velitel, teda. Ať mi nechodí na oči,“ pronesl Tanma, dokud oknem ve vyšším patře neproletěla židle, následovaná další.
„Do p****e, co to tam je za šílence?“ vyjekl Kiro, když se o okno sotva zastavila i postel.
„Ahura Kazuya. Neměli jste ho tu pouštět. Myslel jsem, že komunikace mezi vesnicemi je lepší,“ káral Tanma dál, dokud postel nedopadla vedle něj.
„Co teda máme dělat?“ naléhala Yugao v obavách, ať se situace ještě nezhorší. Jejich velitel pořád nebyl vidět.
„Uzavřete tuhle oblast. Minimálně každý dvě ulice od tohohle baráku. Neko, máš to na povel! Pohyb!“ rozkázal Tanma a ANBU se dali do akce. Zaprvé kvůli hodnosti, poté proto, že ho měli raději a v poslední řadě proto, protože už měl dost tvrdý hlas.
„Ty půjdeš se mnou, budeš mě jistit, kdyby náhodou,“ nakázal Tanma a společně s Kirem vešli do domu.

Kiro tiše následoval. Z Tanmova výrazu šel strach a z hlasu bylo poznat, že nebere ne jako odpověď. Ať už měl blonďák jakékoliv důvody, šel z něj čirý hněv a nenávist.
„Do p****e! Mia-san! Tanmič, podívej na ni. Pěkně ju zřídil,“ vyjekl Kiro tiše, když narazili na Eličinu matku. Byla ještě naživu, ale nebyla už ničeho schopna.
„Je zázrak, že žije. Vyveď ji ven, určitě někdo dal vědět zdravotníkům,“ nakázal Tanma, když se ohlédl kolem sebe. Spodní patro bylo čisté. Kiro neměl odvahu něco namítat, šetrně Miu zvedl a vyvedl ven. Tanma měl pravdu, zdravotníci se blížili. Nechal starší ženu v rukou odborníků, než zase zmizel v domě. Tanma potichu vylezl po schodech, hluk byl silnější. Schoval se v tmavé chodbičce a sledoval situaci. Elika sice měla nějakou šanci, ale neměla takovou fyzickou sílu jako její otec. Navíc, bála se udělat jakýkoliv pořádný protiúder. Zmohla se leda na jednu ránu, když jí to občas vyšlo.
„Teď už mi nikam neutečete,“ promluvil Kazuya takovým hlasem, že i samotnému Tanmovi se chtělo zvracet.
„Proč tohle děláš?“ zaslechl Eličin tichý a slabý hlas, hněv už se změnil v čistý vztek. Odpovědi se už Elika nedočkala, protože Tanma zasáhl. Rychle, tvrdě a krutě. Chytil Kazuyu do gilotiny a zasadil mu tvrdý úder loktem na hrudník.
„A ty jsi jako kdo?“ zeptal se Kazuya, když se postavil. Úder bolel, Tanma zasadil tvrdou ránu, ale starý Ahura si chtěl hrát na tvrďáka.
„Někdo, komu tohle není ukradený,“ odpověděl blonďák tvrdě, když kontroloval svoji kamarádku. Postavil se před ni na její obranu.
„To je jedno. Čeká tě stejný osud,“ vyhrožoval Kazuya, i když se mu těžce dýchalo. Tanma nehnul ani brvou, i když to v něm vřelo. Kazuya se pokusil o další výpad, ale hned skončil u stěny. Tanma pochopil, že musí dům vyklidit.
„Liko, pokud se můžeš hýbat, tak uteč! Kiro je venku,“ nakázal blonďák, když měl starý Ahura potíže se zvednout. Dívka neváhala ani vteřinu a už se potácela ven.
„Teď jseš tu zavřenej se mnou!“ zavrčel Tanma, když ucítil čistý dům. V očích mu opět proběhl červený záblesk.
Elika se vypotácela ven se značnými obtížemi. Její otec ji rozhodně nešetřil, šíleně ji bolela hlava, kvůli naraženým žebrům se špatně dýchalo a nejspíš měla i něco s kotníkem, protože se nezmohla na žádný běh.
„Do p****e práce, Liko!“ zvolal Kiro, když si jí všiml. Dívka ho objala vší silou, co jí zbývala.
„Ukaž se. No nazdar, ten tě taky pěkně zřídil. Pojď, támhle jsou zdravotníci, zrovna se starají o Miu. Pojď,“ Kiro se snažil ze všech sil, aby jeho hrubý hlas zněl co nejklidněji. Pomohl Elice se dostat k týmu zdravotníků a k její matce. Slyšel za sebou tvrdé rány a výkřiky bolesti. Věděl, že to Tanma zvládne.
„To jsou všichni. Žádný další oběti,“ informoval Kiro, když předal Eliku zdravotníkům. Otočil se zpátky k domu, jestli blonďák náhodou nepotřebuje pomoct. Když přes okna viděl, jak Tanma s Kazuyou doslova hází, rozhodl se asistovat zdravotníkům.
„Ty dvě jsou zralé na pobyt v nemocnici. Mají až moc rozsáhlá zranění,“ promluvil někdo z mediků, takže začali fofrem balit věci a chystat se na transport. V odchodu jim ale zabránily letící kusy zdi a padající Kazuya.
Tanma byl nemilosrdný. Neměl k takovému chování vůbec žádné pochopení. Takoví lidé, co si vědomě dovolí na někoho slabšího a neustále někoho terorizují, byli pro něj odpad, a Tanma se k nim patřičně choval. Neměl sebemenší problémy jim vrátit jejich medicínu. Neměl vůbec žádné pochopení, žádné slitování, žádné výčitky. Cítil pouhý vztek a nenávist. A Kazuya byl jedním z těch nešťastníků, co se s ním dali do sporu. I když byl Tanma rychlý jako vítr a silný jako býk, celé se to několikanásobně navýšilo vlivem vzteku. Celý dům dekorovaly různé díry ve zdech a v podlaze, kam Kazuya tvrdě dopadl.
„Co jseš vůbec zač? Co po mně chceš?!“ zakřičel Kazuya už zoufale, protože to podle něj nebralo konce. Blonďák stojící proti němu vypadal, že si v tom libuje. Jenže blonďák neřekl ani slovo, jen se blížil ke své oběti. A Kazuya byl zahnaný do kouta, vysílený, vyčerpaný a bez možnosti úniku. Podíval se svému trýzniteli do očí, viděl jen rudou barvu a čirou nenávist. Obě ruce měl zlomené na několika místech, když se snažil o nějaký protiúder. Jenže Tanma ho vůbec nešetřil, jen mu zasadil další tvrdý úder do břicha. Kazuya poté poznal, že letí vzduchem a naráží do zdi, která byla naproti. Náraz mu už po několikáté vyrazil dech.
„Prosím, už dost! Milost!“ žadonil Kazuya, když ho Tanma zvedl a přitlačil na zeď. Jenže Tanma ho probodával krvavě červenýma očima, vlasy mu divoce lítaly kolem obličeje.
„Ty máš ještě tu drzost škemrat? Nezasloužíš si nic jinýho! Ty a tobě podobní!“ zachrčel Tanma tvrdě, v tomhle stavu už byl dlouho a dost ho to ovlivnilo. Kazuya jen vyčerpaně svěsil hlavu, kterou mu Tanma znovu zarazil do zdi dalším úderem. Následovalo několik dalších úderů na trup, každý následující úder byl tvrdší než ten předchozí. Starý Ahura se už nezmohl na křik, bolel ho každý čtvereční milimetr na těle. Poznal svoje metody na vlastní kůži. Tanma ho s každým úderem bořil hlouběji a hlouběji do zdi. Pěst následovala další pěst, neustálo to ani po hlasitém prasknutí žeber. Kazuya byl zaražený ve zdi a doufal v konec. Jenže Tanma zasadil poslední úder, tvrdý kop z otočky, který staršího muže prorazil zdí naplno. Blonďák se podíval nově vzniklou dírou ve zdi, kam Kazuya dopadl. Daleko nedopadl, spadl jen kousek od vchodu.
Kiro se chtěl hned vydat k padlému Ahurovi, jenže pohled na zuřícího Tanmu ve zdi jeho pohyb zastavil. Nikdy neviděl tak čirou a vroucí nenávist. Podvědomě věděl, že pokud by se přiblížil, taky by mohl jednu schytat. Tanma se pomalu snesl z patra ven na zem, Kazuya ještě žil, ale Tanma ho nechal ve stejném stavu, jako Kazuya nechal svoji rodinu.
„Ošetřete mu to nejnutnější, pak odsaď vypadne!“ rozkázal Tanma a projížděl okolí rudýma očima. Nikdo neměl odvahu mu odporovat. Kiro si v mysli potvrdil, že radši naštve Tsunade, než Tanmu. Nechtěl si zaprvé pokazit přátelství, ale hlavně by těžko mohl žít s pocitem, že po něm někdo vytrvale jde. O Tanmovi věděl, že je dokonale vycvičený zabiják a je schopný jít po svém cíli jako predátor. Ale tohle byla čistá msta. Vždycky měl k blonďákovi patřičný respekt, teď se to ale změnilo ve strach. Elika zvedla hlavu, dělala si starosti o svého přítele. Viděla jen svého otce, který balancoval na pokraji smrti, ležel na zemi jako spráskaný pes. Nad ním stál Tanma, se svou divokou vizáží. Nepřestával Kazuyu propalovat nenávistným pohledem. Pohledem, ze kterého šel strach. V jejích očích povýšil ještě výš. Nejen, že byl velitelem, rádcem, učitelem a dobrým přítelem. Teď se projevil jako zuřivý ochránce, snad ještě zuřivější než matka chránící své mladé. Ať se stalo cokoliv, Tanma byl vždycky s nimi. Adrenalin už opadl, tak jen znaveně položila hlavu na lehátko, které zdravotníci dotáhli s sebou.

Po celé Konoze se to rozneslo rychleji než virus. Asi dobré tři dny o tom nikdo nemluvil. Kiro se snažil, co to šlo, aby na to lidi co nejrychleji zapomněli. Po celou dobu navštěvoval Eliku a její matku, aby se ujistil, že je všechno v pořádku. Naštěstí nešlo o nic závažného, jen pár modřin a naraženin, ale ty pominou po pár dnech. Dost mu chyběl jistý blonďák, aby trošku uvolnil situaci, ale zrovna byl na misi. Tým 7 a 8 měli za úkol najít Itachiho dřív než Sasuke, tak bylo ve vesnici poněkud ticho.
„Ještě jednou díky, Kiro. Jsi fakt kámoš,“ promluvila Elika, když se Kiro chystal k odchodu z další návštěvy. Na Kira se dalo vždycky spolehnout.
„Nezmiňuj to, Liko. Zrobil bych to kdykoliv,“ opáčil černovlasý svým typickým bezstarostným úsměvem.
„Jsem ráda, že máš takové přátele,“ řekla Mia s úlevou, ale pořád neměla odvahu se zvednout. Elika jen mlčky přikývla.
„Tanmič měl pravdu. Tady si člověk najde kámoše rychle,“ uznal Kiro, když se opřel o parapet. Začal uvažovat, kde Namikaze vůbec je. Za celou dobu se neukázal. Kiro si domyslel, že je zase někde o samotě a užírá se lítostí a hněvem. Elika pochopila jeho výraz, myslela si totéž.
„A kde vůbec je? Za celou dobu se neukázal. Taky bych mu ráda poděkovala,“ pokračovala Mia a odvážila se trošku posunout v posteli.
„Je trošku zvláštní, ale je to dobrý člověk. Nikdy jsem ho nezažila, aby se domáhal chvály a podobně. Nikdy se neprosil o něčí pozornost. Vždycky to dělal automaticky,“ řekla Elika potichu a zabodla pohled na svoje nohy pod peřinou. Taky ji trápilo, že se Tanma neukázal.
„Taky bych rád věděl, kde je mu konec. Můžu se po něm podívat,“ navrhl Kiro a už se měl k odchodu. U dveří se ale zastavil.
„Máte vůbec kaj zůstat, než se vám opraví barák?“ zeptal se ještě, když vzal za kliku. Mia měla nějakou kamarádku, Elika zatím neměla nic.
Kiro věděl, kde Tanmu hledat. Nejčastěji ho nacházel na cvičišti u svého bydliště a měl pravdu. Byl venku a trénoval s katanou. Očividně trénoval delší dobu, vzhledem k tomu, jak vypadal. Vypadal strašně. Ruce měl doničené ještě víc než předtím, oči měl zapadlé do obličeje.
„Hej, v klidu! To jsem já!“ oznámil Kiro na svou obranu, když ucítil chladné ostří na svém krku. Tak moc byl Tanma zabraný do tréninku. Blonďákovi to naštěstí došlo a odtáhl meč.
„Co chceš?“ zeptal se Tanma hrubým a tichým hlasem, když schovával meč. Kiro šel za ním.
„Jenom ti chcu říct, že už jim je líp. Ale budou potřebovat nějaký útočiště, než se jim opraví barák,“ odpověděl černovlasý, když Tanma uklidil katanu na patřičné místo.
„Mia bude zatím žít u nějaký svojí kamarádky, ale Lika ještě nemá nic,“ pokračoval Kiro, když blonďák neodpověděl. Černovlasý věděl, proč byl jejich velitel takový odtažitý. Čekal řeči ve stylu, že to měl Tanma tušit a pak by se to nestalo. Znal ho dobře, věděl, že si to dával za vinu.
„Proč mi to říkáš?“ Kiro to poznal i z Tanmova tónu. Byl tichý, sotva slyšitelný, takový býval pouze, když se stal nějaký problém.
„Protože ses tam za celou dobu neukázal, chytráku. Navíc, takhle bys to mohl napravit,“ navrhl Kiro, Tanma se zamyslel. Zvažoval to.

O další dva dny později čekal Tanma před nemocnicí. Zrovna je měli pustit. Pořádně to promyslel. Sám věděl, že i Elika bude zakřiknutá a emočně roztěkaná. Tanma moc dobře věděl, jak je špatné to v sobě držet. Konverzace proběhla pořádně trapně.
„Hej, Liko. Jsem rád, že jsi už v pohodě,“
„Ahoj, T. No, více méně. Proč ses neukázal?“
„Ztratil jsem se v myšlenkách,“ vymluvil se blonďák, sám neznal důvod. Na tuhle výmluvu se Elika jenom mírně usmála.
„Co budeš robit včil?“
„Sama nevím, popravdě. Máma bude prozatím u kamarádky, já jsem nad tím ještě nepřemýšlela,“ odpověděla dívka, blonďák vypadal, že sbírá odvahu.
„Budeš u mě. Kvůli bezpečnosti,“ vypravil ze sebe nakonec Namikaze, což dívku šokovalo. Následně mlčky šli k Tanmovi domů. Blonďák věděl, že bude muset pár věcí pozměnit.
„Jako doma, Liko. Můžeš být úplně v klidu,“ promluvil Tanma, když došel k sobě domů. Udělal pár úprav, ať si může Elika kde složit hlavu. Sám se prozatím přestěhoval do své pracovny.
Další den večer se Tanma vracel od Kira. Musel ho informovat, že kvůli téhle komplikaci se další mise prozatím posouvá na neurčito. Kiro s tím problém neměl, sám si potřeboval zařídit pár věcí. Tanma se vyškrábal na kopec, na kterém stál jeho příbytek, kde zaslechl rány. Poznal ten zvuk, byl to boxovací pytel, který měl zavěšený na jednom stromě. Ještě když odcházel, tak tam Elika byla a zasazovala jednu ránu za druhou.
„Ještě nemáš dost? Jseš tam od tý doby, co jsem odešel,“ ozval se Tanma, Elika zasadila další úder, než se zastavila. Těžce oddechovala.
„Nevím, jestli bys to pochopil,“ promluvila dívka tiše mezi nádechy a výdechy. Tanma jenom došel k pytli a bez problémů zastavil jeho houpání.
„Aby ses nedivila. Dělával jsem totéž,“ začal blonďák, čímž si získal její pozornost. Tanma si jen sedl pod nedaleký strom, směrem ke Konoze. Sledoval, jak se pomalu noří do tmy.
„Míchá se v tobě vztek a lítost. Poznám to, Liko, nemá cenu to zapírat,“ pokračoval, nespustil dívku z očí. Elika si rezignovaně povzdechla, Tanma ji měl přečtenou. Rozhodla se, že si přisedne k němu.
„Jsem ostuda. Jsem Jonin, umím bojovat, umím se bránit. Teď jsem ale ztuhla. Zamrzla jsem, nemohla jsem…“ začala dívka s nepřítomným pohledem. Tanma její psychice rozuměl.
„Ovládl tě strach. Kolikrát jsem pomáhal těm, kteří měli problém se svými vrstevníky. Taky měli strach nějak zasáhnout. Prý měli zažitý, že když se odvážili dát ránu, na oplátku dostali pět dalších a ještě tvrdších,“ přerušil ji Tanma znalecky. Rozhodně vypadal, že ví, o čem mluví.
„Jak to s nima dopadlo?“
„Budu upřímnej, jenom pár se rozhodlo v učení pokračovat. Zbytek si myslel, že to jsou kraviny a už jsem o nich dál neslyšel,“ odpověděl Tanma, vzpomněl si na svoje mládí. Aby zapomněl na svoje trápení, snažil se pomoct všem, jak to jenom šlo.
„V čem to spočívalo?“
„Vzal jsem na sebe podobu těch agresorů a zkusil jejich způsoby. Ale nevracel jsem tu pětici tvrdých úderů, jak mi říkali,“ znovu odpověděl blonďák, což Elice na sebevědomí moc nepřidalo. Vědomí, že by měla znovu stát proti svému otci, i kdyby to byla pouze iluze, jí otáčelo žaludkem.
„Taky jsem ale pochopil, že cokoliv cejtíš, cokoliv tě žere zevnitř, musí prostě ven. Nemá smysl to dusit v sobě,“ promluvil Tanma po chvilce ticha, než se zvedl a došel na otevřenější plochu.

Elika neochotně došla za Tanmou, který na sebe vzal podobu jejího otce. Strachem se jí sevřel žaludek, zároveň ale cítila i něco navíc. Cítila vůči němu obrovskou nenávist. I přes značnou únavu cítila zvedající se touhu po něm skočit a rozsápat mu krk holýma rukama. Tanma viděl její vnitřní souboj, rozhodl se ji popíchnout.
„Tak pojď mi!“ doslova na ni houknul, jenže hned na to se Elika sesunula k zemi, paralyzována strachem. Tanma pochopil, že to bude těžké. Jemu samotnému se to příčilo, ale nedalo se svítit. Musel být hnusný.
„No to mě podrž! Jonin a tady padáš na kolena! Není divu, že nic nedokážeš!“ promluvil přeměněný Tanma, když se blížil k Elice. I když byl na její dosah, dívka se pořád nezvedala.
„Je to marný,“ posteskl si Tanma s Kazuyovou osobností. Cítil zklamání, hlavně za sebe, že musel klesnout takhle hluboko.
Sotva se Tanma otočil a udělal pár kroků, něco zaslechl. Rozuměl pouze tomu, že je mrtvý, než se otočil. Elika se na něj řítila jako tsunami, sotva mu byla na dosah, přišla záplava různých úderů a kopů. Tanma sotva stíhal uhýbat a blokovat. Uvažoval, jestli se má pokusit o protiúder, aby ji ještě víc rozčílil. Konec konců, sbíralo se to s ní několik let.
„To je ono! Jen to vypusť ven!“ proběhlo Tanmovi hlavou, když se mu povedl jeden protiúder a získal si od Eliky vzdálenost. Elika jenom vzteky zařvala, jakmile se znovu postavila na nohy. Blonďák si všiml, že se zatáhlo. Znovu se zaměřil na dívku před sebou, z té cákala voda při každém pohybu. Tanma věděl, že si sahá na samotné dno, když se opět mění ve vodní postavu. Teď se musel naplno soustředit. Jenže když vlna střídala vlnu, ze které vyletěl tvrdý a rychlý kop nebo úder, bylo těžké něco vymyslet. Zmohl se pouze na úhyby, občas stihl něco vyblokovat.
„Zabiju tě!“ soptila Elika a povedlo se jí Tanmu chytit pomocí vody. Teď ho měla ve své moci, mohla si s ním hrát. Tanma byl rád za svůj výcvik, protože kombinaci tří vln, uzavření do vodní bubliny, pěti tvrdých úderů a několika prásknutí o zem by nikdo jen tak nepřežil. Jenom poslední rána byla natolik tvrdá, že se Tanma přestal soustředit na Henge.
Počasí se zhoršilo, spustil se pořádný slejvák. Tanma se pracně zvedl ze země, Elika mu dávala do těla. Ale všiml si, že se sama potácí a tělo vytvořené z vody začíná slábnout. Věděl, že to musí rychle ukončit, protože to mělo za následek smrt. A nechtěl žít s pocitem, že někdo zemřel kvůli jeho vyučujícím metodám. Směle se vrhl proti vlnám, teď se mohl naplno bránit. Teď měl jiný úmysl. Vlny překonal s naprostou lehkostí, konečně byl Elice blíž, aby se s ní pustil do prostého Taijutsu. Věděl, že v téhle formě má velký problém s bojem nablízko. Teď ji chtěl hlavně natolik unavit, aby povolila ze své vodní formy.
„Liko, slyšíš mě tam? Vím, že jo,“ pokusil se Tanma o komunikaci. Elika se snažila vzdálit, aby měla nějaký prostor na nějakou techniku, jenže Tanma vždycky srovnal krok.
„Poslouchej mě, holka. Už je klid, už je to dobrý,“ zkoušel to blonďák dál, když vyblokoval pokus o úder.
„No tak, Liko. To jsem já,“ další vyblokovaný úder. Údery už šly s menší silou a rychlostí. Tanmův plán vycházel.
„No tak,“ promluvil naposled už šeptem. Úder už sotva cítil, povedlo se. Před ním už stála pouze těžce unavená Elika, mokrá jak myš a unavená jako kotě. Její pohled se změnil, vypadala, jako kdyby z ní spadlo velmi těžké břemeno.
„Liko,“ ozval se Tanma tiše, aby získal její pozornost. Elika na něj jenom pohlédla svýma hnědýma očima, ještě pořád byla vyděšená.
„T…“ dívka se svezla na kolena, Tanma šel s ní. Nevěděl, co od ní čekat, tak zkusil svoje štěstí a natáhl k ní ruku. Jenže dívka byla rychlejší a vší silou ho objala. Cítil, jak ho k sobě silně tiskne a boří mu hlavu do ramene.
„Promiň mi to, T,“ zaslechl její šepot i přes silný déšť, který je oba smáčel. Tanma chápal její bolest.
„To je v pořádku,“ odpověděl nazpět stejně a šetrně objetí vrátil. Déšť ho vůbec nezajímal, teď ho zajímala pouze dívka v jeho náručí. Cítil, jak se celá klepe a brečí mu do ramene, ale okolním chladem to nebylo. Nezmohl se na jakékoliv slovo, sám to kdysi potřeboval a nikdo nebyl k dispozici. Teď to může u někoho napravit.
„To je v pořádku. Jen to pusť ven,“ ujišťoval ji šeptem a hladil po vlasech. Pokračoval v tom tak dlouho, dokud mu dívka neusnula v náručí. Opatrně se zvedl i s Elikou v náručí, aby se mohl přemístit zpátky dovnitř z nepříznivého počasí. Věděl, že i takový psychický nápor člověka úplně vyčerpá. Povedlo se mu z ní sundat pouze její bolero, aniž by ji vzbudil, na víc neměl odvahu. Sám unavený se přemístil do své pracovny, týden byl hodně náročný. Sundal ze sebe akorát přehoz a vestu, než se taky natáhl na pohovku. Byl rád, že už je klid, mohl se taky vyspat.