Hokageho Syn: Origins 017 - Znovu učitelem

Tanmův tým se v průběhu odpoledne vrátil zpět do Listové. Rozhodli se rovnou navštívit Tsunade, podat výsledky.
„Dobrá práce, týme Aquilo. Sakra, proč zrovna tak blbě?“ rozčilovala se Tsunade nad Tanmovým pojmenováním týmu, když přebírala zprávu.
„V čem je problém?“ zeptal se Tanma a složil pečetě. Na stole se objevil orel.
„Aha, tak proto,“ utrousila Pátá a schovala zprávu do přihrádky.
„Pěknej pták,“ ozval se Kiro, když Tanma orla odvolal.
„Rychlej a spolehlivej přítel. Používám ho na průzkumy a posílání zpráv,“ opáčil Tanma, když Tsunade cosi hledala ve stole.
„Můžu vám říct, že pro další mise už nemusíte chodit za mnou. Dostanete tenhle úkolníček a budete si sami vybírat,“ sdělila Tsunade a vytáhla malý sešit. Očividně byl rychle pořízen v nejbližším papírnictví.
„Kdo se toho ujme? Kdo je velitel?“ sotva se Pátá zeptala, Kiro s Elikou udělali krok dozadu a ukázali na Tanmu prstem.
„H****i!“ promluvil blonďák dotčeně, ale přesto sešit převzal.
„Pak vás budu zase posílat na mise sama, až tohle dokončíte,“ řekla Tsunade, když Tanma otevřel na první stránku. Úkolů bylo tak pět, šest.
„Za mě je to všechno. Dám vám dva dny volna, včetně dneška. Pak bych vám doporučila se zaměřit na žádost od Gaary,“
„Jasně, třeba udržovat alianci,“ odkýval Tanma a měl se k odchodu.
„Dva dny, včetně dneška? To nám dělá…“ začal dumat Kiro, Tanma se zastavil v půlce kroku.
„Dva a půl dne,“ odpověděl Tanma s Elikou současně, Pátá to jenom odkývala. Na Kirovi byla znát radost.
„A Tanmo, ještě jedna věc,“ ozvala se Tsunade, což donutilo Tanmu se otočit.
„Narutova mise sice dopadla neúspěšně, ale nikomu se nic nestalo. Zastav se za ním, a pomož mu s tréninkem, ať se tolik nespoléhá na Kyuubiho,“ Tanma jenom přikývl. Dokázal si udělat obrázek. O chvilku později se tým znovu sešel venku, aby si vyměnili informace.
„Tak a co včil? Máme před sebou dva a půl volna, lidi,“ vyzvídal Kiro, když vyšli z budovy.
„Ráda bych trochu pocvičila a třeba něco podnikla,“ navrhla Elika s pohledem zaměřeným na oblohu.
„Tak jestli se mnou počítáte, tak leda zítra. Dneska jsem zralej leda tak na sprchu, kus žvance a postel,“ promluvil Tanma, od Hokageho budovy se dost vzdálili.
„Jo, máš pravdu. Sprchu a spánek taky neodmítnu,“ uznala Elika, než se dostali na svoje rozcestí, kde si každý šel svojí cestou. Doma Tanma udělal to, co řekl. Smyl ze sebe pot a špínu, něco malého k jídlu do sebe naházel a praštil sebou do postele.

Dlouho mu ale spánek nevydržel. Kolem půlnoci ho zase začalo píchat v boku.
„No jo, sakra! Šak už jdu!“ zavrčel nevrle a zvedl se z postele. I v šeru viděl na svůj odraz v zrcadle, zaměřil se hlavně na jizvu ve tvaru křížku na levém boku.
„Kdo ví, jak mi to tenkrát zašili. Je to spíš otrava,“ proběhlo mu hlavou, než na sebe hodil kraťasy a vestu. Rozcvičku začal překážkovým během. Elika taky nemohla moc spát. Ráda si přispala, teď ale měla budíček kolem půl sedmé. Celá Konoha ještě spala, když procházela ulicemi. Změnila směr a zkusila svoje štěstí u Tanmy, protože ten vypadal na ranní ptáče. Ranní les u jeho obydlí vypadal úplně jinak než ve dne. Brzké ranní slunce prosvítalo mezi listy a odhalovalo rosu. Tanma mohl být kdekoliv, proto se řídila intuicí. Našla ho nedaleko jeho obydlí, zrovna cvičil. V rukou si protáčel tyč, tvrdě se soustředil. Elika se na něj zaměřila. Vypadal, že ho něco trápí, ale přesto byl jeho pohyb rychlý, dynamický. Točil s tyčí v rukou tak rychle, že takřka nebyla vidět. Rychle střídal polohy nohou, skoro jako kdyby tančil. Elika si vzpomněla na začátek jejího tréninku, Tanma měl svoji melodii. Po chvilce jí došlo, že se jen tak neprotahuje. Všimla si, že se postupně kolem Tanmovy tyči tvoří zelené pole, které následně Tanma jedním švihnutím vyslal ven v podobě větrné vlny. Vestu měl rozepnutou do půlky hrudníku, vlasy rozpuštěné. Dívka se nemohla odtrhnout.
„Opakování je matka moudrosti, že? Ale proč se nemůžu odtrhnout? Ale něco ho trápí, je to vidět. Jindy se tak nemračí. Proč mě to vlastně trápí taky?“ ptala se dívka v mysli, nevšimla si, že Tanma už skončil.
„Nespi!“ ozval se Tanma, když lusknul Elice před očima. Ta s vyjeknutím odskočila.
„Já nespím!“ ohradila se dotčeně a skrývala červeň. Blonďák jen uznale přikývl, než si posbíral vybavení.
„Co ty tu vůbec? Myslel jsem, že mě nebudeš chtít vidět…no, po tom, co se stalo,“ pronesl Tanma, když sebral ze země bokken a přesunul se k jednomu stromu, kde měl položený batoh. Elice dlouho trvalo, než pochopila, co tím myslel.
„Ať se stalo cokoliv, vím, žes to nebyl ty. Jenom někdo, kdo ti byl podobnej,“ trvala dívka na svém, Tanma ji jenom sledoval s nadzdviženým obočím.
„Nebyl to ten Tanma, co znám a mám ho ráda. To byl prostě někdo jinej. Ty jsi teď a tady, T, takže proč bych s tebou neměla chtít trávit čas?“ blonďák uznale zakýval hlavou, než zavřel láhev s vodou.
„Omluvit bych se spíš měla já,“
„Není za co, Liko. Chybovali jsme oba,“ odbyl ji Tanma, když schoval láhev. Elice se dost ulevilo.
„Takže jsme v pohodě?“ zeptala se nadějeplně, její společník na sobě nedával nic znát.
„Tak dlouho, dokud jseš ty v pohodě se mnou,“ přišla odpověď.
Tanma si sedl pod strom a vydýchával. Elika se rozhodla, že se k němu přidá. Konec konců, měli si o čem povídat.
„Jseš mi ale nějakej akční, T. Takhle se drtit hned po ránu,“ nemohla si odpustit poznámku, nad kterou se Tanma jen pousmál.
„Je to ze zdravotního hlediska. Navíc, ty máš co mluvit,“ opáčil Tanma, načež se oba zasmáli.
„No jo, v poslední době špatně spím. Proč ze zdravotního?“ blonďák si jen vykasal vestu pod žebra. Elika si všimla, jak tvrdě je vypracovaný, překvapila ji ale dlouhá a široká jizva na břiše a jizva ve tvaru křížku na levém boku. V hlavě se snažila přijít na důvod.
„Ten křížek je z operace. Před deseti lety se mi utvořila tuková bulka, která furt rostla. Musel jsem pod kudlu. Doktor mi následně řekl, že jestli nechcu, aby se vracela, musím jednou za měsíc strávit víc jak šest hodin tvrdým tréninkem. Raz za čas obětuju jednu noc,“ vysvětlil Tanma, když zase shrnul vestu dolů.
„A ta na tom břiše?“
„Pamatuješ naši první misi u Travnaté? Byl jsem tam páru roků zpátky. Taková menší památka,“ pousmál se blonďák a zvedl pohled do korun stromů. Elika ho bedlivě sledovala.
„Vlastně, každá jizva na mým těle má svůj příběh, kterej můžu převyprávět,“ pokračoval s lehkým uchechtnutím. Elika zatím nic neřekla, překvapilo ji, jak je klidný. Na břiše měl jizvu, která by spoustu lidí stála život a on se tomu posmívá.
„A co ta přes rty?“
„Jo tahle. Pamatuješ na dobu, kdy Písečná a Zvučná zaútočila na Konohu?“ zeptal se Tanma s vážným výrazem, což Eliku vyděsilo. I přesto odpověděla kladně.
„Jeden ze Zvučnejch měl kliku,“ přišla neutrální odpověď. Elika se zamyslela. Útok na Listovou se stal před čtyřmi lety, to byl Tanma ještě kluk. Sotva věřila tomu, že to zvládl přežít, většinu z toho ještě sám.
„A teraz já“ ozval se blonďák náhle, Elika málem vyskočila do korun stromů, protože ji vytrhl z myšlenek. Přesto mu pokynula, aby pokračoval.
„Říkala jsi, že jsi už spala za horších podmínek. Čemu to?“ položil blonďák otázku.
Elika sebou škubla. Věděla, že na to jednou dojde. Nerada na to vzpomínala, přesto se zhluboka nadechla. Tanma si všiml, že se hodně zdráhala, ale nehodlal tlačit.
„Vyrůstání v Mlžné bylo krušný. Otec si nás brával do parády, úplně všechny. Bití, ponižování, nadávky, to bylo na denním pořádku. Měla jsem strach, schovávala jsem se všude možně. Dokonce jsem spala i ve skříni, jednou jsem se vecpala i do kufru, abych se před ním ukryla,“ spustila Elika, hlava jí spadla mezi kolena. Tanma se rozhodl nic neříkat, jenom poslouchat.
„Zlom nastal v momentě, kdy už toho měl brácha dost a postavil se mu. Poprali se, otec z toho vyšel jako vítěz a ještě bráchu dorazil. Máma už toho taky měla plný zuby, sbalily jsme nejnutnější a šly pryč. Útočiště jsme našly až tady,“ pokračovala dívka s mírnou úlevou v hlase, Tanma jenom uznale pokýval hlavou. Dokázal si ten obrázek představit, a jaké to přineslo následky.
„Od tý doby mám problém se sebevědomím. A upřímně, každej den usínám s obavou, že ráno bude stát nade mnou, až se vzbudím,“ dodala nakonec, výrazně se jí ulevilo. Čekala, jak Tanma zareaguje.
„To vysvětluje, proč jsi taková zakřiknutá. Vím, že je to strach, ale teď už zbytečnej. Teď jseš v Konoze, ne v diktatuře jako Kiri. Tady ti nikdo za tvůj nesouhlas hlavu neurve, Liko. Tady se všichni snažíme vyslechnout co nejvíc možností. Bojujem jeden za druhýho, pomáháme si. Tvůj otec by byl dřív zadrženej, než by se k tobě dostal. Pochybuju, že zvládne obejít bezpečnostní bariéru,“ pronesl Tanma s podporou. Věděl, že zrovna tohle Elika potřebovala.
„To sebevědomí přijde samo. Možná dřív, možná později. Ale tady jseš už na lepším místě, tak na to nemusíš myslet,“ pokračoval blonďák, dívce se na rtech začal roztahovat úsměv.
„Jsem ráda za vás dva. Myslím, že díky vám to zvládnu,“
„To nejsem jenom já a Kiro. Ale všichni tady. Přátele si tu najdeš rychle,“ přesně tohle Elika potřebovala. Podporu a porozumění. Blonďák uměl vždycky překvapit.
„Díky, T. Ale ten strach a nejistota tam vždycky bude. To už asi neovlivním,“ promluvila Elika, hlas plný vděku, ale i pochybností.
„Jseš trubka, víš to? Ale rozkošná trubka,“ opáčil Tanma s úsměvem, Eličiny tváře polila červeň.
Nastala typická trapná chvilka ticha. Tanma odpočíval po náročném tréninku, Elika přemítala nad tím, co jí blonďák řekl.
„Ale pochybuju, že ses tu vydala takhle poměrně brzo, aby sis se mnou pokecala,“ promluvil Tanma, aby ticho prolomil. Nikdo z obou osob neopustil svoje místo.
„Tak trochu. Chtěla jsem ještě trošku potrénovat,“ odvětila dívka, Tanma si všiml, že její ostýchavost trochu opadla.
„Jo. Kiro mi řekl, že se ti to povedlo, ale bylo to pod návalem emocí. Je to slušnej pokrok, ale není to ono,“
„Snažila jsem se jet podle tebe, ale pořád nic. Chtěla bych to umět ovládat stejně, jako ty. Kdykoliv si zamanu,“ řekla dívka odhodlaně. Tanma byl za ni rád, pomaličku se začínala projevovat.
„Věděl bych ještě o jedný věci. Takovej menší test. Pojď za mnou,“ navrhl blonďák a zvedl se, únava z probdělé noci na něm nebyla vůbec znát. Po cestě se dal do vysvětlování.
„S mistrovským ovládáním živlů přichází i tak zvaný pasivní vlastnosti. Nabereš charakteristiky, co jsou pro danej element očekávaný. Vem si třeba Kira. Ten má zemi. Z nás tří je fyzicky nejsilnější, drží se při zemi a je na něj spoleh,“ začal Tanma, když vedl cestu. Šli společně po ostrých kopcích lemující Konohu, Elika měla pocit, že místy slyší vodopád.
„Ale všechno má i nějaký negativa, ne?“ zeptala se Elika, když asi po šesté doběhla Tanmu, který na ni čekal.
„Jo. Je děsně tvrdohlavej. Doslova tajako tak,“ odpověděl Tanma a pokračoval v cestě. Elika mu to uznala, Kiro byl paličák. Jak si něco usmyslel, šel po tom tvrdě. A kolikrát mu trvalo dlouho, než něco pochopil.
„A co ty, T? Jak je na tom vzduch?“
„Jsem hbitější a rychlejší. Ale zase mám tendenci věci zlehčovat. Pojď, za chvilku jsme tam,“ odpověděl Tanma a seskočil z jednoho většího kamene. Elika začala uvažovat o tom, jaké budou její pasivní vlastnosti.
„U vody se spoléhá na to, že její uživatelé budou jedni z nejlepších plavců s pořádnou kapacitou plic. Ale horko jim nedělá dobře. Tak jo, jsme tady,“ dokončil blonďák a zastavil se na okraji útesu. Po levé ruce měl vodopád.
„Tak jo, o co jde?“ zeptala se Elika, když srovnala krok. Vodopád ústil do velkého jezera, očividně o tom místě věděl jenom Tanma.
„Se svým tréninkem jseš už dost daleko, ale něco ti blokuje přístup. Musíme to zkusit probudit. Voda by tě měla chránit a pomáhat ti,“ odpověděl Tanma, Elika se nahnula přes okraj. Byla to pořádná výška.
„Takže skočit?“
„Takže skočit. Nechám ti tu soukromí,“ potvrdil Tanma a vydal se k odchodu. Elika se ohlédla za svým kamarádem, skutečně odcházel. Neměl v úmyslu se někde zašít a šmírovat. Když se jí blonďatá hříva ztratila z dohledu, otočila se zpět k jezeru. Cítila, jak ji voda volá a láká. Nemohla si pomoct. Rozhodla se prolomit ledy a zbavila se oblečení, které si uložila pod kameny u vodopádu. Zhluboka se nadechla a skočila šipku do vody podél vodopádu. Volání bylo moc silné.

Tanma se vrátil ke stromu, kde nechal svoje nástroje na cvičení. Nečekal, že tam na něj bude čekat Naruto.
„Niisan,“
„Nějak brzo na tvoje poměry. Co se stalo?“ promluvil Tanma, když se přiblížil ke svému sourozenci.
„Potřebuju poradit. Asuma-sensei mi ukázal jak použít svoji větrnou chakru do zbraně, ale moc jsem to nepochopil,“ odpověděl Naruto a dal se do převypravování toho, co mu Asuma řekl. Tanma jenom uznale kývl hlavou.
„Jo, přesně jak to stojí v učebnicích. Zbytečně složitý,“ okomentoval to starší blonďák se založenýma rukama na hrudi.
„A ty víš, jak to zjednodušit?“ zeptal se Naruto s nadějí v hlase, oči mu svítily očekáváním.
„Je to jako druhá fáze Rasenganu. Udržet určitej tvar,“ odpověděl Tanma a Naruto vytáhl kunai. Zkusil Tanmovu radu a vzpomněl si na svůj trénink. Čepel se během chvilky zbarvila do modra, hned na to letěl kunai do nejbližšího stromu. Moc hluboko se nezarazil.
„Hmm, to byla tvoje obyčejná chakra,“ utrousil Tanma, když se Naruto vrátil s vytaženým kunaiem.
„A jak to mám oddělit?“ Tanma vytáhl svůj kunai svým typickým stylem, protočením na prstě.
„Vítr se pohybuje rychle. Jenom na to foukni,“ odpověděl starší Namikaze a fouknul na celou čepel, která se rozzářila zeleně. Naruto čekal, co bude, Tanma jenom kunai pustil k zemi. Kunai se zarazil do země až po kroužek na konci rukojeti. Naruto vyvalil oči.
„Přišel jsem na to náhodou. Tvůj dech se v podstatě změní na poryv větru, když na to foukneš. S takovou pomůžeš tělu to rozeznat,“ vysvětlil Tanma a vytáhl kunai. Naruto se hned rozhodl, že to zkusí taky.
„Sakra, slejzá se to jak švábi na pivo. Hej, Naru! Jestli chceš, vevnitř jsou další zbraně, kdybys chtěl zkusit něco jinýho než kunai,“ ozval se Tanma po chvilce, když ucítil dalšího příchozího.
Nově příchozím byl Kiro. Rozhodl se, že taky potrénuje a Tanma byl ten správný učitel.
„Tož to už jseš třetí za tohle dopoledne,“ promluvil blonďák, když došel Kirovi naproti.
„Fakt, třetí? Kdo jsou ti další dva šťastlivci?“
„Naruto a Lika. Co potřebuješ ty?“
„Vzpomněl jsem si na to, jak jsi říkal, že se až moc spoléhám na svoji odolnost a kamenný tělo. Ty sám jseš rychlej jako vítr, možná bys mi mohl pomoct nabrat větší rychlost,“ vysvětlil Kiro, když šel vedle Tanmy do jeho příbytku. Očividně Tanma něco hledal.
„No, tu musíš nabrat sám, nemám jak ti to vysvětlit. S radostí ti pomůžu, ale budeš potřebovat tohle,“ Tanma byl pro, hodil Kirovi boxerskou helmu a vycpanou vestu.
„Boxerská helma a vesta? Čemu to?“ nechápal Kiro, když chytil vybavení. Bylo vidět, že už taky mělo něco za sebou.
„Dávám fakt tvrdý rány,“ odpověděl blonďák prostě, Kiro mu to nechtěl věřit. Tanma jenom nastavil otevřenou dlaň, ať si to Kiro zkusí. Kiro se napřáhl k co nejsilnějšímu úderu, trefil se přímo do dlaně. Jenže s Tanmou to vůbec nepohnulo, Kiro vyvalil oči jak překvapením, tak bolestí.
„K***a, jak je to možný?“ vyjekl černovlasý, když se držel za bolavé zápěstí. Byl rád, že si to zápěstí nezlomil.
„Během mýho pátrání po Namikaze jsem několik týdnů rozdával údery do pytlů se štěrkem a žhavých uhlíků. Kdo by moh tušit, že tím přijdu o hmat,“ vysvětlil Tanma a přejel si palcem levačky po dlani pravé ruky, kam ho Kiro udeřil. Kirovi došlo, proč nosí rukavice. Určitě musí mít ruce hodně zničené.
„Dobrý, je mi to jasný,“ pípnul Kiro a nasadil si ochranné vybavení. Společně vyšli ven, minuli Naruta, který usilovně trénoval. Snažil se přijít na ten správný poměr chakry.
„Tak jaká, Naru?“ ozval se Tanma, když procházel kolem.
„Díky za radu, funguje, Niisan. Jenom musím přijít na správný poměr,“ ozval se mladší blonďák a cvičil dál. Tanma s Kirem došli o kus dál, aby nikdo další nebyl rušen.
„Tak jo. Jak jsem říkal, snažit se musíš sám. Jenom ti k tomu dopomůžu,“ promluvil Tanma a oba se postavili do obranných pozic.
Narutův trénink vytrhl zvuk tvrdých ran. Doslova, jako kdyby někdo lámal skály. Šel za zdrojem, našel Tanmu a Kira v souboji. Tanma měl dost navrch, poskakoval kolem Kira a rozdával mu jednu ránu za druhou. Kdyby neměl Kiro ochranné pomůcky, brzo by ležel na zemi.
„Už toho začínám mít dost!“ zafuněl Kiro a kopnul jedním směrem, kde tušil Tanmu. Blonďák ale stihl blokovat, ale rána ho posunula o pár čísel dozadu. Vypadal, že je v pořádku.
„Slušná rána a slušný načasování. Ale pořád to nestačí,“ uznal Tanma, když škubnul rukama, aby vstřebal kopanec, který blokoval předloktími. Kiro jenom vyvalil oči.
„To není možný! Tenhle kopanec spolehlivě provalí žebra!“ vyhekl Kiro zadýchaně. Tanma mu dal do těla, s ochranou se špatně pohyboval.
„Tak dobře. Očividně se ti v tom blbě pohybuje. Dej si pauzu, pak budem pokračovat,“ uznal Tanma a zastavil se u Naruta. Očividně udělal pokrok.
„Niisan, pokrok!“ hulákal Naruto, když se k němu jeho bratr blížil.
„Tak ukaž, kolik jsi prorazil,“ Tanma napočítal pět stromů, kterými kunai proletěl, v šestém stromu byl zaseknutý v půlce.
„To není špatný. Udělej si pauzu a myslím, že se můžem vrhnout na něco pokročilejšího. Základy už máš,“ ohodnotil starší blonďák výkon mladšího. Během další půl hodiny Naruto poslouchal pozorně, co mu Tanma vykládá o dalších technikách.

Kiro seděl na zemi a vydýchával. Všiml si Tanmy, který zašel k sobě do domku a znovu se vrátil v plné polní.
„Doteď jsem tě šetřil. Teraz se snaž,“ pronesl Tanma, když nabídl Kirovi svoji čutoru, co měl u pasu.
„Myslíš si, že mi alkohol pomůže?“
„Je v tom jenom voda,“ odpověděl Tanma stejně tupě, jako se Kiro zeptal. Černovlasý do sebe vyprázdnil skoro polovinu.
„Tak jo, jdem na to!“ pousmál se Kiro sebevědomě a znovu stál naproti Tanmy.
„Tak fajn, ogare. Tanmič je jako vítr a dokáže se zjevit kdekoliv a kdykoliv. Nastraž smysly,“ připomínal si Kiro v hlavě, když se postavil do postoje. Tanma stál v klidu, vypadal nezaujatě. Kiro se rozhodl zaútočit, Tanma se mu hravě dostal za záda a vedl úder na hlavu. Úderu se Kiro vyhnul přikrčením a zkusil zaútočit loktem. Loket ale Tanma vyblokoval otevřenou dlaní a vykopnul Kirovi po hlavě. Kiro nohu zachytil a šel po Tanmově druhé noze. Blonďák ale takový manévr tušil a kotoulem změnil stranu. Kiro se proletěl slušných pár metrů, protože pořád držel blonďáka za nohu, když prováděl kotoul.
„Musím ho nějak překvapit,“ proběhlo Kirovi v hlavě, ale nic nestihl vymyslet, protože Tanma běžel na něj. Zákeřně za běhu použil Namikaze, aby Kirovi prolomil obranu, Kiro musel reagovat rychle. Tanma se mu snažil dostat za záda, Kiro ale tušil takový manévr a vždycky se otočil.
„Došlo mu to, konečně,“ proběhlo Tanmovi hlavou, když udělal asi šestý přesun. Kiro se pokaždé otočil, nebo provedl menší výpad, aby se Tanma vzdálil.
„Teď mě nepřekvapíš,“ pousmál se Kiro, když znovu zamezil Tanmovi se přiblížit.
„Jen si nefandi,“ opáčil Tanma a doslova proletěl Kirovi kolem ucha. Kotoulem zbrzdil dopad a šel Kirovi do zad. Cestu mu zahradila kamenná stěna, kterou Kiro stihl na poslední chvíli vyvolat. Překvapivý úder do hlavy ale Kiro už nečekal, druhou chytil od vlastní stěny. Motala se mu hlava, Tanmu před sebou viděl matně, přesto se ho snažil zasáhnout. Dvěma úderům se Tanma úspěšně vyhnul, znovu se pokusil o kotoul za Kira. Jenže Kiro švihnul pravou nohou a trefil se. Ránu schytala Tanmova čutora, co měl na opasku, ovšem úder nevydržela a roztříštila se. Tanma si všiml, jak rozbitá čutora odvedla Kirovu pozornost, tak mu zasadil jeden úder do zátylku, černovlasý se svezl po zemi.
Když se Kiro probral, byl Naruto už pryč. Tanma se trefil na správné místo, aby Kira omráčil na dlouhou dobu.
„Tak jsi už konečně přišel k sobě,“ ozval se Tanma, když se Kiro pohnul.
„Jak dlouho jsem byl mimo?“
„Asi tři hodiny. Trochu jsem to přepískl,“ odpověděl Tanma nervózně. Kiro se jenom pousmál, ale zůstal sedět.
„Ale už ses zlepšil s reflexy a reakční dobou,“ vyšlo od Tanmy uznání.
„Hádám, že tu jsme už jen my dva, co?“ zeptal se Kiro, neměl odvahu se zvednout, když dostal tak tvrdou ránu do hlavy.
„Ještě Lika tu je. Je vzadu, cvičí se,“ odpověděl blonďák a začal sbírat vybavení na trénink.
„Divím se, že ještě máš takový věci,“ pronesl černovlasý, když Tanma sebral helmu.
„Tvrdej trénink,“
„A co předcházelo takovýmu tréninku, jak ty pravíš? Něco málo se mi doneslo,“
„A co se ti doneslo?“
„Tvrdej režim. Doslova tě drtili, jak cvičením po fyzický stránce, tak po psychický,“ odpověděl Kiro, když se odvážil postavit. Tanma se zastavil v polovině pohybu, v ruce sevřel popruh od vesty mnohem pevněji.
„Předcházelo tomu zjištění, že jsem jedinej přeživší,“ řekl Tanma neutrálně, ale setkal se pouze s Kirovým nechápavým pohledem.
„Co víš o masakru v Hozukijo?“ padl dotaz, doprovázený výrazem, který značil víc než dost. Kiro znejistěl. Tanma měl obzvlášť tvrdý výraz.
„Jasně. Nemusíš říkat víc, Tanmič,“ Tanma byl vděčný za Kirovo pochopení. Kiro o tom věděl svoje, věděl, co se tam stalo, takže se Tanmově přístupu nedivil. Spojil si události k sobě, s takovou mu došlo, proč je Tanma takový, jaký je. Z přemýšlení ho ale vytrhla letící vesta, kterou Kiro odrazil. Vesta letěla někam do dáli, mezi stromy.
„Dobroš, jdu pro to,“ pronesl Tanma rezignovaně.

Tanma se dlouho nevracel, Kiro si začal dělat starosti. Vydal se stejným směrem, jako jeho blonďatý přítel. Zanedlouho zaslechl proudění vody. Došel k vodopádu, pod kterým se rozprostíralo jezero. Uprostřed jezera kdosi stál. Ten kdosi měl hnědé vlasy po ramena. Kirovi došlo, že je to Elika. Cvičila na vodní hladině tak, jak ji příroda stvořila. Kolem ní se voda všemožně formovala, rotovala, zvedala a čeřila. Kiro poznal, že ať už tady dělala celý den cokoliv, dosáhla kýženého výsledku.
„Užíváš si ten výhled?“ ozvalo se nad ním, Kiro málem vyletěl do korun stromů taky. Tanma se usadil ve větvích, aby měl větší rozhled a pozoroval Eliku. Jak to ovšem dělal, že byl ledově chladný, bylo Kirovi záhadou.
„Od tebe to sedí,“ opáčil Kiro, když Tanmu ve větvích našel. Očividně se mu sedělo pohodlně.
„Neřvi tolik. Sleduju, jaký dělá pokroky,“ odvětil blonďák, z větví se ani nehnul. Kiro poznal, že má ve tváři spokojený úsměv. Nebylo to ale vlivem pohledu na obnaženou ženu. Působilo to víc učitelsky.
„Použila na to stejnou melodii, jako já. Zvládla to do konce,“ pokračoval Tanma a tiše seskočil na zem. Kiro nemohl od své kamarádky odtrhnout oči. I když z takové vzdálenosti byla velká zhruba jako špendlík, Kiro dokázal rozeznat, co je co.
„Řekni mi, Tanmič. Jak to robíš, že tě tohle nechá ledově chladným?“ zeptal se Kiro se zatajeným dechem. Po očku si všiml, že se Tanma taky podíval na Eliku.
„Já ti ani nevím. Neříkám, je to hezká holka, ale…“
„Hezká holka? Blboune, dyť je to nejnádhernější ženská, co jsem kdy viděl!“
„Říkal jsem, ať tolik neřveš. Teraz mám prostě jinačí věci na starosti, než tohle. Jsem ale rád, že to dokázala. Našla si svoji cestu,“ odpověděl konečně Tanma a otočil se k odchodu. Po cestě sebral vestu, aby ji konečně uklidil.
„Bejt tebou, tak se tu moc dlouho nezdržuju. Jestli tě zmerčí, můžeš se vzdát jakýchkoliv nadějí,“ pronesl Tanma posměvačně, když se ztrácel mezi stromy. Kiro se nezmohl na slovo, Tanma prokoukl jeho záměr.
Tanma se blížil ke svému obydlí, než zaslechl vzdálený křik, který se ale zesiloval. Těsně vedle něj dopadl Kiro, mokrý až na kost.
„Neříkal jsem to?“ rýpnul si Tanma, když vestu uklidil na svoje místo. Kiro se s obtížemi posadil, asi by to nepřežil, kdyby se nekryl kamenem.
„Nechápu to, Tanmič.“
„Co?“
„Jak ju vůbec bereš? Upřímně, chlopi by se o ňu prali jak psi. A ty kolem ní jenom tak procházíš. Jak je to možný?“ padla Kirova otázka, když mu Tanma hodil nějaký ručník na utření. Otázka padla tvrdě, Tanma se musel na chvilku zamyslet.
„Je první, kdo ze mě není paf, na rozdíl od ostatních, Kiro. Skoro všechny mi podlejzaly, jak to jen šlo, málem mě svlíkaly očima. Jo, mám jistou potřebu ji chránit. Ale zároveň v ní vidím někoho, kdo by byl jako mladší ségra. Osobitá, se svým stylem a humorem, ale přesto svá v mý přítomnosti,“ odpověděl Tanma, tvářil se neutrálně. Kiro si všiml, že se mu z očí vytratil jeho typický humor a bezstarostnost. Nedivil se, Tanma vypadal jako poslední model na obálce časopisu. Jizvy mu jenom podporovaly dobrý vzhled a zajímavý život. Byl schopný pochopit, jak se musel cítit.
„Tak snad ti nebude vadit, když se s tvojí mladší ségrou o něco pokusím, že ne?“ rýpnul si Kiro, chtěl zase vidět to světlo v Tanmových očích.
„No, vzhledem k tvýmu žlutýmu tričku si myslím, že máš po pokusech. Ta tě musela vidět, i když nechtěla,“ opáčil blonďák, když přehodil mokrý ručník o zábradlí, aby uschnul. Kiro protáhl obličej.
„Sakra! Nějaká možnost, jak to napravit?“
„Na to už budeš muset přijít sám. Hej, Kiro, začíná se připozďovat. Pro dnešek bych už nějaký akce zakončil,“ připomněl blonďák, když se podíval na oblohu. Kiro se podíval taky, musel uznat blonďákovi za pravdu. Stmívalo se.
„Jo, to je fakt. A pochybuju, že zítra budu něčeho schopnej. Dals mi dost do těla a Lika dorazila,“ uznal Kiro s nervózním smíchem, na který Tanma odpověděl svým typickým polovičním úsměvem.
„Jo, to věřím. Dej si oraz, chlope. Uvidíme se,“
„Jo, uvidíme,“ Tanma sledoval, jak se jeho kámoš ve žlutém tričku vzdaluje. Lepšího přítele si přát nemohl. Dost si rozuměli, i když byli každý odlišného původu. Vytáhl ze skříně další dva suché ručníky a vydal se za Elikou k jezeru. Na hladině nikoho nenašel, proto hvízdl. Vzápětí se z vody vyřítil vodní sloup, ze kterého vystoupila Elika. Voda ji obklopovala jako večerní šaty a stékala po bledé pokožce. Tanma si nemohl pomoct a musel uznat, jak moc jí to sluší.
„Jsem za tebe rád, Liko. Dokázala jsi to,“ uznal blonďák, když k němu dívka došla.
„Bez tebe bych to nedokázala, T. Jsi dobrej učitel,“ projevila dívka svůj vděk. Tanma jenom předal dvojici ručníků a poslušně se otočil, oba dva si poděkovali navzájem.
„Doufám, že teraz ti už ke spokojenosti nic nechybí,“ pronesl Tanma jen tak, ani ho nenapadlo se otočit, zatímco se dívka sušila a oblékala.
„Tak daleko jsem ještě nedošla,“ přišla odpověď do šustění látky. Tanma se nad tím musel pousmát.
„Ale zítra asi budu hotová, T. Měl jsi pravdu, je to pořádnej záhul,“ uznala Elika, když na sebe hodila svoji bundu a podala Tanmovi ručníky.
„Taky že s tím počítám. Pořádně spočni, Liko. Pak se vydáme do Suny a uvidíme, k čemu nás Gaara potřebuje. Vyprovodím tě, je snadný se tu ztratit,“ navrhl Tanma, za což byla Elika nesmírně ráda. Takového Tanmu si oblíbila. Byl pořád čestný, starostlivý a nikdy nezklamal. Na události z předchozí mise už zapomněla. Cítila se v jeho přítomnosti úplně uvolněná.
Kiro s Elikou se rozhodli, že do Písečné vyrazí o den dřív, než původně plánovali. Tanma nic nenamítal, rád by ty úkoly splnil co nejdřív. Gaara bude mít aspoň radost, že pomoc přispěchala co nejdřív. Později toho večera byl tým napůl cesty do písečné, v dálce byl vidět obrys písečné bouře, která se nebezpečně blížila. Nebýt Kira, museli by rychle vymýšlet nějaký úkryt. Bývalý kamenický ninja však vytvořil úkryt z kamene, jak kvůli bouři, tak kvůli tomu, že kámen v písku nebude nikdo podezřívat.
„Ta bouře by měla za takovou hoďku, dvě odeznít. Stejně si myslím, že to prospíme,“ pronesl Tanma, když Kiro kontroloval těsnost. Doprostřed kamene usadil jeden velký svítící, ať se dá uvnitř úkrytu snáze orientovat.
„Vydrží to dost dlouho. Spánek je jistej,“ poznamenal Kiro a lehl si ke svým společníkům. Jenže nikdo nemohl usnout. Kiro hleděl na potemnělý strop úkrytu, hlavou se mu honila jedna myšlenka za druhou.
„Hej, lidi?“ ozval se černovlasý, čekal, až bude mít jejich pozornost. Tanma s Elikou čekali, co z něj vypadne.
„To, co fasujem je pěknej hnus. Tak si říkám, co byste preferovali, kdyby byla ta možnost?“ vypadlo z Kira po chvilce. Tanma s Elikou se na sebe podívali, jestli to myslí vážně.
„To jako vážně?“
„Beztak mu chybí nějaký žulový křupky,“ rýpla si Elika, což způsobilo u Tanmy smích.
„Ha ha, děsně vtipný. Jenom proto, že jsem z Iwy, tak hned musím žrát kameny. Sakra, sushi bych nepohrdnul,“ ozval se Kiro uraženě, ale furt hleděl do stropu.
„Páni, on zná nějaký normální jídlo,“ rýpala Elika dál, Kiro jí to hodlal vrátit.
„Tak se ukaž ty, frajerko,“ Tanma byl zvědavý, co z dívky vyleze.
„Jarní závitky. Ty bych mohla jíst pořád,“
„Taková svačinka? No, hodně štěstí, teda,“ utrousil Tanma svým typickým stylem.
„A co ty, T?“
„Nejsem až tak vybíravej jako vy dva. Ale kdybych si měl vybrat něco z toho, co jsem dlouho neměl, tak by to byla pořádná kopa rýže, flák masa a zalitý kari omáčkou. Jo, to jsem dlouho neměl,“ vyšlo z blonďáka po chvilce uvažování.
„Tak to jsem upřímně nečekala,“
„Tož to je jinačí gurmán,“ utrousil Kiro podobným stylem, jako Tanma. Elika se nad jejich komentáři slušně bavila. Stačila pouze Kirova zvědavost.
„Sakra, vy zas máte starosti,“ mrmlal Tanma a přetočil se z boku na záda. Nikdo ale netušil, že má Kiro v rukávu ještě jednu otázku.
„A hej… co je podle vás pořádná romantika?“ ozval se znovu černovlasý po chvilce smíchu. Od Tanmy vyšlo jenom jakési zamručení.
„Za mě asi klasika. Večeře při svíčkách, západ slunce, prostě klasika, co si jenom dovedete představit,“ začal Kiro s odpovědí. To vzbudilo větší zájem u Eliky.
„Sakra, kde jsem se to jenom dostal?“ lamentoval Tanma tiše, přesto slyšitelně. To mělo za následek další smích od jeho týmových společníků.
„Já neodolám pohledu na chlapa, co je špinavý, unavený, ideálně s nějakou ránou. To se mi hned podlamují kolena,“ ozvala se Elika, aby ukojila Kirovu zvědavost.
„Tanmič? Co ty?“ Tanma jenom tiše zabrblal.
„No tak, T, nebuď labuť,“
„Ach jo. No, nepohrdnu nějakou klidnou procházkou na nějaký pěkný místo. Pak už to jde samo,“ vydal ze sebe konečně Tanma, Kiro už naštěstí neměl žádné další otázky. Bouře venku zuřila, nevypadala, že by měla rychle skončit.
„No, super! K***a, díky moc, Kiro. Tady žvaníš o jídle a mi se ozval žaludek!“ promluvil náhle Tanma a natáhl se k batohu pro zásoby. Tanma prskal nadávky v rychlém sledu, to mělo za následek další salvu smíchu.
„No, ta bouře asi jen tak neustoupí. Jde se spát, bando,“ zavelel Tanma, když dožvýkal něco z jejich přídělů.
„Aah, Tanmič je už napapanej, tak s ním bude řeč,“ poznamenal Kiro, Elika v sobě dusila smích.
„Polib mi p***l, Kiro!“ Elika věděla, že Tanma jenom brble. Takové přestřelky byly běžné, vždycky dokázaly pobavit. Jenže bouře trvala dost dlouho, tým se rozhodl celou bouři zaspat.

Poznámky: 

Tak jo, asi po měsíci jsem se dokopal k dopsání další části. Upřímně, to vedro, který teďka nastalo, mi taky moc nepomohlo, člověk byl kolikrát bez nálady. Navíc, je vidět, že se opět musím dostat do těch klidnějších pasáží.

Hudba
Tanmova melodie https://www.youtube.com/watch?v=oPWKIenlCSM
Tanma a Elika https://www.youtube.com/watch?v=WXxGbcsLhcM

5
Průměr: 5 (1 hlas)