Špatné rozhodnutí? Kdo ví... 03

Velký zavalitý muž se zastavil před zavřenými dveřmi. Chvíli stál a naslouchal. Zevnitř se ale nic neozývalo. Váhavě sáhnul po klice. Naposledy se zaposlouchal a pak vešel.
Přímo před ním seděla na židli jeho žena přesně tím zhrouceným způsobem, jakým sedí člověk, který usnul, ale podvědomě se na židli udrží.
Došel k ní a lehce jí pohladil po zádech. Žena sebou trhla a zmateně se rozhlédla kolem. Chtěla něco říct.
Její muž si ale dal prst před pusu: „Pšššt,“ a pokynul jí, aby s ním šla za dveře. Přikývla.
Dveře za nimi lehce klaply.
„Jak je jí?“ zeptal se.
„Nejspíš přežije,“ promnula si oči. „Udělala jsem všechno, co bylo v mých silách. Teď už je to na ní.
Muž přikývl. „Odkud mys…“
Žena ho gestem ruky zastavila. „Nemyslím.“
Opět přikývl. Jistě, nemá smysl nad tím uvažovat.
„Měla by sis jít odpočinout,“ přejel jí prstem kolem očí, které k němu znaveně vzhlížely.
„Ach. To bych měla,“ usmála se. Byl to úsměv velmi vyčerpaný, s příměsí starostí a obav.
„Jenom ji ještě zkontroluji.“
Otevřela dveře a její hnědé oči se setkali s oříškově hnědým pohledem dívky.

***
Od chvíle, kdy poprvé otevřela oči uběhlo několik dní, v nichž se zmítala na hranici bezvědomí a bdění. Tělem jí cloumala horečka a už se zdálo, že nakonec svůj boj o život prohraje. Avšak, ona chtěla žít…

***

Obrysy kolem ní začaly nabývat na ostrosti. Rozmazané nic, které jí oči přinášely do mozku, se pomalu měnilo v malý, útulný pokoj.
Trochu se pohnula. Kromě naprosté vyčerpanosti a ztuhlosti jejího těla jí v pohybu nic nebránilo.
Žádná bolest?
Zkusila zahýbat pravou rukou. Kromě toho, že ruka byla těžká jako kámen, se zdálo být vše v pořádku. Stejně tak to bylo s její levou nohou.
I když mám zraněná místa v obvazech, tak to vypadá, že je vše téměř zhojené.
Rozhlédla se kolem sebe. Pokoj byl obdélníkového tvaru. Naproti na stěně visel obrázek s přírodním motivem, napravo v rohu truhla, okno a při pohledu vedle sebe se potěšeně pousmála. Nezapomněli na kytku. Nalevo byly dveře. V místnosti byla sama.
Při pohledu na dveře se zamračila.
Kdo byla ta žena, kterou jsem viděla? Co se stalo od chvíle, co přišel ten medik do mé cely? Kde to vůbec jsem? Je tu jenom ta žena? Žije tu sama nebo je tu více lidí? Ať tak či tak, žiji nejspíš jenom díky ní. Ale proč?
Pohlédla z okna. Všimla si, že venku svítí slunce, ale stromy vrhají stín směrem na sever. Jak daleko jsem asi od Konohy? Pátrají po mně? Najdou mě?
Trochu se jí začala motat hlava. Zavřela oči a chvíli čekala, až to přejde. Jsem tu v bezpečí? Nehrozí mi nebezpečí? Jsem dost daleko od všech nepřátel? Jsem dost daleko od – Uchihy?
Při vzpomínce na jméno jí přeběhl mráz po zádech a žaludek udělal nepříjemný kotrmelec.
Uchiha.
V hlavě se jí vynořila vzpomínka na jeho tvář, tak přízračnou v mihotavém světle svíčky. Vzpomněla si na ty jeho chladné černé oči. A vzpomněla si na jeho nabídku, na kterou přistoupila.
Od žaludku se jí udělalo mdlo a chvíli myslela, že bude zvracet. Před očima se jí udělaly mžitky a na těle vyrazil studený, lepkavý pot. Udělala jsem chybu? Ne, teď už bych asi byla mrtvá… A pravděpodobnost, že…
Nalevo ode dveří se ozval šramot. Otočila hlavu tím směrem a spatřila, že do pokoje nakukuje obličej ženy, již spatřila prve.
Žena, když viděla, že dívka je vzhůru a při vědomí, otevřela dveře a vešla dovnitř s tácem, na kterém se kouřilo z mističky a hrníčku.
„Vypadá to, že jsi konečně vzhůru,“ usmála se a odložila tác na stoleček, který stál vedle postele.
„Je mi líp.“ Nevypadá, že by mi chtěla ublížit.
Žena přiložila dívce ruku na čelo. Ještě má teplotu, ale to nejhorší už má za sebou.
„Kdo jste?“ zeptala se dívka lehce třesoucím se hlasem.
Žena obavu v její hlase zaslechla. Opět se přívětivě usmála.
„Jmenuji se Megumi. Nemusíš se bát, jsi v bezpečí.“
To dívku zjevně neuklidnilo.
„V bezpečí?“ opáčila a zvedla ke tváři ženy nad ní své oříškově hnědé oči. „Jak můžu vědět, že jsem v bezpečí?“
Megumi se zarazila. Myslela jsem, že ji to uklidní. Že to zažene její strach. Místo toho…
„Jsme přátelé. Nemusíš se…“
Dívka jí skočila do řeči: „Přátelé? Jací přátelé?“
„Přeci…“
„Lidé, které považuji za přátele, žijí jinde. Vy, ať už je to kdokoli, jste moji zachránci.“ Dívka to řekla s chladnou odměřeností a pohledem propichovala ženu před sebou.
Ženu její příkrá slova trochu zamrzela. A také jí mátla změna v jejím chování. Chápu ji, ale mohla by být trochu milejší. Zadívala se jí do očí. A tam, hluboko uvnitř dívky spatřila to, co jí pomohlo pochopit tu změnu v jejím chováním. Hluboko uvnitř spatřila strach, zoufalství a bezmoc. To nahoře je jenom slupka, tvrdá slupka, která ji má chránit. uvědomila si.
Opět se jemně usmála.
„Chápu tvoje obavy, ale opravdu se nemusíš bát. Nezachraňovali jsme tě proto, abychom ti opět ublížili. Ti lidé, o kterých mluvím, žijí v téhle malé vesničce. Našli tě v lese ve zbědovaném stavu. Naštěstí tě donesli včas.“
Dívka si ji ještě chvíli měřila pohledem. Ten medik. Nejspíš mi ta zranění znovu obnovil. Ve stavu, ve kterém jsem byla v cele, bych normálně přežila. Ale, proč to udělal? Vždyť – On mi slíbil, že…
Dívka sklopila zrak. Cítila, jak emoce, cloumající jejím tělem, získávají navrch.
Megumi s úžasem sledovala, jak slupka začíná odpadávat a na povrch vyplouvá zmatená a vystrašená dívka.
Dívce se po tváři skutálela slza, kterou rychlým pohybem ruky setřela. Přesto to neušlo ženě nad ní. Ta si k ní přisedla a mateřsky jí objala. Dívka se v jejím náručí schovala a rozeštkala se naplno.

***

„Sasuke-kun?“ přistoupil ke čtrnáctiletému chlapci Kabuto.
Uchiha nijak nedal najevo, že slyšel. Dál hleděl směrem k lesu, kde nechali zraněnou, polomrtvou dívku.
Kabuto semkl rty k sobě. Zase mě ignoruje.
„Ta dívka přežila.“ procedil skrz zuby a čekal, zda se dočká nějaké reakce. Když se žádné nedočkal, nasupeně odešel.
Jediný čmelák, který si to bzučel kousek před hlavou chlapce byl svědkem velmi neobvyklého jevu: Uchiha se spokojeně usmíval.