Ale život jde dál 1. kap.

„Heej, Hinato!“ volal přes celou vesnici mladý blonďatý ninja.
„Naruto-kun... kde jsi byl tak dlouho?“ opáčila tmavovlasá dívka, když uviděla Naruta. Stála před budovou Hokageho, kde se měla s Narutem setkat, než si půjdou vyslechnout cíl jejich další mise.
„P-promiň Hinato...“ přiběhl celý udýchaný a vyčerpaně se opřel dlaněmi o kolena. „Zdržel mě Ero-sennin...“ omlouval se. Když se jeho dech zase ustálil narovnal se a na obličeji vytvořil svůj obvyklý zářivý úsměv. Hinata, ať chtěla nebo ne, se musela usmát taky.
„Jo? A copak po tobě chtěl?“ Zeptala se a Naruto se zamyslel.
Šel zrovna kolem lázní, když uviděl toho zvrhlíka jak šmíruje dámy. Chtěl mu to rozmluvit, ale on Naruta jen chňapnul a donutil ho šmírovat taky, aby pochopil, co ho na tom tak fascinuje. Naruto se tam teda zdržel, ale stejně potom tomu starýmu bláznovi vynadal. Hlavně po tom, co se tam objevil nějaký strážník, co si netroufl na Sannina, tak se radši vrhnul na chudáka Naruta a pěkně mu nabančil. To ale nemůžu Hinatě říct, určitě by se naštvala... zaskuhral si Naruto. „No... eh...“ rozpačitě se podrbal na hlavě. „Tak, znáš to, pokecat o starých časech...“ zamlouval to.
„Ale vždyť se vídáte skoro každý den?“ nechápala to.
„Eh... no to sice jo, ale nikdy si takhle nezavzpomínáme... No a tak...“ blábolil dál a Hinata radši než aby to musela poslouchat, dělala, že mu to věří.
Vydali se tedy do kanceláře Páté Hokage. Po cestě si ještě s Hinatou povídali a oba měli skvělou náladu.
Stoupli si před dveře vedoucí do místnosti a Hinata se chystala zaklepat. Ale nestihla to, protože ještě před tím nějaké oranžovočerné pako vletělo dovnitř bez vyzvání a postavilo tak Hinatu do jí značně nepříjemné situace.
„Ták, Tsunade-baachan, jsme tady!“ Naruto si to nakráčel doprostřed místnosti a celkem ignoroval, že na něj a jeho společnici vrhají pohledy oba jejich týmy. Hinata se už málem propadala do země, ale Naruto si dal sebevědomě ruce za hlavu a usmíval se na celé kolo.
„No konečně Naruto, jste tady poslední...“ ozval se Kiba.
„Tak, můžeme tedy začít s udělováním úkolů...“ vzala si slovo Pátá. Hinata za sebou zavřela dveře a také vstoupila do místnosti mezi Naruta a Shina. „Nemáme času nazbyt, proto jsem si vás sem zavolala všechny dohromady. Začneme s vaším týmem,“ kývla na Shina. „Vy dostanete misi typu A, půjdete do Skryté Mlžné, budete dělat ochranku zdejšímu...“ zatímco Tsunade vysvětlovala jejich úkol, Naruto se nenápadně přesunul k Sakuře.
„Hej, Sakura-chan, jak je to teda s tím Kibou, už tě někam pozval?“ pošeptal jí, když si všiml jak po ní stále pokukuje. Sakura nejdřív nabrala ruměncovou barvu a skoro připomínala stydlivou Hinatu, ale potom se vzpamatovala a chtěla Naruta praštit do hlavy, jenže věděla, že je to nevhodné, tak jen pokrčila rameny.
„Pozval, ale já s ním nikam nejdu...“ pronesla jakoby nic.
„A próč, Sakuro?“ rozmlouval jí to.
„Protože proto...“ založila si ruce na hrudi a odvrátila se na znamení, že o tom nehodlá diskutovat. Naruto si jen pomyslel něco ve smyslu, že se chová jako dítě, a pak už vnímal Tsunade, která se chystala vysvětlit úkol jejich týmu.
„A teď vy... Naruto, Sakuro, Jomei... vy se vydáte prověřit situaci v Zemi Vodopádu, prý tam někdo přepadává a pustoší vesnice jednu po druhé. Zjistěte kdo to dělá a dejte nám vědět. Do ničeho se ale nepouštějte. Měla by to být mise typu B, tak si dejte pozor...“
„Cože?! Béčko? A jak to, že oni mají Á? To není fér baachan!“ stěžoval si Naruto.
„Naruto, koukej být zticha, nebo dostaneš Déčko!“ varovala ho Hokage a celkem to zabralo. Naruto jen sklíčeně svěsil ramena.
Pf, a to jsem mu ještě neřekla, že původně to byla mise C... vzdychala si Tsunade.

Všichni se tedy odebrali do svých domovů, nachystat si věci na mise. Naruto pádil domů, už nažhavený na nové dobrodružství.
Poslední dobou byl celkem klid, Akatsuki byli téměř vyhlazeni, Orochimaru byl mrtvý a největší hrozby pominuly, takže Naruto nezažil příliš toho dobrodružství. V posledních dnech se ale nakupilo hodně drobných misí, tak zase bylo co dělat. Naruto byl rád.
Doma si vzal všechny nezbytné věci, jako kunaie, shurikeny, bombové granáty... Jo, už byl skoro hotový... Sakriš, moment ještě! Uvědomil si Naruto a sbalil si taky nějaký ten instantní ramen a další jídlo a pití. Pak už byl hotov. Po cestě k bráně, se ale ještě někam stavil, stejně jako před každou misí. Prošel přes louku až k místu, kde stál velký kámen se spoustou vytesaných jmen. Naruto se podíval dolů a všiml si dvou čerstvých květin. Tak Sakura už tu byla... pousmál se. Zadíval se na jedno jméno a nevědomky se ztratil ve vzpomínkách...
Byli nejlepší přátelé, ale on odešel. Když se mu pak konečně podařilo ho přesvědčit, aby se vrátil, museli jít do bitvy a tam ho ztratil navždy. Zabil ho jeho vlastní bratr... Itachi... Pak se vrátili zpět... V Konoze už se dalo vše celkem dopořádku. Tedy v rámci možností. Naruto začal chodit s Hin, o Sakuru se začal zajímat Kiba, Kakashi byl věčně na misích... Do jejich týmu byl přiřazen Jomei, po Narutově dlouhém přemlouvání Tsunade. Ale podařilo se... Byli teď tříčlenný tým, kde měla hlavní slovo Sakura a Naruto nechápal proč zrovna ona... teď byla přeci řada na něm... Ale on a Sakura se rozhodli dodržet slib co Sasukemu dali. Pokaždé než se vydali na misi, stavili se za ním. Tady si Naruto vždy zavzpomínal a... uctíval tak památku jeho kamaráda. Kamaráda, který ho konečně uznal... po tak dlouhé době. A pak hned... Naruto zkřivil tvář ve vzteku. Nenáviděl Itachiho... ale Sasuke ho prosil ať se nemstí...
Povzdechl si. Otočil se a se smutkem odešel vstříc další misi.

U brány už byl připraven vyrazit Shinův tým. On, Hin, Kiba a Akamaru a vedle nich na Naruta čekali taky Jomei a Sakura. Ta, už by normálně Narutovi nadávala, že jde pozdě, ale ona věděla, kde se zdržel, tak mlčela. Jen nahodila soucitný výraz. Naruto si pomyslel, že ona sama se z toho ještě pořádně nevzpamatovala, i když se navenek chovala normálně.
„Tak můžeme?“ zeptal se Jomei a usmál se na Naruta. Ten si vzpomněl na jejich první setkání, když mu Jomei pomáhal utéct od Akatsuki. V té době ještě nebyl nijak zkušený ninja, ale od té doby se hodně zlepšil. Však k tomu měl taky talent... no jo, byl přece Orochimarův syn, ale naštěstí byl úplně jiný než jeho otec. Byl to fajn kamarád a dobře mezi ně zapadl. O jeho původu moc lidí neví a je to tak správně.
„Jasně...“ zazářil Naruto a dal si ruce za hlavu. Otočil se k Hinatě. „Tak se zatím měj, Hin. A dej na sebe pozor...“ usmál se na ni. Ona přikývla.
„Hai! Ty na sebe taky Naruto-kun...“ špitla. Naruto jí vlepil malou pusu na tvář a pak společně s jeho partnery zmizeli. Hin se začervenala a otočila se ke klukům. Kiba se na ni zakřenil a Akamaru štěknul.
„Tak my půjdeme taky...“ rozhodl Shino a všichni se rozplynuli se souhlasným: „Hai!“

Naruto, Jomei a Sakura skákali po stromech každý zabraný do svých myšlenek. Sakura a Naruto měli celkem stejné uvažování, oba se zaobírali minulostí, kdežto Jomei přemýšlel nad tím, jaké pro něj bylo štěstí, že když Narutovi pomohl utéct od Akatsuki, sled událostí ho dostal až do Konohy, kde je teď moc spokojený. Konečně se s ním někdo přátelí, i když ví čí je syn. Byl by vážně šťastný, jen kdyby neviděl, jak se jeho noví přátelé každý den trápí, i když to před všemi ostatními a i sami před sebou tají. On s nimi byl každý den a už je celkem dobře znal... už to prostě poznal. ()
Zadíval se na Naruta. Měl tak zamyšlený a tvrdý pohled, že měl Jomei dojem, že každou chvíli začne nadávat a mlátit do nějakého stromu. Naruto nepatrně pootočil očima a zachytil Jomeiův pohled.
„To je strašný... taková nudná mise, to mi dělá bábi Tsunade naschvál... Ale já jí ukážu! Tuhle misi zvládneme mega rychle a ona uvidí, že nás nemůže zatěžovat něčím tak lehkým, vždyť už nejsme žádný děcka!!!“ Jomei se doširoka usmál. Pěkný pokus o rozptýlení. A taky si pomyslel svoje o výroku ‚už nejsme žádný děcka‘ aspoň co se týká Naruta.
Naruto přidal na tempu a Sakura se zachichotala.
„Hej Sakuro, nehihněj se tak a radši přidej... a ty taky Jomei!“ houkl na ně Naruto. Takhle se ale vysmívat Sakuře, to přehnal.
„Naruto...“ pronesla mrazivě pomalu a nabrala nebezpečně rudou barvu. „Jen počkej, ty baka!!!“ Sakura se rozeběhla co jen mohla a snažila se Naruta praštit.
„Pomalá, pomalá...“ posmíval se jí a Sakura málem začala bořit stromy. Jomei se začal smát, že málem spadl ze stromu. Hehe, ten si to stejně ale pěkně schytá, jednou se totiž bude muset zastavit... pomyslel si a Sakura mezitím už plánovala vraždu... dvojnásobnou.
Jomei to taky schytá, přece z toho jen tak nevyvázne... ušklíbla se.

--------

Stmívalo se, tak se Naruto, Sakura a Jomei utábořili. Zapálili oheň, postavili stany a udělali si nějaké jídlo. Tedy jídlo...
„Naruto, proč si sakra nabalil jenom ramen? Kdo to má jíst pořád dokola? To jsi nemohl vzít i nějakou rýži? Když jsem ti říkala ať nám všem vezmeš nějaké jídlo, nemyslela jsem, abys vzal jenom a jenom ramen!!“ rozčilovala se Sakura, když uviděla ty zásoby, co vytáhl z batohu.
„Ále, Sakuro-chan... vždyť je to tak dobrý. Lepší než nějaká nemastná neslaná rýže...“ odbýval ji Naruto a už slintal nad sáčky s instantním ramenem.
„Mhmm... a máš tady horkou vodu, kterou bys to zalil, Naruto?“ vyzvídal Jomei. Narutovi klesla nálada. Chvíli jen čuměl na Jomeie a potom se pomalinku s obavami otočil.
„S...S-Sakura...chan...“ potichu zakoktal, když viděl Sakuřin krvežíznivý pohled.
„A CO TEĎ ASI BUDEME JÍST?! NARUTO!!!“ zahřměla a vrhla se na něj.
(Z důvodu příliš brutálních záběrů je kus scény vystřižen)
„Au, au, au...“ ozýval se někde z křoví Naruto.
„Jdu spát. Naruto, máš hlídku. Dobrou...“ rozhodla chladně a nekompromisně Sakura a odporoučela se do stanu.
„Hele, nemáš tam v tom křoví nějakého zajíce? Mám totiž nehorázný hlad...“ křikl Jomei na Naruta.
„Bu-zt-cha-b-ka...“ odpověděl nesrozumitelně Naruto.
„Tak nic no... Ale ráno lovíš snídani...“ oznámil mu Jomei a v mžiku zmizel ve stanu.
„Já ti dám...!“ hbitě vyskočil z křoví, ale když viděl, že už tam nikdo není, rozmrzele se posadil na kmen u ohně, sundal si ochrannou čelenku, vzal kus látky a začal kov čistit... Když usoudil, že lesklejší už nebude, podíval se, co dál... Že by vyčistit zbraně? Ale když bude bojovat, stejně je všechny poztrácí, tak na co... No, tak se asi budu jen nudit... usoudil.
Noc byla výjimečně teplá, tak si Naruto sundal bundu, hodil ji do trávy a sedl si na ni. Zaklonil se a zapřel se rukama, oči upřel k obloze a zkusil spočítat hvězdy, které byly dnes naprosto jasně vidět.
„Á... já už nevím, které jsem počítal a které ne...“ poškrábal se na hlavě a radši to vzdal. Lehl si, ruce si dal za hlavu. Stále jen pozoroval oblohu a myšlenkami bloudil všude možně ve vzpomínkách. V jednu chvíli postřehl padající hvězdu, ale nestihl si nic přát. S nadějí, že spadne další, čekal a čekal. Ale zdálo se to být beznadějné...
„A!“ přecejen spatřil to, na co čekal a hned v duchu vyřkl svoje nesplnitelné, ale nejtoužebnější přání. Sasuke... vrať se...

Ráno Jomei rozespale vylezl ze stanu. No, vlastně ho vyhnala nádherná vůně jídla, na kterou až moc hlasitě reagoval jeho prázdný žaludek.
Překvapil ho pohled, který se mu naskytl. Naruto a Sakura spokojeně seděli u ohně s opečenými rybami u úst.
„Á, ohayo! Pojď si dát, jsou výborné. Naruto našel poblíž potůček a udělal nám snídani... sice se mu podařila až na čtvrtý pokus, ale je to skvělé...“ vítala ho hned Sakura a už mu strkala rybu. Jomei se samozřejmě nebránil a za chvíli už se všichni vyvalovali v trávě s plnými žaludky.
„Mňam, to bylo tak dobrý...“ mlaskal spokojeně Naruto.
„To teda jo... Arigatou, Naruto,“ poděkoval Jomei a Sakura jen přikývla.
„No, myslím ale, že je načase vyrazit... Země Vodopádů je už jen kousek, tak si pohněme, ať se můžeme co nejdřív vrátit...“ vstala Sakura a začala hasit oheň a balit věci. Ostatní se k ní neochotně přidali a za chvilku už byli zase na cestě.