S+A 006- Pochyby

Omlouvám se za tak velký zdržení, ale vážně jsem neměl čas... tak ale konečně je to tady :)

Slunce právě vystoupilo na obzor a vzduch se pomalu oteploval. Na nebi nebyl jediný mráček a od dnešního dne se očekávalo veliké horko. Všude však zatím vládlo ticho. Konoha stále spala, bude trvat ještě asi dvě hodiny, než se jako každý den probudí.
Jenže všude takové ticho nebylo. Na jednom místě právě bojovala jedna budoucí matka o život. Jenže stejně nikoho nezajímala. Ona byla něco jako vyvrhel. Jediný, kdo se o ní staral, byl Shikamaru. A právě jeho pomoc teď potřebovala nejvíc.
„Tak slyšíte mě?! Je tu sakra někdo?!“ zakřičel už po několikáté Shikamaru. Jenže zase se nikdo neozval. Anko znovu zkřivila obličej do bolestné grimasy a prudce vydechla.
„Kolik času ti ještě zbývá?“ zeptal se Shikamaru pohotově.
„Má-lo,“ popadala Anko dech a chytla se za břicho. Shikamaru kývl a zamyslel se. O porodu nevěděl vůbec nic, takže tu byl v podstatě stejně přebytečný. Jenže nemohl ani odejít sehnat nějakou pomoc. Pak mu teda zbývá pouze jediná možnost.
„Musíš mi věřit,“ pohladil svou milou po tváři a vyskočil na nohy. Pak jí uchopil do náruče. Byla dost těžká, Shikamaru jí málem znovu pustil. Nakonec však pořádně zabral. Anko se na něj vyděšeně podívala.
„Ne… ne!“ vykřikla, ale sama si moc dobře uvědomovala, že není jiná alternativa. Navíc už nemohla ani protestovat, její tělo bylo jako v ohni.
Shikamaru se odhodlaně podíval před sebe a vyrazil. Běžel, jak nejrychleji uměl. Domy se kolem těch dvou stejně rychle objevovaly, jako mizely. Shikamaru pozvedl svou hlavu a pohlédl do dáli. I když nemocnici ještě neviděl, cítil, že už jsou blízko. Ještě štěstí, že bylo tak brzo, ulice přeplněné breptajícími lidmi by mu to jistě neusnadnily.
Slyšel své těžké, dunivé kroky, rozléhající se všude kolem sebe, ale jediné, na co myslel, bylo to, aby co nejvíce zrychlil. Ruce, v kterých svíral sténající Anko, už měl téměř dřevěné. Bylo by pro něj mnohem snazší, kdyby si jí mohl jednoduše přehodit přes rameno, jenže na to si až moc dobře uvědomoval riziko, které by tu hrozilo.
Shikamaru zabočil za roh a před ním se konečně objevila nemocnice. Do očí mu vhrkly slzy, když konečně mohl uchlácholit svou milovanou.
„Už jsme tady, neboj se všechno je v pořádku,“ zašeptal jí do ucha medově sladkým hlasem, v kterém byla slyšet neuvěřitelná úleva. Zběsile vběhl do dveří a lehce zoufale pohlédl na vyděšené sestřičky. Po tváři se mu konečně rozlil jasný úsměv.
Trvalo ještě několik vteřin, než si sestřičky uvědomily, že ta špinavá hrouda, kterou držel onen chlapec v náručí, je rodící matka. A ihned, jak si to uvědomily, strhl se poprask. Jedna sestřička nadávala, druhá dostala ohromný záchvat smíchu a teprve ta třetí se všeho chopila.
Zkrátka a jistě, než se Shikamaru nadál, už seděl vedle své milované, která láskyplně svírala v náručí droboučké a velmi křehké děťátko.
„Je to kluk,“ opakoval už asi podesáté zasněně Shikamaru. Na tváři mu zel spokojený úsměv.
„A co teď, Shikamaru?“ zašeptala nezvykle tiše Anko. „Co bude teď? Nemáme nic… čím asi oblíkneme toho malého? Vždyť mu nebudeme moct nic dát!“ Její hlas zněl teď už trošku hystericky.
„Ale no tak, lásko, do teďka jsme to zvládali, všechno dopadne dobře, uvidíš,“ ozval se lehce zaražený Shiki.
„Do teďka jsme neměli miminko!“ téměř vykřikla Anko. Do očí jí vhrkly slzy, zatímco pomalu houpala své dítě v náručí. Shikamaru se zvedl a jemně Anko políbil na čelo.
„No tak, jsi jenom moc unavená, potřebuješ se vyspat.“ Uchopil své dítě do rukou a zvedl ho. Opatrně ho položil do postýlky. Naštěstí už dítě spalo.
„Podívej se, Anko, všechno bude dobrý,“ oslnil jí svým úsměvem. Anko zakroutila hlavou a přes oko jí přetekla první slza.
„Nic nebude jako dřív…“ pronesla s prázdným výrazem v očích.
„Šššš,“ pohladil jí Shikamaru po čele. Anko nespokojeně zavřela oči a téměř okamžitě usnula. Měl pravdu, byla unavená. Když se Shikamaru ujistil, že Anko tvrdě spí, zhluboka si oddychl.
Zarazilo ho, co Anko říkala. Musel dokonce uznat, že měla pravdu. Co bude teď? Tomu miminku nejsou schopní nic poskytnout. Žádný kočárek, žádné pěkné hračky, dokonce ani žádné dobré jídlo. Bylo mu z toho na nic.
Posadil se a vyhlédl ven z okna. Téměř okamžitě spatřil ty dva. Procházeli se po ulici, slunce jim ozařovalo jejich šťastné tváře a milenecky se k sobě tiskli. Shikamarovi se na tváři objevil smutný úsměv. Tak to vypadá, že Naruto a Sakura už jsou spolu. A vypadali tak šťastně! Nikdo jim nebude vyčítat, že spolu chodí. Nikdo jim do jejich vtahu nebude mluvit. Nikdo je nevyhodí z jejich vlastních rodin.
Nikdo… A co má on? Vybral si cestu vyvrhele. Vlastní rodina ho zavrhla. Lidé na něj koukají, jako by nic neznamenal, jako by vůbec neexistoval. Nemá nejmenší šanci najít si práci, všichni se ho štítí…
Co je to vůbec za život? Ano, miloval Anko a ona jeho taky, to by mu mělo stačit. Jenže, skutečně mu to stačilo? Ne… cítil, že od života očekává víc… možná, že začít si s Anko byla chyba?...