ŠvP 6 - Nashledanou příště?

A nakonec jsem si proti všem svým zásadám ještě sedla na zadek. Z vrchu na mě shlížela tvář našeho pana profesora českého jazyka a netvářila se příliš přívětivě. V ruce držel baterku a tou teď začal přejíždět po zbytku chatky, kteří byli také jako opaření. Pak se zase zadíval na mě. Chřípí se mu v nose chvělo a trvalo chvíli než promluvil.
"Takže, zajímalo by mě co tu děláte." pronesl trochu jedovatě, minimálně si v jedu namočil slovo "tu". "Ovšem to vyřídíme až později; teď se připojte ke svým - stejně neposlušným - spolužákům, tam venku, ve středu tábora. Ještě si dlouze popovídáme," ušklíbl se posměšně a znovu přejel baterkou tváře Akatsuki členů. Ti mlčeli, jak sem se jim pokoušela naznačit, zřejmě mě pochopili.
"No tak, zvedejte se! Nemíním tu strávit další týden!"
Neochotně jsem se zvedla, oprášila si zadek a vydala se za ním. Na cestu nám svítil jen kužel baterky, dokonce i měsíc se schoval. Chůze však netrvala dlouho a došli jsme k nádvoříčku, přesně uprostřed celého tábora, jak říkal. Tlačil se tam asi půltucet mích spolužáků. Ozýval se šepot, jakmile se však... říkejme mu "Míša". Tak tedy, jakmile se však Míša objevil, všichni stichli. Někteří na něho koukali provokativně, jiní výzývavě, zbytek se ustrašeně díval naprsty u nohou.
Jedno bylo jasné - nikdo takovou zradu, jako jeho příjezd, nečekal.
"No a teď by mě zajímalo, proč nikdo z vás nebyl tma kde má být, tedy ve své posteli. Je to jasné - samé známé firmy," ušklíbl se. "Ale stejně chci slyšet vysvětlení a pokud možno pravdivé a uspokojivé. Poté to projednám s vašim třídním a rozhodneme se, co dál..." Z jeho hlasu se nedalo vytušit nic dobrého.

Nastávalo ráno a náš táboreček se pomalu probouzel. Nebylo to příliš dobré ráno, proto jsme se my, provinilí, trousili k snídani pomalu a obezřetně, se svěšenou hlavou. Včerejší noční výslech se protáhl a dopadl všelijak, jen ne dobře. Ještě horší bylo ale to, že tam přišel i nás třídní a promlouval nám do duše stylem "Já vám věřil...". Málem jsem tam usnula ve stoje, tak to byla dlouhá noc.
Naši spolužáci, kteří poslušně spali ve svých postelích se nás ptali co a jak a padali z nich samé rozumy; většinou to totiž byli ty šprtky.
Po snídani pančel vstal, přejel nás zamračeným pohledem a začal:
"Včera večer se stalo několik věcí, které mě příliš nepotěšily a výsledek všeho pravděpodobně nepotěší zase vás. S panem profesorem, který včera přijel - a bylo to dobře - jsme se dohodli, že dnes odjíždíme. Rychle si sbalte věci, za dvě hodiny přijede autobus a odveze si nás. Snad ani nemusím říkat, jak moc jste mě zklamali; příště si to s důvěrou rozmyslím." a zase se posadil.
Seděli jsme jak opaření. Cože?! Odjezd!? Ale to je vážně nefér, určitě se o to zasadil Míša... Grr! K čertu s ním, k čertu se včerejší nocí!
Pokusili jsme se protestovat, ale bylo to k ničemu. Navíc - jak se zdálo - s odjezdem někteří souhlasili. Stále se totiž na Naruťáky dívali dost nedůvěřivě až s odporem.

Nakonec jsme se tedy za dvě hodiny vycourali na náměstí, s naloženými kufry a taškami a nezbytnými batohy a vyhlíželi autobus. Tedy někteří vyhlíželi, my, jež to zavinili, jsme se loučili s lidmi námi drahými. Vyměnili jsme pár věcí typu "Někdy za tebou přijedem." nebo "Zvu vás ke mě domů a dejte o sobě vědět!" a už tu byl autobus. Nastupovali jsme, mávali si a odjížděli, pryč od nich...
Nashledanou příště?