Zkoušky lásky 011

Musim se omluvit za menší spoždění nějak sem nestíhal to přepsat do počítače, takže je to tady až dneska ještě jednou: sumimasen.

Uf, byla jsem tak unavená! Pohodlně jsme se usadila na pohovku a zavřela oči. Téměř jsme necítila nohy a únava mi narážela snad do každého kousku těla.
Strašně se mi chtělo spát, ale moc dobře jsem věděla, že si takový luxus nemůžu dovolit. Ne teď. Měla jsme toho tolik na přemýšlení!
Gai, můj učitel, mi za celý den ukázal snad všechna místa v Konoze. Hodně míst se mi zdálo povědomých, což je dobrá zpráva, začínám si vzpomínat.
Gai mě také vzal na moje bývalé cvičiště, tam, kde jsem se prý učila a zdokonalovala na Zkoušky. Do nosu mi ihned vtrhla dobře známá vůně zaschlé krve a potu. Nevím proč, ale cítila jsme se zde skoro jako doma.
Jenže s těmito pocity ke mně přišel také další- pochybnosti. Moc dobře si pamatuji, že mě chytla závrať a já si musela urychleně sednout. A pak se konečně objevila. Moje vesměs první vzpomínka, z které jsme něco pochopila. Ty ostatní byly vždy jen útržkovité, zmatené.
Ale v téhle jsem viděla sama sebe, asi o rok mladší. Usilovně jsem se snažila bojovat s tím mužem, který měl přes pusu pásku a v očích se mi zračil lehký výraz zděšení. V tu chvíli jsem z toho byla nesmírně zmatená. Proč jsem byla tak vystrašená? Vždyť ten muž pro mě tehdy byl učitel, neměla jsem se ho bát!
Jenže pak ta vize pokračovala. Muž mě ve chvíli, kdy jsem nedávala pozor, chytil a objal. Pak mě tvrdě přirazil ke zdi. Šokovaně jsem sledovala, jak mě políbil i přesto, že jsme nechtěla, že jsme se bránila. Do očí mi při té podívané vhrkly slzy.
A možná, že právě ty zarazily onu vzpomínku, protože najednou jsem opět seděla a nade mnou se skláněl ustaraný Gai.
Nevím, co si o tom mám myslet. Teď, když sedím doma, a jsem v bezpečí, můžu se nad tím konečně zamyslet. Proč se mě pokoušel znásilnit? Musel si všimnout mého odporu a přesto pokračoval. Ten muž je nebezpečný.
Jenže pak tu byl i ten druhý pocit. Vždy, když jsme ho viděla, se mi srdce málem rozskočilo a podlamovaly se mi kolena. Nechápala jsem to. Ten pocit jsem neznala, byl pro mě tak cizí. A přesto tu byl. Naposledy, když jsme toho muže potkala v té uličce, jsem měla namále, abych se mu nevrhla kolem krku. Naštěstí mě zachránil můj pud sebezáchovy, takže jsem vzala nohy na ramena. Ale nevím, jestli to dokážu i příště. Byl tak krásný, tak okouzlující! A ten jeho hlas… NE! Je nebezpečný, na něco takového nemůžu ani pomyslet!
Převalila jsem se na záda a stále měla zavřené oči. Únava na mě v tu chvíli začala doléhat ještě víc. Cítila jsem, jak se mi uvolňují končetiny a konečně mě pohltil bezesný spánek.

Muž s maskou se zvedl. Viděl, jak si jeho žák vybral jeden z největších a nejtlustších klacků. Usmál se. Yuki byla taky taková.
„Počkej, Kaname. Nebuď tak hr, s tímhle nemůžeš být tak obratný,“ poradil mu a vytrhl mu z ruky onu dřevěnou tyč. Hned mu vybral jinou, malou a lehkou.
„Ale…“ snažil se Kaname zaprotestovat, vražedný a neústupný výraz jeho učitele mu to však ihned zarazil. Kakashi kývl směrem ke kladinám a Kaname přikývl. Oba dva se k nim přesunuli.
„Je obtížné udržet se na kladinách, Kaname. Nikdo nedoufá, že se na nich v boji udržíš déle než pár vteřin. Nicméně je to nezbytné pro tvůj výcvik,“ radil mu šedovlasý muž s maskou. Pak se ti dva vyhoupli na kladiny a Kakashi v ruce sevřel svou dřevěnou tyč, načež ho jeho žák okamžitě napodobil.
„Do boje!“ vykřikl Kakashi a vrhl se na mírně znepokojeného Kanameho. Ten se snažil s vervou přeskakovat z jedné kladiny na druhou, zatímco musel čelit čím dál zběsilejším útokům svého učitele.
Kakashiho rány byly přesné, dobře mířené, a přesto se většině Kaname vyhnul. A to přesto, že byl začátečník. Kakashi s musel uznale usmát, jeho rány však nepovolily. Až moc mu jeho učeň připomínal Yuki. Chování měli takřka shodné a to nemluvně o jejich úsměvu.
I přesto, že Kakashi stále uchovával Yuki ve svém srdci, už byl rozhodnut zhřešit. Jejich poslední setkání ho velmi ranilo. Nikdo by ho nedokázal přesvědčit o tom, že Yuki ztratila paměť. Kdyby si na nic nevzpomínala, neutekla by před ním. Nebo ano? Ať tak, či onak, její chování ho ranilo.
Přestal na to myslet a zaměřil se na Kanameho. Ještě zrychlil své tempo úderů. Začalo ho štvát, že se Kaname jeho útokům vyhýbá.
Prudce ho udeřil do pravé nohy, až Kaname bolestí zavrávoral. Ale Kakashi ještě neskončil. Chopil se šance, že jeho žák na chvíli nedává pozor a s velikou silou ho praštil klackem do rukou. Přesně jak čekal, Kaname vykřikl a automaticky svůj klacek upustil. Jenže ani to Kakashimu nestačilo. Rozmáchl se a jeho klacek se zabořil do Kanameho břicha.
Kaname zasténal a začal padat. Na tuhle šanci Kakashi celou dobu čekal. Přeskočil na kládinu, kde byl Kaname a rychle ho chytil, aby ho zachránil před bolestným pádem.
Kakashi si ho přitáhl blízko sobě a bleskurychle, než si Kaname stačil cokoliv uvědomit, ho políbil. Jejich rty se setkaly a Kakashi Kanamemu zajel jazykem do úst. Kanamemu se na obličeji objevil překvapený, téměř šokovaný výraz. Jenže co bylo na tom všem nejdivnější? Kaname se vůbec nebránil…