Obecné

/Pečetě? Jadene … Jadene …/ pousmála se Nano. Ještě dvě zatáčky jim zbývali.
„Fajn Pao, připrav se,“ prohodila k panterovi.
´´´ Jasně…´´´
Před nimi se mezi stromy objevil drátěný plot, ta kterým byl se nacházelo cvičiště.
„Tak jedem Rione!!!“ zazubil se odhodlaně Jaden a přikrčil se.
„Fajn přidej Pao!“ panter přidal rychlostí a pomalu se dral do předu.
/Ještě ne … ještě ne…./ pomalu už se blížili k plotu a doháněli Jadena.
/Teď!!!!/ zvedla ruku a rychle provedla znamení.

Mise dopadla na výbornou, ale Liam musela celou cestu zpět přemýšlet nad tím, co jí Pein asi udělá. Nikdy si k němu tolik nedovolila, přeci jen to byl silný shinobi a jemu nikdy neodporovala.
„Co se děje?“ otázal se jí Hidan zamračeně. Jen zavrtěla hlavou. „Že ty ses nepohodla se šéfem?“ poslední slovo vyplivl z úst tak znechuceně.
„Je to tolik poznat?“ zamumlala. Na čele se jí objevila další vráska. „Nechtěla jsem to říct,“
„Co jsi mu řekla?“ zašklebil se Hidan.

„Já? Spíš ty. Co si myslíš, že děláš … ty troubo nebul,“ ozvalo se slabě. Všichni pohlédli na Nano. Dýchala a nabírala znovu lidskou barvu. Kakashi s Kurenai překvapeně hleděli na její krk … nejen oni, ale i ostatní.

16. Vysvětlení

Měla tam vyrytou černou značku SMRTI 亡く .
„Co je???Děláte jako kdybyste viděli samu smrt,“ nad tím se musela v duchu ušklíbnout.

Vidíš něco?" zašeptala Yoshika.
"Nic, vzduch je prázdnej," ozval se z vysílačky Katashiho hlas.
"Ok, jdu na to," upozornila své spolubojovníky a vyběhla směrem do úzké, temné uličky. Na zádech cítila Katashiho pohled, který byl schovaný za rohem. Doběhla na konec chodby a zrovna se chystala šáhnout po klice k mohutným, dřevěným dveřím, které zakončovaly dlouhou chodbu, po které se plížili. Za nimi měl být tajný svitek, který měli za úkol donést do vesnice. Ale najednou se za Yoshikou ozval hlas.

„Tak kde jste byl tak dlouho?!“ přivítal bělovlasého ninju Minato.
Tak to začíná pěkně… co si to vůbec ten fracek dovoluje? „Měl jsem… hmm… důležitou práci. Nestarej se,“ dodal, když viděl, jak neodbytně se chlapec tváří. Roztržitě se poškrábal na čele.

Isis seděla vedle Itachiho a snažila se přijmout pravdu.
„Já to nechápu,“ složila si hlavu do dlaní.
„Mám to tedy převyprávět celé?“ dotázal se Itachi.
Věděl, že to právě Isis chce. Pravdu. Chce pravdu o tom, co se před těmi lety událo.
„Prosím, ať je ta pravda jakákoli, nedovol mi nic, kdybych náhodou tu pravdu nechtěla už dál poslouchat,“ vydala ze sebe těžce.
Itachi přikývl.
„Ale pře tím než začnu vyprávět, mohl bych sem pozvat i ostatní.“
Isis překvapeně zvedla hlavu.

Po rušné ulici se procházela dívka. Řekli by jste si, že je obyčejná, ale to, čeho se snažila dosáhnout, zas tak obyčejné nebylo.
Právě to odhodlání, které nosila v srdci, jí dávalo sílu jít s hlavou vztyčenou. Pevně a rázně si hledala cestu mezi davy vesničanů. Na jejich tvářích poznala, že je něco jinak, že je něco špatně. Donutila své nohy ke klusu.
Cítila, jak jí ledový vzduch proudí do plic. Tak ledový, že se musela zastavit. Jednou rukou si zakryla ústa a párkrát zakašlala. Chvíli jen tak stála a snažila se opět popadnout dech.

„Jedna se o misi typu S,“ oznámil jí. „Setkáte se tam s Akatsuki.“
„Akatsuki? Posíláte mě s geniny na misi S?“ vyhrkla. „Ale to je nemožné,“
„Věřím vám Soro a doufám, že se blíž poznáte se svým bratrem.“
„Ale…“ snažila se vymyslet nějakou výmluvu, ale nepovedlo se jí to. „Nemůže jít někdo jiný?“ Zkusila to ještě jednou, avšak marně.
„Kdybych mohl někoho jiného vyslat, tak si vás nevolám.“ Pokýval hlavou Sarutobi-sama.

Temari se otočila a šla cestou ke svému domu.
„TEMARI!! TEMARI!! POČKEJ!! Potřebujeme tě!!“ křičel za ní její známí Akanari.
„Co je? Co stalo?“ zeptala se Temari, když uviděla jeho vystrašený výraz.
„Orochimaru... je před bránou a řekl, že jestli mu do půl hodiny nevydáme tebe a Kesidy tak, že zaútočí a nebude milosrdný ani k dětem.“ řekl Akanari a podíval se jí do očí.
„Ne.. nepřemýšlej nad tím. My za tebe budeme bojovat, jen tak tě nedáme.“ řekl Akanari.

Sakirou s Rogenem vyšli z lesa a seskočili na hladinu řeky, protékající propastí pod nimi. Došli až k nějaké červená bráně, ve které byl veliký kámen a bránil vchod.
Sakirou udělal nějakou pečeť a kámen se odvalil stranou.
Dvojice vešla.
Ocitli se ve veliké jeskyni. Načež kámen se za nimi zase zavalil.
Rogen hodil toho rybáře na zem před něj.
Po chvilce se před nimi objevili barevné siluety postav v černých pláštích s červenými mraky.
„Všechno šlo dobře?“ otázal se Pein.
„Jak jinak…“ řekl Sakirou.

*

„Inuzuka, Tsume!“ zavolal zkoušející.
Dívka odešla. Minato si mezitím opakoval své techniky. Učení mu nikdy nedělalo potíže, všechny zkoušky zvládal naprosto lehce.
Jen jeden žák v celé třídě se mu mohl, co do znalostí, vyrovnat – Uchiha Fugaku.

Yoshika ztěžka otevřela oči. Ve svitu svíčky nad sebou uviděla dřevěný, oprýskaný strop. Chtěla se zvednout, ale ucítila tahavou bolest v pravém boku vycházející zřejmě z rány po kunai. Nečekala to a tak sykla bolestí. Pomalu se zvedla a přiložila svoji levou dlaň na ránu, která, jak si všimla, byla obvázaná obvazy.
"Už jsi vzhůru?" ozvalo se z druhého konce malé místnůstky. Vzhlédla a prohlížela si neznámého muže míchajícího něco v hrnci nad ohněm.

[center]"Za chvíli už to vypukne!"
někdo do ticha vykřikne.
Každému oheň v duši plane,
nikdo neví co se stane.
Lstivý Oro plány zplétá,
po Listové už je veta.
Pln pohrdání zvolá:
"Pomstím se všem za své sny zmařené.
všichni zaplatí, maj to sečtené."
Rozhodl se tedy hned rázně.
Udělá zde krvavé lázně.
Všichni musí zplatit,
co on musel ztratit.
Táhl do boje s armádou.
Proti Listové hrdě jdou.
Oro za pochodu pronesl:
"To bude hotové hned."
Netušil, jak moc se splet.
Dorazili na místo určení.
Tam na ně čekalo překvapení.

Bylo to už druhý den. Klopýtali jsme skrz les. Já, ona a on. Nesourodá trojice. Já jsem šel v čele. Táhl jsem obrovský bágl, protože k mým vlastním věcem se přidali i věci té holky, Namii. Neji to zhodnotil tak, že když jsem taková dobrá duše, nebude mi vadi nést pár věcí navíc. Myslím, že ho začínám nenávidět.
Za mnou šla ona. Svázali jsme jí provazem, aby nemohla utéct a bylo vidět, že jí to silně vadí. Ani se jí nedivím – nejdřív jí pomůžou, vyléčí… A pak svážou a jde se na pochod.

„Reina-sama! Neříkali jsme vám, že nesmíte chodit sama ven?“ hlas pečovatelky se linul zahradou, která stála za nemocnicí. Sníh byl všude kolem kam se jen člověk podíval.
„Nejsem nemocná,“ namítla Reina. „Děláte jakoby se mi mělo stát něco hrozného,“
„Váš otec o vás bude mít strach,“ Reina pohodila hlavou a postavila se k jednomu z mnoha stromů v zahradě. „Nad čím přemýšlíte?“
„Snažím si vzpomenout, co se stalo..“ skousla si spodní ret. „A kdo je on,“ dodala šeptem.

Ráno jsem byl jako na trní, čekal jsem, jestli pojede autobusem i dnes. Nezklamala mě. Seděla na zastávce a jakmile mě zahlédla, usmála se. Seděl jsem sám, přesto si ke mně nesedla. Dělala to schválně, udržovala mě v napětí, toužil jsem po tom sedět s ní...v těch okamžicích kdy se naše oči setkaly jsem cítil horkost po celém těle, srdce mi bušilo trochu splašeněji než obvykle.

5-Díl

Thampir neměla ani čas se rozhodnout jestli to opětuje nebo ne, protože v tu chvíli otevřel dveře Itachi se slovy:
„Sežen Thampir a jděte hned za šéfem.“
Hidan zkameněl v té póze, ve které se v tu chvíli nacházel. Když to Itachi zpozoroval ještě dodal:
„Hm... Vydím, že už si ji našel.“ s těmito slovy se otočil a zmizel.

Kancelář Tsunade
Před stolem Páté už byl nastoupený tým Kakashi i tým Gai. Čekalo se jen na Kakashiho. Gai a Lee si opakovali desatero Síly mládí, Sai něco zuřivě kreslil do knížky, Sakura se naštvaně dívala z okna, Naruto obdivoval jakousi plaketu na stěně a Neji se bavil s Tenten o Akatsuki a o tom, jestli s nimi tato mise bude mít něco společného. Po chvíli přišel Kakashi a vytasil se se směšnou výmluvou.
„Promiňte, že jdu pozdě, ale potkal jsem cestou obrovskou žábu…“

„Nomuke!“ volala babča Niko z okna na svého vnuka, „vrať se, večeře už je na stole!“
Malý Nomuke si odpoledne šel hrát do lesa, jak to ostatně dělával často. Byl sice od domu dost daleko a neměl dovoleno chodit si ven hrát samotný, kvůli stále hrozícímu nebezpečí, přesto však venku byl a babiččin hlas slyšel jasně a zřetelně.
„Vypadá to, že tě babička už shání, Nomuke-kun,“ ozval se hlas, patřící pestře oděné vysoké ženě.
Nomuke, již zvyklý na její přítomnost, kývl hlavou.