Arigatou 29 - Naděje mizí s každým padlým...

Čekal tu už docela dlouho… vlastně ho to už přestávalo bavit.
„Dobře, vím, že to byl můj nápad, ale je hrozně unavující čekat tady…“ přemítal.
„Neboj, už se blíží,“ ozval se mu najednou v hlavě známý hlas.
Postavě v černém plášti, stojící už nějakou chvíli nedaleko města Drasu, se na obličeji objevil arogantní úsměv.
„Ještě pořád mi hodláš číst myšlenky, když o to nestojím, Midori?“ odvětil.
„Jen klid. Míří k tobě ten blonďák, Uzumaki Naruto a ten kluk se psem, Inuzuka Kiba,“ pokračoval Midori, „musím uznat, že tenhle tvůj plán se mi líbí. Oddělit nepřítele a vyřídit každého jednotlivě.“
Dál už Rhonoki neodpovídal, uslyšel za sebou totiž kroky.
„Jen jedna osoba, to znamená, že tenhle je…“
„Takže už jsi tu? Trvalo ti to nějak dlouho, Uzumaki Naruto,“ řekl chladně.
Naruto se zarazil.
„Proč je najednou tak klidný? Je přece v pasti!“
„Je konec správce! Otoč se a vzdej se!“ vykřikl nahlas.
Rhonokiho arogantní úsměv se ještě zvětšil, když se otočil a sledoval Narutovu překvapenou tvář.
„Konec? Teď teprve začíná zábava,“ řekl.
„Ale… jak to? Vždyť znal mé jméno, pokud to není správce, odkud ho zná?“ přemítal vyplašeně Naruto a prohlédl si svého soupeře.
„Plášť má stejný, jako správce, jen na prsou má nějaký znak… hlavu spálenou v divně modrém ohni…“
„Kdo jsi? Odkud mě znáš?“ vyptával se ninja.
„Mé jméno je Tokori Rhonoki a odkud tě znám, vědět nemusíš,“ odvětil druhý.
„Důležité je, Uzumaki Naruto,“ pokračoval, „že tady zemřeš!“
Narutovi při jeho slovech přeběhl mráz po zádech… s takovým klidem a tak chladně mluvil o smrti.
„…takže také patří k Ryouyou…“
Oba ninjové na sebe ještě chvíli zírali, než oba takřka ve stejný okamžik v rukou složili pečetě. Přes pustinu se naráz ozvala dvě zvolání: „Tajuu Kage bunshin no jutsu!“ „Katon: Housenka no Jutsu!“
V rádiu minimálně jednoho zcela pustého kilometru (kromě směru, kde bylo město), se objevilo nesčetně Narutových stínových klonů. Ve stejnou chvíli se směrem k pravému Narutovi rozletěl proud ohně z Rhonokiho úst.
Naruto se mu jen tak-tak vyhnul, některé jeho klony v daném směru však zmizeli. Rhonoki si snadno všiml jediného Naruta, který se víru ohně vyhnul.
„Mám tě!“ zaradoval se v duchu a obrátil se i s plamenem směrem k pravému Narutovi.
Ten se mu znovu vyhnul jen o vlásek, Rhonoki však svůj plamen snadno dál směroval k pravému Narutovi.
„Saktra!“ klel Naruto v duchu, „musím něco vymyslet! Soustřeď se, aby to vyšlo!“ povzbuzoval se.
Několik Narutových klonů za Rhonokim se najednou rozeběhlo proti nepříteli.
„Chytré,“ uznal Rhonoki, aniž by to řekl nahlas, „ale ne dost!“
S posledním slovem ninja pustil pečeť tygra a z pod pláště vytáhl několik kunaiů. V tu chvíli se Naruto zarazil.
„Pustil jsi pečeť! Jak to, že tvoje technika nemizí?“ ptal se zmateně.
Rhonoki využil situace a hodil všechny kunaie do několika klonů, přičemž techniku ohně obrátil proti tomu, který právě promluvil, i ten se však jen změnil na obláček kouře.
Rhonokiho technika zmizela.
„Tak trochu jsem teď doufal, že promluvil ten pravý,“ poznamenal.
„Ještě jsi neodpověděl na otázku,“ připomněl mu jiný Naruto.
„To je jednoduché, kluku. Kdybys žil svůj život tady, v Zemi Kopců, možná bys slyšel o ninjovi, kterému tamní lidé říkali Rhonoki, Kaki no Kyoshou,“ vysvětloval ninja.
„Rhonoki, Mistr Ohně…“ opakoval Naruto.
„Přesně tak, kluku. Víš, nestačí jen cvičit, nebo mít talent… stačí, když cvičíš a máš talent, rozumíš?“
Všechny Narutovy klony se zemyslely.
„A…“ pokračoval Rhonoki, „nikdy…“
Mistr ohně začal znovu skládat pečetě…
„…nepolevuj…“ Narutové se najednou všichni probrali, už však bylo pozdě.
„…v ostražitosti!“
S posledním slovem Rhonoki znovu použil Housenka no Jutsu a změnil na prach (nebo spíš na kouř) další várku Narutových klonů, kterých teď bylo na pláni u všech všudy jen polovina z původního počtu.
„Sakra! Musím rychle něco vymyslet, jinak mě usmaží!“ pomyslel si Naruto, nahlas však řekl jen: „Tohle je všechno, co umíš?“
V tu chvíli však Rhonoki přestal chrlit oheň a znovu se arogantně usmál.
„Budeš litovat, že ses zeptal, chlapče. Taisei kaki!“ zakřičel.
V tu chvíli jakoby pro Naruta všechny okolní zvuky ztichly. Nedokázal to popsat, najednou však ucítil nepřítelovu chakru úplně jinak, než předtím.
„Útočí? Nejsem moc dobrý v cítění chakry, ale najednou… není pochyb. Útočí! Zepředu?“ podíval se upřeně na Rhonokiho.
„Zleva?“ podíval se doleva, „zprava?“ podíval se doprava.
„Nebo snad… zezadu?“ ohlédl se ninja.
„Ksakru! Nedokážu to rozpoznat! Jakoby…“ Narutovi přejel mráz po zádech.
„…odevšad,“ hlesl, načež se všude kolem něj rozhořel modrý oheň a pláň zalila mlha z mizících klonů.

„Shino-kun!“ vykřikla polekaně Hinata.
Na chvíli se Shinova tvář objevila v okně. Všichni teď viděli, jak jejich přítel padá bezvládně z římsy na zem dvě patra pod nimi.
To však Hinata nevnímala. Cosi jí totiž proběhlo přímo kolem levého ucha. Bylo to rychlé, ani to neviděla, ale rozhodně tam něco bylo, tím si byla jistá.
„Dva dole, tři zbývají,“ ozval se chladný Midoriho hlas přímo za ní.
„Hinato!“ křikl Kankurou a mávl rukou.
Stejně tak Midori se už napřahoval na finální úder proti Hinatě. Najednou se však zarazil.
„Loutka?“ stačilo mu blesknout hlavou, než ho cosi zavřelo.
„Skvělé, Kuroari!“ zaradoval se Kankurou, přičemž loutku pomocí chakrových vláken rozebíral, aby Midoriho uvnitř Kuroariho mohl probodat.
„Bude to fungovat i bez Karasu?“ zeptala se Temari.
„Bez obav,“ ujišťoval ji bratr, „bez něj to sice nebude tak efektivní, na vyřízení tohohle sr**e to ale stačit určitě bu…“ větu však loutkář nedokončil, poněvadž se chytil za hlavu a skácel v křečích na zem.
„Kankurou!“ „Kankurou-san!“ polekaly se najednou Temari i Hinata.
„Byakugan!“ ozvalo se síní.
„Tak co s ním je?“ vyptávala se Temri.
„Je v nějakém genjutsu,“ oznámila Hinata.
„Genjutsu?“ opakovala Temari udiveně.
„Vlastně se není čemu divit,“ ozvala se znovu Hinata.
Temari se na ní podívala nechápavým pohledem.
„Jak to krucinál myslíš?“
„Když náš soupeř dokáže číst myšlenky, tak nějaké genjutsu pro něj nemůže být problém… mělo mi to dojít dřív…“
Temari kývla hlavou, jakože už chápe a znovu se s obavami podívala na svého bratra.
„Takže stačí, když…“ začala znovu, Kankurou se však přestal svíjet, jen se držel za hlavu a pomalu se postavil.
„Kan… Kankurou,“ užasla Temari.
„Rychle pryč!“ začal najednou Kankurou křičet a vyběhl ze dveří na chodbu.
„Dělejte, vy dvě! Nestůjte tam a utečtě!“ volal ještě.
Hinata se bez otázek za loutkářem rozeběhla, Temari hned za ní.
Kuroari najednou divně zapraskal, cosi v něm křuplo a rozletěl se na milion kousků do všech stran.
Kankurou i Hinata stačili zahnout za roh, Temari však tolik štěstí neměla. Obrátila se ve dveřích a mávla svým obřím vějířem, aby se proti letícím úlomkům alespoň nějak obránila, i přes to však dostala několik přímých zásahů.
Chodbou se ozval bolestný výkřik. Kankurou s Hinatou zahlédli jen, jak z Temari, stojící ve dveřích, začíná stříkat krev. Kunoichi výbuch odmrštil až na protější stěnu, kde ošklivě narazila hlavou do zdi.
„Co to…“ Temari se ani nestačila věta v hlavě před nárazem dokončit.
Najednou začala vidět rozmazaně a jediné, co slyšela, bylo silné pískání v uších. Chvíli jí bolelo celé tělo, netrvalo však dlouho a Temari necítila skoro nic.
„Nemohu… nemohu pohnout… hlavou…“ došlo jí najednou.
Pokusila se o pohyb prstu, nevěděla však, zda s ním hýbe, nebo se jí to jen zdá. Chtěla se na prst podívat, nemohla však hýbat ani očima.
Celé její tělo jako by nebylo, necítila vůbec nic, jen plíce při každém nádechu bolestivě bodaly. Najednou se ze zraku začala vytrácet i barva a Temari viděla téměř černobíle.
Kdosi se k ní přibližoval, dvě postavy. Když už byly dost blízko, Temari v nich poznala svého bratra a Hinatu.
Kankurou jí chytil za ramena, jeho dotyk však kunoichi vůbec necítila. Viděla, jak se Kankurovy rty pohybují, jediné, co však Temari slyšela, bylo jakoby vzdalující se pískání v uších.
„Co se… děje?“ ptala se sama sebe.
Najednou se za oběma postavami objevila ještě třetí. Temari se poprvé od svého zranění pohnula: ve tváři se jí objevil výraz zděšení.
„Temari!“ volal vylekaně Kankurou, sestra ho však stále neslyšela.
Pomalu však zvedla ruku a ukázala kamsi za svého bratra.
„Kan… kurou… je… z… za t… za tebou…“ s posledním slovem Temariina ruka bezvládně spadla na zem a oči se jí zavřeli.
„Temari?“ křičel dál Kankurou, „Temari?! TEMARIIIIIII!“
„Tři dole, dva zbývají…“
Konec dvacáté deváté části.