__Bráchova holka___

Co je to láska? A k čemu nám vůbec je? K čemu nám je zabývat se někým jiným než sám sebou? Není to zbytečný? Nejsou city svazující? K čemu nám vlastně je, že spolu dva třeba chodí?
On. Všechno se to točí kolem něj. Všichni ho mají rádi. I jejich sestra se pořád stará víc o něj, než o mně. Já ji miluju víc než svůj život. Já bych pro ni klidně zemřel. On ani neví co jsou city, co je láska. Ale ona si vybrala jeho. Nenávidím ho za to...
Dva bratři seděli vedle sebe a zabývali se každý svými myšlenkami. Dívali se na krásný západ slunce. Když slunce zapadalo v nekonečných pouštích písku, písek se vlnil, většina barev se slévala v jednu. Přestože byli bratři, byli oba jiní stejně tak, jako byli jiné jejich myšlenky. Přiběhla jejich sestra a sedla si mezi ně. Poznala, že staršího z jejích bratrů něco trápí. Přesto se obrátila na toho mladšího.
,,Kazekage-sama, vaše přítelkyně právě přijela.“
,,Temari, víš že mi tak nemusíš říkat. Oslovuj mě mým jménem, prosím.“ odpověděl jí na to klidným hlasem.
,,Ano, Gaaro.“ řekla.
,,Chtěl bych ji vidět. Přiveďte ji sem, prosím.“
,,Jistě.“ kývla a odešla.
O chvilku později k nám přitančila drobná dívka se zelenýma očima a čelenkou Listové v růžových vlasech. To je ona. Dívka, která mi zachránila život a já se do ní zamiloval. To ona vysála Sasoriho jed z mého srdce-a já jí za to své srdce daroval. Ale ona si ho nevzala. Namísto toho darovala svoje srdce mému mladšímu bratrovi. Tomu, který ani nevěděl, co to láska je. Přišla k němu, on ji objal a políbili se. Musel jsem se od nich odvrátit. Byla tak šťastná, usmívala se, když se teď dívali na západ slunce spolu. Objímal ji a co chvíli ji políbil na krku.
Nevydržel jsem to. Nenáviděl jsem ho a ji jsem chtěl pro sebe. Přivolal jsem svoje loutky. Byli tak zaujati sami sebou, že si toho ani nevšimli. Pomalu jsem se k nim blížil a nenávist se mi zračila v očích. Část mého já mi vracela hezké chvíle, kdy jsme byli jako rodina. Ale větší část mi říkala, ať to udělám. Zničím rodinu ale získám lásku.
Když jsem byl skoro u nich tak si mě všimla.
,,Gaaro...“ šeptla nalehavě.
Podíval se ne mě ale nevěnoval mi žádnou pozornost. Jako vždy...Teď mu to ale splatím i s úroky. Na můj povel se z mé loutky vytáhly ruce jako meče. To přitáhlo jeho pozornost. Díval se na mě jako by čekal co udělám. Podíval jsem se na ni. Byla k smrti vyděšená. Tohle jsem ale nechtěl...Chtěl jsem ublížit jemu, ne jí. To bych nedokázal. Do očí se jí nahrnuly slzy. Váhal jsem. Během té chvíle mě mohl stokrát zabít, ale on nic neudělal přestože věděl, co jsem přišel udělat. Těkal jsem očima z ní na něj. Byl klidný, jako by čekal, až si pro něj přijde osud. Zavrtěl jsem hlavou. Naklonil jsem se a objal ho.
,,Promiň brácho...“ šeptl jsem mu do ucha.
,,Tobě se taky omlouvám. Dělám to proto, že tě miluju.“ řekl jsem jí.
Na můj povel se nože snesly jako smrtonosné krupobití. Tiše vyjekla. Můj bratr mě chytil do náruče. V posledních vteřinách svého života jsem viděl něco, co jsem myslel že nikdy neuvidím. Mému bratrovi kanuly slzy z očí.
,,Já jí ale miluju, brácho.“ řekl mi potichu.
Kývl jsem a usmál se. ,,Pak vím, že je v dobrých rukou...“
A pak se slunce na obzoru, nekončící pouště a dva mladí lidé co u mě stáli...všechno...slilo...v jednu barvu...tu nejtemnější.