Noriko 008: Cesta do minulosti.

Pomalu jsem kráčela po spletitých chodbách základny. Snad tam bude. Přemýšlela jsem o svém chování. Měla jsem se chovat lépe, ale v tu chvílí jsem se prostě tak zachovala. Jsem hloupá, měla bych to brát vážně a ne dělat z toho holubník.
„Ona se chová tak, jak je naučená.“ Slyšela jsem rozezlený hlas Yamata.
„Nepatří sem,“ ozval se klidný hlas Kakashiho-senpaie. „Je jiná než ostatní, neváží si toho. Nesmíš dávat city před práci, to si pamatuj Yamato.“
„Vím co dělám, Kakashi-senpai.“ Odvětil Yamato přesvědčeně. Kakashi má pravdu, nepatřím sem. Jsem jiná než oni. Nedokážu být Anbu, nejde mi to. Měla bych odejít. Z Anbu, z vesnice, ze země. Odejít na jiný konec země Země.
„Varuji tě Yamato, nesmíš se s ní zaplést. Cítím z ní mrchu.“ To zabolelo u srdce. Proč ve mně hned všichni vidí to nejhorší? Nejsem mrcha, nebo ano? Měla jsem se postavit problémům čelem a ne tak, aby to vyžral Kakashi-senpai.
„A právě teď nás poslouchá.“ Odtušil Kakashi a ukázal mým směrem. Nervózně jsem se podívala okolo a utíkala jsem nejbližší cestou ven. Objevila jsem se před základnou, zhluboka jsem se nadechla. Kam teď? Blesklo mi hlavou. Nemám kam jít. Je načase změnit prostředí.
„Sbohem, Konoho.“ Zašeptala jsem tiše. Bude mi to tu chybět, ale snad se sem ještě někdy vrátím. Slzy se mi navalily do očí a já přes ně skoro neviděla. Pomalým krokem jsem se vydala k bráně. Maskou jsem si zakryla tvář. Ode dneška bojuji za sebe, ať se děje, co se děje. Stanu se tím, čím jsem podle všech od začátku, budu mrchou.

Seděla na střeše budovy, tiše naslouchala další hádky rodičů. Vedle ní se něco šustlo. Natočila hlavu tím směrem, ale nic neviděla.
„Jsi pořád pryč!“ rozkřikla se matka Noriko a v zápalu vzteku hodila po svém manželovi hrnek.
„Plním mise, které pomáhají Konoze v rozvoji!“ namítla okamžitě hlava klanu Nekomi.
„Pro tebe je Konoha přednější než tvoje rodina?“ vřískla jeho žena.
„Není, jen chci abyste byli hrdí na svoji vesnici a na mě.“ Odvětil klidně. Na to neměla matka Noriko co říct. Další konec hádky. Noriko ale stejně zůstala na střeše, lehla si a zadívala se na měsíc, byl právě úplněk. Další den, který se neobešel bez hádky rodičů. Noriko nechápala, proč zůstávají spolu. Přeci jen si nerozumí…

Od té doby co jsem utekla z Konohy uplynul týden a já vůbec netušila, kam bych měla jít. Srdce mne táhlo zpátky do Konohy, ale rozum mi říkal ať jdu jinam. Ale kam? Neměla jsem kam bych šla, pro rodinu jsem mrtvá a pro přátele taky. Jedině, že bych ho našla. Kam ale mohl zmizet? Ne, nemůžu jít za ním… Řekla jsem mu, že ho nenávidím.

Uchiha klan pod vedením Uchiha Fugaku chtěl převrat. Vůdci vesnice se shodli na tom, že to potřebuje okamžité řešení… Řešení, které bude to nejlepší. Danzou přišel s jedním plánem, který by mohl vyjít, ale potřebovali jednoho zrádce klanu. Stal se jím Uchiha Itachi, génius klanu.
„Chápeš svůj úkol?“ otázal se Itachiho Třetí, ten krátce přikývl.
„Sám to ale nezvládnu,“ šeptl tiše, ale jinak to vypadalo jako by vůbec nepromluvil.
„Kdo by ti měl pomáhat?“ otázal se ho Danzou, který stál u okna a hleděl na část vesnice, kde žili Uchihové.
„To nechte na mě,“ pokrčil rameny Uchiha a přešel ke dveřím. „Nebudete litovat,“
„To doufáme,“ přikývl Danzou. „Poté opustíš vesnici, navždy…“
„Dobře, sbohem.“ Lehce se uklonil a vyšel ze dveří.

Vybral mne, jeho známou o které nic nevěděl. Sice jsem to ze začátku nechápala, ale nebrala jsem na to zřetel. Pomohla jsem mu a tím jsem se podílela na vyvraždění klanu Uchiha. Kdyby tady byl, co by mi řekl? V hlavě mi vytanula jedna z mnoha jeho věta, které mi můžou pomoct.
„Pokud nevíš co chceš, dělej co můžeš…“ zašeptala jsem. „Budu se tím řídit,“ Do ruky jsem vzala kunai a ořezala jsem si vlasy, teď byly kratší a vlnitější. Menší změna, potřebovalo by to nějakou jinou barvu. Takže snad se to povede…