Obecné

/Genjutsu …!/ došlo jí konečně. Ztěžka se zvedla. Soustředila se.
/Nesnáším GENJUTSU!!!!/ zastavila proud svojí chakry a náhle vypustila pořádnou dávku.
Genjutsu zmizelo a Nano opět spatřila Rogena.
„Říkal jsem si, jak ti to bude dlouho trvat…“ pousmál se Rogen a olízl si krev na své pěsti, kterou jí před tím trefil do brady.

Nano se zamračila. /Tohle nemůžu vyhrát a svojí plnou chakru použít nechci …/ šrotovalo jí v hlavě. Ozvala se bolest břicha. Svezla se k zemi a chytla se za poraněné místo. Rty se jí zkřivili bolestí.

Písal sa deň 18. 3 a nad Dedinou skrytou v krvavej hmle sa ako obvykle vznášala hmla. No v ten deň sa stalo aj niečo neočakávané. Narodil sa čudný zjav. Matka a otec sa toho zjavu báli, a tak ho nechali napospas osudu a v košíku aj s odkazom, pre prípadného nálezcu, hodili svoje dieťa do mora.

Svítá. Už zase. Zase další den bez něj...Povzdychla jsem si. Už uběhlo mnoho dní od...od toho dne, kdy jsem ho poprvé spatřila. Mnoho dní od okamžiku, kdy mi poprvé donesl kytici růží...mnoho dní od té doby, co jsem ho viděla naposledy...od jeho smrti...

Schylovalo se k večeru. Rolníci se vraceli z polí do svých chatrčí a matky svolávaly děti k večeři. Brzy nebylo venku ani živáčka s výjimkou tří cizinců. Nikdo je tu nevítal, každý kolem nich prošel jako by neexistovali. O tom, že si lidé této malé pochmurné vesničky všimli příchozích, svědčily jen narážky proceděné skrz zuby.

Jestliže jsem bílá,
Protože jsi černá.
Nejsem snad milá,
Nejsem tak nádherná?

Jestliže bílou jsi a v bílou se obrátíš,
Musíš být opakem černé barvy.
Ostatní tak lehce sice uchvátíš,
Možná neslyšíš zvuky mé harfy.

Společně jsme černobílá bytost,
Společně jsme velká květina.
Musíme mít svou vlastní spojitost,
Nespadne nám na klín všechna vina.

Ty černou jsi a černou zůstaneš,
Já navždy sněhobílou budu.
Možná se nás včas jednou zastaneš,
Pocházíme totiž z jednoho velkého bludu.

Malá černovlasá holčička utíkala zeleným porostem, byla nejspíše někde v lese, ovšem sama by vám určitě neřekl, kde byla. Ztratila se. S jejími vlásky si pohrával větřík, oči jí naplnily slzy. Sotva už mohla utíkat, v boku ji nepříjemně píchalo, přesto odmítla zastavit. Bála se, nevěděla ani kde je. Do očí se opět nahrnuly slzy a jen stěží překonávala pláč. Něco zatarasilo její nohu, náhle letěla vzduchem. Jen o chvíli později již byla na zemi.

Čas si hrát.
Hrát? Spíš zabíjet.
Zabíjení je hra.
Jaká prosím tě?
Hra kočky s myší.
My jsme kočka?
Samozřejmě. Že se ptáš.
Chtěla jsem se jen ujistit.
Měla by jsi se míň ujišťovat. Vždycky než něco uděláme, tak to musíš pětkrát naplánovat.
Dvakrát měř, jednou řež.
Hloupé lidské pořekadlo.
Možná. Ale praktické.

Je to moje první jednorázovka tohoto typu. Jsme úplný nováček v psaní ff. Psala jsem to u písnišky od Fait Hill- There you'll be z fimlu Pearl Harbor.
Tak hezké počteníčko.

Vztaň a podívej se mi do očí. Svět není správný a taky nebude, na tom nic nezměníš. Nezáleží na tom, jaký ten svět je, ale na tom, jak se mu přizpůsobíme, on tě neušetří. Tebe ani mě, oba máme v osudu napsané, že si pohár hořkosti vypijeme do dna, ale už tam není napsané, co bude na naší tváři, jestli ji bude zdobit úsměv, nebo škaredit smutný úškleb. Nic nezmůžeme tím, že budeme sedět a litovat toho, co se stalo.

,,Sasuke...“ šeptla Maiya. Chytil jsem ji za ruku, přitáhl k sobě a schoval ji za sebe. Neji se suše zasmál.
,,Hele, jestli nechceš mít problémy, přestaň se motat kolem mý holky.“ procedil skrz zuby.
,,Bejvalý holky...“ řekla Maiya odhodlaně. Neji zavrčel.
,,Žádnej vztah neskončí dokud já neřeknu!“ řekl tak, abychom to slyšeli jenom my.
,,No to si asi trochu prošvihnul, nemyslíš?“ zasyčela mu Maiya v odpověď.

Upozornění pro útlocitné osoby: Následující text obsahuje samolibost!
Jakákoliv podobnost s osobami žijícími nebo z Konohy známými je opravdu jen náhodná. Fakt.

****************

Klíč cvakl v zámku.
Dveře se rozletěly dokořán, až bouchly klikou o zeď – to majitelka nohy v kevlarem vyztuženém střevíčku nechtěla čekat na běžné otevření dveří. Přeci jen, být o další půlsekundu blíž k vysněnému cíli se počítá...
Postava asi pětadvacetileté mladé ženy v černém overalu se mihla předsíní.
Z kuchyně se kdosi vynořil.

To je ten kluk ze včerejška! Rosvítilo se jí.

4-Díl
To znamená, že s ním budu nejspíš v týmu. Neeee!
Z rozrušení spadla ze stromu. Bylo jasné, že si jí museli všimnnout, což potvrdili i přibližující se kroky.
A jéjé... Vyškrábala se na nohy. Zajímavé bylo, že k ní šla jen jedna osoba a to ten kluk v té upjaté, divné, zvrhlé, zelené kombinéze.
„Haló je tam někdo?“ volal z dálky.
„Eeeeh?“ zmohla se jen. To už ten kluk došel až k ní.

Temari o pár kroků ustoupila, ale znova se na přímila a znova zaútočila. Uhodila, ale znovu dostala ránu a to tak silnou, že vrazila do protějšího stromu. Znovu vstala a ve stromu byla prohlubeň.

[center]Slunce zář a ztichlý les.
Lehký vánek listí nes.
Náhle ticho mění v děs,
někdo tu štěká jako pes.
Jeden v ruce kosu dřímá,
druhý na něj zlostně hřímá.
-
"Chop se příště raděj srpu.
příjdeš o starostí kupu.
Je lehčí dá se snadno schovat."
Začal Itači prozpěvovat:
"To musí být ale dřina,
se srpem bude větší psina."
-
Hidan už nám vzteky bělá.
Urážena byla jeho milá.
Začíná ho pohlcovat hněv
spustil tudíž nelítostný řev.
-
"Drž hubu a nestěžuj si Itachi!
To ti ta hora mrtvol nestačí?

Nevěřila svým uším. To, co jí Kabuto povídal…snad ani neznělo skutečně. Ale přesto to do sebe všechno zapadalo. Speciální genjutsu takové síly, že bez jakýchkoliv problémů ovládne i Zetsua… proč ne? Orochimaru je přeci schopný všeho. A ona…Kytičkovi křivdila. Vždyť si myslel, že ona není ona!
Otřela slzu ze své tváře.
“Díky, Kabuto. Cením si toho..“ pípla, „ale teď už je stejně pozdě. Už tu musím zůstat…“
“A proč, prosím tě?“ divil se brýlatý.

Stále dokola, útok, obrana, znovu útok.
Nepřemýšlela, do koho zrovna vráží kunai, jen se snažila ubránit své spolubojovníky.
Všimla si ale, že jeden Akatsuki na ni zásadně neútočí, přesněji Itachi.
Sama od sebe se proti němu vyřítila, snažila se nedívat do jeho rudých očí.
Zrovna teď opravdu nepotřebovala být hypnotizována Sharinganem.
Proč na mě neútočí? Vždyť jsem ho zabila! Neměl by se chtít pomstít?
Myšlenky jí vířily hlavou.

Temari právě lezla po žebříku a pokoušela pověsti jakousi mě neznámou ozdobu. Kaoru mezitím nezáživně přinášel židle a stoly. Sem tam mrkl po Temari, která si ho ani jednou nevšimla. Temari balancovala na vrcholu žebříku a ruku měla kousek od hřebíku, na který se marně už asi pět minut snažila pověsit onu ozdobu. Ozdoba konečně padla na hřebík a Temari si oddychla. Jenže to byla asi chyba číslo jedna. Oddychnutí způsobilo chvíli nepozornosti a no jak už to bývá, tak ztratila rovnováhu a jaksi taksi padala ze žebříku.

Přeju si snít. Přeju si jít dál. Přeju si naplno žít. Přeju si…

„Zase si zklamala,“ řekl suše muž stojící v čele klanu Hyuuga.

Intenzivní bílé světlo již nedalo dívce spát. Pomalu tedy otevřela oči. Kde je? Její hlava si útržkovitě vzpomínala. Píseň, cesta, bitva, Madara a nakonec temnota…
To bylo vše, co jí v tu chvíli mozek ze vzpomínek nabídl.
„Už se probrala!“ ozval se radostná křik ode dveří.
Vzápětí bylo slyšet prásknutí dveří a Isis opět osaměla.
Bosýma nohama stoupla na studené dlaždice.
Chodidly jí projela ostrá bolest a zatmělo se jí před očima.
Posadila se tedy znovu na postel a podívala se na podlahu, kde spatřila tmavě červenou tekutinu.