Voda a oheň 2

Další díl je tu....
Díl-2

„A kolik ti vlastně je?“ zeptal se Jiraiya Noriko asi v půlce cesty do Listové.
„No skoro třináct.“ odpověděla Noriko po chvilce váhání.
„Hmm...“ zamyslel se Jiraiya. „... takže budeš asi genin ne?“
„Ne nejsem genin... Jsem už chuunin. Chuunínské zkoušky jsem složila už v jedenácti.“
„Aha. To jseš asi dobrá A nevíš kdo na vás zaútočil?“
„Nevím. Ale hned jak to zjistím tak pomstím své rodiče.“ řekla velmi rozhodně
„Hmm. ŽIvot není jen o pomstě, ale je to tvá volba.“ usoudil Jiraiya a pokýval hlavou.
„A ještě něco. Když jsme bojovali, proč jsi nepoužívala svoji katani a ostatní zbraně?“ Tahle otázka Jiraiyovi vrtala hlavou celou cestu. Noriko poté otázce odvrátila oči a mírně se začervenala.
„No...“ začala Noriko „... to je z toho důvodu, že jsem se zbraně nikdy pořádně... nenaučila používat.“
Její obličej dostal o stupeň červenější barvu.
„Aha. Hmm. Tak proč u sebe nosíš tu katanu?“
„No je to jediná památka na mého otce. Nikdy jsem ho nespatřila zemřel dřív než jsem se narodila.“
„Promiň“
„Neomlouvejte se, máte právo, aby jste se o mě dozvěděl co nejvíc.“
„No když to bereš takhle. Tak bys měla mít i ty právo o mně vše vědět. Přece jenom sme... příbuzní.“ k poslednímu slovu se musel Jiraiya nutit. Tak se ptej na cokoliv.“ vybídl ji.
„Hmm...“ zamyslela se „... Takže ty seš Jiraiya jeden ze tří legendárních saninu. Kdo je moje babička?“
podívala se na Jiraiyu.
„Nóó“ nevině se usmál a podrbal se na hlavě.
„Neříkejte, že to nevíte. Že by zvěsti byli pravdivý? Opracdu je to takovej sukničkář?“ mumlala si a přitom trochu s odporem pokukovala po Jiraiyovi. Jiraiya to slyšel, zatvářil se ublíženě, ale naštěstí ho něco napadlo.
„Jasně, že vim kdo je tvoje babička, ale nevím jestli ti to můžu říct. Ona je to totiž... Hokage. Neví ale o tobě, takže jí to ani nějak nenaznačuj prosím tě. Slib mi to!“
„Slibuji“ usmála se. Jiraiya si oddychl, ale pak začal litovat. Jestli se to Tsunade doví, tak asi umřu. povzdychl si.
„No chceš se ještě na něco zeptat?“ otázal se.
„Jo. Naučíte mě používat zbraně? Prosím Jiraiyo-dono..“ prosila se psíma očima upřenými na Jiraiyu.
„Klidně.“ odpověděl stroze. To oslovení se mu nesmírně zalíbilo. Byla to příjemná změna po neustálém poslouchání Narutova ukřičeného hlasu oslovujícího ho „Ero-sennin“.
„Tisíckrát díky.“ šťastně se usmála Norika.

K večeru se spatřili bránu Konohy. Když procházeli, Jiraiya mávnutím ruky pozdravil dva hlídače u brány.
„Nejdřív musíme za Pátou.“ oznámil a Noriko jen souhlasně kývla.
Vyratili směrem k budově hokage, která se nacházela ve středu vesnice. Vstoupili dovnitř a Jiraiya zaklepal na tentýž dveře co předcházející noc. „Dále“ ozvalo se zpoza dveří a Jiraiya i s Norikou vstoupil.
„Ááá zdravím tě. Dědo.“ usmála se na Jiraiyu posměšně Tsunade.
„Nápodobně.“ odsekl. A přešel rovnou k věci.
„Tsunade jsem rád, že ti můžu představit moji vnučku. Noriko Achi.“ prohlásil a postrčil Noriko blíž k Tsunade. Ta se na ni jen stydlivě culila. Tsunade ji sjela pohledem od hlavy až k patě a zase zpátky.
„Hmm... Hmm... Myslím, že to bude ta holka, kterou si šel hledat do Mlžné.“ usoudila 'velmi' inteligentně. Jiraiya spolu s Norikou sebou praštily o zem.
„Asi se budeš chtít stát kunoichi vesnice Ukryté v Listí jak předpokládám, ale nevím jestli by souhlasil tamější kage.“ uvažovala Tsunade nahlas.
„Víte, Mizukage byla moje matka. A ta chtěla, abych odešla s Jiraiyou-san.“ vysvětlila Noriko.
„Tím se ale situace mění. Jaké jsi hodnosti?“
„Chuunin, hokage-sama.“
„ V tom případě bych tu měla mít tvoji složku.“ usoudila a přešla ke kartotéce. Chvíli se v ní přehrabovala až s vítězným úsměvem vytáhla jednu složku. Přešla zpět ke stolu, položila jí, posadila se a začetla se do ní. Noriko tot počínání sledovala velmi bedlivě, na rozdíl od Jiraiyy, který pozoroval noční výhled z hokageho okna.
„Dobře tedy. Staneš se chuuninem vesnice Skryté v Listí. Vstala a vytáhla ze šuplíku čelenku se znakem Listové. Došla k Noriko, podala jí čelenku a potřásla si s ní.
„Gratuluju.“ řekla suše.
„Díky.“ odpověděla zas suše Noriko a strčila čelenku do kapsy.
„No tak můžete jít. Zítra nebo možná i dýl tě přidám do nějakého týmu. Teď běžte.“
„No a kde bude bydlet?“zeptal se tentokrát Jiraiya.
„No kde asi? Jsi její 'děda' ne? Tak bude asi bydlet s tebou.“ ušklíbla se Tsunade a pobaveně sledoval Jiraiyu, který nahodil nechápavý výraz.
„No tak už jděte mám taky své povinosti.“ pobídla je.
Tím myslí asi popíjení saké a chrápání na stole. pomyslel si Jiraiya a spolu s Norikou odešly z kanceláře. Jiraiya Noriku zavedl do svého bytu úplně na kraji vesnice. Když vešli překvapily je (hlavně Noriku) plakáty polonahých žen.
„No co? Musím mít nějaký koníček ne?“ obhajoval se nepřesvědčivě Jiraiya.
„Eh?“ okomentovala to Norika. Vydali se dál chodbičkou, z které se dalo jít do všech ostatních pokojů. Když procházeli, Jiraiya postupně ukazoval na všechny dveře a prozrazoval co se za nimi ukrývá. Došli až na konec chodby.
„Tak tady je pokoj pro hosty od ninějška tvůj pokoj. Můžeš si s ním dělat co chceš. Jakej si ho uděláš takovej ho máš je tvůj vlastní prostor. Já musím ještě něco zařídit tak pěkný sny.“ podrbal se Jiraiya na bradě.
„Ano.“ usmála se Noriko s mírnou úklonou a sledovala jak Jiraiya odchází z domu. Když vyšel ven, otevřela dveře do svého nového pokoje. Stěny pokoje byly vymalovány nebeskou modří. Pokoj měl jedno okno hned naproti dveří, pod nimž byl psací stůl s lampičkou a několika tužkama v neznámé nádobě, Po pravé straně byla postel jejiž peřiny byly povlečeny povlakem se vzorem modrých okvětních lístků. Vedle postele byl noční stolek s budíkem a prázdným rámem na fotku. Po levé straně byla z dubového dřeva středně velká skříň na oblečení a zbraně. Pokoj se Noriko zalíbyl. Otevřela skříň pro její vlastní překvapení tam byli nějaké věci. Když je prohlédla pořádně tjistila, že jsou to dámské věci různých velikostí. Radši se nezabývala jejich objevení v její skříni a vybrala s nich tmavě modré saténové pižamo. A hodila ho na postel. Měla v plánu se vysprchovat takže vyšla zpět na chodbu a došla ke dveřím, které považovala za koupelnu. Otevřela je, ale za dveřmi se ukrývala kuchyně. Dveře zase zavřela. A vyzkoušela jiné. Tam na ní číhalo menší překvápko. Za těmito dveřmi jí do zraku uhodily další plakáty polonahých, ale dokonce i nahých žen. Hned ji došlo, že se jedná o Jiraiyův pokoj. Spěšně dveře zavřela. Vyzkoušela další dveře. Oddychla si, když zjistila, že se konečně jedná o koupelnu. Zamknula za sebou dveře. Otevřela menší skříňku. Jak předpokládala našla v ní složené čisté ručníky různých velikostí a barev. Vytáhla jeden zelené barvy a zkontrolovala jeho velikost. Ručník byl tak velký, že by se do něj Noriko zabalila i s hlavou. Pověsila ho na věšák vedle sprchy. Svlékla se a vlezla do sprchy. Zapnula vodu. Teplota vody ale nebyla ani zdaleka taková jakou si představovala. Nejdříve ji překvapila ledově studená, takže Noriko nepatrně vykřikla, pak po chvilce štelování se na ni spustila vařící, takže nepatrně vykřikla též. Po dalším dlouhém štelování se jí konečně podařilo nastavit vodu tak, aby to bylo ohledně teploty přijatelné. Po sprše se zabalila do ručníku, vzala své věci a přešla zpět do pokoje. Tam si oblékla pižamo a otevřela okno. Z okna se na ni vyvalil studený noční vzduch. Zhluboka se nadechla. Milovala noc, proto vylezla oknem ven. Pod nohama ucítila studenou zem. Napadlo ji, že si asi měla vzít aspoň boty. Přesto se ale rozešla do ulic Konohy. Byly prázdné. V několika oknech se ještě svítilo. O to víc ji překvapilo když cestou potkala nějakého kluka tak v jejím věku. Ten byl na rozdíl od ní oblečen do kraťas nad kolena a nějakého trika. Měl dlouhé vlasy. Nic víc nebylo ve svitu měsíce poznat. Až teď zalitovala, že je v pižamu. Když kolem sebe procházeli. Kluk jen zamumlal:
„Po Konoze už chodí i náměšíčníci. Docela komický.“
„Jestli si myslíš, že jsem náměsíčná tak se pleteš!“ obořila se na něj Noriko.
„Jo to vidim.“ řekl otočený zády a šel dál. Noriko supěla vzteky, ale překonala to a vidala se radši zpátky do pokoje.

V pokoji so očistila chodidla a lehla si do postele. V tu dobu jí přepadl stesk. Stesk po své rodině.
Ve stesku a napůl v slzách usnula.