Yuujou Monogatari - 1

Minato
Slunce nad Listovou vesnicí osvětlovalo všechny tři sochy Hokage, lístky spokojeně kroužily kolem…
Všude byl klid a mír… začínal nový den.
Nový den, který…

„Kaasan! Nechytíš mě!“ zasmál se malý blonďáček a rozpustile uskakoval před svou matkou. Ta se usmála a odhrnula si z obličeje své dlouhé světlé vlasy.
„Počkej, Minato-chan!“ zvolala.

Doběhli se smíchem až k lesu. Chlapec matce utíkal, neustále nacházel nové a nové skrýše.
Nakonec se skryl za velký šedý kámen, na kterém byla vyrytá nějaká jména.
„Minato-chan!“
Netrvalo dlouho a svého syna našla. „Sem by ses neměl schovávat,“ pokárala ho.
To ho trochu naštvalo. Byla to přece skvělá skrýš!
„Ten kámen…“
„Jsou na něm nějaká jména,“ všimnul si Minato.
„To jsou jména hrdinů… kteří zemřou v boji.“
„A co se s nimi pak tedy stane? Půjdou do nebíčka?“ zeptal se chlapec.
„Možná ano,“ odpověděla jeho matka.
„Byli přece hodní, že jo? Ale… oni přece zabíjeli, ne? To není správné…“
„Tohle je..“ žena se zarazila. „Tohle je… něco jiného,“ řekla nakonec.
„Proč? Taky zabíjeli. Takže jsou… jsou zlí?“
„Ne, nejsou,“povzdechla si.
„Ale stejně, kaasan. Zabíjejí, takže jsou zlí,“ trval na svém chlapec.
„Ale no tak… ty přece chceš být hrdina,“ zasmála se. „Co najednou ta změna?“
„Chci být hrdina… ale… jsou hrdinové zlí?“ obrátil k ní své nebesky modré oči.
Usmála se. Tímhle jí vždycky připomenul otce. „Hrdinové nejsou zlí. Ti, kteří jsou zlí, a schválně ubližují lidem, totiž nejsou hrdinové, ale zločinci, naši nepřátelé, Minato-chan.“
„A hrdinové zabíjí zločince,“ vydedukoval Minato.
„Ano… tak nějak to je,“ přikývla jeho matka.
„A hrdinové jsou tedy… shinobi? Ale zločinci taky, “ zeptal se zmateně. „Když jsou shinobi zločinci, tak se moc neliší od hrdinů, nebo ne?“
„Hrdinové svou sílu využívají k dobru…“
„K zabíjení,“ skočil jí do řeči. „To není dobro,“ namítl.
„K zabíjení zla,“ opravila ho maminka. „To je dobře,“ poučila ho.
„Takže zabíjení se dá omluvit?“
Znovu si povzdechla. Taková debata se sedmiletým dítětem…
„Jednou sám poznáš, jaké to je,“ uzavřela to jeho matka. „Možná už brzy… zítra přece nastupuješ na Akademii,“ řekla povzbudivě.
Odpovědí ji bylo chlapcovo okamžité nadšené brebentění…

Jasně, mami… jednou budu hrdina!

Fugaku
„Zítra nastupuješ na Akademii,“ přišel k němu otec.
Fugaku pouze přikývl.
„Jak víš, na Uchihy jsou kladeny velké nároky v jejich studiu,“ dodal přísně.
Fugaku zase přikývl. Tyhle řeči přece dávno znal… musíme být nejlepší, my Uchihové. Ti nejsilnější… a taky jím budu, pomyslel si. Budu pravý Uchiha.
Jako můj otec.
A všichni před tím.
„Nestrpím, aby právě můj syn byl tím, který selže. Budeš trénovat. Každý den, je ti to jasné? “ To nebylo přání, ale přímý rozkaz. A tak to i chlapec přijal.
„Ano, otče,“ řekl.
Ten mu věnoval poslední pohled a odešel.
Tak zítra, pomyslel si chlapec. Zítra se stanu žákem Akademie…
Jaké to asi bude?
Budeme trénovat, a učit se různá jutsu… vlastně jako to dělám odmalička. Žádný rozdíl, jen s jinými lidmi.
Ale přesto…
Bude to něco nového…
Ozvalo se zaklepání na dveře. Vešla jeho matka.
Vstal. „Kaasan?“
„Fugaku-chan,“ usmála se. „Tak zítra je tvůj první školní den… musíš se snažit, aby měl tatínek radost,“ řekla.
Matku měl vždycky raději než otce. I když… měla z otce strach, nesnášela hádky. A to na ní neměl rád.
Kdo chce být shinobi, musí mít nějakou sílu, ne?
„Ano, kaasan.“ Souhlasil. Vlastně stejná slova jako otcova… jen řečená jiným tónem, napadlo ho.
Jako bych to sám nevěděl…

Stanu se nejlepším Uchihou!

O čtyři roky později

„Dnes je den, kdy se rozhodne, kdo z vás postoupí dál. Dnes… Naomi!“ zařval Akio-sensei a uskakoval před houbou, která se na něj snesla, když otevřel tabuli..
Dvanáctiletá dívka s levandulovýma očima se lehce zarděla. „Gomen, sensei,“ šeptla tiše, ale v očích jí hrály pobavené jiskřičky.
„Ehm… jsem fakt rád, že vás zbavím…“ ignoroval jejich nesouhlasné řeči. „Dnes je závěrečná zkouška na Akademii mladých ninjů Listové vesnice. Předvedete svoje schopnosti, a…“ a vypadnete, pomyslel si unaveně, když mu na hlavu dopadla další houba. „a pokud projdete, budete rozděleni do tříčlenných týmů a… a zbytek se dozvíte pak.“
Kromě několika málo žáků ho už stejně nikdo neposlouchal. Přejel pohledem třídu.
Možná tak ten mladý Uchiha, Fugaku – i když ten jen pozornost předstírá, zkoušky zvládne levou zadní, a ostatní… ta malá Inuzuka si zase hraje se psem, Mikoto jen mlčí, Shikaku se snaží chytit do svého stínu mouchu a Hyuuga Naomi zase vymýšlí nějakou lumpárnu… nebo zbožně zírá na Namikaze Minata, který jistě v duchu zase trénuje…
Ale budou mi vlastně chybět, uvědomil si. Všichni…
Ale – všechno jednou končí.
Sledoval, jak rostou… a teď je čas, kdy už přestanou být těmi dětmi. Kdy se stanou těmi, kteří jednou budou sami chránit a učit mladé ninji…
Shikaku omylem chytil do stínu Sunako, která okamžitě zaječela… ten sebou trhnul a s výkřikem upadl na zem… a ona samozřejmě taky. Což se neobešlo bez dalšího křiku…
Ale… ještě je čeká dlouhá cesta, pousmál se Akio.
Pořádně dlouhá cesta…