Zimní hon

„Váš čaj, paní!“ upozornila hostinská zdvořile.
„Děkuji vám,“ odpověděla jí mladá žena. Svá slova doprovodila lehkým pokývnutím hlavy.
Majitelka hospody si dnes na nedostatek hostů nemohla stěžovat, protože v jejím podniku bylo od rána plno. Venku stále sněžilo, proto se lidé rádi ohřáli u šálku teplého pití nebo třeba i dobrého jídla. Lákavá vůně jídla se mísila s pachem páleného dřeva, potu a vlhkého oblečení. Tváře zákazníků zůstávaly ještě červené od venkovního mrazu, i když možná už je znovu zabarvilo do ruda horké saké, jak naznačoval občasný hlasitější smích. V prostě zařízené místnosti, kterou vytápěl pár malých kamínek, seděli většinou místní obyvatelé, ale dva stoly si pro sebe zabrali cizinci; neznámá dívka se svými dvěma strážci patřila k nim.
„Máte opravdu hodně práce,“ poznamenala cizinka s milým úsměvem.
Hostinská se potěšeně rozesmála. Tato zvláštní slečna probudila její zvědavost od chvíle, kdy se objevila ve dveřích se svým doprovodem, její sdílnost ji tedy samozřejmě nadchla.
„Och, já tady vedu jen prostý malý podnik. Za současnou hojnost vítaných strávníků vděčím tomu slavnému srazu všech kageů. Přilákal k nám nejen zvědavce z naší vlasti, ale i cestovatele z ostatních krajů,“ švitořila ostošest, vrtíc se při svých slovech ze strany na stranu.
„Chápu. To vás jistě velice těší.“
„Ovšem, má drahá. Vy jste se na ně také přijela podívat - na nejsilnější shinobi pěti zemí?“ položila starší žena konečně otázku, která nejvíce trápila její zvědavost.
„Vlastně ani ne. Já jsem tady, abych doprovodila svého dědečka domů.“
Hospodská naklonila hlavu a nevěřícně sjela pohledem dívčinu postavu.
„Takže to váš staroušek si za žádnou cenu nechtěl nechat ujít zdejší podívanou?“
Mladou tvář zkrášlil široký úsměv.
„Ne, on se, chudák, musel na ten sraz dostavit. Jako Hokage nemohl svou účast odmítnout,“ dodala cizinka zkušené obchodnici poslední střípek informace k ukojení její zvědavosti.
Rozšířené oči si opět návštěvnici důkladně prohlédly, přičemž utkvěly delší dobu na jejích vyčesaných vlasech, kde se třpytily jehlice s drahokamy, než sjely ke kvalitní látce jejího kabátku a dlouhé sukně. Zamračený pohled se zastavil na nohách podivné cestovatelky. Ráda se chlubila tím, že umí odhadnout původ a postavení svých zákazníků, ale u této dívky podlehla svému předsudku. Jenže kdo by hledal příbuznou takového silného muže jako nový Hokage v téhle...
„Prokazujete mé ubohé hospůdce velikou čest, má paní!“ Zatímco veškerá důvěrnost zmizela, objevila se místo ní až podlézavá zdvořilost.
„Ráda bych se tady v klidu najedla, proto nedělejte, prosím, kolem mě rozruch,“ požádala mladá žena skromně.
„Jak si přejete, má paní!“ Hostinská po hluboké úkloně odspěchala do kuchyně.
Světlovlasý ochránce hleděl s nedůvěrou na usmívající se tvář své společnice. Přestože žádala o klid, svými slovy dosáhla přesného opaku, protože nyní všichni civěli jen na ni. Brzy upřené pohledy následoval vzrušený hlasitý šepot. Statný muž tu vznešenou dívku chránil už dlouho (dva roky), ale ještě nikdy tak otevřeně neupozornila cizí lidi na svůj původ, neboť neměla ráda přílišnou pozornost. Dávala vždy přednost knihám, malování, své samotě. Bojovník se zamračil. Proč chce zrovna tady k sobě přilákat pozornost?
Netrvalo ani pět minut po skončení rozhovoru, když pomocnice donesla na obrovském podnosu objednané jídlo. Hostinská se očividně rozhodla hýčkat výjimečného hosta. Celá skupina z Konohy se začala věnovat pečené rybě, kořeněné dušené zelenině a jasmínové rýži.

Sotva noví hosté otevřeli dveře, do místnosti vběhlo několik rozdivočených vloček, které však v teple brzy skončily jako loužičky na podlaze. K přítomným lidem přibyl středně vysoký muž s červenovlasou dívkou v patách. Jejich postavy byly zahaleny v těžkých tmavých pláštích, na nichž rychle tál sníh, proto za sebou zanechávaly mokré stopy z kapiček studené vody. Než se posadili k poslednímu volnému stolu, odložili tyto vlhké kusy oblečení na nedaleký věšák. Mladík s temně černými vlasy si vybral své místo tak, aby jeho záda chránila zeď, zatímco on mohl sledovat dění v celém sále.
Mladá cizinka se od jeho příchodu přestala zajímat o jídlo, hleděla jen na toho černookého neznámého s katanou a bledé tváře jí lehce zrůžověly. Jakmile si své nápadné okouzlení uvědomila, pokusila se nenápadně zjistit, zda si toho všimli její ochránci. Jeden z nich si stále pochutnával na dobře upečeném masu, jen občas přelétl zrakem všechny okolní jedlíky, ale nově příchozí ho rozhodně nijak zvlášť nezaujali. Zato nenapravitelný hnědovlasý sukničkář nedokázal spustit oči z té pěkné zrzky s brýlemi, třebaže ona svou pozornost věnovala jen svému společníkovi.
I když jí neumožnil pohlédnout na jeho záda, Hokageho vnučka dobře věděla, jakým znakem se pyšní, protože jeho tvář (v mladším vydání) znala z fotky v dědečkově zvláštní knize. Nebo spíš seznamu. Červenobílý vějíř. Slavný erb typický pro pyšný klan. Stejně jako ebenové vlasy a černočerné oči...
Díky masakru znala jen pověsti o síle, genialitě, hrdosti, vznešenosti, hrdinství této rodiny. Nebo o neodolatelné přitažlivosti jejích mužských členů – povrchní drb, který zaujal její romantickou představivost. V Konoze po tom krveprolití zůstal jediný exemplář k potvrzení těch zvěstí, jenže i ten opustil její malý svět v době, kdy ji zrovna začali zajímat chlapci.
Právě nyní mohla zjistit, jak moc se vzhled malého kluka s čelenkou Konohy změnil. Zmužněl. Určitě také vyrostl do výšky. Zrada, nenávist, bolest setřely všechny jeho nevinné rysy. Vypadal nepřístupně, ale stejně jí dokázal rozbušit její opatrné srdce. Jedna stará fotka ji vůbec nepřipravila na působivý dopad jeho vzhledu na bláhovou mysl osamělé dívky.
Vznešená slečna obdivně hltala pohledem souměrné rysy mladého obličeje, ve kterém poslední stopy chlapectví ustupovaly ranému mužství. Její oči dlouhou dobu spočívaly na jeho přísně sevřených rtech, než zrakem pohladila jemnou linii lícní kosti a hranu útlého rovného nosu. Teprve potom svůj pohled zabořila do černých rozčepýřených vlasů, které se leskly jako drahé hedvábí. Jasné světlo v místnosti dodalo některým pramenům namodralý odstín, zejména rozježeným špičkám na jeho temeni.
Oči si nechala na konec. Samozřejmě. Nejvíce se přece mluvilo o nich, o jejich schopnostech, o hrozbě, když se zbarví do červena. Hokageho vnučka už viděla proslavený černočervený vzor na kresbě, teď však barva jeho duhovky stále připomínala temnotu chladné hluboké propasti, proto pevně sevřela prsty kolem okraje stolu, aby snad do ní nespadla. Poprvé za svůj život poznala nevysvětlitelné, neovládatelné, šílené, patetické rozechvění z něčího pohledu, i když ve skutečnosti se na ni ještě přímo nepodíval.

Od chvíle, kdy se usadil, zůstal strnule nehybný s prázdným výrazem ve tváři. Lidí v místnosti si nevšímal, ani své společnici nevěnoval pozornost. Zatímco se mladá obdivovatelka stále kochala jeho přitažlivostí, malá část její mysli zaznamenala zjevný nepořádek v jeho vzhledu. Celé oblečení bylo pošpiněno a potrháno, jasné světlo v místnosti odhalilo i nános prachu ve vlasech, temné kruhy pod očima ostře kontrastovaly s bledou pletí.
Přítomní hosté ho mohli považovat za obyčejného tuláka nebo zchudlého shinobiho, který se o sebe nedokáže postarat, ale tyto domněnky vyvracela drahá, kvalitní, elegantní, překrásná katana, ležící na stole blízko jeho pravé ruky. Každý, kdo se pokusil odhadnout postavení tohoto neznámého mladého muže, si brzy uvědomil, že s největší pravděpodobností zíral na nebezpečného dravce. Nebezpečného, pokud mu zkřížil cestu. Nebezpečného, i když před nedávnou dobou prošel nějakou tvrdou srážkou, jak prozradila únava v jeho tváři. Nebezpečného jako každá vydrážděná šelma.
„Opravdu si kromě čaje neobjednáš něco k jídlu?“ zeptala se rudovláska hlasitě.
Cestovatelka z Konohy konečně opět pohlédla na svůj vychladlý pokrm. Rychle vsunula do úst několik soust, ačkoliv nevnímala, zda polyká maso nebo rýži. Bez zájmu pokračovala v jídle, aby co nejdříve dokončila svůj oběd.
„Tss, měl bys něco sníst, Sasuke! Potřebuješ doplnit sílu po tom všem...“
„Nemám hlad! Starej se o sebe, Karin!“
Hůlky dopadly na stůl. Ruka zůstala viset nad talířem. Bílé řezáky se zakously do spodního rtu.
Ten hlas!
Jeho hlas!
Rozzuřený sametový hlas!
„Jste v pořádku, má paní?“ zeptal se světlovlasý ochránce s obavou.
Cítila, jak jí temná červeň zaplavuje líce, zatímco její srdce poplašeně tlouklo. Snědla teprve polovinu svého oběda, ale věděla, že se už nedonutí dojíst zbytek. Rozechvělá. Zmatená. Smutná. Musí...
„Ano, ovšem. Potřebuji chvilku na vzduch a trochu mi tady vadí to horko,“ odpověděla co nejklidněji.
„Máte úplně rudé tváře! Jakmile zaplatíme, půjdeme, kam si budete přát!“
„Krátká procházka mi určitě udělá dobře.“
Oba muži se začali připravovat na odchod, i když kvůli tomu přišli o chutný moučník. Jejich život totiž řídila ta křehká půvabná dívka – Hokageho vnučka.

Drobné vločky se pomalu snášely k zemi, aby se přidaly ke svým starším sestrám. Jedna za druhou. Tiše. Bez přestání. Postupně pokrývaly každý kousek půdy, skal, střech domů, větví, uschlých listů i holých stonků spících růží. Bílý chladný sníh halil celou zemi jako jednoduchá opona. Všichni diváci museli na představení počkat až do jara.
Po široké uježděné silnici se od města pozvolna přibližovaly tři postavy. Statný blonďatý ninja držel trpělivě deštník z povoskovaného hedvábí nad tmavovlasou hlavou mladé ženy, jejíž štíhlé prsty, chráněné koženými rukavičkami, roztáčely kola pohodlného invalidního vozíku. Její druhý strážce kráčel po jejím pravém boku a znuděně si prohlížel okolí. Ostatní lidé ještě stále seděli u oběda, nebo je sněhové počasí odradilo od opuštění teplých příbytků.
Dívka se zahleděla na zataženou oblohu, ze které se nepřetržitě sypaly půvabně vykrajované krystalky zmrzlé vody. První, co spatřila, když ráno otevřela oči, byl padající sníh. Od jejího příjezdu do Země Železa se počasí nezměnilo, proto se začala ptát sama sebe, zda zde obyvatelé vidí vůbec někdy modrou oblohu, nebo zda si odpočinou od odhrnování chladné nadílky ze silnic a chodníků.
Studený vzduch jí zbarvil nos i tváře do červena, ale díky silným kožešinám, do kterých ji její strážci pečlivě zabalili, netrpěla žádnou zimou zejména, když se ještě zahřála poháněním svého vozíku. Poprvé v životě viděla jiný svět než Konohu. Její dědeček o této malé vzpouře stále nevěděl a možná nezjistí, že za ním přijela, že opustila svoji zlatou klec, že spatřila na vlastní oči posledního...
Kdyby svého jediného příbuzného požádala o povolení s ním cestovat, nedovolil by jí to. Starý válečný hrdina určitě netrpěl přehnaným strachem o postiženou vnučku, naopak se usilovně snažil na její existenci zapomenout. Na kraji Konohy stál velký dům se zahradou, který kolem dokola svírala masivní vysoká zeď. Tam ji před více než třemi lety ukryl, zavřel, zapomněl, protože nechtěl světu ukázat hanbu své krve. Proto, kdyby svého jediného příbuzného požádala o povolení s ním cestovat, nedovolil by jí to.
Celé dětství byla nemocná. Pak její otec té chorobě podlehl a matka jeho odchod neunesla. Když jí starý (skoro neznámý) muž oznámil matčinu smrt, chybělo pár dnů do jejích jedenáctých narozenin. V té době ještě občas chodila do Akademie, přestože většinou kvůli svým záchvatům chyběla, proto ji učil hlavně jeden z podivných členů ROOT. Stvoření bez emocí.
Dokázala použít svou chakru, zvládla Bunshin no Jutsu i Henge no Jutsu, nakonec ve dvanácti letech absolvovala Akademii jako průměrný žák, ale nestala se členkou žádného týmu. Radost z čelenky pominula hned druhý den, jakmile se její nohy pod jejím rozpáleným tělem podlomily. Uběhly týdny. Když se opět posadila, celá Konoha za sebou měla jednu obrovskou srážku, jenže stále tu hrdě stála, zatímco ona potřebovala dvě pevné hole, aby se udržela na bezvládných nohou.
Tolik toho prospala...
Chuuninskou zkoušku, která se tentokrát odehrávala v Konoze.
Útok Otogakure a Sunagakure na její město.
Smrt Sandaimeho.
Návštěvu dvojice v pláštích s červenými mraky.
Jmenování Tsunade-hime novým Hokagem.
Odchod posledního Uchihy k Orochimarovi.
Svět kolem ní se úplně změnil, ale možná se jí to pouze zdálo, protože byla hned po probuzení zamčena do opevněné klece. Danzou tak jednak schoval slabost své krve, jednak si odstranil z očí temnou připomínku plíživé hrozby v jeho vlastním těle. Zhouby uložené v jeho genech. Dědictví předávané z generace na generaci. Nevyléčitelné. Nepředvídatelné. Zatímco syna to zabilo, než dosáhl čtyřiceti let, jeho vnučka tím trpěla do chvíle, kdy se naučila chodit. A samotný Rokudaime? Dosud mu stačila berle s trochou obvazů. Nebo ne?

Běžela opuštěnou ulicí směrem, kde se nad posledními domy tyčily první stromy. Za sebou nechávala pevnost, do které se někteří z jejích přátel vydali zeptat na toho, koho hledali, zatímco další ze skupiny sháněl jídlo pro všechny. Ona pátrala ve městě a měla štěstí. Sotva zaslechla jeho jméno, zastavila své kroky, aby se zatajeným dechem poslouchala cizímu rozhovoru. Neznámá žena jí prozradila to, co potřebovala vědět. Viděli ho vcházet do lesa! V tuto chvíli byly všechny okolnosti pro ni příznivé! Rychle zamířila ven z města, protože chtěla svůj plán provést sama. Její přátelé sice brzy taky zjistí, jak blízko se dostali k cíli. ale ona doufala, že se jí podaří uskutečnit své rozhodnutí, než ji doženou. Ani jednou se neohlédla.
Růžovovlasá kunoichi vyskočila na větev nejbližšího stromu, odhodlaná najít ztraceného člena svého týmu. Setkat se s posledním Uchihou!
Věděla, že chovat city k někomu, kdo o ni nikdy neprojevil zájem, kdo podle svých slov všechna pouta mezi nimi zničil, bylo hloupé. Nemohla Sasukeho pochopit, neboť jejich životy se lišily jako den od noci. Přesto se o něm za tu dobu, kdy oba patřili k týmu Sedm, něco naučila. On potřeboval být na sebe hrdý, na své spravedlivé činy. Zabití Kakashiho nebo Naruta by Sasuke nedokázal ospravedlnit.
Věděla, že se Naruto nevzdal cíle zachránit svého kamaráda. Když na sebe vzala povinnost oznámit Narutovi rozhodnutí jejich přátel, už tehdy znala odpověď. Ublížila svému nejlepšímu kamarádovi, ale chtěla sobě i ostatním ukázat Narutovu neoblomnost, co se týkalo Sasukeho. A pro ni bylo jeho odmítnutí povolením pokračovat dál.
Věděla, že uskutečnění svého plánu nejspíš nepřežije, že přinese mnoha lidem bolest, že ji Naruto možná bude i nenávidět. Byla to podle ní jediná možnost, jak chránit své dva chlapce. Sasukeho před sebezničením. Naruta před dalším utrpením.
Znovu se odrazila od jedné větve, aby skočila na druhou, jenže uklouzla na námraze, schované pod sněhem. Pokusila se někde zachytit pravou rukou, i tentokrát však jí prsty bezmocně sjely po zledovatělém dřevě. Až druhý pokus zpomalil její pád, proto nakonec dopadla docela lehce na obě nohy. Zasněžený les se ukázal jako nebezpečné místo pro obvyklý běh ve větvích. Riskovala by určitě nejméně zlomeninu, kdyby pokračovala ve skákání. Rychle našla nejbližší cestičku, po které se opět rozběhla.
Jako stín se pohybovala mezi křovím a díky své světlé pláštěnce nebyla skoro vidět v té sněhové pokrývce, zahalující přírodu kolem ní. Když se proplétala mezi větvičkami, zůstávaly kousky sněhu na jejím plášti, nebo padaly do jejích stop.
Najednou ji z dálky oslnil záblesk.
„Ba-či-či-či! zaslechla slabě ptačí štěbetání.
Chidori Nagashi!
Zrychlila.

Mladá dívka na chvíli zavřela své oči. Okolní příroda uprostřed sněhového tance nemilosrdně mlčela, proto se zvuky kroků obou mužů i tiché klouzání kol rozléhalo do dálky. Přestože ji deštník chránil před ledovými vločkami, mírný vítr se sem tam chladně dotkl jejích tváří, studený jako dědečkovy prsty, svírající její bradu, když jí nařizoval, aby v úkrytu ROOT nedělala problémy.
Vůbec ho netěšilo, že díky pevné konstrukci nad svou postelí přežila zhroucení se celého domu po Peinově destruktivní technice. Její ochránci se tehdy snažili zjistit, co se děje v ulicích, jenže po tom otřesu ihned začali odstraňovat sutiny, dokud ji nevytáhli ven. Nikdy nezapomene na ten děsivý obraz zničených domovů a vyděšených lidí!
Sotva jí Danzou vyhradil ve své nepoškozené pevnosti pokoj, odešel na volbu nového Hokageho. Klidný. Sebevědomý. Trošku netrpělivý. Neomezil její pohyb, proto postupně prozkoumala všechny místnosti „doupěte“ tajné armády dlouholetého kandidáta na nejvyšší hodnost v Konoze. Nepotkávala moc lidí, ale docela ji bavilo projíždět ty neznámé prostory, plné zbraní, knih, svitků. Pak se v pracovně starého vůdce pustila do čtení...
Jako prohnaná opelichaná krysa Danzou hromadil popisy různých zakázaných technik, seznam slabin nejsilnějších ninjů v celém světě, vlastní příkazy k upevnění bezpečnosti v jejich rodné zemi (a jeho cesty ke klobouku Hokageho). Šokovalo ji, že ačkoliv stále posílal své věrné na mise, aby zlikvidovali nebezpečí, které představovali Hanzou, Akatsuki, Orochimaru s Kabutem, využíval zároveň jejich služeb. Zejména Orochimarových. Ano, právě jedno z krutých jutsu bledého sannina pozastavilo rozpad starcových kostí. Díky němu se stále vyhýbal své noční můře – trvalé paralýze. Ale za jakou cenu? Zvedal se jí žaludek! Nesnesla by, kdyby tím měla projít ona sama!

Často se v poznámkách objevovalo slovo Uchiha a tyto zápisy zaujaly její zvědavost nejvíce. Ráda si přečetla celou historii tohoto klanu od jejich počátků, přes vznik dohody se Senju, po... Danzou se posedle zabýval sharinganem – jeho legendárním vznikem, četností v populaci, předáváním. Nakonec objevila útlou šedou složku. Jméno za jménem. Uchiha za Uchihou. A za tím vždy stejný den, měsíc, rok s jednoslovnou poznámkou – mrtvý. Kromě tří posledních řádků.
Uchiha Itachi – jiné datum – mrtev.
Uchiha Sasuke – odsouzen k smrti (tužkou).
Uchiha Madara – prázdné místo.
K tomuto seznamu byl přiložen příkaz k misi pro třináctiletého člena ANBU Uchihu Itachiho, který mu ukládal pozabíjet všechny členy svého klanu. Tento rozkaz potvrdily tři podpisy. Následovalo několik zpráv s oficiálními důvody pro eliminaci jedné ze zakladatelských rodin Konohy (vzpoura), ale našla i něco navíc, protože starý shinobi určitě nevěřil, že by někdo z jeho věrných vycvičených psů četl tyto nejtajnější dokumenty v jeho pracovně. Před mladou ženou ležela celá pravda o jedné krvavé noci, jejíž naplánování se zrodilo ve staré posedlé hlavě před mnoha desetiletími. Danzou chladnokrevně napsal o svých sobeckých důvodech, o své provokaci, o své dohodě s Madarou, o svém krutém plánu, zbavující ho silných konkurentů o vysněné místo, o tom, co všechno získal...
Nikdy nepochybovala o dědečkově ochotě použít i ty nejdrsnější prostředky, když mu šlo o bezpečí země, jenže rozhodně nečekala, že své jméno ponoří do krvavé řeky, přestože vlastní ruce tam nestrčil. Nechal pobít dětí, staré a slabé lidi! Nechal všechny povraždit kvůli klidu v jeho mírumilovné Konoze! Nechal je popravit jedním z nich! Vydal rozkaz ke genocidě také proto, aby mu už neunikl jeho vytoužený cíl!
Brzy poté se zavřená dívka dozvěděla výsledek voleb. Její vážený dědeček se stal šestým Hokagem. Jeho město sice leželo v troskách, ale on neztrácel čas. Prvním nařízením nového vůdce bylo zabít jednoho mladého nukenina. Za zradu Konohy, za spolupráci s nepřítelem, za vyvolání mezinárodních nepokojů.
Jeho vnučka neodolala a opět nalistovala v Bingo knize lovených zločinců, kde si mohla prohlédnout dětskou tvář s dospělým pohledem toho, který jediný přežil masakr své rodiny. Některá tajemství dokážou rozdrtit i to nejpečlivěji budované opevnění. Zná ten pošetilý chlapec pravdu?

„Nechcete se už vrátit, paní? Ochladilo se,“ přerušil její myšlenky jeden ze strážců.
Pohlédla do jeho modrých očí. Tito dva muži nepatřili k ROOT, proto jim Danzou nedůvěřoval, ale zatím se jich nedokázal zbavit, když si je najala u samotné Tsunade a platila je z dědictví po své matce. První malá vzpoura! Jenže jakmile nájemní smlouva vyprší, postará se nový Hokage o další pevný zámek na její klec.
Na otázku nestihla odpovědět, protože před ni ze stromu seskočila postava. Oba ochránci ihned zaujali bojovnou pozici. Narušitel stál v chladu nehybně bez teplého pláště, na který zřejmě kvůli spěchu úplně zapomněl stejně jako na svoji společnici. Pomalu vytáhl svou katanu. Do jeho ebenově černých vlasů padaly bílé vločky, v očích mu krvavě hořel sharingan.
Konečně ho mohla spatřit!
Ne, nejedná se o ten obyčejný známý vzor!
Ona smí hledět na jedinečný Mangekyou sharingan!
„Uchiha Sasuke!“ rozpoznal mladíka ninja po její levici.
Přesně!
Tak, jak čekala!
Tak, jak plánovala!
Tak, jak chtěla!
„Kde je Danzou?“ položil očekávanou otázku.

Neodpověděla. Jen si ho dál prohlížela, ačkoliv se tentokrát barva jejích tvářích nezměnila. Žádný ruměnec. Nevěděla, že její klidný pohled rozzuřenému mstiteli připomíná toho, koho ještě stále nedokázal zabít, přestože ho vytrvale pronásledoval ze země do země.
V mžiku zkrátil vzdálenost mezi ním a jejím invalidním vozíkem. Její ochránci na něho zaútočili. Zatímco jeden po něm hodil shurikeny a mířil krátkou katanou na jeho hrdlo, druhý rychle vyráběl pečetě pro svou oblíbenou techniku. Uchiha nejdříve pomocí Chidori Nagashi odhodil oba útočníky mezi stromy, pak se v klidu vyhnul hozeným zbraním. Elektrický proud se chromé dívky vůbec nedotkl, málem si ani nevšimla lehkého brnění ve vzduchu kolem ní, protože její veškerá pozornost patřila obnažené čepeli meče, který Sasuke držel v pravé ruce. Dědečkovi by se určitě líbila.
„Kde je Danzou?“ Nenávist měla zřejmě špatný vliv na slovní zásobu mladého mstitele.
„Můj dědeček přijel do Země Železa na jednání Kageů.“

Nelhala mu. Ovšem uspokojivou odpověď mu taky nedala. Nemohla. Sice jí, když se probudila, její doprovod pověděl o ukončení celého mezinárodního srazu (kvůli Uchihovi), ale nikdo netušil, kam zmizel Hokage. Ji zajímalo pouze to, že Sasuke pronásledoval svou kořist až sem, jak předpokládala.
Černovlasý mladík na chvíli zavřel oči, přičemž se mezi nimi objevily vrásky, prozrazující jeho netrpělivou zuřivost. Jakmile je znovu otevřel, uchopil pevně její bradu, aby ji donutil hledět přímo do jeho Mangekyou. Svět kolem ní zčervenal. Obklopilo ji temně rudé prostředí, plné nejasných obrysů a podivných stínů. I když se o genjutsu učila v Akademii, nikdy netrénovala jeho prolomení, proto s rozbušeným srdcem čekala, co bude dál.
„Kde je Danzou?“ zeptala se tmavá postava, stojící před ní.
„Nepovím!“

Pokoušela se o vzpouru? Proti čemu? Proti komu? Směšné!
Pak jí něco vstoupilo do mysli, procházelo jí, prohrabávalo ji, pátralo... On bezohledně četl její vzpomínky! Nebolelo to, ale bylo to velice nepříjemné. Snažila se proti tomu bojovat, protože jí vadilo, že se dozví o jejím dětství. Nechtěla lítost, nechtěla pohrdání, nechtěla mu odhalit to ubohoučké bezmocné stvoření – její skutečné já.
Začal se jí zvedat žaludek.
Když se opět vrátila do zasněžené přírody, nekontrolovatelně se třásla. Zaslechla se, jak vzlyká! Okamžitě přestala. Donutila se zvednout hlavu, aby mu zase pohlédla do očí. Stále v nich zůstal černočervený komplikovaný vzor. Sasuke se také chvěl, ale v jeho případě to způsobovala zášť, kolující jeho žilami.
„Kde je Danzou?“
Mlčela. Všechno přece našel přímo v její mysli, neviděla tedy žádný důvod, proč odpovídat. Stála před ním nehybně se zavřenýma očima.

Jeho oči se zúžily, svaly na jeho čelisti se napjaly, na čele se mu objevilo spoustu vrásek. Z každého kousku jeho těla sálala nenávist k jednomu člověku. K jejímu jedinému příbuznému! Ten stařec přikázal vyvraždit jeho klan! Ten stařec k tomu vybral ruce jeho bratra! Ten stařec mu stále unikal!
Uchiha Sasuke pustil bradu třesoucí se dívky. Couvl o malý krok. Pravou rukou, jediným plynulým pohybem, zabodl svou katanu do levé strany dívčí hrudi. Ostrá čepel projela vrstvami teplého šatstva, jemnou kůží i svaly až k srdci.
Mladé tělo se prudce odtáhlo od mužské postavy, jako by se pokoušelo uniknout bolesti, kterou mu působila nemilosrdná zbraň. Z pootevřených rtů se vydralo tiché zakňučení, zatímco z levého koutku začal stékat pramínek krve. Bolelo to! Tak strašně! Málem se rozplakala, avšak vycvičená vůle nakonec nedovolila slzám uniknout. Nebylo to pro ni přece nic nového! Ten krutý spár, řezající její ubohou lidskou schránku, znala důvěrně jako otravného člena rodiny. Zažila podobnou (možná i horší) agónii, i když předtím ji z ní často vysvobodilo horečnaté bezvědomí. Bolelo to, jenže tentokrát... Tentokrát to podstupovala naposled!
Jako vždy i teď soustředila své myšlenky na něco jiného než na své utrpení. Na něho! Opět otevřela oči, aby zjistila, že se do jeho duhovek vrátila původní barva. Mohla se tedy dívat do jejich černé hlubiny, kde v tuto chvíli nenašla žádné pocity. Jen prázdnotu. Levou rukou sevřela jeho zápěstí, jež se nacházelo blízko její hrudi. Uchihovy zornice se překvapením rozšířily. Z posledních sil se k němu naklonila, posouvajíc čepel dál do svého těla, pozvedla obličej, až měla své rty jen několik centimetrů od jeho. Než zemře, chtěla hledět na jeho tvář. Když se nadechla, zaplavila její čich jenom jeho vůně. Rozeznala v ní kouř, zaschlou krev, suché listí, vlhkou hlínu. Pod prsty levé ruky vnímala rychlý tlukot jeho srdce i teplou jemnou kůži. Snažila se neztratit vědomí. Zůstat v jeho blízkosti.
Blonďatý strážce konečně dolezl po čtyřech z lesa ke kraji cesty, přestože se ještě třásl z nedávného elektrického šoku. Viděl mezi větvemi, co se přihodilo jeho paní. On tady, v cizí zemi, selhal jako její ochránce! Leč ona...
Najednou se z křoví vynořila postava ve světlém plášti. Ztuhla. Šokovaně hleděla na strnulou dvojici. Mezi padajícími vločkami se černovlasý pohledný mladík skláněl k mladé ženě s půvabnou tváří. Skoro to vypadalo, jako by přerušila jejich něžný moment, kdyby ten dojem nekazila zakrvácená čepel meče, trčící z dívčiných zad. A děsivě chladný pohled jejího vraha!
Haruno Sakura těžce polkla. Uchiha Sasuke nedal na sobě vědět, zda si její přítomnost uvědomoval.
Pokusil se vyprostit katanu z dívčiny hrudi, ale svírala jeho zápěstí příliš pevně, proto dokázal jen nadzvednout křehkou postavu z invalidního křesla. Bez váhání položil levou ruku do jejích vlasů, posunul pravou nohu dozadu, přenesl na ni svou váhu, trhnutím vytáhl Kusanagi ven a zároveň od sebe mladou ženu odstrčil. Sotva Sasukeho prsty opustily její jemné kadeře, drahocenné diamantové spony vypadly z elegantního účesu spolu s osvobozenými vlasy. Padající tělo uvedlo do pohybu vozík, jenž se rozjel až příliš rychle. Hokageho vnučka dopadla zády na hranu sedačky, takže se po naklonění křeslo převrátilo na stranu. Mrtvá dívka ulehla na zasněženou zem.

V tu chvíli k ní doběhla zoufalá Sakura. U jejích nohou ležela neznámá žena jejího věku, která k pohybu potřebovala pomocný prostředek, protože její tělo podlehlo nehybnosti. Prameny tmavých vlasů vynikaly na bílém sněhu jako kresba černým uhlem na papíře, avšak daleko více tu čistou chladnou pokrývku poznamenala rudá teplá krev, rozlévající se kolem nehybné postavy. Ta vzácná tekutina marnotratně obarvila mrazivý šat spící krajiny.
Sakura poklekla na zem a vytáhla tělo cizinky na svůj klín, aby zabránila jejímu dalšímu prochladnutí. Jakmile si sundala své rukavice, položila obě ruce nad ránu. Hřejivá zelená chakra obklopila dívčin hrudník. Sakura jednala instinktivně – dobrý léčitel musel za každých okolností zachraňovat raněné, zejména ty bezbranné. Sakura jednala instinktivně – každá promarněná chvíle snižovala šanci na přežití léčeného. Sakura jednala instinktivně – pokud by ten prchající život zachránila, možná by tak vymazala ten krutý zločin jejího vraha. Jenže její rozum jí říkal...
„Přestaňte, slečno! Neplýtvejte svými silami! Je už mrtvá,“ upozornil Sakuru světlovlasý muž.
Také on si klekl do sněhu. Pomalu natáhl ruku a navždy uzavřel oči své paní. Upřeně se zahleděl na klidnou mladou tvář s něžným úsměvem.
„Sakuro!“ oslovil černovlasý mladík svou bývalou kamarádku poprvé, když vracel do pochvy katanu, otřenou o sníh.
Zvuk známého (tolik postrádaného) hlasu drtivě sevřel Sakuřino hrdlo, nepodívala se však na něho. Nechtěla, aby z jejího obličeje vyčetl to nesnesitelné zoufalství, tu absolutní beznaděj. Vzdala to. Všechno. Za jediné štěstí považovala okolnost, že ona se stala svědkem Sasukeho krutosti místo Naruta.
„Uchiho-san! Až potkáte Danzoua-sama, určitě vám vřele poděkuje, protože jste ho zbavil největší hanby jeho rodiny,“ pronesl do ticha mladý bojovník vedle Sakury.
„Ba-či-či-či!“ rozeznělo se nedaleko nich a ve vzduchu zavoněl ozón.
Sakura konečně vzhlédla. Sasuke stál v lese mezi prvními keři. Byl k ní otočený zády, proto mu neviděla do tváře, ale kolem jeho levé ruky jiskřilo Chidori. Raději si rychle navlékla rukavice, kdyby musela čelit jeho zuřivosti.
Oba ochránci si naopak rozhněvaného mstitele nevšímali. Zatímco ten světlovlasý převzal chladnoucí tělo do svých rukou, druhý muž, který se konečně vrátil na místo, postavil převrácený vozík. Čekala je smutná cesta domů.
Blesky ustaly, Sasuke se ponořil do lesa, sledován párem zelených očí. Sakura nevnímala ledové vločky, padající do jejích vlasů, ani studenou zem pod sebou. Neplakala. Sice ji oči pálily, ale všechny slzy už prolila v Konoze.
„Nemusíte se trápit, slečno!“ přerušil Sakuřiny myšlenky blonďatý shinobi. „Paní velice lehce vmanipulovala toho chlapce, aby splnil její šílené přání. Dlouho toužila po smrti a takhle si přála zemřít.“
Sakura šokovaně hleděla za oběma muži, vracejícími se do města, jenže ani toto odhalení nezviklalo její rozhodnutí. Opět se podívala směrem, kterým odešel Sasuke. Docházel jí čas, jenž měla, než ji Sai, Lee a Kiba doženou. Naštěstí zůstaly ve sněhu zřetelné Sasukeho stopy. Když si pospíší, brzy ho dostihne.

Poznámky: 

Historie příběhu

Po přečtení kapitoly 470 mě napadlo, že by mohlo být zajímavé, aby Sakura přistihla Sasukeho při něčem hodně krutém. Nemohla jsem se rozhodnout, koho zabít, tak jsem si vymyslela vlastní postavu. Nesnáším ve fanfikcích vlastní postavy, které se až moc pletou kolem důležitých hrdinů! Proto mě to brzy přestalo bavit psát. Chyběl mi vlastně jen ten závěr se Sakurou. Až kapitola 480 znovu oživila můj zájem - zdá se, že mám podobné myšlení jako Kishimoto! Budu vděčná za jakékoliv komentáře, jen si, prosím, odpusťte negativní poznámky na adresu Kishiho postav. O té mé můžete psát cokoliv - vím, že je příšerná! Děkuji za přečtení.

Poděkování

Milý Talle,
děkuji ti, žes mi tak ochotně dělal betu. Trochu jsem tam něco ještě dopsala, snad to nevadí. Hle, zde je mé dílo a věnuji tento podivný kus mé šíléné múzy jen a jen tobě!
Líbá
Babča.