Itadakimasu!! 2 - Dolej, dolej

Já, budoucí majitel Ichiraku Ramen. Čerstvý osmnáctiletý učeň, Ichiraku Teuchi

Světlovlasá žena už netrpělivě čekala. Kdyby nebyla na tomhle místě, potřísněná pitím, se zrudlými tvářemi od alkoholu, mohla by být velmi krásná. Až později jsem zjistil, že tohle k ní prostě patří.
„Objednala jste si toto?“ zeptal jsem se úslužně. Jak mě to vždy otec učil, u nás, v Listové. Kdysi…
„Tak to sem dej, kluku,“ odpověděl místo ní mladý bělovlasý muž vesele. Natáhl se po mém tácu.
Kapička saké vyšplíchla, zatřpytila se ve světle a… spadla na zem, kde vytvořila mokrou skvrnku. Z krásy se stala jen nečistota. Špinavá, už ne třpytivá.
„To je moje, idiote!“ řekla naštvaně žena. Nebo možná ještě dívka? Mohlo být jí tak kolem… čtyřiadvaceti? Tak pětadvacet, maximálně, hádal jsem. Prohlédnul jsem si ji pečlivěji. Hnědé oči, světlé vlasy, jemná světlá pleť… je krásná, ne mohla by být.
„Promiň, Tsunade,“ vypil muž jedním lokem celou skleničku. Odložil ji a lhostejně si otřel hřbetem ruky ústa. Jenže v tom okamžiku Tsunade jeho ruku chytila a vztekle ji přibouchla na stůl. Něco tam lehce zapraskalo.
„Na moje pití už nikdy nesahej, ty perverzní prase!“ zasyčela a z mého tácu sebrala další skleničku.
„A na tebe můžu?“ zeptal se nadějně. Ani se na něj nepodívala. Obrátila sklenku do sebe a znovu popadla karty. „A ty přines další,“ obrátila se na mě a na krátkou vteřinu do mě zabodla pohled svých nádherných očí.
Přikývnul jsem, uklonil se a pozpátku raději vycouval. Ale narazil jsem do něčeho měkkého.
„Kam koukáš, idiote! Máš zírat na cestu a ne někam do blba, si uvědom, kde seš, blbečku…“ nadával muž, který nejspíš viděl vodu naposledy, když pršelo. Sám byl nejspíš rád, že dokáže udržet své nohy na jednom místě.
„Pro-promiňte,“ zakoktal jsem a raději se rychle ztratil za bar. Prázdné skleničky dopadly s tlumeným zaduněním na pult.
„Ti asi dala zabrat, co? Ale chápu, je to fakt pěkná kočička…“ přivítal mě můj bratranec a budoucí dědic téhle hospody, Tamaki. Otřel si tvář a odhrnul si své černé vlasy z obličeje. Matně se zaleskly.
„Ta s těma… no, kartama,“ zachechtal se.
„Kartami?“ zopakoval jsem nechápavě.
„Však víš, ne?“ řekl spiklenecky.
„Nebo nevíš,“ zhodnotil můj, asi dost vyjevený pohled a nevěřícně zavrtěl hlavou.
„Se na ní podívej pořádně,“ poradil mi a pobaveně sledoval můj rudnoucí obličej.
„No tak, přemýšlej, bratránku.“
„Éto… jasně,“ zakoktal jsem, vzal tác a odešel vyřídit objednávku. Proplétal jsem se znovu mezi těmi ztracenými existencemi. Až jsem jejich stůl konečně uviděl, skrývající se v zakouřeném vzduchu. Seděla tam, a čekala. I ten bělovlasý. Možná patří k sobě? Nechovala se k němu zrovna jako milující přítelkyně. A on? Typický znuděný chlapík, hledající zábavu… nejspíš.
Sem chodí samí takoví lidé. Zdánlivě za pouhým pobavením, ale… vypadá snad někdo, komu zdobí obličej zarudlé oči a červený nos – zčásti od alkoholu a zčásti z pláče - jako někdo, kdo se baví?
Ale pití je náplast. Dokáže to spravit. Na chvíli. Vyvolá smích, i když falešný.
A o to jde.
„Tady,“ zamumlal jsem a položil skleničku před ni.
Zářivě se usmála. Její krásné jantarové oči se rozšířily. Dívka, která na tohle místo rozhodně nepatří. Proč je tady? Mladá a krásná… ale vzhled klame. Stejně jako sklenička, kterou sebrala ze stolu a pozorovala, lehce výsměšně, jak se v ní odráží světlo z ohniště nedaleko. Strýc říkal, že tu bylo proto, aby vyvolalo domáckou atmosféru.
Hloupost.
Vždyť sem lidé chodí, aby doma být nemuseli…
„Arigatou,“ řekla a dál si mě nevšímala. Proč taky?
„Ty sem asi nepatříš, co?“ zeptal se mě muž zamyšleně. Vypadal docela střízlivě. Jasně. Tihle lidé obvykle vydrží dost. Sklenička sem, sklenička tam.
Dolej, panenko… a pak…
„Jsem tu už tři roky,“ odpověděl jsem. Neměl jsem nejmenší chuť se s ním dál vybavovat. Čekala mě ještě spousta práce. Navíc, mně to už bylo jedno. Jeden den a končím tady.
„Z tebe bude hospodský?“ vytřeštil oči.
Opravdu povzbuzující.
„Ne,“ přiznal jsem. „Chci si doma otevřít restauraci s ramenem, jako můj otec.“
„Ramen, to je dobrá věc,“ usoudil muž. „U nás doma je jeden nepřekonatelnej kuchař… když si jenom vzpomenu na ty úžasný-“
„Nalej další!“ přerušila ho žena. Přistrčila ke mně svou skleničku.
Vzal jsem láhev z tácu a dolil jí. Okamžitě ji do sebe obrátila a s hořkým úsměvem sebrala ze stolu tácek. Zamyšleně si prohlížela logo hospody, namalované na líci.
„Saké, lék na vše,“ přečetla jedno z těch hloupých hesel, které můj strýc s bratrancem používali k propagaci podniku.
„Svatá pravda,“ pronesla spokojeně. Spokojeně? Ne, spíše se zvláštním zadostiučiněním. Zmáčkla tácek ve svých štíhlých prstech a poté ho roztrhla na dvě poloviny. „A poloviční pravda – taky pravda,“ dodala, pořád s celkem jasným hlasem, jen s nepatrným podtónem značícím opilost.
Moc jsem jí nerozuměl. Tázavě jsem se podíval na muže, který tam byl s ní. Čekal jsem, že bude pít, bavit se, sledovat krásné dívky v lokálu.
Ne.
Věnoval svou pozornost pouze jí. Moc jsem z té scény nechápal, ale… kdo může chtít po někom zrovna tady, aby se choval jasně?
Muž zachytil můj pohled a zasmál se.
„Tohle ještě nemůžeš chápat, chlapečku,“ uchechtl se. Jako by mi četl myšlenky.
Ale ani v tomhle smíchu nebyla veselost.
A bylo tu něco k pochopení?!
„Jdeme domů, Tsunade,“ zavelel a vstal. Na stůl položil peníze a podal dívce ruku. „Zítra se vracíme, musíš být trochu… hm, čilejší.“
„Běž k čertu,“ odpověděla.
„Myslím, že už máš dost,“ domlouval jí. „A zítra už musíme vyrazit. Domů,“ zdůraznil.
„Neslyšels?!“
S povzdechem se zase posadil. „Já jsem pořád tady,“ řekl tiše. „Na to nezapomínej.“
Sveřepě se zadívala na již neexistující obsah skleničky. Naklonila ji a poslední malá kapička se shromáždila na kraji sklenky. Obrátila ji a se zájmem pozorovala, jak padá na stůl.
Další skvrnka.
Ale čistá.
„Mám přinést ještě něco?“ zeptal jsem se úslužně.
„Půjdeme,“ rozhodla se Tsunade najednou. „Vstávej, ty starej úchyle,“ podívala se na bělovláska.
„Tak starý ještě nejsem,“ zasmál se. Vůbec se neurazil, jak by se možná dalo čekat.
Ale stejně jako k ní patřilo saké, k němu patřila dobrosrdečnost. Láska k přátelům. I když ji uměl kolikrát tak dobře skrývat. Byl to šílenec, perverzní rádoby spisovatel – jak jsem postupem času zjišťoval.
Ale taky přítel. A nepřítel v jednom.
To jsem ale tehdy nevěděl. Možná, že nějaký hrdina v jeho knihách by si teď možná pomyslel – ti dva změní můj život. A doopravdy se to mělo stát. Ale já nic netušil. Před lety, když jsem se díval, jak odcházejí. Lehce ji podpíral a oba mlčeli. Třeba pro ně ten den byl něčím zvláštní. Pro mě ne. Byli to jen dva další hosté ze stovek, co jsem za ty tři roky obsloužil. Možná zajímavější než ostatní, ale... Jedni z mnoha, jedni z posledních. Nic víc.
Ale ještě jsme se měli setkat, tam doma. Tam v Konoze. Tam ve válce.
Dva z legendárních Sanninů a já.