Arigatou 49 - Možná je čas toho nechat

Midori se obrátil a pomalými kroky odcházel z bojiště. Jeho soupeř byl mrtvý. Nic ho už nemohlo zachránit. Za jeho zády se ozývaly výbuchy a výkřiky bolesti. Nebylo pochyb o tom, že boj je v plném, proudu.
„Hinato!“ ozývalo se zrovna jen asi deset metrů za Midorim.
Nukenin se zastavil, avšak stále se neotáčel.
„Hinato!“ ozvalo se znovu po chvíli.
„Hinato-san?“ řekl si Midori v duchu s posmutnělým výrazem ve tváři. Chvíli ještě váhal, než se rozhodl otočit se, než to však stihl udělat, projel jím blesk překvapení. Jen kousek od něj, sotva pár metrů, se bez jakéhokoli varování objevila nějaká nová síla. Chakra tak temná, tak zlá… až z toho Midoriho zamrazilo.
„Ale to přece…“ problesklo Midorimu hlavou, když si uvědomil, odkud ta chakra vychází.
Rychle se pokusil otočit se a potvrdit si tak své podezření, avšak to nestihl. Dostal přímý zásah jakousi nepřátelskou technikou, která ho odmrštila několik desítek metrů, dokud jej tvrdým nárazem nezastavil kmen jednoho starého dubu. Ozval se nepříjemný zvuk křupajících kostí. Midotri zatnul zuby a přinutil se pootevřít oči.
„Ty…“ hlesl po chvíli.
„Jak jsi…“ zarazil se, načež se letmo pousmál, jak jen mu to bolest dovolovala.
„Chápu. To už nejsi ty. Ty jsi…“
Než stačil dokončit větu, dostal Midori další zásah. Jeho síla jej tentokrát mrštila přímo doprostřed vřavy, kde v letu dostal další zásah, tentokrát Gaarovým pískem, který by jinak téměř jistě zasáhl Deidaru, načež ještě v témže letu dostal další, teď již znovu od svého nového soupeře.
Když Midori konečně dopadl na zem, nemohl se už téměř hýbat. Pro jeho štěstí v neštěstí dopadl přímo před Rhonokiho nohy.
„…je to… je… to… jinchuriki,“ stihl ještě říct Midori, než se jeho oči zavřely.
Rhonoki, s překvapeným výrazem se rychle obrátil zády ke svým soupeřům a pohlédl tak do očí Midoriho soupeře. A k jeho ještě většímu překvapení hleděl teď do očí Narutovi. Tomu Narutovi, se kterým on sám bojoval, tomu, ať bylo jak chtělo nadané, malému děcku, které na něj teď hledělo rudýma očima, plnýma ryzé nenávisti.
Obklopovala ho jakási krvavě červená aura, jeho rány byly všechny zahojeny, na prstech se mu nehty změnily v drápy, ale nad čím se Rhonoki zastavil zdaleka nejvíce, byly ocasy.
Čtyři dlouhé ocasy. Ne, počkat…
„Vyrůstá mu další?“ podivil se Rhonoki, jak hleděl na pátý ocas, který Natrutovi právě rašil z těla, a na okamžik shlédl na svého přítele, bezvládně ležícího na zemi. Zmocnil se ho nenadálý smutek.
„…jestli je počet ocasů úměrný jeho síle…“ vzhlédl zpět k Narutovi, „…pak máme opravdu problém!“
Naruta už kompletně pohltila podoba démonické lišky, která v něm tak dlouho třímala. Vydal dlouhý hrdelní řev, načež všechny boje na mýtině ustaly, jak všichni shinobi hleděli na démona, který se právě rozeběhl proti Rhonokimu, Shinovi a Kankurovi.
Nukenin neváhal už ani sekundu, popadl Midoriho tělo, složil v ruce pečeť a vykřikl: „Taisei kaki!“
V radiu několika metrů od nukenina se rozhořely mohutné azurové plameny a Kyuubi no Youko do nich v plné rychlosti vběhl. Zarazil se. Myslel, že mu to neublíží, ale jakmile se modré plameny Taisei kaki dotkly Kyuubiho těla, začaly ho nemilosrdně pálit. Démon zakvílel bolestí, jak rychle se však objevily, tak rychle teď plameny zmizely.
Kyuubi, pln čerstvé zlosti se rozhlížel po svých soupeřích, Rhonoki, ani Midori však již na mýtině nebili.

„Jsme v bezpečí,“ pronesl, teď již naprosto klidným hlasem Rhonoki, dívaje se ze skály, na kterou se právě přenesl.
Midori sebou na zemi škubl a pootevřel oči.
„Rhonoki…“ dostal ze sebe, než ho četné zlámané kosti a vnitřní zranění donutily krátce zakvílet bolestí.
„Proč si nás přenesl? Slyšel jsem toho démona, než… aghh… než… si nás dostal pryč. Bolelo ho to. Mohl si… mohl si ho dostat. Možná jen zpomalit, možná… možná.. úplně zni… zničit…“
Rhonoki si dal s odpovědí na čas. Po několika dlouhých sekundách vzhlédl k hvězdmi poseté noční obloze. Nedal na sobě znát ani kapku emocí, jeho slova, bez ohledu na jejich tón, však mluvila za vše.
„Riskoval bych tím tvou ztrátu…“
Midori se pousmál, načež mu z pusy vytryskl pramínek krve.
„Známe se už od dětství,“ začal pomalu Midori mluvit, „ale musíš se smířit s tím, že tohle je… prostě konec. Dal jsi mi maximálně deset, možná dvacet minut navíc. Zapomínáš snad… že jsem býval… lékařský ninja?“
„Ty…“ začal znovu mluvit Rhonoki, nepřestávaje se dívat na noční hvězdy, „ještě nezemřeš.“
„Nic si nenalhávej, Rhono… Rhonoki. Mě už zachrání jen zázrak. Kde bereš tu s svou naději?“
Rhonoki se poprvé od přenosu podíval do Midoriho Kyuubim zohavené tváře.
„Nedivím se, že jsi to necítil,“ pronesl Rhonoki, čímž v Midorim opět probudil touhu žít.
„O čem… to… mluvíš?“
Rhonoki znovu shlédl do údolí dole a znovu si dal s odpovědí pořádně čas. Nakonec se však na jeho tváři objevil široký, arogantní úsměv, když dole v údolí zahlédl, na co čekal.
„Víš, že mezi Pěti velkými národy ninjů, existuje dohoda, která nařizuje všem lékařským ninjům ošetřit rány každému smrtelně zraněnému jedinci, kterého potká, bez ohledu na strany, bez ohledu na dobu války, či míru?“
Midori chvíli nechápal, za okamžik se však i na jeho tváři objevil podobný usměvavý výraz, jaký na ní měl i Rhonoki.

„Sakra!“ vykřikla Aiko, když dostala další kritický zásah nepřítelovým kunaiem.
„Je pěkně silný…“ řekla si v duchu, mžouraje zdravým okem po svém soupeři, Jouninovi ze Skryté Mlžné.
Bitva se pro ni nevyvíjela příliš dobře: na jedné ruce nemohla hýbat třemi prostředními prsty, na levé oko byla dočasně slepá, možná působením pro ni neznámé otravy, možná techniky, a to vše navíc doprovázeno četnými sečnými a tržnými ranami.
Bezejmenný ninja z Mlžné měl také několik zranění, ačkoli ne tak vážných, jaké měla Aiko.
„Nemůžu teď už skládat žádné pečetě!“ zaklela v duchu Aiko, dívaje se na své tři zlámané prsty, které si poranila při střetu její vodní techniky a podivné ohnivé techniky jejího soupeře.
Vlastně dosud všechny techniky, které ten záhadný ninja použil, byly dosti podivné. Nebyl pochyb o tom, že ať jej trénoval kdokoli, byl to ninja neobyčejných schopností.
„Že by…“ pomyslela si Aiko a koutkem zdravého oka zamžourala na ninju, který tím mistrem dost možná byl, svou myšlenku však nedokončila kvůli neobyčejně ostré bolesti u srdce.
Nezpůsobilo ji však soupeřovo ostří, nýbrž pohled na bezvládné Fuuzakiho tělo.
„Fuuzaki!“ vykřikla a rozeběhla se k němu.
„Žije,“ oddychla si, když viděla, jak se hruď jejího snoubence zvedá při každém jeho nádechu.
Lehce se dotkla ninjovi tváře a předala mu část své chakry, aby tak zrušila Genjutsu, které na něj předtím seslal Hebimaru.
Fuuzaki párkrát mrknul, načež se zvednul ze země a pohlédl své lásce zpříma do očí.
„…Aiko…?“ hlesnul.
Konec čtyřicáté deváté části.