Itadakimasu!! 3 - Od zítřka

Domov. Nezáleží na tom, jak se navenek změní, vždycky je tak nádherně známý, to místo, kam patříte. Ruce, které na vás mávají…
…abyste pohnuli a konečně ten miso ramen donesli na stůl.
Práce v Ichiraku byla namáhavá, ale moje. Otec odešel na odpočinek a Ichiraku bylo konečně moje. A za pár měsíců už lidé přestali vzpomínat na něj, ale chválili mě!
Nejlepší to bylo k večeru, poslední zákazníci přicházeli spíš než na jídlo popovídat si… I když všude jinde zuřila válka. Běsnila jako démon… ale nám to bylo jedno. Nedotýkala se nás, tak proč se starat. Konoha byla zatím v bezpečí. Jeden z mých stálých zákazníků. Tamaguchi-san, to vystihnul nejlépe – „Sou slavný, vobdivovaný, dobře placený, mocný… tak ať se laskavě ty ninjové hezky staraj, aby byl klid. Nic jinýho se po nich beztak nechce.“
Samozřejmě, že se to brzy změnilo. Tak je to vždycky. Ale i dneska jsem rád, že taky existoval svět, kde záleželo jenom na tom, jestli je dobrý nápad přidat sem tam trochu více koření. To byl můj život, ne válka. A ti hrdinové.
Další hosté…
Kdysi jsem párkrát obsluhoval několik válečných „hrdinů“. To byli ti, kteří se nezajímali o holky. Nehráli karty. Jen si objednávali další a další saké. Občas se znechuceně nad něčím ušklíbli, obráceni do vlastního světa. Občas se nechali zatáhnout do rvačky, zmlátili mladé zákazníky, jako by si chtěli dokázat to, že to ještě zvládnou. A bylo zase na mně, abych to pak uklízel!
Žádná čistá kapička na dně skleničky…
Někteří ale jen tupě zírali před sebe, občas se hystericky zasmáli. Prázdní a zničení. Tak rozervaní, že byl div, že se v nich alkohol ještě udržel. I když nechutných zvuků, občas se ozývajících zvenku, nebylo těžké usoudit, že i ten jim chtěl utéct. Stejně jako jejich sny a jejich mládí. I tak se ale k alkoholu zase vraceli, ke starému a nejlepšímu příteli. Lidi odcházejí, sklenička zůstává.
Já mladý ale byl, ze života jsem ještě nic nepoznal, i když jsem si tehdy myslel opak. Teď vidím, že jsem jen soudil lidi, které jsem neznal, přesvědčen o vlastní pravdě. A vlastně to dělám pořád.
Jiní ti ztracení zase vyprávěli spoustu historek. Jak zabili toho a toho, zavděčili se Kagemu, feudálnímu pánovi… a pak skončili v hospodě? A kde jsou tedy ty jejich minulé slavné skutky teď? Možná že tam v prachu, na zemi, zašlapané botami desítek lidí, kteří chtěli taky zmizet. Ne, v tomhle jsem snovou budoucnost vidět nemohl.
Zvláštní, že mě tehdy ani nenapadlo, že by mohli lhát.

„Kluku, tak kde seš!“
„Máme hlad!“ ozval se další hlas. Vytrhnul mě ze zamyšlení.
„Hej, kluku! Pospěš, nestíháme… zatraceně!“, prolétlo mi hlavou. Vzpomínka na jeden z posledních večerů v hospodě. Ani po dvou letech ještě nevybledla.
Ale teď jsem byl tady.
Bez světel, bez křiku. Žádné karty, žádné saké. Jediná sůl je ta v jídle. Smutek se neukazuje ani neskrývá. Takže neexistuje?
„Samozřejmě! Jako obvykle, Tamaguchi-san?“
Neupřímný svět… opatrný.
„Jasně, Teuchi.“
Přinesl jsem mu jídlo. Posadil se a nadšeně vzal do rukou hůlky.
Svět byl prostě nádherný.
„Už jsi to vo nich slyšel?“ zeptal se mě Tamaguchi.
„Co tím máte na mysli?“
„No, slavný Sanninové se vrací.“
„Sanninové?“
„Tři ninjové. Tos o nich fakt nikdy neslyšel?“ podíval se na mě s lítostí nad… nevědomým mládím? To zní vážně hloupě.
„Kdo jsou?“
„Nenechali si dát na držku od ňákýho jinýho ninji – jakžese… jo, Hanzo se jmenuje - a to je proslavilo. No a pak to šlo furt dál. To víš, válka. Jedněm bere životy, jiným dává slávu. Tyhle patřej k oběma skupinám. Ten divnej sirotek Orochimaru, ta vožralka z klanu Senju a ještě jeden, nějakej poustevník, nevim už jeho jméno.“
„Hm…“
„Jo, hele, mně armáda taky moc nezajímá. Ale…“ spiklenecky se na mě podíval, „Zrovna o těchlech se divže nepíšou celý legendy, a to sou ještě dost mladý. Ňákejch osmadvacet, nebo tak nějak. Povídám ti, tady se bude něco dít. Proč by se jinak vraceli? Něco se chystá. Na nevinný vejlety dvakrát nevěřim. Celý léta v tahu a najednou přijdou pozdravit matičku Listovou? Tse. Před dvouma rokama se tady na chvíli ukázali – jo, bylo to v době, kdy ses vracel, a hnedka zas zmizeli. A co se nestalo? Ztratily se ňáký dokumenty, nevim vo čem, ale Hyuugové se mohli zbláznit. No jo, ty taky nějak vystrkujou drápky, šak ale voni si je ale už Uchihové srovnaj, uvidíš. Ále zase zpátky k těm Sanninům.
Jasně, ti nahoře nám zas nic neřeknou, jak taky jinak, že jo, ale…“ poklepal si na nos. „Já už něco zažil a poznám to. Starej Sarutobi drží tlamu, jak se na jednoho z těch zkorumpovanejch politiků patří – a to ti povidám, každej je zkorumpovanej, těm, kdo má moc, prostě nevěř, chlapče – Aye to říkám odjakživa – a věř mi, že mám pravdu. Ale něco tady bude. Všude straší válka a naše milovaná Listová se nebude držet zpátky, na to sou Kage i Uchihové moc ctižádostiví, idioti. Ale o tomhle se moc nezmiňuj, voni idioti maj vobvykle tu nevýhodu, že maj moc. No, jen ať ukážou, co v nich je, protože dyby se něco stalo a já přišel o ten skvělej ramen, co vaříš, to jako fakt ne… to ne…“
Tamaguchi-san byl neobyčejný člověk. Jednoduchý, jeho řeči se moc nelišily od opileckých žvástů, ale stejně jste z nich měli pocit, že skutečně něco ví.
Bylo jedno, co. Zkrátka něco.
Ale odkud?
„Myslíte, že se bude bojovat i tady?“
„Na to vem jed, kluku. Sme přece hlavní vesnice Ohňový země. Úžasný, ne?“ Dále už nepromluvil, jen si vychutnával svoje nudle.
Až později jsem se dozvěděl od Ayi, proč je vlastně takový, jaký je. A… Kdyby to bylo tam, kde žije můj strýc, vsadil bych se, že by byl věrným zákazníkem naší hospody.

Opilcům a malým dětem přeje štěstí.
Nevím, proč mě ta věta napadla. Ani nevím, jestli je pravdivá. Ale asi ne, protože já nepil a dítě jsem v jednadvaceti letech už taky nebyl. Nebo to štěstí nebylo?
Válka se k nám vážně dostala. Ichiraku jsem nezavřel – a pořád jsem měl dost zákazníků, i když rodiny vystřídali spíše samotáři. Vojenská policie s jednotkami ANBU bránila hranice vesnice, takže tam bylo relativně bezpečno, ale rodiny se stejně raději držely pospolu doma. Strach, nejlepší přítel opatrnosti a lásky. Ta sice prý přeje odvážným, ale tržbám v hospodách taky.
Dnes byl ale špatný den. Od rána se nikdo neukázal, až když…
„Dvakrát hovězí, staříku! A prosím rychle, ještě se musíme zastavit na sak… ještě máme něco na práci!“
Ten hlas mi nebyl povědomý. Proč taky?
Ale obličej ano. Není moc lidí, kteří mají bílé střapaté vlasy. Ne, když ještě nepřekročili třicítku.
„Hm… ty ale nejsi starej Ichiraku-san,“ zamračil se muž. „Moment, nejsi ty to pako – ten číšník z tamtý hospody? Tsunade?“
Tsunade… podíval jsem se na jeho společnici. Tentokrát nebyla opilá. Ty světlé tváře, nádherné hnědé oči. Jemné světlé vlasy, spoutané dvěma gumičkami. Melancholický, smutný pohled zraněné. Ne na těle, ale na duši.
„Jsem syn,“ řekl jsem omámeně.
„No jasně, říkal jsi, že přebíráš ramen bar… vidíš, Tsunade-chan, moje paměť je ještě pořád výborná!“
Pohladil ji po ruce.
„Je libo další zlomeninu?!“ zeptala se znechuceně.
„Jaké štěstí, že jsi doktorka,“ usmál se spokojeně.
„Jo, zrovna tebe bych se léčit neobtěžovala, prase!“
„No ták… Miluješ mě, jenom to nevíš. A tak to bylo vždycky!“
Vrhla po něm rozzlobený pohled. „Zrovna dneska tě nesnáším!“
„Já vím,“ usmál se. Nevesele. Jako by se jednalo o něco, čemu rozuměli jen oni dva.
Skoro jsem čekal, že tu výhružku o zlomených kostech splní. I když… tak jemná kráska? Ale k mému údivu se taky usmála. Stejně nevesele.
Dolej, panenko, a… a budem se smát.
Mezitím jsem jim donesl misky. Tiše jedli, pak Jirayia zaplatil. Vyčkávavě jsem se na něj podíval.
„Pozdravuj otce, kluku,“ přikázal mi. Přikývl jsem – co jiného?
„Padáme, chci se opít,“ oznámila žena najednou.
A tak prostě šli. Bez nějakých zvláštních efektů, bez… ničeho. Prostě zákazníci, kteří přijdou, nají se a odejdou. Přesně jako před třemi lety – ano, na den přesně, protože jak jsem se pak dozvěděl, byl to pro ně vážně zvláštní den – sledoval jsem jejich záda a nevěděl jsem, že se mi díky nim změní život. Tehdy to vlastně byl čirý nesmysl – život se jen tak nezmění, jen když vidíte dámu s kartami a spisovatele. Proč taky? To by se musel měnit pořád, protože každý člověk je nějak výjimečný.
Ale změní se, když se do ní náhodou zamilujete – což bylo něco tak nepředstavitelného a hloupého, že mě to ani v tu chvíli ani nenapadlo. A nemělo mě to napadnout ještě nějakou chvíli.
Ovšem v tom, abych vzal do ruky štětec a namaloval na bílou látku několik znaků, mi to nebránilo. Nebo to bylo naopak? Udělal jsem to kvůli tomu? Podvědomě?
Nesmysl.
Poslední tah. Černé na bílém.
Od zítřka se tady bude podávat i saké.