Třikrát sbohem

„Ino?“ Způsob, jakým říkáš moje jméno… Jen ten mě dokáže zahřát a způsobit husí kůži. S výrazem stejně chladným jako zimní jitro na tebe stáčím zrak a žádostivě vyhledám ty tvé smaragdové oči. Avšak… uvnitř neskutečně skáču radostí, že vnímáš moji přítomnost.
Jsi jen obyčejná holka. Jen jedna z nesčetného množství těch kamarádek, jež mám kolem sebe, tak… proč?
Proč mám nutkání být ti blíž?
Čím sis mě získala zrovna ty?
Ty… Malé ošklivé káče… ještě k tomu růžovlasé. Pouhopouhé poupě v rozkvětu…
Tak proč?
„Ano?“ S poskokem srdce, který by mi svou silou dokázal vyrazit dech, vyřknu jedno kratičké slovo, netrpělivě přitom přihlížejíc, jak se tvé úzké rty pohybují neuvěřitelně pomalu. Tak mluv! Chci slyšet tvůj hlas…
„Já… chtěla jsem se zeptat…“ Srdce se mi náhle rozbuší tak silně, až se mi udělá špatně. Pocit štěstí ze mě vyprchá a nahradí ho uzel v žaludku, jenž mi uloupí z tváře poslední úsměv. Úsměv, který byl věnovaný tobě.
Tón tvého hlasu… Proč cítím, že se něco… totiž… proč cítím strach?
Vlastně… co je to za strach?
Teď už to vím. Strach z toho, co řekneš. Strach z toho, že tě ztrácím. Že se mi vzdaluješ.
Z úst samovolně vydám neurčitý zvuk, jímž tě neodvratitelně vybízím, abys pokračovala, zatímco se snažím zklidnit nepřirozeně zrychlený dech.
„Tobě se taky líbí Sasuke?“ vyhrkneš z nenadání tak spontáně, až mě to zaskočí. Chtěla jsi mít jistotu, že to dokážeš vyslovit, mám pravdu?
Teprve teď, když jsem se vzpamatovala z prvotního překvapení tvé spontání reakce, začínám si v hlavě opakovat, na co ses to vlastně zeptala… Ale když se mi to podaří, tvá slova mi prorazí srdce a rozervou ho. Nestačím zklidnit svou reakci a tělo mi zničehonic ochabne. Srdce se rozbuší a v té samé chvíli zároveň úplně zastaví… stejně jako čas, který nejsem schopná vnímat a uzavřu se na zlomek sekundy do svého vlastního světa, kde mi ale vše připadá, jako bych byla spoutána ostny toho nejsilnějšího genjutsu, které může existovat.
Jakmile jsem schopná vnímat, uvolním pomyslnou bariéru svého světa a znova vyhledám tvůj pohled – bezúspěšně.
Zrak se ti totiž upírána safírové nebe, barvou připomínající průzračnou lagunu, nekonečné moře… nebo taky mé oči. Je to pro tebe snad náhrada za to, aby ses do nich nemusela dívat?
Nevím, zdáš se tak… klidná, vyrovnaná, smířená s tím, co má přijít.
Když ti pak dojde, že se z mé strany už ničeho jiného, krom vyděšeného pohledu, nedočkáš, vezmeš si mé mlčení v souhlas a jedinou větou přetneš všechna pouta, která nás kdy pojila… nikoli svazovala!
A mě z úchopu v tu chvíli zmizí záchranné lano, jímž si mě celé ty měsíce držela nad hlubokou propastí a chránila tak před smrtícím pádem dlouhým jako celý můj život.
„Takže to asi znamená, že jsme soupeřky,“ proneseš tak bezcitně, že se mi do srdce zaryje nůž a zanechá v něm jizvu tak hlubokou, jako je ta propast, do které se právě propadám a jejíž prázdnota a temno mě pohlcují.
Mé oči se chvějí. Ztrácejí svou zářivou barvu plnou života a blednou, stejně jako tvé city ke mně.
Pomalu se zvedáš z lavičky a spolu s tebou odchází i část mé duše, kterou jsi byla ty. Vzpomínáš? Jedna duše ve dvou tělech. A jedině spolu jsme konečně celek.
Sleduji tě. Nespouštím z tebe zrak a jen pozoruji, jak mi život protéká mezi prsty. Ten život s tebou.
Tohle je tvé sbohem, že?
A tak tě nechávám odejít, vytvořit si svou vlastní budoucnost.
Budoucnost, do které já nepatřím.
Tak tedy… sbohem, Sakuro.
Sbohem… má nejlepší přítelkyně.

Probouzím se. Do noci. Do noci stejně temné jako ta jáma, jejíž neutuchající necitelnost a temnota ze mne vysála můj mladý život. Tehdy, když jsem se propadala. Nořila se do její nekonečnosti. A padám pořád. Už celé roky právě ode dne, kdy jsi mě zatratila.
A není tu nikdo, kdo by mi podal ruku, nebo hodil záchranné lano. Ten den jsi mi ukázala, co je to bolest a mé city k tobě přesto ani trochu neochladly. Začínám si uvědomovat, že tě mám raději tím víc, čím silněji mě zraňuješ. To protože chápu… vnímám, jak moc jsi pro mě důležitá.
Už vím, čím sis mě získala. Čím sis dokázala přivlastnit celé mé já.
Ten pocit, že jsi pro mě nepostradatelná jsi do mě zakořenila, když si mi ukázala, že nemáš život spolu s tím mým propletený najisto. Že vždycky tu tenkou nit můžeš zpřetrhnout.
A přesně to jsi udělala.
A proto… já se nebudu moci volně nadechnout, dokud se ty časy nevrátí zpět. Ale to se nemůže stát, a tak nezbývá než říci… sbohem, živote.