Itadakimasu!! 4 - Dřevěná melancholie

Dřevo. Staré, dubové, otec si vždy potrpěl na kvalitu. Poklepal jsem na něj.
Dobrý zvuk?
Pravdou bylo, že jsem neměl tušení, jestli to ťuknutí znamená skvělý výrobek nebo ne.
Ale… zaklepal jsem ještě jednou. Ten zvuk se mi zalíbil. Dřevo… pevné, téměř nezničitelné. Takhle mi vždycky připadal pocit jistoty. Dřevěný pocit. Vlastně to ani nejsou moje slova, ale maminka je vždycky říkávala, když jsem byl malý. Pocházela z rodiny tesaře, takže mu na rozdíl ode mě rozuměla. Kdyby tady ještě byla.
Klep. Ťuk.
„Až do toho začneš mlátit i hlavou, budu si myslet, že jsi cvok,“ uslyšel jsem. Zrudnul jsem a okamžitě sundal ruce z pultu. Naneštěstí jsem přitom shodil jednu skleničku. Pokusil jsem se ji zachytit, ale vyklouzla mi. Letěla na zem a roztříštila se na tisíce kousků.
„Jiraiya… Jiraiya-san?“
„Jako obvykle.“
Jako obvykle… eh, co? Pokusil jsem se nohou smést střípky na co nejmenší hromádku.
„Miso?,“ tipnul jsem nepřítomně.
Spokojeně se usmál. Posadil se a pohladil jedním prstem dřevěný pult.
„Hm… vážně to vrací vzpomínky, víš? Býval jsem tady každý den, když jsem ještě chodil na Akademii. No, už je do dobrých dvacet let. Ale… tebe si vůbec nepamatuju,“ zamračil se.
A proč bys asi tak měl? Omylem jsem došlápl přímo na tu skleněnou nádheru. Posměvačně se zatřpytila v odpoledním slunci, ale já to neviděl. Ne, protože jsem měl co dělat, abych nevyjeknul bolestí. Třpyt znamená krásu? Třpytí se i sklenička s pitím. A to štěstí neznamená, tak proč by kruci hromada skla měla?! Vždy´t to akorát bolí.
„Hm…“
„Málomluvnej? No, ale fakt. Stejně to byly dobrý časy… Orochimaru, já, Tsunade… byli jsme mladí a naivní. Jako jsi ty.“
Tuhle stránku jeho povahy jsem nikdy neměl rád. Vytahování, předvádění se… hrál si na dokonale zkušeného, povýšený mladík, který si myslí, že spolknul celou moudrost světa. A přitom… ach. I dneska mě to dokáže naštvat!
Položil jsem na stůl misku, povinně jsem se usmál a přikleknul jsem ke hromádce.
„No jo, no jo, však já už mlčím! Stejně seš na tom moc mladej, Teuchi,“ prohlásil a dvakrát poklepal na pult. Lehký zvuk vzpomínek. Čistý a melodický. „Hm, má to fakt dobrej zvuk.“
Melancholie.
„Nejsem zase tak mladý,“ ohradil jsem se. „Vůbec mě neznáte, Jiraiya-san.“
Jenom se zasmál a naházel do sebe celou porci.
Spolkni sousto, spolkni žal!
Před třemi lety seděl v hospodě a… a co dělal? Matně si vzpomínám na to, jak otravoval tu blondýnku, pak odešli… myslím. Co on dokázal? Spoustu řečí. Ale můj otec i strýc mě naučili jednu věc – můj zákazník, můj pán. Nezáleží na tom, co povídají. Kapky alkoholu, misky nudlí. Slzy. Smích. Všechno má svou cenu.
My dáváme, oni platí.
Ale brát musí obě strany…
„Platí tohle?“
„Prosím?“ vstal jsem.
„Tohle,“ zopakoval pomalu. Ukázal na nápis, který už čtyři dny visel ze stropu.
Saké, lék na vše. Zaplacené zdraví. Veselá nevědomost. Spousta názvů…ale nepřemýšlej, pij! Vypij to všechno, pak ta bolest zmizí! Pij, no tak, chceš se přece smát…
A já se zasměju tobě.
Na lásku!
„Hm.“
Probodnul mě pohledem, ale k mému překvapení nic neřekl.
„Dobrý večer, Teuchi-san!“ uslyšel jsem.
Aya! Byla to Tamaguchiho dcera. Na rozdíl od svého otce to byla milá dívka, asi sedmnáctiletá. Tehdy ještě malá nevinná holčička, hledající své velké životní štěstí. Možná, že to byla osudová ironie, ale našla mě. Má Aya. Partičku karet, kterou si osud s námi zahrál, jsme prostě nemohli vyhrát… nebo ano? Byl jsem to já, kdo při hře podváděl a snažil se rychle vyhrát. Ona jen… dostala špatné karty. Ani teď se nemohu podívat na její hrob, abych se jí nemusel v duchu omluvit. Ayame-chan, až mi bude lépe, určitě tam zajdeme…
„Budete tady prodávat saké? Proč? Myslela jsem, že je to tady snad restaurace, ne nějaká… tedy…“ zarazila se. „Nechci vyzvídat… nebo… eh… zapomeňte na to, prosím.“ zamumlala se sklopenou hlavou. „Omlouvám se, nechtěla jsem být drzá,“ dodala.
Zdvořilost, milá – ale celkem zvědavá povaha, ostýchavost. Ale taky neuvěřitelná síla osobnosti, to byla Aya. I když její síla byla úplně jiná než ta Tsunadina.
„Jiraiya, legendární Sannin,“ vstal s úklonou ten holkař. „Pověsti o mé slávě již jistě došly až sem, krásná dámo… hm… velice krásná! A,“ zamrkal, „boj není zdaleka jediná věc, ve které jsem nepřekonatelný, holčičko.“
„Sannin?! Tak to je teda fakt ta správná věc na chlubení,“ zasmál se pohrdavě můj další host.
Když na to teď tak vzpomínám, málokdo viděl Sanniny v naší vesnici rád. Až moc připomínali válku. Ano, to všichni ninjové, ale… když uvidíte kouř, pomyslíte na oheň. A hustý kouř zvaný Tři legendární ninjové byl prostě vidět lépe než slaboučký dým bezvýznamných a bezejmenných davů.
Schylovalo se k hádce. Strýčku, kde teď jsi? Vždycky stačilo jenom zavolat, a on tady byl, všechno vyřídil, opilce vykázal z lokálu. Vzduch v místnosti se zase rozvířil a pročistil. Ale… kouř tam vždycky zůstal. A v něm se dýchá velmi špatně. Stejný kouř jako ten, pro který nemohl ten muž Jiraiyu ani cítit.
Ichiraku je ale restaurace pod širým, modravým nebem. Ale modř oblohy – barva největšího klidu - lže. Ta obloha, pod kterou se všechno odehrává – šťastné věci, smutek, války… jak může být symbolem klidu, když každý den sleduje divadlo hrůzy? Není tu žádná střecha, která všechno milostivě skryje, žádný kouř, na který se dá svádět červeň očí, ale… jen alkohol, věčná to omluva pro všechno zlé. Náplast, pod kterou rána stále krvácí, jak jsem se možná už zmiňoval. Není ale vidět, a o to jde.
Což mi ale teď moc nepomůže.
„Máš něco proti?“
„Sánninóvé,“ protáhl. „Děvkař, Gamblerka. A zrůda, co si hraje na Boha. Dokonalý příklad hrdinů z Konohy.“
Jiraiya se usmál. „Další neschopný závistivec, který celý život seděl doma a nic nedokázal? Jestli jsem se měl urazit, tak se omlouvám… tedy, omluvil bych se, kdyby mě už samotnej fakt, že mě uráží idiot, neurazil…“
Muž pěstí práskl do pultu. „Budeš už držet hubu?!“
Ale to staré, výborné dřevo mu ránu vrátilo.
Jiraiya se hořce zasmál.
„Zavři držku!“ pokusil se po něm ohnat, ale neúspěšně.
Naopak sám upadl ze stoličky.
„Aú!“ zařval vztekle a popadl misku ramenu. Vytáhl z ní obě hůlky a odhodil ji na zem. Sevřel ty dřevěné tyčinky v ruce jako zbraň…
Jeho dřevo, jeho jistota.
Kdyby to bylo v jiné situaci, možná by to vypadalo směšně. Rozkročený muž, který drží hůlky, s rozzuřeným výrazem ve tváři.
Ale ne pro mě.
Byla v tom totiž zoufalost. Zoufalost hořícího dřeva, zoufalost… čeho? Možná že jenom zoufalost účinků saké na lidský organismus. To nejspíše. Když vidíte rvačku, moc času na filozofování vám obvykle nezbude.
Ale taky… ono by to možná mohlo vážně bolet.
„Teuchi-san!“vykřikla polekaně Aya.
„Zmlkni taky, huso hloupá! Hysterky fakt nesnáším, jedna slepice stejná jak druhá, fuj tohle… si říkáš ženská?! Teda ještě spíš děcko, pravda… hehe…“
A v tu chvíli udělal Jiraiya něco, za co jsem ho… mám být upřímný? Ve své zaslepenosti nenáviděl. Na vteřinu, ale přece.
„A podle tebe je hrdinství tohle? Urážet dámu?“ zeptal se klidně. Nezvýšil hlas ani o kousíček. A se stejným klidem muži jednu vrazil. Elegantně, jediným pohybem.
Upadl na zem, polekaně vyskočil na nohy – obdivuhodné v jeho stavu - a utekl.
A já tam jenom stál, neschopný jako malý kluk. Mlčel jsem, nedokázal nic říct. Mám li být upřímný, napadla mě toho spousta. Ale k čemu jsou jen prázdná slova? Tohle je nebezpečný svět, říká se. Je to pravda… tak co tady vlastně dělám?!