Nikdy nejsi doopravdy sám 11

11.kapitola – Neuvidím nic, ale přesto uvidím hodně.
Sachiko od té chvíle s nikým nemluvila, byla uzavřená sama do sebe. Truchlila… Truchlila pro své blízké. Nejenom pro Hokage a Sichini, ale také pro svou rodinu.
Zase ji někdo opustil, začínala nenávidět tento pocit, pokaždé někoho ztratila. Vycházela z domu, spatřila jak tam stojí Uchiha, rozhodla se jej ignorovat.
„Hej, stůj!“ křikl ovšem za ní.

Otočila se tedy a pohlédla na něj, doběhl ji a řekl:
„Vyhýbáš se mi.“
„Nemám sílu s kýmkoliv mluvit.“ Hlesla jenom.
„Jak to?“ zamračil se.
„Nechápeš to! Vůbec nikdo to nemůže chápat!“ rozkřikla.
„Uklidni se…“ řekl jí jenom Uchiha.
„Uklidni se?! Uklidni se! Tohle ty neříkej, Uchiho! Já…“
Opět ji přemohly pocity, cítila, že pláče, zakryla si dlaněmi tvář, někdo objal, nevnímala kdo. Chtěla už přestat být Kunoichi… Teď nemohla…

Ani nepostřehla, kdo nebo třeba proč, prostě dál plakala na něčí rameno.
Hokage-sama… Sichini-sensei…
„Proč? Proč i oni?“ padla dětinská otázka Sachiko.
„Netuším.“ Ozval se hlas Sasukeho.
Orochimaru… Kdybych… Tehdy jsem měla příležitost Tě zabít! Jenom z vlastní slabosti… Oni… Zemřeli… Hokage-sama… Sichini-sensei…
„Asi by jsme měli už jít.“ Řekl tiše Uchiha.
„Asi ano.“ Přikývla dívka.

Za nedlouho už stojí na pohřbu, Sachiko nevnímá proslov ani nic takového. Hledí na kytku v jejích rukách.
Zdánlivě dokonalá… Přesto krásná a půvabná… Milá… Hodná a ochotná… On byl takový… Ochotný, hodný, milý… Silný Shinobi… Hokage-sama… Proč?
Pomalu se přistupuje k pomníku, dívka ucítí na své tváři slzy, položí svou kytku na pomník.
„Děkuji Vám za všechno, Hokage-sama.“ Špitla.

Nedokázala říci více, měla to říct předtím, ale… Nemohla. Nemohla to říct, byla příliš vystrašená a slabá.
Černovláska vzhlédla k obloze, chtěla nějaké znamení.
Hokage-sama… Děkuji Vám…

Najednou začne, jako i by obloha soucítila. I příroda pocítila svou ztrátu, truchlila také pro Hokage, pro jednoho z nejsilnějších a nejlaskavějších Kage.
Hokage-sama… Proč?
Lidé se rozešli i mladá členka Shigeru klanu zamířila domů, před sebou uviděla Anbu. Nezajímalo jí, kdo to je, bylo to jedno.

„Shigeru!“ křikl kdosi za ní.
Podle hlasu v něm poznala svého starého přítele, Tsuyoshi.
„Co chceš?“
„Sachiko, vím, že pro Tebe Hokage-sama i Sichini-sensei znamenal hodně…“ začne.
„Ne, nic nevíš!“

Chtěla křičet, bála se však cokoliv vykřiknout. Pouze mluvila…
„Sachiko… Uklidni se!“ mluvil Tsuyoshi klidně.
„Uklidni se?! A ty by ses uklidnil? Netvař se jako pan dokonalí! Kdybych… Tehdy jsem ho mohla zabít, nedokázala jsem to! Kdybych ho zabila Hokage-sama by žil… A Sichini-sensei… Kdybych neprohrála se svým soupeřem, taky by žil!
Má rodina… Já měla umřít taky!“ rozkřikla se.
„Ne, neměla si umřít!“ snažil se ji uklidnit dál černovlasý.
„Bylo by to lepší…“ hlesla černovláska.
„Nebylo. Věř mi.“ Řekl konejšivě její společník.

Černovlasá dívenka stála po boku Anbu, byl to její mistr, ale i přítel… Nejlepší přítel, kterého kdy měla.
„Máš velké plány, Sachiko.“ Řekl jí.
„Velké?! Ani ne…“ zavrtěla hlavou.
„Je to kriminálník.“ Řekl jenom a zahleděl se na západ slunce.
„Je…“ hlesla dívka.
Nastalo ticho, oba dva mlčeli, Sachiko se zahleděla také na oblohu. Na oblohu, kde se třpytilo Slunce. Odráželo své světlo od trávy.
Dokonalí konec den, byla to krása.
„Zavři oči.“ Řekl jí náhle.
„Ale…“ hlesla dívka nechápavě.
„Zavři oči!“ řekl mírně vytočeně.
„Dobře.“ Přikývla Shigeru.
Dívka zavřela oči, čekala, co její mistr řekne, ale on mlčel.
„Sichini-sensei…“ zamručela.
„No?“ pohlédl na ni.
„Proč mám mít zavřené oči, když takhle nic neuvidím?!“ zeptala se.
„Ach tak! Ty to nechápeš…“ zasmál se.
„Čemu se smějete, sensei?“ otevřela oči dívka.
„Víš, Sachiko, člověk občas vidí lépe se zavřenými očima. Oči jsou akorát tak pomůckou, ale ne vždy nejlepší.
Lidé si tvoří jakýsi pohled na svět, díky očím, ale někdy je ten pohled špatný… Ne! Většinou je ten pohled špatný.
Člověk si všechno zkresluje podle toho jak to vypadá, ale se zavřenými očima se musí spoléhat na něco, co moc nepoužívá…
Chápeš?“ pohlédl na ni Sichini.
„Na co se musí spoléhat? Jak to myslíte? Jak špatný pohled? Nerozumím Vám!“ vyhrkla.
„Časem pochopíš, Sachiko.“ Usmál se.

Dívka seděla u okna a hleděla na západ Slunce. Po tvářích ji tekly slzy, jednou rukou se držela za krkem.
Myslím… Myslím, že už to chápu… Špatný pohled na svět… Tehdy… Saniiro… Možná klan nevyvraždil, ale byla to Kazumi… Ale…Vypadalo to tak…
Saniiro-san… Omlouvám se, že jsem Vám tehdy nevěřila… Vy by jste totiž nikdy nemohl dokázat všechny členy Shigeru zabít…
Porazila jsem Vás já… Nejslabší členka klanu Shigeru…
Ale … Kazumi… Kazumi… Kazumi byla jedna z nejsilnějších z klanu… Ale… Její tělo nebylo nalezeno…

„Hokage-sama?“ pohlédla na starce dívka.
„Ano?“ usmál se starý Hokage.
„Mohou lidé létat?“ zeptala se.
Starší muž se odmlčel, rozjímal o tom co řekne, ale nakonec se zasmál.
„Lidé schopnost létat nepotřebuji, Sachiko. Oni se i tak mohou dotknout hvězd.“ Řekl.
„Děkuji Vám.“ Přikývla dívenka nadšeně.

Schopnost létat lidé nepotřebují… Takhle jste to řekl… Ale jak se tím pádem mohou dotknout hvězd?
Dívka vzhlédla k obloze a zahleděla se na jedinou hvězdu na obloze… Polárku. Jedinou hvězdu, kterou jde spatřit takhle brzo.
Možná… Jste mi tím oba dva chtěli něco říct… Ale já Vás nedokázala pochopit… Promiňte mi, Hokage-sama… Sichini-sensei…
Dívka zavřela oči a představila si naposledy ty dva obličeje. Obličeje lidí, kterým věřila a dokázala jim říct téměř všechno.
Se zavřenýma očima… Neuvidím nic, ale přesto… Uvidím hodně…