Žádost 14-Soucit kamenné srdce vždy obměkčí

„Co se děje?“ podivil se Kiba, když se se svými kamarády srazil.
Všichni byli zkroušení a Kiba se lekl, že se nějak dozvěděli pravdu o Sasukem.
„Promiň. Jdem domů, protože ta slepice Luchia nám nedala ty dva střepy,“ skuhral Neji.
„Tak počkat. To, že vám je nechtěla dát, neznamená, že si je nemůžete vzít,“ dohadoval se Kiba.
Sakura začal ztrácet nervy.
„Nemůžeme si je vzít násilím. Pokud už někdo střepy vlastní, buď je vydá dobrovolně, anebo si je nechá.“
„Aha,“ došlo Kibovi,“tak jdem domů.“
Pětice mladých ninjů se vydala směr Konoha. Pomalu kráčeli k bráně. Jakmile všichni překročí pomyslnou hranici vesnice, nebudou mít žádnou šanci dostat střepy zpět. Neji už málem bránu překročil, když v tom…
„Počkejte!“ zastavil je něčí hlas.
Všichni se překvapeně otočili.
„Luchio, co tu děláš!?“ zeptala se nevěřícně Hinata.
Luchia se chytila za bok a celá udýchaná je pozvala do své restaurace.

„V první řadě se vám chci omluvit. Je mi líto, že jsem se tak chovala. Prostě jsem nechtěla dát moje cenné věci pryč.“
„A to jsi nás zastavila jenom kvůli omluvě?“ nevěřila svému sluchu Ino.
„Samozřejmě, že ne. Zastavila jsem vás proto, abyste mi vysvětlili, proč ty střepy potřebujete.“
„Já ti to vysvětlím,“ nabídla se Sakura, když se k tomu ostatní neměli.
„Orochimaru chce ovládnout náš svět. Zjistil, že na světě existují kouzelné střepy z bájných legend. –v tomto případě se už nejedná o legendy, ale pokyny, kde střepy najít. Orochimaru je chce získat. Proto nás lady Hokage poslala, abychom získali střepy dřív, než Orochimaru. Ty dva střepy, co máš, jsou posledními kousky střepů. Dáš nám je teda?“
Luchia se na chvíli rozmýšlela, ale pak se usmála a řekla: „Pokud je to opravdu takhle, tak vám je samozřejmě dám.“
„Sláva!“ zaradovali se dívky a Neji od Luchie převzal poslední dva střepy.
„Jenže je tu ještě něco,“ zarazil je Kiba.
„Co?“ zeptala se Hinata.
„No, Ororchimaru přetáhl Sasukeho na svojí stranu. Takže má Sasukeho se znakem Energie.“
„Ne!“ zakryla si vyděšeně ústa Sakura.
„Tomu nevěřím!“ nechtěla si připustit pravdu Hinata.
„Musel to být jeho osud,“ mudrcoval chmurně Neji.
„Ten bídák!“ zaklela Ino a soucitně chytila Sakuru kolem ramen.
Sakura však neplakala. Jen se kamenným pohledem dívala do prázdna. Před očima se j promítaly všechny prožité chvíle s NÍM. Nemohla tomu uvěřit.
„Sakuro?“ poklepala jí na rameno Hinata a snažila se svou kamarádku vrátit do reality.
Sakura sebou trhla a usmála se.
„Jdeme. Nemáme moc času. A tím zrádcem se nebudeme zabývat. Je to ztráta času,“ dodala, když viděla, jak se Kiba nadechuje k protestům.
Tak se tedy znova zamířilo k bráně, ale tentokrát bylo veseleji. Jen Sakura za zvonivým smíchem skrývala smutek.

„Konečně. To ti to trvalo Sasuke, než si sem dorazil,“ přivítal ho Orochimaru.
„Hele, já sem nepřišel dobrovolně, páč mi tahle sůva brejlatá vyhrožovala,“ osočil se na sanina Sasuke a hodil svou cestovní tašku na zem.
„Kabuto, Kabuto,“ zakroutil hlavou Orochimaru. „Tohle se nedělá, že budeme vyhrožovat malým dětičkám.“
„Já nejsem malej,“ zařval Sasuke.
„Ale seš emo!“ začal se hádat Kabuto.
„Nejsem!“
„Seš!“
„Nejsem!“ zakončil hádku Sasan a praštil Kabuťáka koštětem, co se nacházelo poblíž dveří.
Kabuto se sklíčeně odplížil za Orochimaru a zíral na Sasukeho pohledem hodným masového vraha.
„Sasuke, byl by si tak hodný a ukázal mi tvé nové techniky?“ žadonil Orochimaru.
„Ale jo,“ zasmál se Sasuke a začal se soustředit na elektřinu v doupěti.
V jedné chvíli ze všech zásuvek vyletěl proud a všechna elektřina se nahromadila v Sasukeho dlani. Jenže tohle Sasan ještě neměl v malíku, a tak se elektřina rozdováděla. Rozbíjela všechny spotřebiče, vyhazovala a nahazovala pojistky, dokonce zasáhla i konečky prstů Kabuťátka.
Sasuke radši celou elektřinu z dlaně vypustil.
„Ještě to nemám zmáknutý,“ přiznal si.
„To nevadí. Kabuto, ukaž mu jeho pokojíček,“ zasyčel Orochimaru a odkráčel se ujistit, že je vše v pořádku.
Kabuto mezitím odvedl Sasukeho do pokoje a předal mu klíč.
„Na. Odemknout si umíš, ne?“ ušklíbl se ironicky a spěchal za svým nadřízeným.
Sasuke odemkl, hodil tašku do předsíně a rozsvítil v obýváku. Jeho zděšení nebralo konce.
„CO!! Já nesnáším růžovou!“ zaúpěl Sasuke a šel si stěžovat.

Po týdnu

Naše pětice se střepy si to vesele pochodovala Konohou ke kanceláři Hokage.
„Hej hou, hej hou, dém pěkně za sebou,“ začal zpívat Neji.
Kiba se přidal: „Hej hou, hej hou, holky vláčíme za sebou.“
Neji: „Hej hou, hej hou, střepy nésem s sebou.
A takhle zpívali pořád dokola a dokola. Dámy rudly a snažily se kluky mlátit po hlavě tím, co jim zrovna padlo do ruky. Konečně došli do kanceláře. Zaklepali a vpadli do kanceláře. Měli štěstí, že Tsunade měla dobrou náladu, jinak by je roztrhla v půl.
„Tak co?“ zeptala se nedočkavě.
„Máme je všechny,“ usmála se Hinata.
„Tak to je skvělé,“ roztáhla Tsunade rty ještě do většího úsměvu.
„Není to nějak divný, že se Tsunade usmívá?“ pošeptala Sakuře do ucha Ino.
„Jo to je,“ přikývla zachmuřeně Sakura.
Ino se na ní soucitně podívala.
„Chudinka. Ztrátu milovaného nese těžce, ale úspěšně smutek zakrývá,“ pomyslela si.
„Takže asi rozdělíme Střepy, ne?“ navrhla Tsunade.
„Neji horlivě přikývl a střepy zabalené v různých látkách vysypal na stůl.
„Dobrá. První si půjde vybrat Ino.
Ino popošla ke stolu a vzala si první střep zleva. Rozbalila látku a kůží se dotkla střepu Smrti. Ovanula jí načernalá záře, střep dostal podobu Znaku Smrti. Ino odešla od stolu a mlčela. Byla zvědavá, co bude dál. Jako další přišel na řadu Neji. Ten si vzal střep, který ležel uprostřed stolu. Rozvázal látku a holou kůží se dotkl střepu Času. Ze střepu se stal Znak Času a Neji před svýma očima uviděl celou historii tohoto znaku. Hinata získala střep Lásky, Sakura střep Života a střep Naděje dostal Kiba.
„Výborně,“ usmála se Tsunade. „Teď můžete jít na různá cvičiště za ostatními. Rozdělte se jak chcete, hlavně cvičte!“

Naše pětice úspěšně dokončila misi a teď všechny s novými schopnostmi čeká nová mise. Zachránit Sasukeho ze spárů Ororchimaru a Orochimaru smést jednou provždy z povrchu zemského.