Obecné

A je tu pokračování série Zkoušek lásky, snad se bude líbit, ale nic neslibuju.
Ještě jednou:
Lilithka-sempai: červená barva
jen já: modrá barva
Lilithka se opět vyznamenala, za což jí děkuji, a jak zjistíte, napsala toho o dost víc, než já. A co víc, její skvělé nadání se vyznamenalo také, a to proto, že svou část psala o půlnoci, za strachu, že jí načapou rodiče. takže prosím o ocenění jejího díla, protože je skvělé.

Vzpomínám na ten den, kdy viděli jsme se poprvé.
Byls ještě štěňátko, ušatec maličký.
Pravda jest, zahlížels na mě trošičku nevrle,
ale já věděl, že tě chci po boku po život celičký.

***

Byl jsem bez citů, bez přátel, uzavřen do sebe,
byl jsem jen skořápka, prázdný a sám,
Jednou ale, když jsem obědval a zíral na nebe,
řekls mi znuděně: ,,Zíív...Pojď přeci k nám.‘‘

***

Byl jsi můj soupeř, já překonat jsem tě chtěl,
Někdy však mé snažení končilo jen bolestí.

Na chvíli zavřela oči a snažila se vzpomenout si na víc... bezvýsledně.

Kabuto se prodíral křovím. Už bych tam měl být, pomyslel si. Tady končí stopy Sasukeho chakry…
Dorazil na malou mýtinku. Zaměřil svůj podivný chakrocitlivý smysl na Sagiinu chakru a…
“Ona stále žije!“ vykřikl. Stopa chakry se ztrácela v dáli. Vydal se odhodlaně za ní. Neměl tu holku rád, ale lordu Orochimarovi na ní hodně záleželo, takže… prostě smůla, mínus bod pro Kabuta.

Aby jste se v tom vyznali xD – jedná se o šest různých krátkých útržků… moje nápady na různé jednorázovky, které jsem nakonec dala dohromady v jedné…

[font=Times New Roman]Tak už je to půl roku…
Ale neřekli byste to, co? Že ten čas tak letí…
Vlastně je to není dávno, co jsem byl ještě malej kluk… malý uřvaný dítě, vždycky ten nejhlasitější – aby mě nepřeslechli, když už mě přehlíželi…

[font=Book antiqua]

Seděla tam už nejméně hodinu. Únava dělala svoje. Prohlížela svým byakuganem každý strom. Už po půlhodině ji to začalo nepředstavitelně nudit, brzy přestala vnímat naprosto stejné kmeny stromů a myšlenkami se začala ubírat jiným směrem. Aniž by si uvědomila, jak to udělala, myšlenkami ze stromů se upřela zrovna na jejího parťáka.

Byly jsme mladí, ale ty ses i tak zachoval jako malé dítě.
Musel si odejít, kvůli své síle.
Odešel si do daleka a nechtěl se již vrátit.
Toho dne začali mé i Sakuřiny slzy naše duše skrápit.

Už nikdy nechci přítele vidět smutnit.
Ale tys nás k tomu nemusel ani nutit!
Prostě si to udělal aniž by tě zajímalo,
jaké to na naše pocity dopad mělo.

Snažil jsem se tě k návratu donutit, ale ty si nechtěl.
Byl jsi jako ptáček co z klícky uletěl.
Zpřetrhal jsem naše pouta.
Zněli mi v uších ta tvá slova.

[font=Bookman old style]
---5.díl: Útěk---
Vypravěč: A tak se náš záchranný tým vydal vstříc novému osudu. Naruto raději přenechal vedení chytřejšímu shinobi. Cesta mohla začít, první úseky cesty lesem vynecháme. Zpět k Hinatě. Myslíte si, že se jí podařilo utéct?!

Hinata:*namáhavě* mhhmhmh *posunuje se jako housenka ze vřavy zápasících cvoků v černých pláštích* /v duchu-už jen kousek/

Kisame: Tak ono si to nedá pokoj.*pěst-plesk-monokl pod okem*

[font=Georgia]Jaké je žít, a přitom vědět…
…že vše pozbylo už dávno smyslu.
Mladík se rozběhl. Už z dálky věděl, že není něco v pořádku, jak se přibližoval k rozdrcené bráně v jejíž troskách leželo několik ubožáků smáčených krví.

Jaké je žít, a přitom doufat…
…že je vše, jak bylo.
Zoufale se snažil všechny přimět k životu. Zoufale pobíhal od domu k domu a marně hledal svou rodinu.

Jaké je žít, a přitom vidět…
…že náš domov už neexistuje.

Upozornění – je to takové…no, dost zmatené, jestli chápete, jak to myslím…

Sedm let…
Dneska už je to sedm let…
Tmavovláska šla v ruku v ruce s nevelkým dítětem a nepřítomně odpovídala na jeho všetečné dotazy.
Sedm let… ale jako by to bylo včera, pomyslela si.

„Mami, máš mě vůbec ráda?“ zatahalo ji náhle za rukáv malé děvčátko.
Žena ztuhla a zastavila se.
„Jak… jak to myslíš?“ zeptala se dcerušky.
Holčička na ní upřela své velké černé oči. „Jestli mě máš ráda,“ zopakovala.

Zpět domů

,,Jmenuji se Aida a vy i když to máte zakázané mě odvedete zpět do Listové.,'' odpověděla jsem jim s patřičnou dávkou sebejistoty. Z jejich výrazů které následovali jsem tak byla patřičně pobavená.
,,C-co to meleš! Ne, ty tu zůstaneš, máme tě jen zkontrolovat!,'' křičel
nechápající Naruto.
,,Ne! Já chci zpět do Listové, tady už nemůžu být déle.,'' zakřičela jsem na něj stejnou dávkou.
,,Naruto nerozčiluj se! Hele, Aido ty tu musíš zůstat, copak se ti tu nelíbí?,'' začla na mě jako na mimino Sakura.

Hledám někoho, kdo uvěří v můj sen.
Hledám někoho, kdo při mně bude stát.
Hledám někoho, kdo žije naplno každý den.
Hledám někoho, kdo mi nikdy nebude lhát.

Hledám barvu, modrou jako samo nebe.
Hledám barvu, rudou jako růže květ.
Hledám barvu, kterou namaluji tebe.
Hledám barvu, kterou namaluji svět.

Hledám ninju, odešel, už je to dlouhá doba.
Hledám ninju, který jen po síle toužil.
Hledám ninju, postrádáme ho my oba.
Hledám ninju, který touhou po pomstě se soužil.

Hledám tým, kde každý každého respektuje.

[font=Book antiqua]

Hin na ni chvíli koukala s prominutím jak vyvoraná myš a pak beze slova vyběhla na ulici. Ano to je ono. Už věděla, proč jí Tsunade dala tu misi. Nemohla jí sice zrušit trest, ale vcelku se nad ní asi ustrnula a dala ji úkol za hranicemi Konohy.

To znamenalo pro Hinatu jedno velké plus. Mohla se nepozorovaně dostat za hradby vesnice a nikdo jí nebude podezřívat.

„Čao děcka!“zakřičel snad na celou Konohu Lee
„Dobrej“pozdravila ho Neia
„Tak vy jste od Sasukeho?“ zeptal se Lee Katsumiho a Jomeie
„Ano já jsem Jomei a to je Katsumi“řekl Jomei za oba
„A jaktože jste jenom dva? A ještě k tomu kluci? Kde máte nějakou slečnu?“ptal se Lee
„Aiko jít nemohla včera sem sní mluvila když jsme se měli sejít… ona řekla že jí otec zakázal jít s ní ven a taky jí zakázal chodit na mise prej je na to moc malá a mise jsou nebezpečné, teda tak mi to do telefonu řekla a zavěsila" skočila jim do rozhovoru Neia

8.kapitola: První usmíření

„Hmm... zklamal jsi mě Sasuke... a to je špatné...“ Orochimarův úchylácký hlas zasyčel do okolí, až z toho stromy uvadaly.
„Omlouvám se... ještě stále dokážu Tsunade oslabit...“
„Ne... teď už je to zbytečné... Teď musíme oslabit její ochranu. Když zničíme ANBU, ona i vesnice budou snadný cíl...“ slizký jazyk přejel po ledových ústech a Sasukemu se z toho zvedal žaludek.
„Okej... tak na ANBU.“

[font=Book antiqua][i]Když tak vidíme ty oběti bojů v Narutovi, napadlo vás někdy něco jiného než: „Byla to nutná oběť,“ nebo, „chudáci, hlavně že se hlavním hrdinům nic nestalo.“ Ano, hrdinům. Strachujeme se jen o ty hlavní postavy, a o vedlejší se nezajímáme, ani netušíme. Pomysleli jste někdy na to, jak zajímavý život tyhle náhlé oběti žili ve stínu našim „milovaných“ hrdinů?

Zetsík se dále ploužil chdbami Akatsuki sídla a v duchu odpočítával čas, kdy si Sagi na všechno vzpomene a vrátí se k jejich nepříteli...

"Pořád nechápu, proč vám na tý holce tak záleží!" Kabuto kroutil hlavou a pozoroval Orochimara, pochodujícího po místnosti sem a tam a tahajícího se za vlasy.
„To proto,“ povzdechl si hadí muž, „že byla mojí nejvěrnější přívrženkyní. Ano, ona… a ne ty.“
„Ale…vždyť není nijak…“ chtěl namítnout brýlatý, jenže Orochimaru ho zarazil mávnutím ruky.

Kapitola 3.

Starý rod …

„Vždyť tento klan byl vyvražděn ...“ stále nevěřícně sledovala pravidelně oddechující dívku na lůžku.
„Nemáme jistotu, že je to ona …“ ozval se dost nepřesvědčivě Jiraiya opírající se o rám okna.
„Všechno tomu napovídá … ty schopnosti a ta chakra…“ namítnul Kakashi.
„ … a jizva. Je to určitě ona… nechce se mi tomu věřit, ale … podle všeho to je opravdu ta dívka,“ pohlédla na ty dva. Tsunade přešla po místnosti a opřela se o vysokou skříň v levém rohu ode dveří.

Tak fajn, nápadů mám až na střechu, ale ten čas...!!! No, tohle trčelo v mým počítači už nějakou tu neděli a já jsem si na to vzpomněla teprve dneska!!! Snad se to bude líbit, ikdyž to není kdovíjak dlouhý!!! Itadakimasu!!!
***

Proč jsem pořád tak sám?
Protože tě všichni nenávidí.

Já nejsem špatný člověk!
V jejich očích ano.

Snažím se být milý, ale není to k ničemu...
Bojí se tě, nechtějí s tebou mít nic společného.

Nemám vůbec žádné přátele...

[i]Už před tím, než ses narodil, jsem věděl, že budeš výjimečný…
Jistě, je přece snem každého otce, natož shinobiho, aby právě jeho syn byl „někdo“…
Chtěl jsem abys byl jako ten kluk z knihy Jirayiy-senseie…
No jasně, přiznávám, kdysi jsem si tajně přával, že bych to mohl být já… ten „vyvolený“… a když jsem se stal Hokagem, navíc nejmladším v historii, tak…
Ale nebyl jsem jím já, já ne… Ale ty... třeba to budeš vážně ty, Naruto… já bych to chtěl, i Kushina s tím souhlasí…

[font=Book antiqua]

Hanabi se spěšně otočila. Všichni tři přítomní na ni stále upírali své zraky.
„Jakou?“
„Přidáš se k záchrannému týmu.“
Hanabi až neslušně otevřela ústa.
„Já?“
„Ty!“
„Ale, proč?“
„Protože krom tebe a dalšího člena týmu o téhle misi nikdy neví. Takže místo aby ses tu dál flákala po vesnici a tropila hlouposti, budeš plně zaneprázdněna misí.“