Nikdy nejsi doopravdy sám 08

8.kapitola – Pošetilost
Černovlasá dívka seděla na okenním parapetu, přemýšlela o tom všem co se odehrálo od doby co se vrátila do vesnice… Pochybovala.
Možná… Byla chyba vracet se na tohle místo… Místo mých pádů a vzestupů…Možná, jsem se neměla vracet…

Černovlasá holčička procházela vesnicí s jakýmsi dědečkem, zastavili se a sledovali ptáčky. Zobali zrní, zpívali a poskakovali okolo.
„Sachiko, život obsahuje mnoho pádů, ale když spadneš musíš i vstát.“ Řekl starší.
„Jak to myslíš, dědečku?“ nechápala dívka.
„Lidé tu nejsou od toho aby se vzdávali.“ Usmál se.
„Ale… Někdy to jinak nejde.“ Řekla dívenka.
„Člověk má vždycky mnoho možností a ze základu si vybere tu nejlehčí, slib mi, že nebudeš utíkat i kdyby to záleželo na životě a smrti. Protože člověk, který to vzdá se dá považovat za mrtvého.“ Řekl její děd.
„Proč mi to říkáš?“ zeptala se.

Proč jsi mi to říkal? Proč? Teď mně to akorát trápí…Mám pocit, že když přestanu, zradím tolik lidí, ale …Pokud se mám postavit po každém pádu, tak já už sílu na postavení nemám… Omlouvám se, dědečku.

Černovlasá dívka hleděla z okna nějakého pokoje, venku si hráli děti a vedle nich stáli jejich rodiče, dívka se usmála, takhle si taky přála vypadat, nemohla…
Její klan byl vyvražděn… Přežila jenom nejslabší členka a to jenom díky náhodě.
„Proč já?“ zeptala se.

Proč ne někdo jiný? Proč já musím tohle snášet?! Proč zrovna já?

Dívka běžela lesem, v ruce držela katanu, utíkala, nakonec zastavila a otočila se k pronásledovateli.
„Pomstím svůj klan…Saniiro! Připrav se na smrt!“ křikla.
„Ale…“ začal muž.
„Žádné ale! Vím, žes to byl ty!“ oponovala mu dívka.
Její oči ztmavli a zmizeli zorničky, poddávala se své nenávisti k němu, poddávala se svému Kekkei Genkai.
V očích jako by jí řádila bouřka a uvnitř pršelo, nebo se tam něco pohybovalo, tohle byla síla klanu Shigeru, pravá Kekkei Genkai, která by měla být zničena.
„Shigeru: Tensai! (Shigeru: Nebeský talent!)“ vykřikla dívka.
Muž jménem Saniiro, pohlédl do jejích očí a náhle viděl jenom rychlí pohyb. Náhle se něco dotklo jeho ramene, věděl, že do minuty zemře.
„Já… Nezabil… Klan Shigeru… Byla to… Kazumi… Já zabil ji…“ vykoktal.

Dívka, která seděla na parapetu, podléhala smutku a osamělosti, neměla daleko k breku, přesto však neplakala.
Saniiro…Byla to pravda? Zabila jsem Tě neprávem…Tehdy…Tehdy jsem si slíbila, že už nikdy nepoužiji Kekkei Genkai, ale…Použila jsem ho proti tomu…Orochimaru…

Sachiko seskočila z okna a vydala se k vesnici, nechtěla nad tím přemýšlet, musela už to jednou ukončit.
Do Chuuninských zkoušek trval už jenom týden a ona musela za Hokage, připadala si silnější,vždyť ho chce jenom požádat, aby nemusela pokračovat.
Zastavila se před dveřmi a zaklepala, počkala si na vyzvání a vstoupila.
„Hokage-sama, omlouvám se za náš minulí rozhovor, nebyla jsem sama sebou.“ Hlesla.
„Rozumím.“ Přikývl.
„Ale i tak Vás chci požádat abych mohla odstoupit z Chuuninské zkoušky a …Je tu ještě jedna věc…“ povzdechla si a pohlédla do očí starého Kage.
„Ano?“ pobídl ji s úsměvem.

Pohlédla do těch laskavých očí, očích, které všem pomohly bez ohledu na okolnosti a důsledků. Byl to přece Třetí Hokage.
„Ale nic.“ Řekla nakonec Sachiko.
„Z Chuuninské zkoušky odstoupit samozřejmě můžeš.“ Přikývl.
„Děkuji mockrát.“ Poděkovala a otočila se.
„Víš, Sachiko, čekal jsem, že odstoupíš…“ řekl k jejím zádům.
„Jak to?“ nechápala.
„Když jsi po tak dlouhé době přišla do téhle místnosti, chtěla jsi říct úplně něco jiného a právě proto se Tě ptát, co to bylo?“

Černovláska zkameněla, přemýšlela nad tím co řekne, ale nakonec prohlásila:
„To není důležité, Hokage-sama…“
Neznělo to sice přesvědčivě, ale neměla v plánu ho tím zatěžovat, Třetí přikývl a nechal ji odejít.

Sachiko vyšla z místnosti, lehce zaklela a zamířila zpět do vesnice.
Proč? Proč jsi to řekla?!
„Mohla jsem to udělat lépe!“ prohlásila holčička.
„Nebuď na sebe tak tvrdá, Sachiko-chan, jsi na sebe příliš tvrdá a navíc… Nikdo není dokonalá. Ty jsi zatím jenom poupě, které čeká na správnou chvíli aby mohlo ukázat co umí. Pořád kveteš, na to nezapomeň.“ Řekl jí starší muž.
„Ale, dědečku, tohle říkáš pořád!“ zasmála se Sachiko.

Černovláska se usmála a rozběhla se, pamatovala si na ty doby, kdy se chtěla dotknout oblohy a vždycky co jí na to řekl její děda.

„Lidé nejsou určení k tomu aby zůstali na zemi, dříve či později vzlétnou k obloze.“
„Jak to?“ nechápala černovláska.
„Jejich sny je nadnáší, ale i tak mají neviditelnou hranici, kterou když překročí tak…“ odmlčel se.
„A kde ta hranice je?“ zeptala se Sachiko.
„Sám nevím, je tam, kde člověk může jít, ale za cenu svého života. Kdokoli může létat, ale jenom opravdu málo jedinců vyletí vysoko.“ Prohlásil a zahleděl se k obloze.

Lidé mohou létat…Věřil tomu…

Černovlasá dívka stála na střeše, natáhla ruce ke Slunci.
„Lidé mohou létat, já taky poletím!“ křikla a vyskočila.
Padala, ale přesto věřila, že vzlétne natáhla ruku k obloze. Padala dolů, někdo vyskočil a chytil ji.
„Sachiko, co to děláš?“ zeptal se černovlasý chlapec.
„Saniiro-san, já létám!“ řekla zasněně holčička.
„To co Tvůj děda, říká jsou hlouposti, lidé se nevznášejí.“ Odbil její pošetilost stranou a položil ji na zem.
„Proč to říkáš?“ nechápala.
„Lidé nelétají a nevznášejí se, nemohou se dotknout hvězd, protože je zde dole někdo drží. Jenom Ti kdo jsou ochotni se vzdát úplně všeho, mohou vzlétnou, ale takových lidí je málo, nejsi to ty, nebo já.“ Zavrtěl hlavou.

Saniiro…Nechápal jsi mně! Já nechápu Tebe! Nechápavost…Naivita…Pošetilost…K čemu to všechno?!