Nikdy nejsi doopravdy sám 10

10.kapitola – Ztráty blízkých osob
Černovlasá dívka ležela na posteli v nemocnici, právě se probudila. Třeštila jí hlava a síly nestačily na jediný pohyb. Pomalu pootevřela oči, cítila se slabá a dezorientovaná.
Snažila si rozpomenout, co se stalo, že tu je. Vybavila si boj, pamatovala si jenom slova.
Teď budu já Tvůj protivník…To řekl… Shichi-sensei… Co to… Sichini-sensei!
Pomalu ji docházela souvislost, zděsila se.
„Konoha!“ málem vykřikla.
Chtěla se posadit, byla příliš slabá, moc slabá aby se jenom hýbla.

„Sachiko, utíkej!“ poručil ji její dědeček, dívka uposlechla.
Utíkala ze všech sil.

Je to jako tehdy…

Byl krásný a slunečný den, bylo skutečně krásně, malá černovlasá holčička právě vstávala a zamířila dolů, za svými rodiči.
„Mami! Tati! Dobré ráno!“ vypískla a objala svoji matku.
„Sachiko, jakpak ses vyspala?“ usmála se její maminka.
„Výborně, maminko.“ Odvětila dívka a usedla ke stolu.
„Tady máš čaj a snídani.“ Pravila.
Dívenka se pustila do snídaně, byla to rodinná idylka. Milovala rána, milovala čaj své matky, milovala úsměv své maminky vždy po ránu.

Ano… Tehdy… Tehdy to bylo naposledy…

„Sachiko, Tvůj děd by s Tebou rád někam vyrazil.“ Ozval se její otec.
„Skutečně?!“ usmála se holčička.
„Skutečně.“ Přikývl.

Kdybych tehdy… Nešla s dědečkem… Co by se asi stalo?

Dívenka dopila čaj a rozběhla se nahoru, oblékla se a učesala, umyla a vše ostatní. Po dvaceti minutách již byla připravena.
Připadala si dospěle ač byla teprve malá a sotva viditelná, ale už tehdy věděla, že ona nebude stát v davu.

Ano… Já nikdy v davu ráda…

„Dědečku!“ vykřikla Sachiko a rozběhla se obejmout svého praotce.
„Sachiko…“ usmál se akorát starší.
„Tatínek říkal, že někam půjdeme. Půjdeme, že jo?!“ ptala se dívenka.

Byla jsem naivní?

Oba dva vyrazili a pomalu procházeli lesy, náhle před nimi vzlétl pták a její dědeček moudře pravil:
„Lidé sice nemají křídla, ale mohou vzlétnout výše než kterýkoliv pták.“

Ach! Dědečku, proč jste to říkal?
Náhle se otevřeli dveře, byl to Tsuyoshi.
„Tsuyoshi-sempai.“ Hlesla.
„Sichini byl zabit a ostatní Ti řeknou ostatní, na to já srdce nemám.“ Řekl její bývalí spolužák, poté se otočil a odešel.
„Nemožné…“ špitla dívka.

Sichini-sensei… Vy jste byl poražen… Zabit… Vy… Skvělí Shinobi… Ochránce šlabších… Dokonalí učitel… Doopravdický přítel…
To není možné!
Dívka ani nepostřehla jak, ale rozplakala se. Její oči zaplnily slzy, její tvář plná perliček a její hlasy zaplněné vzlyky.
Nechtěla si to přiznat, ale nechtěla aby její mistr byl mrtví. Nedokázala na to jen pomyslet.

„Ale no tak, Sachiko, tohle je doopravdy všechno co umíš?“ zamračil se vysoký Anbu.
„Promiňte, Sensei, už nemohu dál.“ Snažila se popadnout dech černovláska.
„Nepřítel Ti nedá šanci k oddychu.“ Zavrčel.
„Rozumím.“ Hlesla.

Sichini-sensei… Vy jste… Všemu naučil… A teď… Jste… Nedokáži na to slovo ani pomyslet…Umřel… Nemožné!

„Sachiko!“ křikl naštvaný sensei.
„Ano?“ pokusila se postavit dívka.
„Pro dnešek končíme.“ Zavrčel a vydal se k ní.
„Ale… Já ještě můžu.“ Špitla dívka.
„Kdybys nebyla neschopná, mohla bys. Bohužel je tomu naopak.“ Pokrčil rameny Sichini.
„Omlouvám se.“ Povzdechla si černovláska.

Vy… Vždycky… Jste… NEMOHL! Nemohl jste zemřít… To není možné…To by nikdo nedokázal…
Dívka plakala, nedokázala slzy zadržet, vždyť pro ni byl jako otcem.

„Teď to štípne.“ Zašklebil se Sichini.
„To jste to nemohl říct dříve?“ zamračila se dívenka.
„Pozdní reakce není má chyba.“ Pokrčil rameny.
„Jaká pozdní reakce?“ vybuchla černovlasá.

Sichini-sensei… Vy… To je nemožné! Prosím… Že je to nemožné! Vy jste nemohl… Nemohl zemřít!

„Sachiko… Víš, že máš celkem zajímaví pohled na svět?“
„Ne, nemám. Lidé mohou létat, jenom ještě nepřišli na to jak.“ Zasmála se dívka.
„Lidé nemohou létat… Tahle schopnost je určena ptákům…“

Dveře se podruhé otevřeli, nikdo nevešel, ozývali se pouze hlasy.
„Nemůžeš jí říct, že Hokage-sama byl zabit, těsně potom co jsme ji řekli o Sichini-sensei!“ naléhal jeden hlas.
„Potom to bude už jen horší! Nezapomeň, že ona se setkala s Orochimaru a může mít představu o jeho schopnostem. Měla by to vědět.“ Řekl ten druhý.

Hokage-sama… Vy také?! Ne… To není možné! Vy jste… Nemohl! Jste nejsilnější Shinobi Konohy!

„Sachiko, věřím Ti, udělej co musíš.“ Řekl k dívce.
Černovláska byla rozhodnuta odejít a pomstít svůj klan, starý Hokage věděl jak zbytečné by bylo ji přemlouvat.
I tak za ním, ale přišla… Přišla žádat o povolení, které nebylo třeba… Odešla by i bez něj.
„Děkuji Vám, Hokage-sama.“ Přikývla dívka.

[i]Hokage-sama… Ne! Proč?! Orochimaru… Kdybych ještě věřila na pomstu… Šla bych ti po krku už teď!