Síla mládí tak trochu jinak

Ačkoli prvních pár řádků vypadá opět na nějakou mou vtipnost, ne ne ne, je to další pokus o vážnou věcičku :)

Krátké lesklé černé vlasy? Fešácké huňaté obočí? Černé oči a moderní zelená kombinéza? Pevný a vypracovaný zadek? Ano, to a mnohem víc jsem já, Rock Lee alias Huňaté obočí či Tlustoobočnatec, jak chcete. Ještě přidám svůdný úsměv a zdvižený palec a bude to kompletní mé JÁ.
Já, které je silou mládí poháněno vpřed.
Možná si řeknete „síla mládí, taková bejkárna,“ ale pro mě je to ta nejdůležitější věc na světě, díky ní jsem stále ninjou. A díky ní jsem se ninjou vůbec stal.
Vrátím se zpět do doby, kdy se mi děti posmívaly a učitelé mě odepsali, neboť jsem neuměl žádné ninjutsu ani genjutsu. Jediné, v čem jsem byl alespoň trochu dobrý bylo taijutsu. Myslel jsem, že nebudu schopen splnit si svůj sen, nebudu ninjou, nedostanu pásku se znakem Listové a nestane se ze mě shinobi. Už jsem se vzdal jakékoli naděje, ale pak přišel on, člověk, jež nadobro změnil můj život…Maito Gai. Viděl mě jednou, jak trénuji a zoufale se snažím zlepšit své výsledky a schopnosti, a nevysmál se mi jako ostatní, ale řekl mi, že pokud chci, bude mým senseiem a bude mě učit.
A já souhlasil.
Sice jsem se zprvu pozastavoval nad jeho zvláštními, neobvyklými metodami, ale čím víc času jsem s ním trávil, tím víc mi ten potrhlý chlapík přirůstal k srdci.
Byl jsem tedy jeho žákem a společně s Nejim Hyuugou a TenTen jsme tvořili tým. S ohledem zpátky musím říct, že mé počáteční působení v týmu nebylo zdaleka tak lehké, jak jsem si vždy představoval. TenTen byla sympatická, to ano, a moc milá, ale Nejimu jsem rozhodně do oka nepadl. Neustále se nade mnou povyšoval, připomínal mi můj handicap (že neumím žádné jutsu), ale zároveň byl i mým velkým vzorem, snažil jsem se mu vyrovnat a i to mě hnalo tak tvrdě kupředu.
Potil jsem krev, abych své taijutsu vypracoval na takovou úroveň, že pro mě nebude problém utkat se i s takovým ninjou jako je Sasuke Uchiha, což se taky stalo v první den zkoušky chouninů.
A já vyhrál!
Dnes mi to sice nepřipadá jako úplně férové a oprávněné jednání, avšak tenkrát jsem z toho měl nesmírnou radost.
A pak přišla druhá část zkoušky v Lese smrti, kde jsem se taky předvedl, neboť jsem se pustil do křížku s ninji ze Zvučné…vlastně jsem dostal pěknou nakládačku, ale bylo to pro dobrou věc – pro záchranu milované osoby (a teď nemyslím Sasukeho).
Naštěstí jsme celý tým uspěli, i s mým zbědovaným stavem došli se svitky do věže včas.
A následovala třetí část, vyřazovací zápasy.
Na to jsem se těšil ze všeho nejvíc, chtěl jsem, aby konečně všichni viděli, jak moc jsem se zdokonalil.
Myslíte si, že je to sobecké? Možná. Ale když jste celý život bráni za outsidera, chňapnete po každé možnosti, kde můžete dokázat opak.
A tahle mezi ně rozhodně patřila.
Byl jsem vybrán jako téměř poslední a stál jsem proti Gaarovi z Písku. Pamatuju si tu chvíli jako teď, byl jsem nedočkavý, roztěkaný a odhodlaný vyhrát za každou cenu. Snad jsem byl bláhovým třináctiletým klukem, který si myslel, že právě ON to zvládne, že porazí obávaného Gaaru, v jehož těle sídlil nemilosrdný, krvelačný jednoocasý démon.
Jestli toho lituji? NE! Říkám to s jistotou a bez váhání. I když jsem pak prožíval nejhorší období svého života, nelituji toho, že jsem s ním vstoupil do arény, zas a znovu se zvedal a čelil smrtícím úderům a s novou a o to větší dávkou odhodlání se pokusil o další útok.
Jednu chvíli jsem si vážně myslel, že jsem ho porazil, ale nebylo tomu tak. Samotného Gaaru možná, ale ne jeho zuřícího démona.
Snažil jsem se nevnímat bolest, jež mi způsobovaly zpřelámaná žebra a potrhané svaly po tom, co jsem použil osm bran a s pohledem upřeným smrti do očí se proti němu naposledy rozeběhl.
Co se dělo pak vím pouze z vyprávění, neboť jsem neprobral až po několika dnech v nemocnici, kde mi oznámili, že neexistuje ani nepatrná šance, že bych mohl dál působit jako ninja.
Nevěřil jsem jim.
Odmítal jsem ten fakt příjmout a naivně si říkal, že takhle by to Bůh přece nenechal, nedopustil by to. Ale jak čas plynul, vlastní rozum mě zrazoval čím dál víc a začal jsem si pomalu připouštět tolik zraňující pravdu.
Náhle však přišlo boží milosrdenství v podobě ženy, jež byla vnučka Prvního, jakási medička, která se měla stát Pátou hokage, jak jsem se později dozvěděl.
Já a všichni ostatní jsme se upnuli k této naději, věřil jsem té ženě stejně jako vojáci jdoucí na smrt slepě věří svému veliteli.
Stačila jediná kontrola a má víra uhasla stejně rychle jako plamen odstřižený od kyslíku. Řekla, že je jen malá šance na uzdravení v podobě složité operace, u které mi nemůže zaručit kladný výsledek a navíc je tu riziko, že to ani nemusím přežít. Nevěděl jsem, co dál. Zákroku jsem se bál, ale taky jsem se odmítal smířit s takovýmhle koncem.
Seděl jsem na místě, kde jsme se obvykle s týmem scházeli a přemítal o krutém životě, když za mnou přišel Gai-sensei a řekl mi, abych na tu operaci šel. Ano, mohl jsem při ní zemřít a to jsme oba moc dobře věděli, ale přesto…přesto mi řekl, abych to riziko podstoupil. Jako jediný věděl, jak se cítím a řekl mi TO, co jsem tak zoufale potřeboval od někoho slyšet. A budu mu za to do konce života vděčný, byl bych i kdyby to dopadlo jinak a já to nepřežil.
Jsem úplně zdráv, dál vesele pokračuji v kariéře ninji, Gai-sensei je stále mým vzorem, stal jsem se chouninem, Neji, i když on je jounin, mě respektuje a uznává jako sobě rovného a síla mládí je pro mě i nadále tím nejcennějším.