Byla, je a bude...

Proč to začalo koncem?
Proč právě ve chvíli kdy jsem začala žít, to skončilo…
Už se to opakovalo třikrát… Tři etapy radosti a smutku za jeden krátký život…
Pokaždé, když mi bylo dobře a cítila jsem štěstí, přišla zubatá a jedním máchnutím svojí ostré kosy vše zničila… Jediný pohyb a zničil celý svět… Celý můj svět… A to se opakovalo… Jako trilogie, která se nikdy nezměnila… Vždycky stejné znění…
Ale já se ani jednou nepoučila… Pokoušela jsem se vždy hledat novou lásku a věřila, že teď už to bude dobrý… Nebo spíš, chtěla tomu věřit… Podvědomí mi neustále, našeptávalo, že to zase skončí stejně…
Nejdřív bráška… Ach Nawaki tak mi chybíš… Proč jsem tě nedokázala chránit? To je přece úděl straší sestry, ne? Měla jsem být pořád tvou oporou a ochranou… Ale já to nedokázala… Vlastně… Jsem v životě nikdy nic nedokázala… Jen předávat smrt… Omlouvám se… Tehdy jsem tam měla být a umřít místo tebe… Odpusť mi… Prosím… Je mi to líto…
Pak Dan… První opravdová láska v mém životě… První a bohužel ne poslední… Dokázal jsi v mém temném světě odkrýt mrak a ukázat mi slunce, jenž se skrývalo za ním… Mé myšlenky byli mrak a tys byl to slunce… Díky ti za vše… A moc mě mrzí že… Že jsem ti nedokázala zachránit život… Má snaha byla obrovská, ale také zbytečná… Sbohem má lásko…
A naposledy… Třetí z temné a uzavřené komůrky mého srdce… Jiraya… Ten Jiraya, pro mnoho žen bůh, ale pro mě ten nejlepší přítel na světě… Muž, který pro mě znamenal ztělesnění přátelství a upřímnosti… Opravdových, nehraných citů… Když jsme byli malý vždy jsi se mi dvořil… I když trochu svým způsobem… Ale já tě pokaždé něčím přetáhla… Pomalu jsme dospívali a mé srdce po tobě toužilo čím dál víc… Zjistila jsem, že už to není jen dětská náklonnost… Zamilovala jsem se… Znovu… Ale nedokázala ti to říct… Snad jsi to aspoň trochu tušil a zemřel s úsměvem na rtech… Takovým jaký jsi dokázal vykouzlit pouze ty… Slibuji ti, že navždy zůstaneš v mém srdci… A nikdo tvé místo nedokáže nahradit…
A tak skonali tři mé nejmilovanější osoby… Každý z nich za svůj cíl… A nebáli se toho…
A já… Je budu vždy bezmezně obdivovat… Nezapomenu na vás… V mém životě už nikdo nenahradí vaše místa… Nikdo ve mně nezanechá tolik lásky a něhy jako vy…
Zůstanete navždy zapsáni v nejhezčí kapitole mého žití… Jako hrdinové, jenž odnesli všechnu temnotu a přiblížil mě ke slunci…
A za to vám mnohokrát děkuji…

Neustále dokola…
Už nechci…
Už mě to nebaví…
Hledat a přitom nenacházet vůbec nic… Bloudit bez jediné indicie… Celý svůj život hledám… Sháním tu pravou… Ženu, ke které mé srdce vzplane… Chci tu, jenž budu schopen milovat… Odmítám pořád chodit od domu k domu…Bez výsledně… Pokaždé je to jen chvilkové… Neupřímné… A o to já nestojím!
Přál bych si najít opravdovou lásku… Pokouším se o to celý život, ale nikdy jsem nenašel nic, co by ji, byť jen zdánlivě připomínalo… Už mě to neustálé hledání unavuje…
Procházím životem a pořád se sám sebe ptám ,,Miloval jsem vlastně někdy?” A dlouho, nad tím vždy přemýšlím…
Až dnes jsem došel k odpovědi!
Ano, Jedinkrát za svůj dlouhý a strastiplný život jsem se zamiloval… Opravdu zamiloval… Do nejhezčí dívky v konoze, nejpůvabnější ženy v ohnivé zemi a nejdokonalejší dámy na celé planetě… Byli jsme mladí a já jí svou náklonnost vždy upřímně projevoval… Přesně tak jak jsem to cítil… Opravdově a láskyplně… Bohužel mi mou lásku nikdy neopětovala, schovávala se za masku silné osobnosti, jenž nepotřebuje milující osobu… Kterou jsem tak zoufale toužil být… Ale i po tolika ranách, modřinách a… Odmítnutích jsem na ni nikdy nepřestal myslet jako na jedinou opravdovou lásku mého života… Možná trochu platonickou a jednostrannou… Ale tu nejhezčí…
I když… Teď, jak o tom tak přemýšlím… Musela mě mít aspoň trošičku ráda… Byť jen malinko… Jinak by se o mě nebála, tehdy při mém odchodu…
Přál bych si, aby to byla pravda…
A na druhou stranu, snažně prosím ať není… Kdyby mě milovala byl bych hrozně šťastný konečně jednou mít někoho komu na mě bude tak moc, krásně záležet… Mít milující osobu, která mi bude vždy po boku…
Ale také by mě to moc mrzelo… Byl bych třetí na seznamu jejích zemřelých lásek… Neodpustil bych si, kdybych jí způsobil další trápení… Už si toho vytrpěla dost… Jestliže kvůli mně uronila jedinou slzičku…
Tsunade… Vždy jsi byla tou jedinou… A navždy jí zůstaneš… I teď po mé smrti… Stydím se za své sobectví… Ale i tak to musím říct… Přestože vím, jaké by ti to způsobilo další utrpení… Doufám, že jsi pro mě ve svém nádherném srdci měla také trochu místa… Jelikož tvá osoba to mé obývala celé… Navždy se s tebou loučím… Se ženou, která mi dala mnoho…
Ukázala mi jak žít… Brát věci tak jak jsou… A také… I když si toho asi není vědoma… Jak opravdu a upřímně milovat…
Tak zase v příštím životě Tsunade…
Budu se těšit!
Jo, ještě jsem něco zapomněl…
Jelikož už dlouho jsem zapomenout chtěl…
Ale nejde to… Nemůžu odejít, aniž bych přiznal pravdu… Tu, která mě tížila celý život…
Takže… Lásku je možno vidět ze dvou úhlů… Úplně rozdílných… Můžeme totiž také milovat z přátelství… A já takto miloval… Někoho, jehož jsem nazýval přítelem… Byl pro mě rivalem i kamarádem… Nikdy si neodpustím, že jsem ho nedokázal zachránit… Vyprostit ze spárů temna a zla… Toužil po moci… Nad zakázanou sílou… Zakázané ovoce přeci vždy chutná nejlépe, že? Chtěl víc, než měl… My ho prý nezajímali… Byl jen on a moc… A řekl bych, ještě… Pomsta… Začal se takhle chovat teprve po smrti svých rodičů… Myslím, že chtěl jejich životy zapečetit dalším umíráním… A tak odešel z vesnice hledat něco, co mu pomůže…
Chtěl jsem ho zachránit…
Pomoci mu…
Ale nešlo to… Nebyl jsem dost silný… A mrzí mě to… Vnímám to celý život… A nikdy si to nedokážu odpustit… Připadám si jako bych ho zradil… Možná vždycky chtěl, abych mu pomohl… Abych přišel a řekl ,,Prosím! Orochimaru… Vrať se!!!” Ale já na to neměl… Zanevřel jsem nad ním, jakmile z vesnice odešel... A to jsem si říkal kamarád? Vždyť přátelství by mělo přetrvat i ty nejhorší časy… Překonat i ty nejvyšší překážky… A ať se stane věc sebehorší… Opravdové přátelství vydrží…
Ale já ti nikdy nerozuměl tak jak by jsem měl… A nechal tě odejít se slovy ,,Bylo to tvé rozhodnutí…” Jenže dnes mi to konečně dochází...
A tak… Se ti moc omlouvám…
Je mi to líto…
Dal bych nevím co za to abych mohl vrátit čas a pomoci ti tenkrát... Myslím, že ty jsi v nás věřil… Jako v kamarády… A my tě museli hodně zklamat, co? Nedokážu vyjádřit, jak moc mě to mrzí… A vím, že teď už je pozdě…
Takže poslední…
Mrzí mě, že jsem nebyl lepším přítelem… Přítel… Ten opravdový… Nezapomene na hezké časy… Ale na ty zlé… Já to udělal obráceně… A to nebylo správné… I když by mi to nikdo nevěřil, to jaký jsi byl jsem i z části zavinil já… Také asi proto si teď připadám jako vrah… Za tvé činy, skutky… Špatné i dobré můžu já… A že těch dobrých bylo málo… Kdybych jen byl… Ale nebyl jsem… A takhle to teď skončí…
Ležím tu a opakuji slova tak bolestivá ,,Kdybych…” Bohužel já nebyl tím kým bych měl být…
Ale i přesto…
Naruto ke mně vždy vzhlížel… Možná, že jsem trochu té cti a víry v sobě měl… Třeba jsem nebyl tak špatný, jak si myslím…
Každopádně tvůj pád byl mojí vinou…
Odpusť příteli… Neměl jsem před tebou zavírat oči... Ani se ti postavit… Ale pomoct ti… A teď už to nemůžu udělat, protože jsme oba na schodech do nebes… Snad aspoň tam se ti budu moc dostatečně omluvit… U nebeské brány…

Cože? S kým si ten skrček myslí, že mluví? K čemu by mi to asi bylo? Zbytečná přítěž! K čertu s nim i tím jeho hloupým citem! A co já s tím, že on dokáže něco cítit?! To mi je naprosto ukradený! Ať si ,,má rád,, koho chce! Já o nic takového nestojím! … Fuj! Musím si odplivnout, něco takového! Jak mě to dokáže rozčílit!
Co to jako má být ta ,,láska,,? Hm? Kdo mi na to odpoví? Obávám se, že já sám totiž odpověď neznám… Teď už ne. Možná, že tenkrát… Když, ještě žili mí rodiče… Mi něco takového bylo blízké, rozhodně bližší než dnes.
Přijde mi to jako včera…
Stál jsem na starých, léty popsaných parketách a neúspěšně se snažil srovnat s nechtěným pohledem, jenž se mi skýtal. Pohledem na dvě mrtvá těla. Já… Viděl umřít lidi, které jsem jako prvé dokázal milovat… Cítil… Jsem někdy něco k někomu jinému? Co pro mě znamenali ti ostatní lidé?
Například, můj dávný tým…
My, legendární saníni…
Ti dva se vždy zmiňovali o přátelství… Nebo něčem takovém… Nevím sice proč, ale tenkrát když jsme byli spolu… Měl jsem tendenci je chránit, pomáhat jim a dokonce i spolupracovat… Možná pro mě v tom malém světě taky něco lehce podstatného znamenali… Ale to už je dávno pryč už si jen sotva pomatuji jejich jména… Tsunade a Jiraya…
Lhal bych, říct, že byli nic… Něco ve mně zanechali… Přijde mi to jako bedna s pokladem ke které nemám klíč… Nevím kde ho hledat… Myslím tím, že ve mně zanechali nějaký pocit, ale já si jej nejsem schopen vyložit… Tenkrát… By mi s tím možná pomohli. Ale já z vesnice odešel, nechal je na pospas smutku a ztrátě. Jenže netruchlili dlouho. Nakonec nade mnou zanevřeli.
Když nebyli oni už nikdo nezbýval.
A tak myslím, že tehdy veškerá má láska, ke kde komu upadla v zapomnění… Protože to je a vždy byla hloupost, jen pouhá fraška, na které lidi stavěli své přebytečné emoce… Vznikla tehdy, když lidem došli nápady, když už nevěděli co by… Neznamená to, za co ji každý má, neznamená totiž vůbec nic! Proč někoho chránit? Protože ho milujeme? Ne! Protože kdyby tam nebyl neměl by kdo chránit nás! Z jakého důvodu plníme lidská přání? Jelikož k nim cítíme lásku? Ne! Jelikož od nich na oplátku čekáme to samé… A takových věcí je spousta… Že někoho milujeme říkáme pouze do větru, jen abychom nemuseli sáhodlouze vysvětlovat pravý důvod. A tak si lidé vymysleli lásku! Je jako maska za kterou se skrývá tisíce a tisíce důvodů… Těch pravých důvodů! Já už dlouhá léta nikoho nemám, nikoho… Jsem sám! A taky… ¨
Grr! Chce mě ještě víc naštvat?!
,,Co chceš Kabuto?”
,,Váš lék mistře!” Teda… Vlastně nejsem úplně sám je tu… Někdo… Stará se o mě, splní každý můj rozmar, oddaně mě chrání, ale netroufám si říct, že to dělá kvůli splátkám… Možná si chce jen chránit život, jenže… Vždy mi přišel jako kdyby to dělal z… Jaké slovo použít? ,,Co třeba láska, Orochimaru-sensei…” Dobrá… Máš pravdu… Dělá to z lásky… Jako syn k otci, jako ninja k sepaiovi…Jako žák k mistrovi! Opomínal jsem ho… Vždy! Opomínal člověka, se kterým jediným lze spojovat slovo láska… V mém světe! Po tolika letech ničeho, konečně mám něco…

Co odpovíte vy až se někdo zeptá ,,Co je to láska?”