Kytička má holku!? ep.13...Starý nudný život a chlípný had

Už to bylo měsíc, co se vrátila do Orochimarova úkrytu. A stále nedokázala zapomenout…na ty chlápky v černých pláštích s rudými mraky. A hlavně na jednoho z nich…Kytičku, který toho pro ni tolik udělal…a pak ji zradil.
Nebo snad…?
Znovu v ní zahlodaly pochybnosti. Vždyť… tenkrát jí chtěl něco říct… a ona mu to neumožnila.
Teď už litovala.
Litovala, že nemlčela a nevyslechla ho.
Litovala, že odešla.
Litovala, že je teď zde.
Litovala, že je…blbá.
Jak jen mohla Orochimarovi věřit…? Jak jen ho mohla obdivovat? Jak jen mohla…
Dveře do pokoje se otevřely.
“Sagi-chan? Mohla bys na chvíli?“ Orin vstoupil do místnosti a posadil se vedle dívky na postel.
“Co potřebujete, Orochimaru-sama?“ zeptala se monotónním, bezvýrazným hlasem.
“Máš nějaké potíže, viď?“ Tak takovýhle pokus o „milé chování“ od něj teda nečekala.
„Eh…ne…“ Jestli si myslí, že… tak má stejně smůlu.!
“Vždyť mě se můžeš svěřit…“ syčel jí dál do ucha, až jí to štvalo.
“Ale mě nic není!“ křikla, nemělo to valný účinek. Ani nevěděla jak, už jí držel kolem ramen. Zachvěla se odporem. Fuj, Orouš na ní sáhnul…musí se pak vydezinfikovat..!!!
Hadí sannin byl ale očividně úplně jiného mínění. Plazil se po ní dál jako…had.
“Můžete mě pustit..?!“ marný pokus, držel dál.
Něco zamumlal, v tu chvíli jí přestaly poslouchat svaly. Nemohla se ani hnout…paralyzující jutsu!
“Tak, a teď je ta vzpurnost konečně pryč…“ zamumlal Orohad spokojeně a veeelmi pomalu jí jazykem olízl obličej. Zavřela raději oči, věděla, že proti tomuhle jutsu je bezmocná. Navíc…Orin neví, že se změnila… tenkrát…tehdy… tehdy jí nevadilo, když jí používal jako…objekt jistých ošklivých choutek. V duchu plakala, nechtěla, aby se tohle stalo. Ale teď…už tomu nemohla zabránit.
Nebo možná…???
Soustředila veškerou chakru na jediný cíl… a po několika minutách hnusného olizování a úporného snažení…byla volná. Hádě přelétlo místnost a narazilo do zdi.
“Vidím, že dneska nemáš náladu…“ broukl uraženě a odešel.
Oddechla si. Teď opravdu nechtěla…být obětí chlípného hada.

Znovu stála v kuchyni u sporáku a vařila oběd. Ne, tady ji to nebavilo. I když si uvědomovala, že vařit tady je nejspíš stejné jako vařit v Akatsuki, stejně si nemohla pomoci…
…tam jí vařit bavilo a tady ne.
“Sagi?“ ozvalo se ode dveří.
Stál tam Kabuto a čekal, jestli odpoví.
“Co je?“ otočila se na něj.
“No…jestli nechceš pomoct…“ řekl.
“Ale jo…mohl bys prostřít? Díky.“ Usmála se na něj.
První člověk, co na ní od jejího návratu vlídně promluvil…snad i bez vedlejších úmyslů.

Kabutovi bylo dívky líto. Nemusel ji, to byla sice pravda…ale viděl, že trpí. Nejspíš byla šťastnější tam než tady a Orochimaru je asi opravdu pitomej, že to nevidí. Chtěl jí nějak pomoci…vždyť kvůli němu je teď tady. Kdyby byl tenkrát…mlčel a třeba i nakukal Orochimarovi, že je opravdu po smrti a že její tělo nenašel…
A pak ho to napadlo. Vždyť ona je asi zamilovaná…! Ale proč zrovna do člena Akatsuki, to pochopit nemohl. I bez paměti snad musí vidět, co jsou ti chlapi zač, nebo ne…? Nebo se snad mýlil..? Nebo mu snad Orochimaru o nich lhal…?
To bylo po dlouhé době poprvé, co si připustil lidské pocity. Lítost a tak podobně…
To bylo poprvé, co zapochyboval o svém pánovi. A také poprvé, co se staral o štěstí jiných…
Rozhodl se, že jí řekne pravdu. I to o té černovlásce.

„Oběd…“ řekla Sagi a postavila talíř před Orochimara. Podíval se na ní, nic neřekl a pustil se do jídla. Zanedlouho dostali svůj příděl i Sasuke s Kabutem.
“Díky…“ nejspíš jenom brýlatý měl kapku slušného vychování.
Sagi odešla do kuchyně a jedla svojí malou porci. Tady jí nepříslušelo místo u stolu. Dřív jí to nevadilo, ale Akatsuki jí brali jako právoplatnou členku. Tady…tomu tak nebylo. Zde pro ně byla jenom něco bezcenného…jako kus nádobí nebo nábytku. Něco, co snad ani nesmí mít vlastní city. Něco, do čeho si můžete kopnout a ono vám to na oplátku nevrazí facku. S tímhle postavením se nechtěla smířit. I ona je živá bytost a nezaslouží si, aby s ní tak jednali. Kdyby měla kam jít, utekla by. Ale v Akatsuki ji nikdy znovu nepřijmou a vešla-li by do některé ze skrytých vesnic, nejspíš by ji zavřeli do vězení… Musí již zůstat tady…
“Sagi, musím s tebou mluvit.“ Kabuto vešel do místnosti a zavřel dveře.
“Co potřebuješ?“ v jejím hlase bylo slyšet zoufalství.
“Víš…chci ti říct pravdu… o té holce.“ Nervózně polkl a čekal na její reakci.
“Pravdu…?“ nechápala. „O jaké holce?“
“Víš, o té černovlásce, co byla v Akatsuki…“ začal.
“Cože?“ nevěřila svým uším.
Takže…ono za tím něco bylo?
On snad Zetsu opravdu nic…nic…
…ale proč tedy…?
Vypadalo to tak věrohodně!
Miliony otázek začaly dívce vířit hlavou.
Miliony otázek a příliš málo odpovědí.
“Povídej,“ pokynula Kabutovi a čekala, co z něj vypadne.