Arigatou 15 - A to je vše, než jsem odešel

„Stačí jedno škrábnutí a oheň se dostane dovnitř. To nebude tak těžké.“
„Stačí jedno škrábnutí a jed se dostane dovnitř. To nebude tak těžké.“
Rhonoki a Sasori si navzájem mlčky hleděli do očí. Nahlas nic neřekly, ale v duchu se jim však míhali spousty myšlenek. Vzpomínky, úvahy jak zasáhnout toho druhého…
„Používá větrné a ohnivé techniky,“ uvažoval Sasori, „smrtící kombinace. Zvlášť pro někoho, kdo využívá loutky. Nemohli mi vybrat horšího soupeře.“

„Chiyo-baasama.“
„Ano, Sasori?“
Překvapená babička hleděla na svého malého vnuka.
„Prosím, můžu dnes znovu do dílny?“
Babička Chiyo se usmála. Nic jiného vlastně ani čekat nemusela. Sasori se většinou poslední dobou zdržoval jen v dílně, kterou mu nedávno ukázala.
„Ale jistě, Sasori. Můžeš tam jít, kdykoli budeš chtít.“
„Děkuji, Chiyo-baasama,“ usmál se Sasori a rozeběhl se šťastně ke dveřím. Prošel jimi, načež je za sebou zavřel. Babča Chiyo se na ně ještě chvíli dívala.
„Milý chlapec. Oba rodiče mu zemřeli. Má jenom mě. Starou, vrásčitou bábu,“ usmála se.
„Na jeho místě bych byla psychicky na dně. Loutkářská technika naší rodiny mu pomáhá a dělá ho šťastným. To jsem moc ráda.“
Sasori běžel chodbou ke dveřím do dílny. Otevřel je a vešel dovnitř. Naskytl se mu obrázek, který vídal několik posledních měsíců; temná místnost s jedním pracovním stolem, kolem kterého visela spousta rozbitých, nebo rozdělaných loutek.
Jedna z těch rozdělaných právě ležela na pracovním stole. Sasori se k ní radostně rozeběhl a pokračoval ve své práci.
„Zkus udělat svou vlastní loutku,“ vzpomínal na slova své babičky Chiyo.
„Má vlastní loutka,“ říkal si nahlas, přičemž se začal šťourat v kusu nějakého dřeva, „Karasu, Kuroari, a teď i ty, Sanshouo! Nejlepší tři loutky, které Skrytá Písečná kdy uvidí!“
Netrvalo dlouho a Sasori dokončil svou třetí loutku. Před babčou Chiyo se vždy tvářil radostně, ve skutečnosti mu však něco chybělo. Pocit prázdnoty, který nedokázaly vyplnit ani jeho milované loutky.
„Je tohle… stesk po mých rodičích?“ uvažoval Sasori jednoho dne, když byl sám zamknutý ve své dílně.
„Nemá cenu vytvářet loutky,“ s těmito slovy hodil rozdělanou hlavu své další bojové loutky do chumlu mezi rozbité, „když mi to nic nepřinese!“
Začal tiše vzlykat.
„Mami… tati…“
Najednou mu však bleskla hlavou myšlenka. Myšlenka, kterou se pokusil ihned zapudit, přesto se mu to však nedařilo.
„Jde… udělat… loutky… z lidí?“
S posledním slovem se podíval z okna tím směrem, kde ležel starý hřbitov.
„Mami… tati…“

„Fuuton: Juuha Reppuu!“ zaútočil znovu Rhonoki.
Z jeho ruky vylétlo několik vzdušných ostří, které všechny mířily přímo proti Sasorimu.
Jakmile se první dotklo Taisei kaki, vzplálo a stalo se tak ještě ničivějším.
„Působivé,“ uznal Sasori, „jak dokážeš u jednoduché techniky třídy A udělat něco tak nebezpečného.“
První vlna se dotkla Hiruka. Obrana proti ohni vykryla veškeré Taisei kaki, vzdušný proud však loutku škrábnul.
„Ještě pár zásahů a Sasori je mrtvej,“ radoval se v duchu Rhonoki.
Druhý vzdušný proud zasáhl Hiruka do stejného místa a rána se mírně prohloubila.

Babča Chiyo se vracela z nákupu. Sasori byl nejspíš ve své dílně.
„Jsem zvědavá, co ten kluk zase vytváří. Jsem na něj moc pyšná,“ usmála se.
Otevřela dveře a chtěla pokračovat dál, zarazila se však i s nákupem. Něčeho si všimla. Dveře do ložnice byly pootevřené. Nahlédla tedy dovnitř, co však spatřila, jí vyrazilo dech.
V posteli ležel Sasori a vedle něj jeho rodiče.
„To jsou…“ zalapala babča Chiyo po dechu a zavřela dveře.
„Sasori, to ty?“
Druhý den procházela kolem obývacího pokoje, kde byly rovněž otevřeny dveře. Znovu tedy nakoukla, tento pohled byl však ještě více šokující, nežli ten včerejší.
Sasori v pokoji ovládal dvě loutky. Jedna z nich však vypadala jako jeho matka, druhá jako jeho otec.
„To přece…“ začala babča Chiyo, přerušil ji však rachot na zem dopadajících loutek. Sasori nejspíš ztratil kontrolu nad svým chakrovým tokem a loutky byly najednou bez zdroje, jako kusy dvou dřev.
Sám Sasori stál uprostřed místnosti a zíral na svá díla. Jeho výraz byl teď dost neurčitý.
Babča Chiyo zavřela dveře.
„Lidské loutky…“ vydechla, „tahle technika byla zapomenuta v čase. Jak, Sasori? Jak se ti podařilo ji oživit?“

Ocas Sasoriho osmnácté loutky se co nejrychleji pohnul směrem ke slabému místu.
„Podcenil jsem jeho větrné jutsu,“ uvažoval Sasori a přemýšlel, jak na toho chlápka vyzrát.
Všechna další větrná ostří Juuha Reppuu narazila do Hirukova ocasu a udělala na něm sotva škrábanec.
Sasori uvnitř louky složil pečeť.
„Suna bunshin!“

„Sasori-sensei,“ už bychom měli jít, připomněla svému mistrovi malá dívka.
„Ano, Isabel. Už vyrážíme,“ obrátil se Sasori na svou žákyni.
„Jen co dorazí tvůj bratr,“ dodal ještě.
Sotva to však dořekl, přiběhl k nim malý chlapec, podobný Isabel.
„Naki! Jdeš pozdě! Znovu!“ rozkřičela se Isabel na svého bratra.
„Gomenasai,“ sklonil Naki provinile hlavu.
Sasori se jen uchichtl. Oba žáci se na něj překvapeně podívali.
„Když jsem je potkal poprvé, myslel jsem, že to jsou jen další otravní spratci. Tihle dva se pořád perou jako pes a kočka. Já tolik štěstí neměl. Loutkářská technika těmhle dvěma…“
„Ani jeden z vás se prostě nikdy nezmění,“ vysvětlil mistr svým žákům a obrátil se k východu z vesnice.
„Už se nikdy nevrátíme. Budeme žít jako psanci.“
„Ale za to všechno to stojí. Bude nás učit největší génius Skryté Písečné vesnice! Vždyť vy jste nás učil loutkářskou techniku, Sasori-sensei!“ vykřikl radostně Naki.
„A to je vše, než jsem odešel,“ šeptl, spíš sám pro sebe Sasori a vydal se dál mlčky do pouště.

„Kde je?“ rozhlížel se zmateně Rhonoki. V jednu chvíli proti Sasorimu posílal další svá Juuha Reppuu, jeho cíl se však najednou proměnil v kopu písku.
„To musel být Suna bunshin,“ uvažoval dál Rhonoki a zamračil se.
Jestli Sasori použil tuhle techniku, mohl se pískem snadno prohrabat a být teď kdekoliv. A jestli šel pronásledovat Midoriho a ty dva…

„Midori, pojď si hrát,“ naléhal malý chlapec s arogantním výrazem.
Dítě se zářivě zelenýma očima se na něj obrátilo a usmálo se.
„Rhonoki!“ vykřiklo radostně.
Rhonoki se také usmál a křikl: „Kdo bude poslední na hřišti, je zhaslý plamínek!“
Najednou vyběhl. Midori se co nejrychleji zvedal ze země a běžel za Rhonokim.
„To není fér,“ křičel na svého přítele, běžícího pár metrů před ním, „ty jsi stál! To je, jako kdybys měl náskok!“
Na hřiště doběhl první Rhonoki. Oba si hráli dlouhé hodiny. Dělali to tak už týden, od doby, kdy se poprvé potkali. Jejich rodiče nic nevěděli, protože Rhonoki byl z nejváženějšího a nejbohatšího klanu ve vesnici, z klanu Tokori. Jeho rodiče by mu nikdy nedovolili, aby si hrál s někým, jako je Midori.
Ten pocházel z jedné z nejchudších rodin. Jeho matka byla žebračka, otec mrtvý. Žádní další příbuzní. Tou dobou bylo oběma pět let.
Hráli si na tom hřišti asi pět hodin, dokud už nebyla moc velká tma.
„Musím rychle domů,“ řekl smutně Midori.
„Já vlastně taky,“ díval se Rhonoki na hvězdy a určoval podle nich přibližnou hodinu.
„Takže se uvidíme zítra, ve stejnou dobu,“ dodal ještě, načež mu Midori radostně kývnul.

„Ten den nikdy nezapomenu. Tehdy… jsem byl opravdu šťastný,“ Na Rhonokiho výrazu se objevil další úsměv, tentokrát v něm však nebyla ani známka po jeho obvyklé aroganci.
Na své vzpomínání však rázem málem zaplatil životem, poněvadž měl co dělat, aby se vyhnul Sasoriho ocasu, který se bůh ví jak objevil přímo před ním.
„Stromy, zeleň,“ díval se Rhonoki na jednu stranu, když ocas znovu zmizel v zemi, „písek a poušť,“ obrátil se na stranu druhou.
„Oba dva tady máme výhodu.“
S těmi slovy se podíval na vysoký mohutný strom, rychle na něj vyskočil a vylezl, jak nejvýš dokázal. Nahoře se podíval tam, kde ještě před chvílí byl Sasoriho ocas, a znovu se na jeho tváři objevil ten arogantní úsměv.

Midori a Rhonoki si jako včera hráli na hřišti, někdo je však tentokrát viděl.
„Tokori Rhonoki!“ křičel vysoký statný a modrovlasý muž, „okamžitě mi vysvětli, co tady děláš s tímhle spratkem!“
Oba kluci se na muže polekaně podívali.
„Tati…“ začal Rhonoki, přičemž se Midori polekal ještě víc.
„Tohle je Midori no Mori,“ ukázal na svého nového kamaráda, „on… je můj dobrý přítel.“
Rhonoki se pokusil o úsměv, dostal na svou tvář však jen jakýsi pošklebek, následován otcovou silnou ránou.
„Nebudeš se zahazovat s někým, jako je tenhle ten, ty malej smrade!“ křičel muž na svého syna, vzal ho za rameno a odtáhl domů.
Následující den nebyl o nic lepší. Rhonokiho otec ho vůbec nepouštěl ven, jeho matka se k němu nehlásila. Takhle to probíhalo další měsíc.
Jednoho dne se však Rhonoki probudil dřív. Měl hlad, tak se vydal dál svým rodným domem. Něco ho však zarazilo. Nikdo tu nebyl.
Rhonoki se tedy vypravil ven. Doufal, že někde stihne Midoriho, co však zahlédl na náměstí, mu vyrazilo dech.
Byly tam snad všichni z celé vesnice. Jeho rodina a další bohaté klany z vesnice, na druhé straně cesty ti méně bohatí a úplně na kraji té řady stál osaměle Midori a brečel.
„Midori!“ křičel Rhonoki a běžel za ním.
„Co se to…“ zarazil se.
Když doběhl na cestu, uviděl, proč tady všichni stojí. Na náměstí stálo teď dřevěné pódium, na kterém seděla Midoriho nemocná matka se sklopenou hlavou. Vedle ní stál ninja, s černou kápí na hlavě.
„Allesa no Mori, zatčená za žebračení a odsouzena k smrti,“ řekl ninja, složil několik pečetí, dotkl se hlavy Midoriho matky a ta se bezvládně skácela k zemi.
„Né!“ křičel Midori.
Rhonoki k němu přiběhl a chytil ho za ruku.
„Midori, co to…“
Midori cuknul rukou a podíval se na Rhonokiho.
„To tvůj otec! Podplatil Hichikageho a ten tohle zařídil!“
Midori chtěl ještě nějak pokračovat, Rhonokiho však někdo silně chytil za ruku. Byl to jeho otec.
„Zase jsi tady! To ti nestačilo, co se tady teď stalo?!“ rozkřikl se na něj.
Rhonoki chvíli zaraženě stál, najednou však všichni přítomní ztuhli; Rhonoki se svému otci vyškubl, podobně jako se Midori před chvílí vyškubl jemu.
„Jdi ke všem čertům, otče! Nezajímáš mě! A to co jsi tady teď udělal, je největší ohavnost, jakou jsi vůbec mohl udělat!“
„Jak se vůbec opovažuješ, ty malej smrade?!“ rozkřičel se jeho otec a máchal kolem sebe rukama.
„Když se ti tak ten chudinskej kluk líbí, zůstaň si s ním! Ale k nám do domu už nelez! Stydím se za tebe!“
„Ne, otče! To já se stydím za tebe!“
S posledním slovem se Rhonoki začal soustředit, objevil se modrý plamen a jeho i Midoriho přenesl jinam, daleko od vesnice.
„Rhonoki… tys… tys…“ začal znovu vzlykat Midori, „ty ses vzdal své vlastní rodiny, lásky svého otce a matky, jen kvůli mně a tomu, co se stalo mé matce?“
„Můj otec mě nikdy nemiloval,“ začal také pomalu vzlykat Rhonoki a sesul se na kolena do bláta.
„Vždy ve mně viděl jen někoho na obtíž. A matka to samé. Vždycky…“ teď už Rhonoki opravdu silně brečel.
Jako na odpověď tomu se zatáhlo a začalo hustě pršet.
„Vždycky jsem… vždycky jsem chtěl slyšet… otcovo uznání. Chtěl jsem… chtěl jsem od něj… jen slyšet… mám tě rád…, nebo… jsem na tebe pyšný. To… to už teď nikdy… slyšet nemůžu. Nikdy mě… NIKDY MĚ NIKDO NEMĚL RÁD!“
„Rhonoki…“ hlesl Midori a sednul si do bahna vedle svého přítele.
„Já ano,“ řekl.
Rhonoki se překvapeně otočil.
„Vždy jsem… byl jen na obtíž,“ pokračoval Rhonoki.
„Jediné… co jsem kdy způsobil… byla smrt tvé matky,“ postavil se, utřel si slzy z obličeje a zamračil se na deštivou oblohu.
„Ale můj otec za tohle zaplatí! To ti přísahám!“
„Přísaháš…“ díval se překvapeně Midori.
Rhonoki se dál mračil na bouřící nebe a pokračoval: „…a to je vše, než jsem odešel.“

„Tak už se ukaž!“ křikl Rhonoki z bezpečí stromu.
Chvíli nic, najednou se však, už mimo Taisei kaki objevil Hiruko.
Rhonoki seskočil ze stromu a znovu se mu podíval do očí.
„Tak to skončíme,“ řekl.
Konec šestnácté části.