No future - Úvod

Slunce pomalu zapadlo za hory. Teplý, podzimní den vystřídal noční chlad. Setmělou krajinou se nesla píseň větru a poslední z bdělých zvířat se ukládali ke spánku. Celý kraj ztichl jen na zvuky přírody.
Klap,klap,klap…
To pravidelné kroky, křoupající ve štěrku rušily harmonii noci. Černý stín se neviditelně plížil lesem, skoro neslyšně. Skrze koruny prastarých stromů na chvilku prodral svůj svit měsíc. Postava na chvilku zastavila a zvedla obličej k nebi. V rudých očích se odrazil svit tisíců hvězdiček zdobících oblohu. Zafoukal vítr, černý plášť se vznesl do vzduchu a postava zatřepala hlavou.
Klap, klap, klap….
Znovu se dala na pochod. Netrvalo dlouho a postava se octla v plné záři. Kousek od lesa zahlédla první světla nedaleké vesnice. Na jemné, bledé tváři se rozhostil spokojený úsměv. Pomalu sledovala jak se světlo, jedno po druhém zhasínají…. Jen jedno vydrželo dál. Ozvalo se zavytí vlka odkudsi z lesa.
Klap, klap, klap…
Neslyšně prošla bránou vesnice, minula budku s pochrupujícími hlídači a zamířila, zahalena do temnoty k tomu jedinému světýlku. Neslyšně kráčela spícími ulicemi sebevědomě, jako by přesně věděla kam. Před vchodem do budovy zaváhá, přemýšlí… ale znovu se rozhoupe k pohybu.
Klap, klap, klap…Bum, bum, bum…
Ozvalo se zaklepání na dveře. Černovlasý mladík,… ne už muž znaveně zvedl oči od papírů rozkládaných po celém stole. Tichým, sotva slyšitelným hlasem vyzval nočního návštěvníka dál. Dveře protestativně zavržou, zvětšující se škvírou proniká na černou chodbu trocha světla z místnosti. Škvíra se zase zmenší a postava nejistým krokem vcupitá dovnitř.
„Co si přejete?“ otáže se muž, stále s hlavou skloněnou nad listy.
„Slyšela jsem, že Konoha změnila hokage a tak jsem…. Se přišla podívat!“ Postava stáhne z hlavy kápi. Rudé vlasy se divoce rozletí kolem usměvavého obličeje. Muž překvapeně zvedne oči.
„A…Akako?“