Uzumaki no monogatari – část 18 – Komická trágédie

Nagato seděl kdesi v temnotě úplně sám. Ani sebemenší světlo se k němu nedostalo. Opět byl malé dítě. Byl to přesně ten okamžik, kdy našel oba svoje rodiče mrtvé. Nedokázal ani naříkat. Nechápal, co stalo, jenom mu bylo strašně úzko u srdce. Svíralo jej to. Neviděl, ty, co to udělali, ty, co mu způsobili bolest. Ani nevěděl, jestli takový člověk vůbec je a zdali ho má nenávidět. Byl sám a byl slabý.
Pak utíkal pryč. Pryč od toho všeho. A snažil se zapomenout, ale nešlo to. Uviděl před sebou hrůznou postavu.
„Kdo-Kdo jsi?“ Ptal se vystrašený malý Nagato.
Odpovědi se mu nedostávalo. Postava daleko větší než dospělý člověk mlčela.
„Tvé oči jsou úžasné. Způsob jakým si je získal však nikoli. Tady je tvůj trest, za to, že je vlastníš! Nikdy nedokážeš vrátit život osobě, kterou miluješ. Můžeš vrátit k životu pouze ty, kterým předtím život vezmeš!“ Řekla strašlivým hlasem postava a malý Nagato se opět ocitl u těl svých mrtvých rodičů.
Pak byla zase tma a zase slyšel nějaké hlasy. Když otevřel oči, uviděl však tváře jiných dvou dětí svého věku. Oni jej zachránili. Mohl být snad šťastný? Nějakou dobu pak všichni tři byli spolu, ale dřeli bídu s nouzí, protože jenom jako sirotci neměli rodiče. O ty je připravila válka. Několikrát málem přišli o život, alespoň do teď se jim však vždy podařilo nějak vyváznout. Nakonec pro ně vše dobře skončilo. Objevil je hodný ninja a vycvičil. Pak se mohli sami bránit.
Nagato se probral ze svého snu. Tento sen jako by jej chtěl upozornit, že něco je špatně. Co to však mohlo být. On a jeho společníci konečně dorazili do skryté Oblačné a Raikage už je očekával. Jednání probíhalo hladce až do určitého okamžiku, kdy dorazil svitek z Listové.
„Raikage-sama. Pochybuji, že jste něco takového nařídil, či byste o takovýchto událostech alespoň věděl. Nedaleko od Listové bylo nalezeno tělo jednoho z našich ninjů a z informačních zdrojů víme, že ve stejnou dobu byli v okolí spatřeni ninjové se znaly Oblačné. Domnívám se, že je za to zodpovědný bývalý Hokage, který zradil. Navýše se jednalo o kamarádku Uzumaki, proto pochybuji, že jste za to zodpovědný. Hokage,“ stálo v tom svitku.
Raikage následně na to podal tuto zprávu Nagatovi a jeho společníkům. Ti byli zděšeni.
„S tímto nemám nic společného. Svět se schyluje k válce a zaútočit na největšího případného spojence by bylo bláznovství. Navíc, kdybych něco takového nařídil, tak přijdu o oba své jinchuuriki, kteří mají raději Uzumakiho než mě. Vyřiďte to prosím vašemu Hokagemu až se vrátíte. Počítejte se spojenectvím Oblačné,“ řekl Raikage a rozpustil schůzi.
Nagato se však stále ještě nevzpamatoval. Byl ještě více mimo než na cestě do Oblačné, kdy musel uvažovat nad Mizuki a ona teď byla mrtvá. Mohl se nezbláznit? Nagatovi se vrátil ten strašný pocit z jeho snu.

Civěli na Jiraiyiu a uvažovali nad tím, jestli to jenom není člověk se špatným smyslem pro humor. Za několik dalších okamžiků jim však bylo jasné, že tomu tak není. Jiraiya si z nich nedělal legraci. Těch pár dnů, které strávili společně s Narutem jim stačil na to, aby si vyslechli jeho příběh. Mizuki byla kdysi jeho jediná kamarádka, tak proč zrovna ona musela zemřít. Kurama se chytla Youko jek nejpevněji dovedla. Tato zpráva s ní otřásla. Co mohla dělat?
„Nemyslím, že bychom o tom Naruta měli informovat,“ řekl Youko.
„Cože?! Proč ne?!“ Nechápala Kurama, co Youko říká.
„Youko-san má pravdu. Jestli teď Naruta rozptýlíme od jeho tréninku, tak taky umře, nemám pravdu?“ Řekl Jiraiya.
Youko mu na to přikývl a Kurama s ním za chvíli na to souhlasila.
„Proč je k němu osud, tak krutý?“ Zeptala se Kurama jenom tak do větru.
Odpovědi se jí nedostalo, protože ostatní, co její otázku slyšeli, nedokázali nijak odpovědět.
„Myslím, že byste měli jít za Kushinou. Sice je teď s Nagatem, ale jak to tak vypadá, tak pro ně oba Mizuki dost znamenala,“ řekl Jiraiya.
Kurama a Youko se však s Jiraiyou ještě neloučili. Nevěděli, kam mají jít a proto je tam Jiraiya musel zavést. Po celou cestu však spolu nemluvili. Nebylo o čem a hlavně ani nálada na to cokoliv říkat.
Za chvíli, i když pro ně to možná byla celá věčnost, dorazili ke Kushině domů. Kurama netušila, co by mohla říct a Youko na tom byl stejně.
„Kuramo myslím, že bys tam měla jít sama,“ řekl Youko a chtěl jít pryč i s Hokagem – Jiraiyou.
„Proč?“ Chytla Kurama za kožich Youko.
„Protože, za to všechno, co se stalo, můžu já,“ řekl úplně skleslým hlasem.
Kurama jenom kroutila hlavou, že se Youko plete a ještě pevněji jej drapla za kožich.
„Není to tvoje vina. Není to ničí vina!“ Zvýšila na něj Kurama hlas.
Youko se tomu jenom pousmál, i když v jeho podobě lišky by těžko někdo mohl říct, že se jednalo o ironický úsměv.
„Za to, co se stalo, vždy někdo může a myslím si, že to já jsem roztočil tohle nešťastné kolo osudu,“ řekl Youko.
„Nebo to byli ti mniši, co tě tehdy unesli!“ Řekla přísně Kurama.
Youko už nevěděl, co jiného může namítat. Byla to Kurama a byla vždycky s ním, byl za to strašně moc rád. Youko se tedy na Kuramu usmál, jí bylo jasné, že jej přemluvila. Musela to udělat, protože ona by teď sama nic nezvládla. Cítila se příliš slabá, pro situaci jako byla tato. Proto pro ni byl Youko oporou.
„Tak pojďme,“ řekl Youko a zmenšil se natolik, aby prošel dveřmi a hlavně nezabíral v bytě moc místa.
Chvíli poté, co zaklepali, se jim otevřely dveře a oni mohli vejít dovnitř. Byla to Kushina, kdo jim otevřel. Nevypadala nijak vesele, ale tím nejhorším už si nejspíše prošla.
Mlčeli. Nikdo nevěděl, kde začít rozhovor. Youko ani Kurama nechtěli připomínat události ohledně Mizuki.
„Naruto se má dobře, už když jsme odcházeli, tak zvládal základy. Jestli to tak dobře půjde i na ostatních skrytých místech, tak by se mohl během roku vrátit domů,“ řekl Youko.
„Miluji tě Youko. Bez tebe bychom ještě mlčeli,“ říkala si v duchu Kurama.
Právě pro takovéto případy byla Kurama ráda, že je Youko s ní. Dokázal rozvázat mlčenlivost a i přes svůj vzhled budil v lidech, kteří dostali tu možnost s ním mluvit, důvěru.
„To je skvělá zpráva. Mockrát vám oběma děkuji,“ řekla Kushina a bylo na ní poznat, že má radost.
Kushina sice měla radost z dobrých zpráv o Narutovi, ale nějakým způsobem se chtěla více dozvědět o Kuramě. Vypadala téměř dokonale stejně jako Naruto, ani Kushina si v první chvíli nebyla jistá, kdo to je. Myslela si, že nemůže být jenom náhoda, že si jsou tak podobní.
„Ty jsi Kurama, že?“ Zeptala se Kushina, jako by se ptala dítěte.
Kurama to samozřejmě postřehla, ale nic s tím už nemohla udělat. Lidé jí tak často vnímali a proto si na to zvykla. Nemohla s tím nic dělat, krom toho, že se bude chovat dospěle. A ani kdyby toto nepomohlo, tak pořád měla vždy po boku Youko.
„Kushinou, čistě teoreticky vzato jsem starší než ty. Je mi přes tři sta let,“ řekla Kuarama.
„Ah. Promiň, ale to ten tvůj vzhled. Vlastně Naruta to taky děsně štvalo, ale já si nějak nemohla pomoct,“ usmála se mírně Kushina.
Zase se rozprostřelo ono trapné ticho. Nikdo nevěděl, co dál říct.
„Kushino, ty, Nagato a Naruto, jste jediní žijící příbuzní Kuramy o kterých víme, tak jestli by to nevadilo, na chvíli bychom zde zůstali,“ řekl Youko.
„Ne to je v pořádku, buďte tady, jak dlouho chcete,“ odpověděla Kushina.
„Vážně mě to mrzí, že využíváme tvojí dobrotivosti Kushino. Zůstaneme tady jenom, než si něco najdeme,“ snažil se vysvětlit Youko.
Kushina se už déle neudržela a objala Kuramu, jak nejpevněji dovedla. Opravdu ji objímala jako matka své dítě. Kurama tomu však vůbec nerozuměla. Vše se seběhlo, tak rychle a proto byla překvapená.
„Naruto!“ Řekla Kushina s láskou.
Teď bylo jasné, o co tady jde. Kurama si uvědomila, jak jí Naruto připomínal ji samotnou, když jej poprvé uviděla. Youko byl na tom stejně. Naruto opravdu hodně svým vzhledem připomínal Kuramu. Byli jako dvojčata.
„Kushino, já NEJSEM Naruto!“ Řekla Kurama přísně a snažila se Kushinu od sebe odtrhnout.
„A nemohla bys předstírat, že jsi Naruto dokud se nevrátí?“ Zeptala se zcela nevinně Kushina.
„NE!“ Na to Kurama.
Kushina vypadala zklamaně. Kurama si nebyla jistá tím, co se té ženské jenom může honit v hlavě. Kushina jí nakonec začínala nahánět strach.
„Opravdu, ne?“ Zeptala se ještě jednou jako malé dítě Kushina.
„NE! Jak by ti bylo, kdyby se tvůj syn chtěl vdávat za liščího démona?“ Zeptala se Kurama a doufala, že má vyhráno.
„Asi bych ho...“ Naštvala se Kushina.
Kurama se přitiskla k Youko, protože Kushina jí naháněla strach. Plameny žhnoucí v očích a ta čistá zloba z Kushiny přímo sršely. Vypadala hodně děsivě. Pro Kushinu nebylo potřeba dalších slov.
„Tak vidíš! Musíš pochopit, že já opravdu nejsem Naruto,“ řekla ještě mírně vyděšená Kurama.
„Ti Uzumaki jsou opravdu prazvláštní rodina,“ myslel si Youko.
Kushina na nějakou chvíli jako by zamrzla a vypadala, že opravdu hodně nad něčím uvažuje.
„Takže ty se budeš vdávat za Youko? Je to vůbec legální? Ale i tak je to skvělé!“ Ptala se Kushina.
Kurama jí na otázku souhlasem přikývla.
„Opravdu blahopřeji!“ Řekla vesele Kushina.
Youko jenom valil oči. Tolik různých zvratů v myšlení jedné osoby ještě nikdy neviděl. Nejvíc jej však překvapovalo, že Kurama to všechno dokáže pobrat bez sebemenších potíží. Opravdu chtěl patřit do také rodinky? Nevěděl to, ale kvůli Kuramě si byl ochoten projít peklem a tato situace ještě nebyla vůbec zlá.
„A kdy to bude?“ Zeptala se ještě Kushina.
„Zatím jsme se nerozhodli. Ale asi bychom rádi počkali, až se Naruto vrátí,“ řekla Kurama.
„Až se Naruto vrátí? Bude vůbec mít chuť na takové události, jako je svatba? Otázkou taky zůstává, jestli se dokáže vrátit? Myslím, že pro všechny bude lepší, když o takových věcech nebudou uvažovat,“ přemýšlel Youko.
Kushina s Kuramou byly neúnavné, když se bavily a plánovaly onu svatbu. Opravdu hodně dlouho jim trvalo se dohodnout na těch nejmenších detailech. Kushina s takovouto událostí přece jenom taky neměla zkušenosti. Ty dvě se bavily až dlouho do noci, kdy nakonec vyčerpáním usnuly. Youko to jejich kecání odrovnalo daleko dříve. Vše však přece musí být perfektní, ne?

Pokračoval ve svém tréninku a neměl sebemenší ponětí, co se děje v okolním světě. Že kvůli němu se svět řítí do katastrofy, ale taky, že jeho přátelé umírají.
Uzumaki Naruto seděl zcela nehybně na jednom místě už celé hodiny a snažil se získat sílu přírody na svou stranu. Několikrát se mu to už podařilo, ale jemu se pořád nezdálo, že by to bylo přesně tak, jak by mělo být. Jeho současný mistr – starý Lišák na to měl sice jiný názor, ale Naruta nedokázal přesvědčit.
„Naruto. Jde ti to výborně. Měl by si pokračovat dále. Máš na svůj výcvik přece omezený čas, ne?“ Zeptal se ho starý Lišák.
Naruto mu nijak neodpovídal a stále jenom nehybně seděl, jako předtím. Pak však zase ucítil, co už dlouho ne. Bylo to přesně, to co hledal. Otevřel oči a ty vypadaly podobně, jako oči starého Lišáka. Naruto měl samozřejmě radost, ale zároveň z neznámého důvodu, jako by něco postrádal. Nemohl určit, co to bylo, protože takovýto pocit měl poprvé v životě.
„Děkuji vám, mistře, že jste měl celou tu dobu se mnou trpělivost,“ uklonil se mu Naruto.
„Celou tu dobu?“ Divil se Lišák.
Naruto se ještě jednou uklonil a poděkoval.
„Vždyť jsi zde byl jenom měsíc. Jsem překvapen jaké úrovně si za tak krátký čas dosáhl. Jiní by ti to záviděli,“ řekl starý Lišák.
„Myslím, že musím pokračovat na další skryté místo, ne?“ Zeptal se Naruto.
„Samozřejmě, že ano, ale já ti můžu ukázat pouze směr. Cestu tam si musíš najít sám,“ vysvětlil starý Lišák.
Narutovi netrvalo dlouho a mohl vyrazit na svoji další cestu. Byl rád, že se setkal s tak vlídným mistrem. Nevěděl, co mohl očekávat od dalšího skrytého místa, ale snad se i těšil. Rozloučil se všemi, které tady za dobu svého tréninku poznal a vyrazil pryč z lesa Rudých Lišek.