Písečná bouře 23

Byla sama. Přesně v to doufala. Viděla toho z vesnice už hodně, ale osobně zastávala názor, že víc toho uvidí sama, než s jakýmkoliv průvodcem.
Každý průvodce návštěvníkovi ukáže památky a důležitá nebo strategická místa, ale Suki chtěla vidět opravdový život. Opravdovou vesnici. Chtěla vidět ty nejchudší vesničany, aby si s nimi mohla promluvit a skutečně tak poznat Písečnou vesnici.
Najít je bylo ovšem těžší, než by čekala. Nakonec se jí to povedlo až asi deset minut po poledni, když už jí pomalu začínalo kručet v břiše.
Procházka ulicí nebyla ovšem vůbec optimistická. Jen po několika metrech kolem ní proběhl jakýsi chlapec a hned za ním běžel další, který se už ale nevyhnul a tak do ní napálil v plné rychlosti.
Ulicí se rozezněl jako zvon dětský pláč společně s rachotem dopadajícího kbelíku.
Suki se okamžitě zvednula jen lehce otřesená nečekaným nárazem, ale chlapec, kterého by tipovala nanejvýš na pět let, dál seděl na zemi s ručičkami na nose a brečel.
Dívka si ho krátce prohlédla. Měl na sobě příliš velké tričko a na kolenou odřené tepláky. Skutečnost, že byl bosý a celkově ušmudlaný, ji vůbec nepřekvapila.
Suki se k němu trochu váhavě sklonila a řekla: „Neplač, to bude zase dobré.“
Nemělo to příliš velkou odezvu, protože chlapec se na ni jen na chvíli podíval velkýma hnědýma očima napůl ukrytýma pod světlými vlasy a rozbrečel se nanovo.
Rozhlédla se kolem v marné naději, že uvidí jeho matku, jak k nim pospíchá. Ale nenašla ji ani kohokoliv, kdo by se po nich třeba jen podíval.
Jedinou výjimkou byl druhý chlapec, který přišel blíž a řekl: „Nebul! Zas taková šlupka to nebyla.“
Dívka si krátce prohlédla i tohoto chlapce, který s výjimkou věku kolem osmi až deseti byl téměř dokonalou kopií toho druhého.
„To je tvůj bráška?“ ujišťovala se Suki.
„Jo.“ potvrdil chlapec bez zájmu a se slovy: „Nech už toho!“ do chlapce šťouchl.
„Kde máte rodiče?“ ptala se Suki dál a trochu nemotorně si chlapce přitáhla blíž, aby ho utišila lehkým houpáním v objetí.
„Nemáme.“ řekl ten starší a pečlivě si ji prohlédl. Zřejmě na ní nenašel nic špatného, protože se jí nepokusil bratra vzít.
Suki na něj chvíli šokovaně hleděla, než se odvážila zeptat: „A kdo se o vás stará?“
„Sestra a někdy jedna stará paní.“ odpověděl chlapec jakoby nic a z části utišil její obavy.
„A kde je sestra teď?“
„Našla si práci pro jednu paní, co potřebuje uklidit a navařit.“ odpověděl chlapec a jeho hruď se vzedmula pýchou.
‚Práce je tu asi hodně vzácná.‘ napadla Suki neveselá skutečnost.
„A kde je ta žena, co vás někdy hlídá?“ zeptala se s nadějí v hlase.
„Je nemocná, takže bráchu hlídám sám místo školy.“ odpověděl jakoby o nic nešlo.
„Ale do školy bys měl chodit.“ namítla Suki přísně.
„Já vím, ale bratrovi je pět a někdo ho hlídat musí.“ odpověděl chlapec a pokrčil rameny.
Suki by mu na to ráda něco řekla, ale v tomhle měl vlastně pravdu.
„Máte vůbec kde bydlet?“ zeptala se nakonec rezignovaně a podívala se na menšího z bratrů, který se konečně trochu utišil.
„Jo, bydlíme v jednom ze společných domů.“ odpověděl chlapec a zvedl bratra ze země, aby mu mohl oprášit zadek.
„Kam jste to vlastně běželi?“ zeptala se Suki a podala mu ze země kbelík, který předtím upustil.
Menší z chlapců si ho vzal a zeširoka se na ni usmál, po pláči nezůstala ani stopa.
„Šli jsme pro vodu.“ Odpověděl jí, když bratr mlčel a dál se snažil vyčistit jeho kalhoty.
„A co kdybych vám pomohla?“ zeptala se Suki a úsměv mu vrátila.
„Tak jo.“ odpověděl ten menší a zase jí kbelík vrátil.
„Tak jdem ne?“ zeptala se a podívala se na staršího z bratrů, který trochu rezignovaně vyrazil.

„Tak o co šlo?“ zeptal se Baki zvědavě, když potkal Kazekageho na chodbě.
Gaara, který na něj čekal, trochu lhostejně řekl: „O Suki samozřejmě. Prý měl obavy z toho, kolik času s ní trávím. Vážně si začínám myslet, že mě dáváte špehovat.“
Baki se nad tím pousmál a řekl: „Osobně si myslím, že je lepší, když jsi s ní ty, než když je sama.“
Mladík se při jeho slovech ušklíbl a řekl: „Když už jsi mi pokazil volno, tak bys mi mohl aspoň najít nějakou práci.“
„To přece nebyla moje chyba, že s tebou chtěl mluvit.“ hájil se Baki marně.
„Možná, ale tys pro mě neměl chodit a měl jsi mu říct, žes mě nenašel.“
„Tak proč za ní prostě nejdeš?“ zeptal se Baki opatrně.
„Nenašel jsem ji.“ odpověděl Gaara a v hlase mu zazněla nespokojenost.
„Tak vidíš! Tohle není moje chyba.“ podotkl Baki v marné naději, že se Gaara zaměří na někoho jiného.
„Možná, ale pořád to nic nemění na tom, že jsem tě před chvilkou pověřil, abys mi našel nějakou práci. Nebo se ve vesnici nic neděje?“ řekl mladík nekompromisně.
„To zrovna ne, ale já pro tebe prostě nemám práci. Všechno jsem ti přehodil na zítřek, jak jsi chtěl.“ odpověděl s pokrčením ramen.
„To mi chceš říct, že prostě nemám co dělat? Já?“ zeptal se Gaara trochu nevěřícně.
„Neděje se to moc často, ale jo. Máš volno.“ odpověděl Baki s lehkým pousmáním.
„Tak fajn.“ řekl Gaara, sám pro sebe se usmál a vyrazil z budovy.
Baki se na něj ještě chvíli váhavě díval, než na něj zavolal: „Tak co teda budeš dělat?“
„To co vždycky, když mám volno a nespím.“ odpověděl aniž by se zastavil.
„Zas ta tvoje charita.“ zabručel si Baki spíš pro sebe.
„Jako Kazekage bych se měl zajímat o všechny vesničany.“ podotkl Gaara snad, aby mu ukázal, jak dobře slyší.
Baki se při jeho slovech zamračil a odpověděl tak jako pokaždé: „Ale měl by ses zajímat hlavně o ty, co mají společnosti, co poskytnout.“
Na to mu Gaara už neodpověděl, hádka by mu nepřinesla nic než zdržení a stejně by se neshodli. Podobných hádek nakonec vedli už desítky.