Duše Shinigami II – část 1 – Liščí Bůh Smrti

Noc pomalu končila a bohyně smrti seděla opřená o skálu a tiše naříkala. Jestli existoval osud, proč byl tedy k ní, tak krutý? Ale možná nakonec tak krutý nebyl, protože nyní se svojí láskou mohla být navěky. Bohužel však měla svoje povinnosti, které musela plnit. Ve chvíli, kdy Naruto porazil Madaru, válka skončila.
„Škoda, že jsme válku nepřežili, tak bychom, pak možná byli spolu i jako živí,“ uvažovala dívka v bílém.
Otřela si slzy a teprve pak bylo schopná vstát. Musela jít pryč a to i přesto, že začínalo svítat, nemohla zde zůstat. Ale napřed potřebovala udělat ještě jednu věc.
„Už jseš vzhůru Lišáku?“ Zeptala se bohyně smrti.
„Neotravuj,“ odbyl ji Kyuubi.
Král mezi démony a válí se tu na zemi, ta myšlenka jí připadala vtipná. Ale měla důvod a právo se v takovouto dobu vůbec smát nebo radovat? Myslela si, že ne, ale ani smutnit nemohla navěky.
„Mám pro tebe nabídku,“ řekla dívka v bílém na Liščího démona.
Nijak na to nereagoval, takže se rozhodla, že mu svoji nabídku sdělí a uvidí, co bude následovat.
„Máš na vybranou. Můžeš mě pohltit a získat, tak zpět svoji původní sílu, ale převzal bys i moji zodpovědnost Boha Smrti a nebo mi můžeš dělat společnost. Tak či onak ti nehrozí, že by jsi byl zapečetěn do nějakého člověka,“ řekla Hinata.
Odpovědi se však bála, protože kdyby se Kyuubi rozhodl pro první možnost, znamenalo by to její úplný zánik, ale přesto všechno doufala, že si Kyuubi vybere druhou variantu.
Lišák dlouho přemýšlel nebo alespoň předstíral, že přemýšlí. Stále měl ve zvyku lidi trápit, protože lidé způsobili trápení jemu. Uvažoval nad první možností, ale rychle ji zavrhl, protože pak kdyby zabil člověka, tak by musel pomoct jeho duši a to se mu nechtělo. Uvědomil si, že ta dívka co mu dala nabídku, už není člověkem.
„Dobrá, budu ti dělat společnost, ale nečekej, že budu tvůj poskok,“ řekl Kyuubi.
Dívce v bílém se ulevilo, protože takto bude moci vidět Naruta, jak často bude chtít a nebude se muset bát, že by její existenci Kyuubi vymazal.
Slunce už se konečně přehouplo přes obzor a zlatě zářilo. Nyní se mohli oba dva vydat na cestu, ale předtím udělala dívka v bílém nečekanou věc. Podělila se s Kyuubim o část svojí moci Shinigamiho. I Lišák z toho byl velice překvapen. Překvapen protože celá jeho srst zbělela a on sám se značně zmenšil. Ale zmenšil se spíše dobrovolně, než vnějším zaviněním.
„Mohla bych tě o něco požádat?“ Zeptala se dívka v bílém.
Kyuubi mlčel a nehodlal ani nic říct. Chvíli stáli jenom tak naproti sobě a mlčeli. Mlčeli, protože ani Bohyně Smrti nevěděla, jestli chce opravdu udělat to, oč Kyuubiho hodlá požádat. Nakonec se však rozhodla.
„Mohl by si... Mohl by si odnést Narutovo a Sasukeho tělo někam, kde jej jejich přátelé najdou?“ Zeptala se Hinata Kyuubiho.
Kyuubi se na ni díval a zcela rozuměl, co po něm chce. V poslední době si sice s Narutem zažil to nejhorší v jeho životě. Ale i tak jej Naruto nakonec uvolnil, proto mu tuto poslední službu dlužil. Sasukemu Kyuubi nic nedlužil, ale i tak jej nakonec naložil na svůj hřbet a oba dva je vezl tam, kam dívka v bílém vedla.
Dostali se do jehličnatého lesa a pomalu pokračovali kupředu. Dívka v bílém stále přibližně věděla, kam směřují a to směrem, kterým se jako prvním vydala, když se ocitla v tomto světě jako Shinigami. Stále nikam nespěchali, protože se chtěli vyhnout lidem, ale i tak k nim doléhaly zvuky oslav vítězství. Dívka v bílém si uvědomila, že již jsou téměř u cíle svojí cesty. Zároveň jí došlo, že museli jít celý den, protože noc se opět ujímala vlády a jí i jejímu společníkovi se vracely síly.
„Co je to tam před námi?“ Zeptal se Kyuubi.
„To je tábor mediků, cíl naší cesty,“ odpověděla Bohyně Smrti.
Za krátkou chvíli na to vstoupili do tábora. Bylo vidět, že téměř každý oslavuje. Samozřejmě k tomu měli důvod, protože konec války není každý den. Když je spatřili medikové, tak se zhrozili, že se ještě někdo vážně zranil, ale dívka v bílém je zastavila. Řekla jim, že už není třeba, aby se nad těmto dvěma zdržovali. Každý na ni a Kyuubiho koukal, protože něco tak krásného se nevidí každý den.
„Co tu chcete?“ Zeptal se jí konečně někdo.
„Jenom neseme tyhle dna jejich přátelům,“ odpověděla Bohyně Smrti.
„Přátelům?“ Divil se ten dotyčný, který se jí původně ptal.
„Mladým ninjům z Listové,“ řekla.
Ten člověk jí už pak nasměroval do zadní části tábora, kde se nacházeli ti, které hledala. Byli k té budově stále blíže a blíže a jí docházelo, že ji nesmí Narutovi přátelé vidět, protože by mohli trpět ještě více. Nakonec to byla ona, kdo zaklepal, ale okamžitě poté se otočila a vydala se pryč. Kyuubi věděl, co zamýšlí a proto jej nepřekvapilo, že tuhle část nechá na něm. I pro díku v bílém byla Narutova smrt těžká, obzvláště proto, že jej milovala.
Dveře se otevřely a stál v nich mladý Kazekage. Jediné, co viděl, byla bílá liška před ním. Nerozuměl tomu, co vidí. Nechápal, co je toto za stvoření. Vše mu došlo, jakmile se Kyuubi otočil na stranu a Gaara spatřil Naruta a Sasukeho. Ostatní, co byli uvnitř, okamžitě přispěchali pomoct je sundat, ale už když se jich dotkli, tak jim bylo jasné, že ti dva nejsou pouze v bezvědomí. Byli moc studení.
Kyuubi se chystal jít, ale něčí hlas jej zastavil.
„Počkej!“ Řekl Kiba.
Kyuubi místo nějaké odpovědi na něj jenom zavrčel.
„Neviděl si... Neviděl si dívku v bílém?“ Zeptal se ho Kiba.
„Myslíš Bohyni Smrti, že?“ Řekl Kyuubi.
Kiba jenom souhlasil.
„Pečeť Boha Smrti, tak oba umřeli,“ řekl Kyuubi a ztratil se pryč.
Celá situace bylo skoro až k smíchu, protože prostě nemohla být reálná. Nejenom jednotlivec, ale všichni to nesli těžce. Přišli o tolik a v tak krátkém čase, že už nebyli ani navzájem se schopni podpírat. Nejhůře na tom byla asi růžovlasá dívka, která byla s Narutem i Sasukem v týmu. Ani sama nevěděla, kdy jí došly slzy, ale už nebyla schopná pláče. Jenom zhroucená na zemi mezi svými mrtvými přáteli, bez známky života v očích, ale přesto více živá než Naruto nebo Sasuke.
„Proč Naruto?! Řekni mi proč, jsi to musel odnést všechno jenom ty?“ Ptala se Sakura sama sebe, ale odpověď nebyla schopna nalézt.
Nesli celou situaci možná ještě hůře o to, že všude okolo nich se rozléhaly zvuky oslav. Oslavoval se konec války, ale jenom pár jedinců vědělo, kdo to skončil. Jenom jeden člověk byl schopen ukončit válku, ale už jej více nebylo.
Za pár týdnů na to se konal v Listové pohřeb. Pohřeb Šestého Hokageho – Uzumakiho Naruta. Tento úřad mu byl udělen až po smrti, ale on si jej plně zasloužil. Nakonec nebyl ani problém, aby byl pochován vedle svojí lásky – Hyuugy Hinaty. V ten den všichni obyvatelé Listové smutnili, u některých byl smutek o to větší, že neztratili pouze jednoho člověka.
„Uzumaki Naruto – Šestý Hokage, tys byl ten, kdo se zasloužil o konec války, ve které zemřelo až příliš mnoho našich blízkých včetně tebe, ale i tak si sloužil svojí vesnici, nejlépe ze všech tvých předchůdců,“ pronesla řeč Pátá Hokage.
Ztráty byly obrovské, ale i tak nakonec život šel dál, každý to překonával, jak uměl. Ale v Listové už nebylo tak živo jako dříve.

„Co myslíš Lišáku, půjdeme mu taky složit poctu?“ Zeptala se dívka v bílém svého společníka.
„Jak chceš, tak běž, mě se tohle netýká,“ odpověděl Kyuubi.
Byla noc a dívka v bílém se konečně odhodlala vydat se k Narutovu a jejímu hrobu. Nebyla veselá, ale přišlo jí to tak moc neskutečné, že si jde sama sobě položit květiny na hrob. Chvíli u pomníku jenom tak stála a nechala si vlát vlasy ve větru. V tuto chvíli jí mrzelo vše, co se stalo. Ptala se sama sebe, proč tehdy jenom umřela. Jistě, věděla, kdo ji zabil, ale proč? Proč musela být mezi lidmi pořád nenávist? To nevěděla a ani nic na tom změnit nemohla. Ne, ona ne, ale mohl to být ten člověk, kterému právě pokládala na hrob bílé květiny.
„Proč jsme takhle nakonec skončili, Naruto?“ Ptala se sama sebe.
„Hej ty! Co tam děláš?!“ Křičel po ní ženský hlas.
Hlas jakoby úplně zbavený emocí, ale přesto všechno v něm bylo tak moc zármutku. Dívka v bílém věděla, komu ten hlas patří. Nevěděla, zda li má zůstat a odhalit, kdo doopravdy je nebo zase utéct. Ne, musela jít pryč bez toho, aniž by někdo zjistil, kdo je. Nemohla způsobit ještě další trápení, neměla na to srdce. Bez odpovědi zmizela v dálce a následně šla po boku bílé lišky. Pohled na ni a lišáka byl opravdu nádherný. Jenom málokomu se podařilo spatřit Bohyni Smrti a její doprovod a při tom stále ještě žít. Sakura ji chtěla následovat, ale nedokázala to. Opět se to v ní všechno zlomilo a ona se zhroutila na zem. Jenom tam tak ležela. Přála si, aby sem mezi mrtvé taky patřila.

Roky pro ni ubíhaly příliš rychle. Konečně rozuměla tomu, jak se asi tehdy Naruto musel cítit, když přišel o Hinatu. Ale ona neztratila jenom Naruta, Sasukeho, Hinatu nebo tu spoustu lidí, které znala od vidění. Ne ona přišla o svoji duši, připadala si tak prázdná. A ptala se sama sebe, jak moc jenom prázdná může být. Zdálo se jí, že její přátelé to nějak překonali a mohli žít dál, ale ona? Ona se pořád utápěla v minulosti a trpěla jí každý den. Sakura už dávno nebyla takovou osobou jako dříve. Její přátele si o ni dělali starost. Nejvíce možná její mistr Tsunade, která si kdysi prožila to samé, ale pro Sakuru tady nebyl žádný další Uzumaki Naruto, který by ji mohl zachránit.
Pět, deset let uteklo jako nic a ti, kteří kdysi tvořili alianci, mezi sebou rozhořeli nové spory. Sakuře z toho bylo zle. Věděla, proč původně Naruto bojoval. Byl to jeho sen stejně jako těch, o které on přišel. Tím snem bylo, aby na světě zavládl trvalý mír, ale všem to připadalo jako hloupost.
„Naruto, copak se na tohle můžeš dívat?! Pro co si sak*a umřel!“ Řvala neslyšně Sakura.
Pak si vzpomněla, jak moc ji ničilo, když uviděla Naruta s těma studenýma očima. Nebyl v nich žádný náznak lepší budoucnosti, jenom touha po pomstě. Naruto v tu chvíli musel zírat do temnoty. Sakura se ptala sama sebe, pro co tedy Naruto umřel. Vždy si myslela, že to bylo kvůli míru, ale Naruto asi celou dobu bojoval jenom kvůli tomu, aby zastavil Sasukeho. Nakonec se mu to povedlo, ale za cenu vlastního života. Sakura už nedokázala pobrat nic víc a raději vše utopila v alkoholu.
Nemělo to dlouhého trvání a ohně války znovu vzplanuly, tentokrát však nebyl žádný společný nepřítel a tím ani žádná shinobi aliance. Bylo to jako předtím, jenom mocenské pohnutky. A Sakura se na to nemohla dívat, bylo jí z toho zle. Věděla, že chce něco udělat, že tentokrát to musí být ona, kdo musí něco udělat. Sama se však na nic nezmohla. Chtěla jenom zpátky přivést Naruta a Susukeho, aby vše bylo jako dřív. Co mohla dělat?
„Pečeť Boha Smrti,“ vzpomenula si.
Ta technika možná nemohla spasit svět, ale mohla ji přivést mezi její přátele. Chtěla se tím způsobem zabít, aby už konečně mohla být s lidmi, které miluje, kteří jsou pro ni důležití. Netrvalo jí to nijak dlouho. Jako zástupce Hokageho měla přístup k různým svitkům, kde se nacházely zakázané techniky. Nastudovala si, co potřebovala a rozhodla se, že pro ni nemá cenu být déle mezi živýma. Po tak dlouhé době jí po tvářích stékaly slzy, když skládala pečetě. Ucítila jak je kolem ní nepřirozeně chladno, ale pokračovala, čekala, co se jí zjeví.
„Sakuro, přestaň s tím,“ řekl vlídný hlas, který už tak dlouho neslyšela.
Dívka v bílém ji zastavila ve skládání dalších pečetí a vlídně se na ni usmála. Sakura se sesunula na zem. Ten obličej, byl pro ni příliš bolestivý na spatření. Odvrátila oči.
„Hinato, jak to?“ Zeptala se nechápavě Sakura.
„Sakuro, já jsem Bůh Smrti. Nesmíš dál pokračovat nebo umřeš,“ řekla svým milým hlasem Hinata.
„Proč?“ Ptala se dál Sakura.
„Protože Naruto to tak chtěl. Udělal to pro všechny,“ odpověděla dívka v bílém.
Sakura neměla dalších slov. Nechápala, co se tehdy mohlo jenom stát, že se Naruto rozhodl, jak se rozhodl.
„Mám tu moc mu kdykoliv vrátit život, ale s ním by se na svět vrátili všichni, kteří zemřeli touto pečetící technikou. I když Naruto teď vidí, co se zase děje se světem, tak ani on nechce situaci ještě zhoršovat,“ vysvětlila Hinata a dala se na odchod.
„Počkej!“ Křikla Sakura.
Hinata se mlčky zastavila a plakala, co bude následovat. Sakura však zatím stále mlčela.
„Naruto věří v ostatní, on svoji roli už odehrál, teď je to na vás,“ řekla Bohyně Smrti a zmizela pryč.
Jak mohla Sakura ještě věřit v nějakou naději. Tohle všechno pro ni bylo příliš složité. Chtěla od toho pryč, ale nemohla. Chtěla se zabít, ale taky nemohla. Co jí tedy zbývalo? Žádná naděje a temnota.