Obchodníci 39 - Jashin

Sai nabyl vědomí právě ve chvíli, kdy jej dva muži v kápi přivazovali ke kamennému sloupu, který měl na sobě vyryt několik zvláštních značek.
Hidan také pomalu otevíral oči: „To jsem se zase ožral, nebo co,“ komentoval bolest hlavy.
„Ticho, bezvěrci!“ promluvila postava, která byla svlečena do půli těla. Muž byl vyšší, než ostatní zahalení a namísto hlavy měl masku z kozla. Vypadal, jako, kdyby s tím zvířetem přímo splynul. Přistoupil k Hidanovi a podíval se blíže na řetízek.
„Ty jsi Jashinův stoupenec?“ zeptal se a naklonil svoji kozlí hlavu na stranu.
Hidan si všiml jak jsou jeho rohy krásně zbroušené do špičky: „Proč se ptáš?“
„Já jsem Jashinův nejvyšší kněží!“ kněz pozvedl ruce k symbolu Jashina, jenž byl vytesán do skály. „Jsme poslední řád, který zůstal a odsud zaplavíme zemi krví a vzdáme tak hold svému božstvu a Jashin se obrodí v mořích krve, které pro něj připravíme. My js,-„ v tom jej přehlušil obrovský smích. Hidan to nemohl vydržet a začal se smát.
„Obětujte je ve jménu Jashina,“ rozkázal kněz a zmizel do stínů.
„Hahaha,“ smál se Hidan dál. „Hledal jsem tě celej posranej život!“ vřeštěl Hidan smíchem. „Abych tě zabil!“ Hidan měl jednu ruku ještě nepřivázanou a to stačilo. Chytl nejbližšího zahaleného za ruku a prudkým pohybem si jej přitáhl. Ten zavrávoral a spadl přímo na bělovlasého. Hidan neváhal ani vteřinu a zakousl se zahalenému do krku. Překousl mu tepnu a odplivnul kus masa: „Co na tom ten Zetsu tolik vidí?“ prohodil s obličejem celým od krve. Sebral mrtvému klíče od pout a začal se osvobozovat.
Ti co hlídali Saie ihned vyběhli připoutat zpátky Hidana. Sai měl, ale také jednu ruku volnou a jen co se jeho žalářník otočil chytil jej pod krkem a silným škubnutím mu zlomil vaz. Rázem byla dvojice volná a čtyři následovníci Jashinova kultu mrtví.
„Co teď, poldo?“ zajímalo Hidana a v úšklebku si začal malovat na hruď Jashinův znak z krve zavražděných.
„Nejdřív zabijeme je a pak si to rozdáme spolu,“ navrhl Sai dočasné spojenectví.
„To zní zábavně,“ připustil Hidan.
„Ne, že umřeš dřív, než se odsud dostaneme,“ usmál se Sai svým obvyklým arogantním způsobem.
„Nápodobně,“ zasmál se Hidan.

Sasori pozoroval z okna boj sourozeneckých dvojic. Sakura stále ležela v posteli přikrytá pouze velmi slabou dekou. Sasori k ní přešel a lehl si vedle ní. Začal ji hladit po vlasech a užíval si zvuku boje z ulic.
Všechno štěstí stálo právě na jeho straně. Uchihové doslova zmasakrovali všechny stráže Minata Namikazeho a teď odrážejí útok Raikageho. Jestli to takhle bude pokračovat i dál, tak by pro zabrání Písečné nemusel dělat vůbec nic. Stačilo by přijít a totálně vysílenou vítěznou stranu z bojů lehce dorazit.
„Tímhle bych mohl vládnout Písečné sám! Nasrat na Minata!“ rozesmál se na celý pokoj, až vzbudil Sakuru.
„Minata neporazíš,“ pohladila jej Sakura po tváři a začala jej líbat na hrudi.
„Ne, Minata nemůže sám porazit nikdo,“ připustil Sasori, „ale je dost velká pravděpodobnost, že padne. Udělal si mnoho nepřátel. Zatím budu hrát na jeho stranu, ale jakmile uvidím šanci, tak jí chytnu a nepustím!“ chytl Sakuru drsně za vlasy a přitáhl si jí k sobě, aby ji políbil. Ta pod návalem bolesti a rozkoše lehce vzdychla.
„Jsme přece obchodníci,“ dodal Sasori na konec.

Neji ležel v posteli a tupě zíral na bílý strop z kterého místy odpadala omítka. Nebavilo jej být zavřený a tak bezmocný, i když mu Kakashi přidělil před dveře na jeho osobní ochranu dva strážce, tak se i přesto cítil v nebezpečí.
„k***a,“ zaklel si pro sebe a vstal z postele. Kupodivu už jej nic nebolelo. Převlíkl se z nemocničního do svého běžného oblečení. Potichu otevřel okno a zjišťoval svoje šance na útěk. Mohl vypochodovat předními dveřmi, ale nechtěl, aby jej kdokoliv špehoval. Ne, tohle bylo město, kde on představuje zákon, kde on nechával špehovat ostatní.
„Já jsem zákon v tomhle městě,“ vydechl, aby si dodal odvahy a přehoupl se přes okno. Ručkoval kolem oken a začínal nepříjemně cítit, jak jej šíleně pálí na žebrech. Nebyl zdaleka tak uzdravený jak si myslel.
Konečně byl na přijatelné úrovni, aby mohl seskočit.
„Au!“ sykl, když dopadl na zem.

Kiba stál nad jedním z mnoha čerstvých hrobů na Konožském hřbitově. V ruce držel bílou kytku, kterou položil Leemu na hrob. Akamaru tiše kňučel vedle nohy svého pána.
„Pomstím tě, ty magore,“ řekl nakřáplým hlasem Kiba. „Tyhle zkurvený organizace připravili o život už hodně dobrých lidí a někdo by je měl zničit. Všechny!“ Kiba padl na kolena a začal brečet.
Hinata, jenž jej celou dobu pozorovala, k němu konečně přišla a objala ho.
„Já je zničím,“ Kiba si otřel slzy z tváře a pokusil se usmát.
Hinata jej obdařila svým zářivým chápavým úsměvem a políbila jej.

Vlak neúprosně pádil vyprahlou zemí a přibližoval se ke svému hlavnímu cíli a tím bylo rozpoutání války.
„Pověz mi,“ pohladil Raikage Temuri po vlasech. „Jak bychom měli vést útok?“
„Můžeme rozdělit naše síly a zabrat obě vesnice najednou,“ navrhla Mizukage.
„Nebo jedním silným útokem zabrat Písečnou a odříznout tak Listovou. Ta bude osamocená, bez jakékoliv pomoci a přísunu peněz. Postupné vyhladovění,“ sevřel Raikage pěsti.
„Nebo zaútočit nejdřív na Listovou,“ nabídla Mei další možnost.
„Frontální útok,“ zamyslel se Raikage. „To se mi líbí, ale nemám rád nechráněná záda.“
„Neměli by ty tvoje dvě esa ovládnout Písečnou sami?“ připomněla Mizukage Ginkaga a Kinkaka.
„Poslal jsem je jenom na průzkum, ale vsadím se, že nevydrželi tu možnost zaútočit na další sourozence,“ připustil Raikage.

„Takže,“ vydechl Kitsuchi. „já jsem teď Tsuchikage?“
Muž v masce přikývl: „Starší vše odhlasovali.“
„Měl bych Akatsuki poděkovat za to, že zabili předchozího Tsuchikage,“ zasmál se Kitsuchi. „Okamžitě svolejte všechny co udrží meč!“ zavelel.
„Budu velmi agresivní Tsuchikage a rozšířím naše území. Podle všeho Raikage s Mizukage spojili své síly proti Hokage. Tihle se pobijí a já je pak dorazím a vezmu si vše!“ Muž v masce opět přikývl.
„A najděte moji dceru,“ rozkázal tentokrát s větší hrozivostí v hlase. „ta nemohla jen tak chcípnout,“

Kurotsuchi ležela na těžkém železném stole. Stále měla na sobě pouta, ale všechny její rány byly obvázané.
Blue seděla v koutu pokoje a četla si: „Ten debil Zetsu a ještě větší debil Hidan,“ zakroutila hlavou a podívala se na děvče, které sotva dýchalo. „Díky tý s**čce co ji Hidan napouštěl, aby přežila větší a bolestivější mučení, jak obyčejný člověk, přežila šok ze ztráty krve a Hidan je ještě větší debil, když zapomněl, že jí dává transfuzi krve, aby vydržela ještě víc,“ hodila knížku do rohu, kde ležel Zetsu, jenž byl přímo umlácen do bezvědomí.
„Budeš žít,“ pohladila dívku po tváři. „Ale jestli je to štěstí?“ zakončila Blue při pohledu na Kurotsuchi.