Cesta, která nekončí 27

Tsunade seděla mlčky v křesle. Ke stolu byla otočená ze strany a hlavu si podpírala rukou, kterou měla zapřenou o rameno křesla. Nohy měla překřížené a pohupovala jimi v pravidelném rytmu.
Ve tváři se jí zračila starost. A také hluboké přemýšlení. V rozpacích si začala okusovat jeden nehet. Po chvíli zjistila, že se jí z něj sloup její oblíbený červený lak a nepříjemně se zamračila. Najednou sebou trhla a křeslo stočila o devadesát stupňů tak, že získala krásný výhled na svou vesnici.
Spontáně se zvedla a došla až ke sklu, které ji oddělovalo od zbytku světa. Lehce na něj přiložila pravou ruku – bylo rozpálené. Slunce pražilo celý den a většina vesnice si na takové počasí čas od času postěžovala.
Tsunade se zhluboka nadechla a hned na to bolestně vydechla. Zavřela oči a v myšlenkách se vrátila k rozhovoru, který vedla s Kakashim asi tak před půl hodinou – před tím, než upadla do skrývané deprese a v hlavě se jí honilo vše možné. „Jestli to, co Kakashi zjistil, je věruhodné… pak budeme mít větší problém než slunce.“

„Tsunade-sama, nechci předbíhat situaci, ani vás ovlivňovat svými dojmy, ale… myslím, že se něco opravdu chystá. A nebude to něco ledajakého. Vlastně… co o Něm víme… On si potrpí na důkladnou péči a nic neponechává náhodě. Jestli něco plánuje, čemuž vše nasvědčuje, pracuje na tom už roky.“ Kakashi nahlas vyslovil svou myšlenku. Věděl, že to bývá zavádějící, ale instinkt ho málokdy klamal. Co víc, tenhle jeho úsudek byl i podnícen důkazy, které na své misi pořídil.
„V tom máš pravdu… Ale nenašli jste nic, co by nasvědčovalo, že to má spojitost s naší vesnicí, nebo snad ano?“ Kakashi poznal, že Tsunade tohle zjištění značně rozrušilo. A tak se snažil jednat taktně – pro dobro obou.
„Souhlasím, že si nemůžeme být jistí, jestli se něco chystá na nás, ale za tu dobu jsme, myslím, už mohli přijít na to, že pokud On spřádá ty své sítě, pak se to vždycky dotýká především nás. A i kdybych se mýlil… vážně byste tohle chtěla nechat bez odezvy? Jsme shinobi, chráníme jeden druhého.“ Tsunade věděla, že je to pravda. Ale On už jim způsobil dost problémů a přestože někde v hloubi duše věděla, že dokud ho nezničí, tak to nikdy neskončí… svou velkou částí doufala, že už mu nikdy nebude muset čelit.
Unaveně si povzdechla. „Co bysme měli dělat?“
Kakashi se na chvíli odmlčel. Spíše než že by se zabýval hledáním odpovědi, snažil se dát Tsunade čas, aby všechny nové informace stačila vstřebat. „Čekat.“

„Jdeme k vám nebo k nám?“ zeptal se Sasuke po cestě.
„Nevím, můžou být na obou místech. Anebo taky někde úplně jinde,“ odvětila Sak, což moc k rozhodnutí nepřidalo. Sasuke protočil panenky.
„Fajn, ale někde začít musíme. Hodíme si mincí?“ navrhl, vytáhl stojenovou minci a spiklenecky mrkl. Sakuře to nedalo a musela se pousmát.
„Panna – náš barák, orel – váše doupě,“ prohlásila bez předcházející otázky a vytrhla minci Sasukemu z ruky. Vyhodila ji a ta jí ve vteřině přistála na hřbetu pravé ruky. Křečovitě se ušklíbla. Sasuke se podíval na výsledek a zákeřně se usmál.
„Zdá se, že musíme do toho vašeho bordelu,“ zahlásila Sak a schovala si minci do kapsy. Sasuke se pro ni natáh a nechtělo se mu věřit, že ho Sakura právě obrala o sto jenů! Ta dělala jakoby nic, jen se potají Sasukemu smála, a když si všimla, jak si ji nevraživě prohlíží, vítězoslavně na něj vyplázla jazyk. Sasukeho rychle přešla dobrá nálada z pocitu, že Sakuru trochu poškádlil fakt, že jdou nakonec k nim, a tak se už jen držel mlčky za ní.
„Tak přidej, flákači! Nebo mi nestačíš?“ zahulákala dozadu, přestože byl Sasuke jen asi o 5 metrů pozadu.
„Myslím, že náš největší problém bude – přežít. Chvíle kdy jsme spolu!“ zanadával v duchu a se vším, co měl, vyrazil kupředu.

Hinata s Narutem procházeli ulice směrem k bydlení kluků ruku v ruce. Pořád se to zdálo jako sen, jako pouhá iluze a takhle se ujišťovali, že jim ten druhý nezmizí. Každý z nich chvílema uhnul pohledem na toho druhého a rozněžněně se usmál. Vypadalo to až komicky, skoro dětinsky. A oni si to uvědomovali, ale momentálně jim to nepřipadalo jako starost.
„O takových chvílích se mi zdávaly sny skoro každou noc. Ale nikdy to nebylo takhle skutečné. Bože, asi se zbláznim! Jen… nevím, jestli bych si tohle měla užívat nebo konečně zase zapojit mozek a starat se o to, o co šlo celou dobu.“ Hinatin výraz v jednu chvíli posmutněl. K lítání na obláčku se přidalo racionální myšlení – a to vždycky všechno kazí. Začala lehce dumat nad tím, co bude dál. Ale hned na to si uvědomila, že na to bude potřebovat holky, teď vlastně i kluky. Jsou už toho součástí. Teď se jí nepodaří se vymluvit. Sebrala zbytky odvahy, které za tenhle den vydala už maximum a rozhodně pokračovala v cestě.

Sakura se Sasukem konečně dorazili ke zmiňovanému bordelu. Sak s razancí vtrhla dovnitř a Sasuke ji následoval jako pejsek. Už otvírala ústa, aby se přesvědčila, jestli v baráku nejsou sami, ale v tom se ozval křik z prvního patra.
„Je tu někdo?“ Sakura poznala hlas blondýnky. Přinutilo ji to k úsměvu. Aspoň, že nemuseli lítat po celý Konoze, aby sebrali každýho z nich.
Sasukemu se, nutno přiznat, taky ulevilo, a tak oba vyběhli vysoké schody do dalšího patra.
„To jsme my, Ino!“ zavolala Sakura za běhu. Sotva to dořekla, doskočila na poslední schod. Ino stála ve dveřích. Obličej jí při pohledu na kamarádku zazářil a šla ji přivítat objetím.
„Hááá, čekali jsme, kdy se ukážete!“ oznámila okamžitě a rozjařeně mávala na Sasukeho postávajícího za Sakurou. Pravděpodobně se při vidině Ininý reakce trochu bál.
„Vy… kdo všechno tu je?“ zajímala se Sak.
„Chybí už jen Hin a Naruto,“ informovala blondýnka. A do Sasukeho jako když praští blesk. Na chvíli strnul, ale hned na to se začal pitomně, ale samozřejmě nenápadně, culit.
„Hm, co teď asi dělaj?“

Naru a Hin se blížili k místu. Čím blíž se dostávali, tím pomalejší a kratší byly jejich kroky a tím víc znervózňovali. Nakonec se Hin úplně zastavila.
„Hm?“ vyloudil Naruto zvuk, který označoval překvapení.
„Vím, cos mi řekl o Sakuře, ale… stejně myslím, že bude lepší, když na sebe nebudeme upozorňovat. Jen dokud si s ní nepromluvím,“ vysvětlila s klidem a podívala se na něj, aby v jeho tváři vyčetla souhlas.
Moc o tom nepřemýšlel. Pomalu rozpojil jejich spojené ruce a lehce pohladil Hinatu po tváři. Pak se usmál a udělal krok vpřed. „Tak pojď,“ pokynul jí a s úsměvem se odebral ke dveřím.

Všichni uvnitř zaslechli klapnutí dveří. Ino okamžitě vystřelila ke schodišti. „Hinato?!“ zavolala dolů a vyklonila se před zábradlí.
„Jo, jsem tu. A…“
„Naruto! Kde se flákáš?!“ vyletěl ke schodišti i Neji a nepříjemným hlasem hulákal na blonďáka. Zvuk jeho chůze by poznal kdekoli a po staré dřevěné stavbě se vše ozývalo ve velkém.
„Nestarej se,“ odsekl okamžitě, jak vyšlapal za Hin několik schodů a vyhledal Nejiho pohled. Byla to drzá poznámka, ale po tom, co se stalo v uplynulých pár hodinách, zvlášť té poslední, si nemohl pomoct, ale výraz v jeho tváři připomínal výraz zamilovanýho blbečka. Neji si opovržlivě odfrkl.
„Hlavně, že jste tady,“ usoudil nakonec.
„Konečně moudrá slova,“ mrkla na něj Hinata a vešla do pokoje za zbytkem party. Naru ji následoval. Zaklapli za sebou dveře a každý si v místnosti našel kousek plácku, kde se uvelebil. Naruto si tentokrát rezignovaně kecl na zem a ruce si zkřížil na prsou.
Na několik málo vteřin zavládlo ticho. Všichni už byli přítomní, ale najednou jakoby se vytratil důvod, proč se tu všichni až do těď sbíhali jako včely na med.
„Ehmmmmm… takže,“ přetrhl ticho Sasuke, „proč jsme se tu takhle hezky sešli?“ položil otázku, která vězela v mysli všech přítomných. Ale přesto se mu dostalo jen opovrživého pohledu, především růžovlásky a mladého Hyuugy.
„Dobře, dobře! Takže… holky,“ rezignoval nakonec zástupce Uchiha klanu (pane jo, to se moc nestává, že?) a opatrně začal konverzaci, „řeknete nám, nač bylo to všechno, co se událo během posledních dvou týdnů?“ Zbytek mužského osazenstva zaměřil svou pozornost na oslovené. A holky v tu chvíli znejistěly – právem. Podívaly se po sobě a pak přikývly.
„Chceme vám to říct,“ začala TenTen.
„Ale… je to dlouhý příběh a nevíme, jak začít,“ přitkala Sakura.
„Vlastně… neměly bysme tohle probrat u Tsunade. Myslím, že –,“
„Na to ještě bude čas, ale už jsme ho ztratili dost, a kdyby nám do řeči se svýma otázkami skákala ještě ta prsatka, tak bysme se nemuseli dočkat vůbec,“ zamítl Neji rázně TenTeninu úvahu a hodil si nohy na stůl.
Sakura se ušklíbla. „A vy se snad vyptávat nebudete?“ Pánská část najednou zmlkla. Sakura se vítězoslavně zašklebila a i zbytek holek byl nucen otočit koutky vzhůru.
„Dobře, začněte,“ zaznělo od Sasukeho a vše najednou až nebezpečně utichlo.

Tsunade stále věnovala svůj čas rozvalování se v křesle. Tentokrát byla jen trošku mrtvolnější než před pár hodinama. Možná to bylo zapříčiněno těmi čtyřmi prázdnými lahvemi od sake, které si pyšně vystavila na stole, zatímco ještě těď svírala v ruce, která jí bezvládně visela přes okraj křesla, kalíšek s posledními kapkami čiré tekutiny. Víčka jí těžkla a hlasivky začaly vydávat chrochtavé zvuky. Ale pořád byla vzhůru – více méně.
V místnosti se zničehonic rozezněl zvuk bot dopadajících na dřevěnou podlahu. To s jejími víčky trochu zaškubalo, ale nepřimělo ji otevřít je docela.
Potom se ale kroky začaly přibližovat. Někdo k Tsunade přiklekl a hrubá, přesto něžná ruka, jí rozevřela prsty a položila kalíšek na stůl vedle vyprázdněných lahví. Potom její ruku uchopily dvě jiné a jemně a pevně ji svíraly.
Tsunade ztěžka oči otevřela. Chvíli jí dělalo problém se zorientovat v prostoru, ale zvládla to. Jako první si všimla lehkého odlesku bílých vlasů. A pak konečně začala vnímat doteky na své ruce. Unaveně se zavrtěla v křesle.
„Pfmpf…“ vydechla, když se snažila něco říct. „Jiraiyo?“ zašeptala lehce. Ale v místnosti, kde nic nevydávalo zvuk, tohle bylo jasně slyšitelné.
Osoba klečící u ní se polichoceně usmála. „Ano?“ odpověděl oslovený nazpět a naklonil se blíž k ní. Zblízka jí zkoumal tvář a z čela jí odhrnul několik pramenů vlasů. Tsunade zamrkala, protože stále viděla rozmazaně. Když zaostřila, mohal spatřit Jiraiyovu culící se tvář.
„Proč se tak pitomně usmíváš?“ pornesla protivně a nad nosem jí vyskočily dvě svislé vrásky.
„To kvůli tobě,“ přešel její náladu a setrval ve své činnosti – nicnedělání.
„Proč jsi tady?“
Odmlčel se. Úsměv už mu tolik nesloužil, ale neztrácel svůj klid. „Kakashi mi řekl o své misi. Myslím, že měl o tebe starost. Jak vidím, tak právem,“ dodal a poukázal na vystavenou řadu na stole. „Nejsi na tohle sama, to snad víš.“
Tsunade uhnula pohledem do prázdna, jakoby se snažila je oba přesvědčit, že ji to netrápí. Ale neměla na divadlo sílu.
„Je zbytečný se teď stresovat, na to bude ještě čas.“ Jiraiya s lehkým úsměvem přikývl. Snažil se na to téma moc okatě nenarážet, ale chtěl se ujistit, že Tsun bude v pořádku.
„Až ten čas přijde,“ pokračoval tichým, chraplavým hlasem a pomalu skláněl hlavu, až přitiskl své rty na hřbet její ruky, „budu ti stát po boku.“

„To je přece strašná blbost!“ udělal Naruto závěr, když si vyslechl příběh, na který všichni čekali.
„Myslíš?“ obořila se na něj TenTen. „Zdá se ti tohle všecko jako legrace?“
„Ne, já myslím… co mělo za smysl to před náma tajit? To jste to všechno vážně chtěly zvládnout samy? Vždyť se vás to vůbec netýká.“
„Netýká,“ zašeptala Sakura pro sebe, ale všichni ji slyšeli, „jo tak netýká! Já ti dám, že se nás to netýká! Zase si hraješ na boha, a jak všechno musíš zvládnot sám?! Co takhle si občas vzpomenout na svý přátele, který tak opěvuješ, kudy chodíš a prohlašuješ, jak je budeš chránit?! Nemáme my to samý právo?!“ Ani holky, a už vůbec ne kluci, neviděly Sakuru takle vubuchnout hoooodně dlouho. Tohle, zdá se, byla poslední kapka. Po tom, co se před X lety stalo se Sasukem a ona si připadala jako páté kolo u vozu, které přidělávalo jen potíže, byla nejvíc háklivá na tyhle žvásty. A ty, žel bůh, Naruto vedl celkem pravidelně.
„Já… já jsem… jen myslel…“
„Jo tak ty sis myslel?! Tak já ti něco řeknu! Mě to nezajmá! Nikoho to tu nezajmá a jestli mi teď začneš tvrdit, že to, čím jsme si až do teď kvůli vám, kvůli tobě! prošly, bylo zbytečný, stáhnu tě vlastnoručně z kůže! Je to dost jasný?!“ vylila si svůj vztek a přiblížila se k oběti na vzdálenost půl metru. Naruto se svezl zády po podlaze.
„A – ano, m – madam,“ vykoktal roztřesenými rty a rychle se vzdálil od nebezpečí. Zbytek party jen vyjevěně zíral a čekal, co bude dál. Hinata po Narutovi hodila lítostivým pohledem, ale celkem vzato souhlasila se svou přítelkyní, takže námitky na tohle neměla.
„No, takže… co teď?“ zeptala se Sak, když ze sebe všechen vztek dostala. Sasukemu teď mohlo hlavou běžet všechno možný, momentálně ale jedna hlavní myšlenka přebíjela to ostatní a ta myšlenka byla: Jsem sebevrah .
Nakonec sebral odvahu Sai. „Měli bysme jít za Tsunade. Teď už čas ztratit nemůžeme,“ odůvodnil, aby nikdo neměl námitky a koukl po ostatních. Ti kývali na souhlas, ale spíše pro sebe.
„Fajn, tak jdeme,“ zvedla se jako první růžovláska a sebevědomě vykročila z pokoje, zábradlí přeskočila jako nic a ve vteřině dopadla do přízemí. Anižby čekala na ostatní, vyšla hlavními dveřmi přímo do ulic, směrem k sídlu Hokage. Kluci se po sobě vyděšeně podívali, ale nakonec pokrčili rameny a udělali totéž. Tedy, až na Naruta. Nikdo neměl zájem přijít o život rukou téhle… no… mlátičky a tak usoudili, že by bylo bezpečnější, ji poslouchat na slovo.
Naruto ležel ještě vykulenej na podlaze. Zůstala tam s ním Hinata, ale vzpomněla si, že měla ještě něco v plánu. Nevinně hodila po blonďákovi očkem, poslala mu vzdušnou pusu a vyběhla hlavními dveřmi ještě před klukama. Narutovi zůstal jen překvapený výraz a oči pro pláč.

Hinata v rychlosti doběhla Sakuru. Věděla, že teď sice není ve své nejmilejší náladě, ale málokdy to dopadlo na to, jak se chovala k ostatním holkám. Většinou byla naštvaná jen na konkrétní osobu a na zbytku si to nevylévala.
„Sak?“
„Hm.“
„Chtěla bych si s tebou o něčem promluvit,“ nakousla nevinně. Sakura jí věnovala letmý pohled. „Spusť.“
„Jde o mě a Naruta…“

Všichni dorazili do kanceláře Tsunade. Tentokrát dokonce i zaklepali. Tsun už byla při sobě, takže působila poměrně vyrovnaně.
„Vidím, že jste zase zadobře,“ ulevilo se jí při myšlence, že je o starost míň. Poslední, co by potřebovala, je dávat dohromady bandu puberťáků. Teda… jejich věk sice pubertě neodpovídal, ale chováním se blížili snad i dětem.
„Jo, teď je hlavní držet při sobě,“ odkývala Ino.
„Bereš mi slova z úst, děvče.“
„Takže… děje se něco?“
„To je trochu,“ Sasuke propojil svůj pohled se Sakurou, „slabý slovo.“
Tsunadin klid opadl. Lokty se opřela o stůl, který byl už osvobozený od sake flašek a zamračila se.
„Doufám, že ať je to cokoli, máte na to řešení.“
Všichni se mlčky dívali do země, pak na sebe. „Jestli existuje,“ přitkala Hinata.